A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404278/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--5pY-404278.jpeg
4
1424
1424
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Hezký podvečer, který autor vás zatím nikdy nezklamal a proč právě Fredrik Backman?
,,Když zapomeneš nějakého člověka, zapomeneš taky, že jsi zapomněl?
Ne, občas si vzpomenu, že jsem zapomněl. A to je vůbec nejhorší druh zapomnění. Jako bys uvízl venku za bouřky. To se pak ze všech sil snažím vzpomenout, tak intenzivně, až se celé náměstí rozhoupe.
Proto jsi tak unavený?,,
Děda si povídá se svým vnukem Noahem na lavičce. Ocitáme se v hlavě dědy, který se snaží za každou cenu udržet vzpomínky na svoje milované. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší. Jak se rozloučit s někým, koho nepoznáváte, či kdo nepoznává vás?
Chtěl jsem napsat příběh o tom, jaké to je, když mozek odejde z tohoto svět dřív, než tělo. Vyšly mi z toho krátké, láskyplné rozhovory starého muže s vnukem, mladého muže s jeho velkou láskou a konečně i otce se synem.
Jsem ohromena rozsáhlostí a obsahem tak tenounké knížečky. Tolik mouder, citátů a hlubokých myšlenek, že jsem měla problém vybrat některé jako stěžejní do recenze. Jde o obyčejně neobyčejný příběh jednoho starce, tak moc intenzivní a přesto něžně podaný, přesně jak to Fredrik umí! Občas se ztrácíte v myšlenkách dědy, jenže přesně to má kniha za účel.
Byla jsem unešena velkými myšlenkami, možstvím metafor i dojemnou láskou v rodině. Ostatně můj děda měl Alzheimera a ke konci už nikoho z nás nepoznával. Vždycky jsem si říkala, že pro něj to nebylo takové peklo jako pro rodinu, protože to nevěděl. Ale po přečtení této knihy mám vtíravé myšlenky (co když....).
Fredrik je zkrátka sázka na jistotu a snad žádná kniha nemá pod 80 % na DK (jestli ano, tak mě vyveďte z omylu). Proto hodnotím 5/5 a těším se na jeho další knihy. Zatím mám za sebou Muž jménem Ove a Úzkosti a jejich lidé.
Backmanova lyrická, introspektivní a leitmotivy protkaná povídka o starém matematikovi ztrácejícím paměť (a své blízké) tematizuje jeden z univerzálních lidských strachů - z bezmoci, odkázanosti na druhé a pozbývání sebe sama -, a to velmi něžným způsobem, který mi však nepřišel zidealizovaný.
* [...] díval se s ním na noční oblohu a vysvětloval mu, že se vlastně skládá ze samých čísel. Matematika je v tomhle ohledu pro chlapce požehnání, protože už se nebojí toho, čeho se bojí většina ostatních: nekonečna.
* [...] ty mu to vysvětlíš, jako jsi mu vždycky vysvětlil úplně všechno: jako by byl chytřejší než ty.
* Na náměstí začíná sněžit, zhruba ve stejném tempu, jako se malé děti dávají do pláče, nejdřív jako by to ani nebyla pravda, ale zakrátko jako by snad nikdy neměly přestat.
* Činil tak s tvrdohlavostí, jakou v dospělém muži umějí vzbudit jen přírodní vědy [...].
Moc hezké slovní obraty. Mám ráda knížky, kde jsou takové hluboké myšlenky. A tak hezky napsané. Ale četla jsem to venku ve všeobecném ruchu. Kdybych to četla doma v posteli v tichu, určitě bych si to užila víc.
To je fajn když zapomínáš. Zapomeneš i to, co tě bolelo...
Úplně krátký příběh plný myšlenek, ve kterých jsem se totálně ztrácela. Ale to je vlastně účelem knihy...
Je to příběh o tom, jaké to je, když mozek odejde z tohoto světa dřív než tělo.
Jak můžeme dědovi pomoct? Můžeme s ním po té cestě jít a dělat mu společnost. A každé ráno je cesta domů delší a delší....
Doporučuji
Smutně krásný příběh.
Zvolila jsem audioknihu, kterou úžasně načetl Pavel Nový.
... tak se nebojte :-)
Nesnadno popsatelně mámivé vyprávění. Je to tenká knížka, ale dá se číst mnoho hodin. Konzumenti a odškrtávači nečtěte, pravděpododobně Vám to nic moc nedá, ale Vy, co Vám nevadí přečíst odstavec a pak dvacet minut koukat do prázdna, Vy se čtením začněte co nejdřív. A nechte se rozesmívat i dojímat a pokud jste hodně svědomití, vezměte si k ruce tužku a zápisník na citáty. Myslím, že ho docela naplníte.
Nádherná kniha. Sice je rozsahem velmi kratinká, zato však každá věta září jako drahokam na nebi. Po jejím přečtení jsem si napsala seznam lidí v rodině, ke kterým se začnu chovat lépe. Navštěvovala bych svého dědu častěji, kdybych věděla, že umře tak brzy? Co mi říkal, o čem jsme se bavili, když jsem s ním mluvila naposled? Bylo mi patnáct a jemu 71 let. Umřel náhle, v plné síle a já u toho nebyla. Neobjala jsem ho.
V této knize je ve hře ztráta paměti a situace je opravdu děsivá. Přesto i tam Fredrik nacpal krásu a naději. Rozhodně jedna z jeho zatím nejsilnějších knih: nebo spíše taková kniha, která osloví úplně každého a to velmi hluboko: sevře nám srdce. Kam se hrabe Medvědín. ( ač i ten mám moc ráda). Tento minipříběh mě ohromil.
Fredrika považuji za jednoho ze tří nejlepších žijících autorů. Měla jsem tu čest se s ním setkat na začátku jeho kariéry na jedné besedě o knihách: je to nesmírně milý, empatický člověk, který ovládá předávat dál příběhy hned několika úchvatných světů, ve kterých evidentně žije.
Na tom, že se člověk trochu bojí, není nic špatného.
Kdo na život spěchá, toho smutek čeká.
Selžeme jediné tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.
Zajímavý příběh, ve kterým jsem se trochu ztrácela, ale to bylo cílem...
Krátka chuťovečka, ktorá má núti zamyslieť sa nad starobou, stratou pamäte a dôležitosťou vzťahov.
Útlá knížečka s dojemným příběhem, vztahu vnuka a dědy, nebezpečného stárnutí a ztráty paměti.
(Audiokniha)
Hodně dojemná jednohubka, která nutí přemýšlet, co čeká nás samotné...
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Dosud jsem s Fredrikem Backmanem měla dobré zkušenosti, ale tady jsem bohužel narazila a nedokážu hodnotit vysoko. Ačkoliv teda očividně půjdu spíš proti proudu, když vidím zdejší hodnocení. Ale tak stane se, no...
Samotná pointa knihy je bez pochyby silná a má určitě význam, to nechci nijak zpochybňovat. A asi chápu, s jakým záměrem autor tuhle knihu psal a nakonec vydal. Ale bohužel mi neseděla ta forma, kterou si tu autor zvolil.
Pohybujeme se tu na pomezí fantazie a reality, což samo o sobě nutně nemusí být špatně. Ale i když podstata toho sdělení má svoji sílu a dotýká se asi každého, celkově se to pro mne tratilo v tom stylu psaní. Z nějakého důvodu mi to přišlo poněkud ploché, klouzající po povrchu. Nevím, patrně to měl být záměr, aby tím snad autor zdůraznil úskalí Alzheimerovy choroby? Možná. Ale to asi pak říkám, jestli to pak v tom případě není zbytečně zjednodušující.
Chápu, že řadě čtenářům to přinese silný čtenářský zážitek. Bohužel u mne se tak nestalo a ten přesah, v který jsem tu doufala, jsem si z knihy neodnesla.