451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501978/bmid_451-stupnu-fahrenheita-3D9-501978.png
4
3733
3733
Nejslavnější dílo klasika science-fiction v novém překladu 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky… Román vychází v nově revidovaném překladu s úvodním slovem Raye Bradburyho. Kniha je doplněna původním doslovem Josefa Škvoreckého k prvnímu českému vydání a esejem Františka Novotného k současnému aktualizovanému vydání.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2022 , Kniha ZlínOriginální název:
Fahrenheit 451 , 1953
více info...
Přidat komentář
65 rokov stará kniha, ktorá je dnes viac aktuálnejšia než inokedy. Kniha o tom, že spoločnosť sa snaží ľuďom do hláv natlačiť nepodstatné sprostosti, zaujať ich nezmyslami a oni zabudnú na podstatu. Nebudú sa pýtať prečo sa to robí, ale ako sa to robí. Nie o pálení kníh, ale o snahe vytvoriť z ľudí stádo, ktoré sa ľahko ovláda. O tom celom to je. Čítalo sa to naozaj rýchlo, aj napriek tomu, že niektoré pasáže ma nudili, aj keď viem, že tam jednoducho museli byť ... ako celok, naozaj slušné dielo. Príbeh síce jednoduchý, ale obsah podstatný.
Rovnako, ako vo mne zanechala dojem kniha od G. Orwella 1984, ktorá v predstihu popisuje dobu minulého storočia, tak aj táto kniha zanechala výrazné stopy v mojej mysli. Totižto preto, že viac ako pred 50 rokmi autor vystihol dobu, v ktorej žijeme dnes. Je to až zarážajúce. Úžasná kniha, ktorú by si mal každý prečítať a zamyslieť sa nad tým čo dnes môžeme vidieť okolo seba vo svete, ktorý speje k takémuto scenáru. Jednoznačne 5* ;)
Nedokážu být objektivní, na Bradburyho prostě trpím! Jestli s ním začínáte, zkuste sbírku Ilustrovaná žena (tak s ním začala i já, kouskem z Levných knih asi za 15 korun, teď, co tuším, ji mají na Megaknihách nebo Kosmasu ve výprodeji taky za hubičku), případně Kaleidoskop. Jestli vás zajímá, jak před/u psaní ne/přemýšlí, zkuste Zen a umění psát. Rozhodně ale neopomeňte ani tuhle knížku, která nepochybně patří do ranku, ve kterém jí společnost dělá kupříkladu Vonnegutovo Mechanické piano. Obě skvělé. Tahle má ještě plusové body za... wait for it... za to že je od Raye. :) Já na něj fakt trpím.
Nedostává se mi slov, když chci popsat, jak na mě tato kniha zapůsobila. Snad jen, že Bradbury je prostě génius. Ta kniha je pětašedesát let stará a přesto působí jako by byla psaná teprve nedávno. A do toho jsou ještě vpleteny myšlenky klasiků, o jejichž díla v knize jde (Platónovo podobenství o jeskyni je asi nejvýraznější). A nejpalčivější na tom je, že naprosto přesně popsal, kam se naše civilizace ubírá. Od čtení náročných textů ke krátkým sloupkům, od přemýšlení k zábavě, od hlubokých citů a myšlenek k povrchnosti. Z toho až zamrazí...
Podobne ako 1984 táto kniha u mňa aj po rokoch stále rezonuje a stále sa k nej myšlienkami vraciam. Je taká aktuálna, v súčasnej dobe mobilov, sociálnych sietí, televízie, internetu, povrchných hodnôt, virtuálnych vzťahov.
Knihy asi nie sú jediným prostriedkom záchrany, ale sú jej znakom, symbolom. Tým, čo ide do hĺbky a neskĺzava sa po lacnom povrchu, pozlátku, jednoduchých výrazových prostriedkoch.
Tak nevím, nějak mi nesedl ten styl. Moc chytráckých řečiček na úkor děje. 1984 je lepší.
Je docela zajímavé přečíst si některé komentáře níže...přesvědčuju se poněkolikáté, že ve vnímání zejména některých kvalitních knih (nebo aspoň těch, které jsou za kvalitní obecně považovány) začíná být znatelný generační rozdíl...A jakoby to i Bradbury předjímal, důležitější než knihy a jejich obsah je zábava, rychlé přejímání informací, vizuální zážitek, atd. O to cennější je jeho kniha. U mne za pět. A doporučuji všem.
Podobně jako román 1984 od George Orwella zde Ray Bradbury skvěle popisuje antiutopickou společnost, kde knihy a vlastní názor nejsou tolerovány. Ale když si někdo přečte jedinou knížku, tak na ni už nikdy nezapomene, protože ji nosí v hlavě, podobně jako hlavní hrdina. Nadčasové vykreslení budoucnosti, ke které směřujeme.
Ta knížka je skvělá. A je zase dalším z důkazů proč by neměl člověk odsuzovat knížky jenom proto, že je viděl v seznamu povinný četby ve škole. Líbí se mi konečné poselství, kdy jednotliví lidé jsou jako živé knihy. Každý nosí v hlavě jednu dvě knížky a je nenapadnutelný systémem, protože žádné knihy v rukou nemá. Ale má je v hlavě. A to se mi strašně líbilo.
Tohle počítám mezi antiutopickiu trojku: Brave New World & 1984. Je to trochu slabší nez Huxley, ale pořád skvělé. Opravdu povinná četba. V duchu si říkám, kolik lidí si tuhle knihu přečte a v kontextu doby jim to nic neřekne. Už jsme sakramentsky blízko...
Já vám nevím... Musí se uznat, že vize budoucnosti se Bradbury povedla podobně jako Huxleymu. Je to pořádně deprimující, ale vůbec se mi ale nelíbí pointa, která dělá z knih nějaký tajný hnací motor téhle civilizace.
Jakoby jedině díky knih dokázali lidé být šťastní. Znám mnoho lidí, kteří nečtou (a že jich je) a nějaké nešťastné podlidi to z nich rozhodně nedělá. Někdo to prostě k životu nepotřebuje.
Tohle je knížka, která je děsivě nadčasová. Četla jsem ji poprvé na gymplu víc než před dvaceti lety a je smutné, jak se dnešní svět za tu dobu zase o kus přiblížil tomu, který pan Bradbury popisuje ve své knížce...
Přečetla jsem pro doplnění všeobecného přehledu. Myšlenka se mi zdá dobrá, ale způsob, jakým je kniha psána, mi připadá až moc metaforický, spíš se mi zdálo, že je to jako báseň v próze, a mě básně moc nebaví.
Určitě budu vědět, o čem to je, i po delší době, ale podobná myšlenka se mi zdá mnohem lépe zpracovaná třeba ve Zpěvu drozda.
Beru tedy 451°F jako nezbytný základní kámen světové literatury, ze kterého vychází další, pro mě lepší knihy.
Vize budoucnosti, kde technika je nový Bůh a knihy jsou hřích. "Žije se ze dne na den, lidi se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco jiného než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem a utahovat matky?" Bradbury poukázal už tenkrát na to, že konzumní společnost spěje do záhuby, dnešní doba je toho důkazem. Svět podle autora, plný moderních telestěn, mechanických ohařů a oheň chrlícího salamandra, děsí na celé čáře. Vize jeho budoucnosti je temná, plná válek a ohně. Člověka z toho mrazí. Na jedné straně máme Montaga - člověka, který chce prolomit konvence a KLADE DŮLEŽITÉ OTÁZKY, a na druhé straně jeho manželku Mildred - typického konzumního spotřebitele (celý den kouká na televizi, chodí na nákupy a po návštěvách). Svět, kde je slovo intelektuál považováno za nadávku. Hvězdičky strhávám za poslední část, která je popisnými scénami až moc natahovaná, přesto Montag na útěku a konečné vyústění vzbuzuje ve čtenáři určitou naději. Bradbury perfektně vykreslil totálně imbecilní společnost bez vlastního názoru. Jen bacha, abychom se tam nedostali!
Neuvěřitelné! Jak mohl pan Bradbury v roce 1953 popsat tak dokonale dnešní svět? Televizní obrazovky přes celé stěny, které chrlí slaboduché seriály a jednu reality-show za druhou, mluvící "mušličky" v uších, skutečnost, že si lidé už neumí popovídat o těch obyčejných, avšak krásných věcech jako je rosa v trávě, rozkvetlá pampeliška, déšť. Přestože je to totalitní praktika - zavedla bych ve škole opět povinnou četbu, a to právě této knihy, aby si alespoň některé z dětí uvědomilo, že knihy jsou důležité, že v nás probouzejí touhu po vědění, ponoukají nás k přemýšlení a počítače a jiná "konzumní" elektronika je nenahradí.
451 stupňů Fahrenheita spálilo veškeré mé naivní představy na bílý popel, hluk telestěn ho roztančil po membráně vědění a helikoptéry urputně pátrající po Montagovi ho rozmetaly do dalekých krajin. Utopil se ve stříbřitých vodách a už ani mechanický ohař ho nezvládne najít.
Takový mám pocit po přečtení knihy - totální všeobjímající prázdno. Říkám si, že přesně takhle se musely cítit všechny postavy Bradburyho románu (všechny kromě Clarissy, Montaga a Fabera). V hlavě žádná vlastní myšlenka, jen tupě rezonující zvuky okolního světa, které se odrážejí od prázdných stěn mozkovny a vyplňují všechen čas, všechno tady a teď. A zrychlený čas ubíhá tak, že ho ani nelze zachytit. Naštěstí, čas od času přijde okamžik, kdy se čas zastaví a ten okamžik, alespoň v nás, trvá zase na celé navždy. A díky za ty okamžiky.
Někdy si tak říkám, že dnešní vládnoucí elity si snad tyhle všechny anti-utopické knihy museli vzít jako návod. Jinak to snad ani není možný. Proberte se, to neměl být návod, to mělo být varování!
Tam kde Orwell prorokuje policejní stát, kontrolu myšlení i jednání, neustálý dohled nad všemi aspekty života, tam kde Huxley předvídá sebevražednou dekadenci, hédonismus, nihilismus a dospělé děti co si jen neustále hrají, tam se Bradbury pro změnu přesně trefil do dnes velmi moderní mentality obětí, do sněhových vloček, do safe spaces, do útlocitných jedinců neschopných čelit kritice, odlišným názorům, nebo prostě jen drsné realitě světa.
Autor se vyžívá v popisném stylu, a že je to styl opravdu bohatý. Je možné, že tohle je z části důvod toho, proč byla tato kniha jako jedna z mála zmíněna při hodinách literatury. Kniha je plná silných myšlenek, množství odkazů na jiná literární díla. Text je opravdu působivý, některá spojení jsem četl vícekrát, protože ve mně zanechali opravdu hluboký dojem. Popisný styl pak na druhou stranu považuji za důvod absence prvoplánového pocitu děsu, hrůzy chcete-li, který existuje při čtení „konkurenčních“ anti-utopií, právě např. 1984 nebo Krásného nového světa. Obě tyto knihy děs vyvolávají, třebaže každá jiným způsobem. Orwellovská budoucnost je šedá, autoritářská, manipulativní, chodby ministerstva lásky na klidném spánku též nepřidají. Huxley naopak děsí vizí úpadku člověka, úpadku myšlení a smyslu bytí, vizí absolutní dekadence a nihilismu. V tomto je Bradbury trochu pozadu a nepomůže ani mechanický ohař, z něhož má hrdina explicitní strach.
Avšak v něčem je Bradburyho vize přeci jen děsivá. Totiž likvidací knih, přeneseně nepohodlných a nebezpečných znalostí. Ve znalostech je síla, nepochybně. Zkáza těch objektů, které tady všichni tolik milujeme, těch jednoduchých předmětů z papíru a trochy inkoustu, písmenek uspořádaných do nekonečného množství myšlenek, to je strašlivá představa.
Můžeme jen doufat, že se něčeho podobného nedočkáme.
Kniha je krátkou novelou, básní, dystopií, sci-fi, prorockým dílem a zážitkem změněného stavu vědomí. Díky tomu jak je kniha napsaná, jsem měl během čtení silně snový pocit. Díky svéráznému uměleckému podání bylo všechno jakoby zastřené. Některé vjemy byly zesílené a racionalita potlačená. To málem vyvolávalo psychedelickou náladu.
Je to něco jako když začnete číst Jacka Londona a zjistíte, že je to něco úplně jiného. Zde očekáváte klasický styl 60. let a najednou něco úplně jiného. Asi nejpřesněji to popsal Škvorecký v doslovu: „Bradbury je básníkem science fiction“ ... „nalézá poezii neznámého, magické tóny smělého. Je umělcem atmosféry, fantasmagorie, slovní hudby.“ To úplně sedí.
Jestli tohle není krásná literatura, tak už fakt nevím co. Když si vzpomenu na učitelku, která sci-fi žánrem pohrdala. Víc než sci-fi je to však dystopie a prorocké dílo. V některých věcech se Bradbury neuvěřitelně trefil. To se mnoha knihám, kde je té vědecké fikce více nestává, tak jako se to podařilo v tomto básnickém díle.
Některé nápady vyloženě evokují dnešní dobu, kdy spousta lidí venku má sluchátka v uších. Kdy lidé doma sledují interaktivní reality show. Kdy lidé sledují řady seriálů místo čtení knih. Některé věty vyloženě praští do očí. „Čím více se rozšíří tvůj obzor, tím spíš si musíš dávat pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba respektovat nejniternější cítění těch nejnepatrnějších menšin.“ To absolutně nepotřebuje komentář.
Jenže i přesto všechno se mi kniha nelíbila. Samotná představa budoucnosti byla příliš absurdní a chování hlavního hrdiny taky. Jsem schopnej číst několik hodin, ale tady mě to po hodině nebavilo. Až příliš moc tam byla protlačená myšlenka na úkor věrohodnosti. A i s tou myšlenkou je potíž. Tahle novela je umělecké dílo a každý si tam najde to svoje. Klidně i zcela protichůdné názory. 80%
Tahle kniha mě fascinovala hned od začátku. Slyšela jsem, že je moc dobrá. Nevěřila jsem to mu moc. Než jsem si ji přečetla a poznala tenhle svět. Tahle kniha mě nutila k zamyšlení a já si celou dobu říkala „jak někdo nemůže mít rád knihy a ještě je k tomu pálit ?! " Nechápala jsem. Kniha mě oslovila, pohltila doslova. Představa,že bych žila v takovém světě mě ničí nebo to, že by spálili MOJE knihy, které si ráda čtu a mám je ráda u sebe. Kniha je opravdu nejlepší rádce, kamarád a učitel. To nikdo nikdy na světě nezmění, což dokazuje i tahle kniha.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno 20. století americká literatura rozhlasové zpracování o knihách
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Největším kladem této knihy jsou myšlenky, které v sobě skrývá. Celkově mi kniha přijde velmi nadčasová a mám pocit, že spousta věcí, které Bradbury v románu popsal se dějí i dnes. Například se podle mého názoru píšou stále kratší knihy a hodně čtenářů už nemá se čtením takovou trpělivost. Možná je to tím, že jsem přečetl už docela dost dystopií, ale měl jsem pocit, že je vývoj příběhu snadno předvídatelný. Rozhodně zajímavá kniha a jsem moc rád že jsem si ji přečetl.