A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404278/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--5pY-404278.jpeg
4
1424
1424
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Panebože, to bylo něco. Tak niterné pocity tak skvělé zachycené na papíře. Měla jsem husí kůži, pláč na krajíčky a zároveň lehký úsměv na tváři...
Není to typickej Backam a humorem se tentokrát šetří, ale jinak jsme tam co vždycky - ovšem já bych mu těch pět hvězdiček dal i za jeho nákupní seznam, že ano.
Tenká jednohubka, která je ale plna krasnych myslenek. Je to vtipne, trefne a smysluplne.
Nadhera.
Dojemná knížka. Bála jsem se, že budu brečet. A to se taky stalo. Nemám takové smutné knížky ráda, ale za ten konec jsem musela přidat hvězdičku.
Nejsem velká knižní plačka. Ale Fredrik Backman mě svými knihami vždycky a zaručeně rozpláče. Sladká, něžná jednohubka od mistra slova..
Možno Backman trošku citovo vydieral. Možno Backman hral s trochu ošúchanými kartami. Možno Backman chvíľkami príliš tlačil na pílu. Ale všetko mu odpúšťam, lebo pri mnohých odsekoch či hoci vetách som si vravela "och, ako krásne to vystihol" a ku koncu som sa splakala ako bábätko. Môžete dať knižke, ktorá z vás vydoluje potoky sĺz, menej ako päť hviezdičiek? No nemôžete.
"Drahá, Ted sa na mňa veľmi hnevá."
"Nehnevá sa na teba, ale na celý svet. Zlostí sa, lebo s takým nepriateľom sa nedá bojovať."
"Tak to teda má čo robiť, čaká ho večná zlosť, lebo svet je veľký."
Na to, jak je novela útlounká, tak je hluboká a lidská. Takhle citlivě popsané odcházení ducha dokáže čtenáře rozložit na atom.
Pan Backman zase nezklamal a přála bych si, aby si příběh přečetli všichni mí milovaní. Je prostě top.
"Páni, jak já to od tebe zase schytám..."
Představte si že jste na vojenském cvičení . 6 týdnů intenzivního výcviku . Je tu s vámi kolega kterého přijali do nejelitnější jednotky armády čr. Boxer v nejlepší formě. Vy mu půjčíte tuhle knížku a on s ní přečtenou sedí na posteli a brečí. Nelžu ani slovo.
Kniha se mi líbila, dojala mě a proto musím dát 4 hvězdy. Alzheimer mi postupně kradl dědu a velmi oceňuji zpracování tohoto tématu.
Povídka se mi ale zdála příliš krátká na to, aby byla obsahem celé knihy. Podle mě by jí to slušelo spolu s dalšími pár povídkami např. o tématu loučení.
A ačkoliv hodnotím celkově lépe než sgjoli, docela se ztotožňuji s touto větou z její recenze: "Z nějakého důvodu mi to přišlo poněkud ploché, klouzající po povrchu."
“Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu ještě je."
Dojemná novela mého oblíbeného autora, psána v rozhovorech převážně dědy a vnuka.
Tyto řádky jsou o postupném ztrácení paměti. Pan Backman čtenáři přibližuje, jaké to je, když mozek odejde z tohoto světa dřív než tělo.
"A taky myslím, že tě nemusí mrzet, když na mě zapomeneš," dodá chlapec po delším uvažování.
"Ne?"...
"Ne, protože když na mě zapomeneš, budeš mít možnost mě zase poznat. A to se ti bude líbit, protože já jsem na poznávání docela fajn."
Backman je pro někoho přecenovaným mainstreamem. Pro mě ale srdcovka. U téhle knihy jsem brečela. A to se mi nestává. Neskutečně smutné téma o stáří a zapomínání zpracované formou vztahu mezi dědečkem a vnukem.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Dojemná kratičká novela s krásně popsanou paralelou, jaké to je být uvnitř hlavy stárnoucího muže, který už na vše zapomíná. Ach, asi už sama musím stárnout, když jsem si dobrovolně koupila knihu, o které jsem tušila, že mne rozpláče smutkem. Smutné knihy přece nečtu... nebo jsem minimálně nečetla. A ano, kniha mne rozplakala. Stačilo 80 stránek na to, abych ronila potoky slz. Mám 98 letého dědečka, který už si mne nepamatuje... o to těžší a bolestnější pro mne čtení novely bylo. Každopádně nelituji, bylo to očistné přečíst si něco takového. A autor výtěžek z knihy dává na dobrou věc.