451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku. Vydavatelství Svoboda v edici Omnia, kniha vydána s názvem 451° Fahrenheita (viz obálka knihy) Vydání druhé Překlad - Jarmila Emmerová, Josef Škvorecký Autor obálky - Leopold Dvořák Vazba brožovaná Počet stran 155 Doslov napsal Josef Škvorecký... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1970 , SvobodaOriginální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
Vždy, když bylo zapotřebí zastavit, udupat myšlenky, pálily se knihy. Žháři Alexandrijské knihovny s tím začali, Savonarola pokračoval a komando v Bradburyho podobenství to už zvládá dokonale. Ale - naštěstí - přece jen někdo se ještě dovede vzepřít. Je to příběh o naději.
Pěkné, pečteno se zájmem a rychle. Dle mého je lepší zejména první část, konec se již tak nějak vleče...
Ale málo platné Orwell 1984 je prostě lepší.
Ale fakt je, že takhle to někdy může dopadnout, knihy přestanou lidi číst sami od sebe, ani nebudou potřebovat nějaké požárníky. Budou čučet do kompů, budou připitomělý z různých fejsbuků, mobilů...a možná je to záměr, nechť je lid nevzdělaný, ono se s ním pak lépe manipuluje.
Tady na stránkách se naštěstí scházejí lidi, co stále čtou. Tak snad nás nezačnou likvidovat :-)
Skvěle vykreslený svět v knížce, která i přes své filozofování ani v minutě nenudí. Z popisu "televizního věku" až zamrazí, fantastická práce která potvrzuje, že sci-fi žánr má (měl) hodně co říct.
Tak na to, kdy kniha vyšla, je to pěkný příběh. Hodně filosofie, hodně polemiky, ale čte se to dobře. Není to taková oddechovka na neděli.
Další kniha kterou jsem přečetl na doporučení a musím přiznat, že jsem byl velmi zklamán. Pro člověka vyrůstajícím na knihách P.K. Dicka to byl jen slabší odvar. A jelikož jsem v podobné době přečetl i 1984 od Orwella, která mne opravdu nadchla, tak si nemůžu odpustit srovnání těchto dvou knih a i proto tak nízké hodnocení. Ačkoliv po zhlédnutí filmové adaptace, kterou jsem měl i vcelku problém dokoukat, bych možná i hvězdičku přidal.
Ve své době nadčasový, pro nás v nečem také, v nečem připomínající dobu dnešní... Skvělý příběh! Rozhodně doporučuji
Kolegyně tsal - ach jo, souhlasím s Vámi. Vždycky mě zamrazí, když si na tenhle příběh vzpomenu.
Nezákonné číst nebo vlastnit knihy? Hasiči jako "žháři", co pálí knihy? Ještě, že je to jen knížka, i když člověk má strach, aby se to jednou nestalo skutečností.
Paráda, velké nadšení, kniha podle mého gusta. Tak nějak... - plynoucí pořád nejméně 1000 metrů nad zemí.
Nalijte mi tekutý dusík do střev a spalte mozek, pokud není tohle ztělesněním snu fanatika destopických knih (Orwella nepočítám, už je až moc komerční).
Temná vize světa, kde vlastnictví knih je trestné a stíhané. Hlavní postava - požárník, který knížky ničí, se o nich začte a začne přemýšlet. Společnost to ale nepřijme.
Doufejme že tato vize se nenaplní..
Bradburyho knihy jsou jako sen... Někdy je krásný a nostalgický a jindy zase temný a děsivý.
Co napsat ke knize, k níž již bylo tolik řečeno? Snad jen, že mě jako jedna z mála rozplakala a že mi připomněla, proč s takovou láskou opečovávám svou knihovnu.
Až mi běhal mráz po zádech! Tahle kniha vznikla před 60-ti lety, ale je až děsivé, kolik se toho dnes děje, jen si to přečtěte a věřím, že mi dáte za pravdu!
Jako malé dítě jsem viděla zfilmovanou verzi; dávali ji "na Němcích", které jsme tehdy v Litvínově chytali. :-) Naši mi museli celý film překládat, protože jsem nerozuměla jazyku. Ale ději jo. Což je trochu strašlivé, vzhledem k tomu, že mi bylo šest, ale celkem pochopitelné, neb všudem kolem nás bujel socialismus.
Vlastní kniha mě nadchla. Četla jsem ji později i v originálě. Ve výtisku, zapůjčeném z knihovny, jsem na jedné stránce objevila poznámku psanou stařeckým rukopisem a tužkou: "Mívali jsme hasiče, aby hasili požáry. Teď máme požárníky..." Nu, apsoň něco se zase vrátilo do původních kolejí. Ale tato myšlenka a vidina lidí učících se nazpaměť celé knihy mě nenechávají klidnou dodnes.
K tejto knihe je môj komentár zbytočný. Dovolím si teda aspoň citovať, nech si každý urobí názor sám.:
...Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se vůbec nemusí, co? Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte skvělejší sportovní podívané. Víc kreslených seriálů do knih. Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam...
...Vypisuj pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr, nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika „fakty“, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí... Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si uměli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti....
Další příběh z ne příliš vzdálené budoucnosti, který varuje před stagnací a konečným samovyhlazením lidstva. V této knize se ale autor nezaměřuje moc na popis (zbytečného) života lidí (jako např. A. Huxley v jeho Konci civilizace), spíš se věnuje vnitřním myšlenkám a pohnutkám hlavní postavy, která nás provází dějem a ani chviličku nenudí. Spíš se děj postupně rozjíždí, až dospěje ke klimaxu a poté zlehka dozní do závěrečného "vždycky je naděje". Jediná nepatrná výtka, v době, kdy Bradbury psal knihu, neodhadl, že itelektuálním činnostem se v budoucnu budou věnovat i ženy. V závěru knihy, kdy hlavní hrdina narazil na "vyděděnce společnosti" kvůli jejich názorům, tam byli samí muži. V dnešní době by se mezi nimi určitě našli i nějací zástupci opačného pohlaví.
Ano, jsem tím, kdo nad těmito nesmysly přemýšlí a proto mi to bohužel jako sci-fi nepřijde. Nebudu zde polemizovat s některými názory, zda jsou konkrétní situace popisované v knize reálné či někdy možné, protože o to podle mne nejde. Bradbury zde velmi trefně zachycuje odosobnění celé společnosti a její uzavření se do přetechnizovaného světa virtuálního štěstí. Přitom je navíc se všemi těmi peckami v uších, telestěnami, milými seriálovými rodinkami a všudypřítomnou mediálně-reklamní masáží neuvěřitelně nadčasově přesný. Některé náhledy na svět jsou pochopitelně ovlivněny vznikem románu v 50. letech minulého století, ale jinak se podle mého názoru jedná o mistrovské dílo, navíc čtivě napsané. Kdo rád přemýšlí nad knihami, které čte, nebude tímto Bradburyovým románem rozhodně zklamán.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
2001 | 451 stupňů Fahrenheita |
1959 | Marťanská kronika |
1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
1995 | Pampeliškové víno |
2017 | Ilustrovaný muž |
No tak jen doufám, že autor není vizionář a že se jeho představa budoucnosti vykreslená v této knížce nevyplní. Kdo by taky stál o budoucnost, kde hasiči místo aby požáry likvidovali je zakládají a to jen proto aby spálili knihy a v nich uchované myšlenky... kdo by chtěl žít ve světe, kde místo skutečných vztahů jsou vztahy vytvářeny uměle pomocí velkých telestěn, na kterých se odehrává něco jako skutečný život a přitom je to jen záměr jak lidi odnaučit myslet a přemýšlet? A pokud někdo z těchto osamělých prázdných duší se pokusí spáchat sebevraždu přijede parta chlapíků, kteří prostě vypumpují žaludek, vymění "otrávenou" krev a bez náznaku soucitu či lítosti zase odjedou. A pak ještě neustálá hrozba války. Inu neveselá budoucnost...
Tahle vize mě děsila stejně jako Orwellovo 1984, místy snad ještě víc, nicméně styl psaní byl opravdu zvláštní, místy jsem se nemohla začíst a místy mi zas stránky díky autorovým myšlenkám jen ubývaly. Nicméně uznávám, že styl jakým je knížka napsaná nemusí sedět každému. Stojím si za názorem, že autorovi nejvíc sedí forma povídky ale ani od tohohle jsem se nedokázala odtrhnout dokud jsem nedočetla do konce...