1Q84: Kniha 3
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/169228/bmid_1q84-1q84-kniha-3-169228.JPG
4
959
959
Knihou číslo 3, která při prvním vydání v Japonsku zaskočila čtenáře jako nečekané překvapení, se završuje devět měsíců, které spolu s protagonisty Murakamiho románu strávíme v jiném světě roku 1Q84. Opět dostáváme možnost potkat své staré známé hrdiny. Tenga Kawanu, mladého matematika a spisovatele, vidíme definitivně řešit jeho vztahy s otcem. Jeho dávnou lásku oproti tomu pozorujeme v období velkých změn a sledujeme, jak se pouští do krajně nejistého podniku. A ještě někoho tu sledujeme: jednu z postav minulého dílu, která tu tentokrát dostává svůj samostatný prostor k akci i promluvě. Jednání všech tří se vzájemně prolíná a mnohovrstevný děj románu tak pomalu ale neodvratně spěje ke svému rozuzlení a konci. Nebo spíš k novému začátku?... celý text
Přidat komentář
V roce 2017 jsem přečetl knihu 1Q84 (Kniha 1 a 2) a v tomto roce jsem přečetl tuto knihu. Obával jsem se, jestli si budu ještě pamatovat děj knihy včetně hlavních postav, ale v této knize je to znovu připomenuto, což je fajn, takže jsem se neztratil.
Kniha nebyla špatná. Pokud bych měl však porovnat knihu 1Q84 (1 a 2 kniha), tak se mi líbila o něco více než kniha 1Q84 (3 kniha). Autor opakuje události, které byly v knize už několikrát popsány, což podle mě bylo zbytečné. Sympatická byla pro mě postava pana Ušikawy.
Každopádně jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Styl psaní, celková atmosféra, to všechno se mi líbilo.
Výborná kniha, výborný příběh. I když mám rád jiný žánr, Murakami mě svým příběhem nadchnul a pohltíl mě, do svého světa 1Q84.
Tengo, Aomame a Ušikawa rozvíjejí příběh plný napětí a magického kouzla ve světě pod dvěma měsíci. Murakami opět nezklamal a těším se na četbu další z jeho románů, je to mistr ve svém oboru, kdo má rád magický realismus bude potěšen.
Tak se tu opět setkáváme, v roce 1Q84, a pokud jste právě otevřeli třetí knihu příběhu, je jasné, že jste (stejně jako já a všichni, kdo čtou tento příběh) přistoupili na důležitý fakt, přistoupili jste na existenci imaginárního světa, který se řídí jinými pravidly, může se reálnému světu hodně podobat, tak, že to až mate, ale taky se může docela radikálně lišit ... přistoupili jste na fakt, že fikční svět je sice nereálný, ale ne nemožný :-) ... proto jste tu, a s očekáváním dalšího vývoje událostí jste nic netušíc vstoupili spolu s Tengem a Aomame do kruhu ... do bludného kruhu myšlenek ... a zdá se, že vystoupit je téměř nemožné ... a taky dost frustrující, jen tak sledovat Tenga a Aomame a jejich zlověstně poklidný (pro čtenáře možná až dost nudný) život ... děj se na chvíli jakoby úplně zastavil ... je to jako obraz, který v jediném okamžiku zachycuje výjev ze světa, ve kterém na večerní obloze plují dva měsíce a který ztvárňuje lidi, kteří tam žijí ... svět ve kterém čas plyne asi úplně jinak ... tak pomalu, že je to až čtenáři zvyklému na náš hektický svět téměř hmatatelně nepříjemné ... a tak se tam tak brouzdáte, chvíli jste u Tenga, chvíli u Aomame, až se vám může stát, že nepostřehnete prostor, který se tu stejně nenápadně otevřel ... netušený prostor pro hru ... na významy, na hledání spojitostí ... všude kolem jsou náznaky, motivy, možné interpretace ... když se vám podaří tenhle prostor objevit ... dívejte se pozorně, je někde na hranici reálného a imaginárního ... možná v něm objevíte kouzlo Murakamiho přiběhu ... nabídne vám pohled do duše člověka ... na jeho vnitřní bouře, vášně, perverze, a na jeho touhu po lásce ... protože právě na ní se soustředí celá třetí kniha příběhu.
Je jen škoda, že tenhle příběh o velké lásce z velké části zastiňuje spoustu zajímavých a v předchozích dvou knihách rozehraných témat ... u Murakamiho je to ale celkem běžná záležitost, že dost často mění hru ... původní opouští rozehranou a vrhá se do jiné ... a tak mě ten jasný a naprosto zřetelný konec ... závěrečný výskok z kruhu ven ... docela překvapil, asi jsem to tak nějak nečekala :-).
I proto jsem docela dlouho „bojovala“ s hodnocením ... postupně jsem si našla důvody pro pouhé 3, ale taky pro 4, i pro 5*... v duchu jsem znovu procházela příběhem a hledala momenty, slova, věty, které pro mě byly ty stěžejní a bylo jich docela dost a tak jsem taky zjistila, že tenhle příběh není tak úplně jen o Tengovi a Aomame, ono to dost nutí se na ně soustředit a prodírat se jejich vztahem/nevztahem, takže se pak tolik nesoustředíte na všechny ty vedlejší postavy ... a když to uděláte a podíváte se jen o kousíček vedle, dostanete toho hodně navíc ...
... Ušikawu, slídila rozplétajícího řetězec příčin a následků, které se několikrát zpřetrhaly a pak znovu různě a na načekaných místech, propojily ...
„Dovedl se stejnou měrou – a v jistém smyslu celým srdcem – vžít do každého z obou protichůdných stanovisek. Tím způsobem si pomaličku polehoučku osvojil schopnost pochybovat sám o sobě. A uvědomoval si čím dál víc, že to, co bývá obecně považováno za absolutní pravdu, je ve většině případů jen velmi relativní pojem. A naučil se i jiným věcem. Například tomu, že rozlišování mezi subjektivním a objektivním není vůbec tak jasné, jak si spousta lidí myslí, a že pokud je dělicí čára mezi nimi už z podstaty tak nejasná, není až zas tak těžké ji tu a tam vědomě poposunout.“
... Tengova otce ... honícího se celý život za výkonem, za cílem, který vlastně žádným cílem není, a kam ho pohání jeho zvrácené představy o životě zasvěceném práci (ostatně tohle je dost hrozivý obraz celé japonské společnosti) ... s jeho nekompromisností, která drtí dětskou duši, ale i tu jeho ... je dost bolestné sledovat, jak soubor pravidel (v Japonsku dost běžný)opírající se o nekompromisnost (dříve i dnes) muže být tak zlověstně kontraproduktivní a vést spíš než k čemukoliv jinému k přízemnosti a zatvrzelosti (ostatně Aomaminy rodiče s jejich vztahem k víře, to jen potvrzují)...
„Dost možná, že si tvůj tatínek odnesl na druhou stranu nějaký tajemství. A tebe to, jak se zdá, zasáhlo. Ale podívej, ty už bys do toho tmavýho vchodu radši neměl dál nahlížet. To nechej kočkám.“
Pochopila jsem ... je čas odjet z Kočičího města ... dokud ještě jezdí vlaky :-).
Musím uznat, že poslední díl trilogie 1Q84 mě chytl a nepustil až do konce. Aomame si u mě celkem polepšila, Tengo stále stejně dobrý. Některých hrdinů mi bylo i líto, ale takový je holt život v realitě 1Q84.
"Stařík cigaretu přijal, nechal si připálit Ušikawovým zapalovačem a s neskrývanou rozkoší vtáhl kouř. S takovou rozkoší, že měl Ušikawa dojem, že si ani ta cigareta nemůže od kouření přát víc."
Původně jsem měla v plánu si přečíst znovu druhý díl, abych se po dvou letech dostala do děje, ale bylo by to zbytečné. Murakami, jak je jeho zvykem, vše zopakoval sám a nejen jednou. Příběh se táhl, zajímavých detailů, které mě s tím vždy smiřovaly, ubývalo, takže jsem vlastně byla dost ráda, když jsem knihu dočetla. Asi jsem si už na spisovatelův styl natolik zvykla, že už mi nepřináší nic nového. "Kafka" zatím u mě vede.
Už od začátku jsem byla napjatá, jak příběh dopadne. Zároveň mě Murakami neustále nutil přemýšlet nad smyslem bytí a údělem každého z nás.
Řekla bych, že lepší než 1. a 2. kniha, více napětí, více úhlů pohledu a tolik očekávaného propojení jednotlivých osudů. Místy jsem se od knihy nemohla odtrhnout, některé části naopak nezaujaly mou pozornost. Ušikawa mi začal být sympatický, jeho kapitoly však hodnotím jako nejméně čtivé.
Jako hrášek v lusku:) V tomto případě jsem ochotná odpustit silnou předvídatelnost.
Vůbec mi nevadí, že jsme se nedozvěděli odpovědi na spousty a spousty otázek. Mám takový pocit, že přesně takhle ta kniha skončit měla.
Oproti první knize mi tady přeci jen ale chybí nějaký větší spád a také nové zvraty.
Utrpením pro mně ovšem byly hlavně kapitoly s Ušikawou, ze kterých pravděpodobně mělo vycházet nějaké napětí, které jsem tam ale bohužel neobjevila. Byly zdlouhavé a spíše v nich bylo omíláno to, co už jsme dávno věděli.
Čekal jsem od knihy trochu víc. První kniha byla lepší. Pasáže s Ušikawou jsem četl s donucením. Vždy jsem měl chuť je nejraději přeskočit. Možná kdybych je přeskočil tak bych skoro o nic nepřišel. Jinak celkové hodnocení: "Haruki Murakami to umí i lépe!!!"
Moc nechápu, proč tahle kniha měla být pro japonské čtenáře překvapením, když v těch prvních dvou autor rozehrál hru, kterou těžko mohl nechat neukončenou. Přestože jsem i tomuto dílu dal plný počet, vnímám jej jako trochu slabší. Zdá se mi, že nebyl plně využit potenciál, který vytvořily první dva díly. Jako by autorovi došly síly. Čekal bych dramatický děj s různými zvraty a nečekaná odhalení (kdo byl Tengův otec, jakou roli v tom všem nakonec hrála Fukaeri ...), ale nakonec se nic z toho nekonalo. Více než vně se toho odehrálo v myslích hlavních protagonistů. PS: S určitým odstupem se mi stále více zdá, že ty zdánlivé nedostatky přesně odpovídají Murakamiho záměrům - jen ať si hezky čtenář popřemýšlí a příběh si dotvoří sám.
Zajímavý příběh. Kniha předpokládá určitou vzdělanost čtenáře, to se mi líbí. Drobné výhrady mám např. k propagaci feminismu a ostatních "moderních" trendů - homosexualita, lesbismus. To je v mnoha současných knihách i filmech. Někdy mi až připadá, že kdyby tato témata současná kniha neobsahovala, tak ji nakladatel ani nevydá...Zajímavé.
Parafrázovala bych slova jedné z postav - smysl všech Murakamiho představ sice úplně nechápu, ale stejně ve mně rezonují velice hluboko. Jeho slova mi tiše prostupují až do nejjemnějších záhybů duše.
Bylo to nádherné vyvrcholení tohoto velkého příběhu o lásce a hledání.
Úžasná trilogie. Přes víkend jsem přečetl první 2 díly a v pondělí ráno jsem si běžel koupit třetí.
"Nevíme, jestli jsou Little People dobří, nebo zlí. Oni totiž v jistém smyslu stojí nad veškerým naším chápáním a definicemi. My s nimi žijeme už odedávna. Od dob, kdy ještě pořádně neexistovalo nějaké dobro a zlo. Od dob, kdy ještě bylo lidské vědomí před svým úsvitem."
Druhá věc (první byl Afterdark) co čtu od Murakamiho a jsem nadšen. Cele mne to pohltilo a já se rád nechal. Měl jsem pocit, jako bych ten příběh prožívsl také. Vychutnával jsem každé slovo, úchvatné dialogy. Fakt neskutečná kniha, kterou bych doporučoval každému.
Než jsem se pustil do Knihy 3, pročítal jsem si zde komentáře a musím uznat, že jsem byl celkem nervózní, vzhledem k tomu, kolik negativ na tom zdejší čtenáři dokázali najít.
Celou knížku jsem si ale neskutečně užíval a na pomyslný žebříček TOP knih se zařadila blízko vrcholu. Co se týče velkého množství komentářů na téma, že knížka je o ničem, rozvleklá, nudná, nezáživná...
1) Pokud s Murakamim začínáte, 1Q84 rozhodně není vhodná knížka.
2) Pokud vás předchozí přečtené Murakamiho knížky nebavily, opět to není vhodná knížka pro vás.
3) Pokud vás předchozí přečtené Murakamiho knížky celkem bavily a tuto považujete za nezáživnou, pak jste ho nikdy doopravdy nepochopili.
Je mi jasné, že nejednoho čtenáře takovým rozdělením naštvu, ale je to tak. 1Q84 jako celek je geniální dílo a Kniha 3 je bezchybným vyvrcholením příběhu.
Přiznávám, že v prvních chvílích po dočtení mi hlavou vířily myšlenky, že to přece nemůže být všechno, tolik nezodpovězených otázek, tolik nejasností okolo osudů dalších postav. Stačí se nad tím ale zamyslet a rázem to všchno dá smysl. Do života nám neustále vstupují lidé, kteří časem zmizí a jejich další osud nám zůstane nadobro ukryt. Vždyť život sám je plný nezodpovězených otázek. Závěr 1Q84 není nedotažený, jak se někteří domnívají, je jen odrazem principů našeho světa. Nebo minimálně toho světa, ve kterém se, alespoň prozatím, nacházím já.
Dokonalé, tohle bylo snad ještě lepší než dvojkniha předchozí, i když to bylo trošku o něčem jiném. Vůbec jsem se u čtení nenudil, dokonce ani u kapitol s Ušikawou. Do posledního řádku napínavé. Tentokrát mě ani neobtěžovaly gramatické chyby. Murakamiho povídky mě docela nudily, jsem ale rád, že mě neodradily od přeštení celé trilogie 1Q84.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Hodnotím 1, 2 i 3 najednou.
Za mě asi 3,97 :)
Nelituju, že jsem četl. Myšlenka paralelního světa, z kterého se lze vrátit, mě celkem brala. (Ve skutečnosti stále všichni otevíráme nové vrstvy reality novými činy, ale vrátit nelze nic.)
Kniha jako taková mě však nenadchla. Postavy mi přišly strašně neživé, jejich osudy nevěrohodné a celé to na mě dýchalo zvláštní autorskou paralýzou. Jako by sám Murakami netušil, co chce vlastně psát, ale zkoušel kolem toho pšoukat umělou mlhu.
Scény působily staticky. Jako by je neumětelsky nakreslilo malé dítě. Postavy sebou občas trhly, jindy mrkly, ale většinou jen stály jak tvrdý... tvrdé Y.
Zaujaly mě střípky japonských specialit. Uřvaný výběrčí televizních poplatků například :)
Časté chyby a překlepy však jen posílily dojem něčeho, co bylo šito horkou jehlou. (Ačkoli za to sám autor nemůže.)
Velké plus: Přišlo mi, že přes zdánlivou poklidnost slohu i jazyka pod tím vším pracuje jakýsi elektrický neklid. Což je asi důvod, proč jsem čtivo neodložil. Tak jako tak, za mě kniha, která se tváří hlubokomyslnější a tajemnější, než doopravdy je. Přesto nelituju, že jsem četl, přečetl a hlavně... konečně dočetl :)