A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532980/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--65dda59fe33b1.jpg
4
1418
1418
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami Děda se svým malým vnukem Noahem sedávají pravidelně na lavičce a povídají si. Mluví spolu o všem a o ničem: o vesmíru, o životě, o babičce, když ještě byla mladá a když se do ní děda zamiloval. Jenže vzpomenout si je čím dál těžší. Vzpomínky se prolínají, vynořují a zase mizí, omamně voní po hyacintech, jako voněla jeho žena. Co když si ji už nikdy nedokáže vybavit? Uvědomuje si, že jeho svět se pozvolna mění a on se pomalu bude muset rozloučit Od autora bestselleru Muž jménem Ove
„K příběhu o chlapci, jeho otci a dědečkovi se budete vracet a znovu si jej vychutnávat. Je to malá novela s velkým poselstvím.“ - San Francisco Chronicle
Fredrik Backman (* 1981)
Švédský spisovatel pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do novin a na svůj blog. Proslavil se hned svým literárním debutem Muž jménem Ove z roku 2012, který vyšel zároveň se zápisky Co by můj syn měl vědět o světě. Podle jeho prvního románu vznikla stejnojmenná švédská filmová adaptace (režie Hannes Holm, 2015), která získala nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film, chystá se také remake v režii Toma Hankse. Česky vyšly i další autorovy prózy Babička pozdravuje a omlouvá se, Tady byla Britt-Marie, Medvědín nebo A každé ráno je cesta domů delší a delší. Všechny už mají také svou audiopodobu. Jeho zatím posledním dílem je pokračování Medvědína nazvané My proti vám. Backmanovy knihy vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu výtisků, česky je vydává nakladatelství Host.
Pavel Nový (* 1948)
Hrál v Krajském divadle v Příbrami, byl členem souboru Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a od roku 1989 má stálé angažmá v pražském Studiu Ypsilon. Před kamerou se objevil už ve 13 letech ve filmu Václava Vorlíčka Kuřata na cestách (1961). Větší příležitost pak dostal ve snímcích Balada pro banditu (1978) či Postav dom, zasaď strom (1979) a popularitu mu přinesla role Pepy v komedii S tebou mě baví svět (1982). Objevil se rovněž ve filmech Jana Švankmajera Spiklenci slasti (1996), Otesánek (2000) a Hmyz (2018) a za hlavní mužskou roli ve filmu Bába z ledu byl v roce 2018 oceněn Českým lvem. Pravidelně je obsazován do televizních seriálů, např. Přítelkyně z domu smutku, Život na zámku, Zdivočelá země, Ulice, Ordinace v růžové zahradě a v devadesátých letech se uplatnil také jako osobitý moderátor televizních pořadů.
Michal Zelenka (* 1975)
Po absolvování DAMU vedly jeho kroky nejprve do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a o dva roky později získal angažmá v Činoherním klubu v Praze. Zde hrál v několika úspěšných inscenacích (např. Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho či Jak se baví pan Sloan) a vedle toho hostoval v divadle Viola a v Městských divadlech pražských. Pracoval také jako konzultant ve školicí firmě a lektor prezentačních dovedností. Televizní diváci ho mohou znát ze seriálů Ulice, Vyprávěj, Doktor Martin, Život je ples nebo Rapl a objevil se například ve filmech Tmavomodrý svět, Lidice či Padesátka. Dále účinkoval v audioknize vydavatelství OneHotBook: TO (2017). Audiokniha (P) & © OneHotBook, 2018. Všechna práva vyhrazena.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
OneHotBook
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Knížka je tenká, ale čtení tíží. Nechci vypisovat obsah, nechci křehkost vyprávění rozbít obyčejnými slovy. Kdo knihu otevře, pochopí. A toho, kdo ""pamatuje někoho, kdo zapomínal", i u srdce trochu zabolí.
Ty knížky mě dojímají tak moc proto, že je to o obyčejných lidech a je tak hrozně jednoduché se v tom najít..
Délkou krátké, ale obsahem a myšlenkami nabité čtení. Kniha je od začátku smutná, ale zároveň obsahuje citlivě úsměvné perličky, díky kterým jde ten emocionální náboj snést. A spousta těch perliček je velmi velmi chytrých. Jak píše Makropulos, jakmile jsem s knihou skončila, pustila jsem se do ní hned znovu. Nádherné, dojemné a neobvyklé.
Jen pár stran o lásce manželské, otcovské, dědečkovské. Krátké čtení o tom co bylo, je a bude. O matematice a koriandru. O tom, že někdy dřív než tělo, odchází mysl.
Chápu, že má kniha, teda spíš povídka, charakterizovat pocity člověka, který postupně ztrácí sám sebe. Já jsem se ztratila rovnou na první stránce, a až do konce jsem vůbec netušila kdo kde je. Na to, že má knížka 80 stran, četla jsem jí stejně dlouho, jako ostatní Backmanovy romány. Tu frustraci z neuchopitelnosti příběhu, myšlenky a děje cítím celou dobu, co knihu čtu a jsem víc než ráda, že měla jen 80 stran.
Člověk se modlí, aby se to jemu nestalo, ale vypadá to, že Noah i jeho dcera mají docela dobrou predispozici... :(
A každé ráno je cesta domů delší a delší by pro mě teoreticky měla být utrpením. Nesnáším snové nebo halucinogenní sekvence ve filmech a v knihách bych je nejraději přeskakoval. Nenávidím, když se záměrně prolíná tolik časových rovin, že se v nic nemůžete vyznat a orientujete se pouze zběžně.
Ale! Všechna tato teoretická negativa v Každém ránu výborně fungují. Vy díky tomu stihnete navázat pouto s postavami, které doslova za několik stran zmizí. A to se často nepodaří ani kouskům o stovkách stran.
Slzy mi tečou ještě teď. Nádherná večerní jednohubka. Bylo to tak hluboké, tak plné lásky a tak smutné. Plně souhlasím s Triatlet, lépe bych to nenapsala. Díky ....
Úžasná útlá knížečka plná citu, lásky a porozumění. Stačí pár vět a hned se řinou slzy z očí. Hodně moudrých myšlenek.
Tato útlá novela byla původně určena pouze pro autorův blog. Pojednává o dědovi, který pomalu a jistě ztrácí pamět. Přišel mi zajímavý vůbec popis toho, co se v mozku takového člověka děje, ale jinak mě celý příběh nijak nezasáhl.
Knížka na zamyšlení. Kéž by všichni jednou měli někoho, kdo jim pokaždé poví jejich příběh znovu a znovu....
Malinká, úzká knížečka o alzheimrovi a o tom, jak ovlivňuje všechny angažované. Asi začínám být sentimetnální na stará kolena, nějak přehnaně moc.
Emoce mi skákaly od radosti po takový smutek... sinusoida nahoru dolů. Z řádku na řádek vás umí text rozveselit a hned na dalším trpíte úzkostí. Ale text je podán tak strašně příjemně - rozmluvou malého chlapce s jeho dědou, pak ve vzpomínkách dědy a již zesnulé babičky, zapomnětlivé chvíle dědy a jeho syna.
Pro mě moc moc příjemné.
Upřímně? Když jsem zjistila, že kniha vyjde, byla jsem zmatená. Nechápala jsem důvod. Že to je kvůli penězům, mě napadlo hned. Ostatně to samé jsem si myslela i o Co by můj syn měl vědět o světě, která mě nakonec uhranula. Jenže...
Tahle kniha byla nádherná. Jasně, jede se na city. Ale na co jiného by se v knihách mělo jet? Kresby jsou nádherné, příběh je lidský, až to bolí. Asi jako ostatní Backmanovi knihy. Musí vás chytit příběh za tu část vás samotných, kterou si chráníte nejvíc. A nám všem, kterým stýská, že ti nejdrahocenější lidé (sorry rodiče) jsou už pryč, a nemá nám kdo připomínat, že stejně bylo nejlíp na lavičce se zmrzkou, tahle kniha vykouzlí úsměv na tváři. I přes to všechno smutný.
Cheers to us!
("-Učitelka nás donutila napsat slohovku o tom, čím chceme být, až budeme velcí.
-A co jsi napsal?
-Napsal jsem, že nejdřív se chci soustředit na to, že jsem malý.
-To je velmi dobrá odpověď.
- Viď? Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidé se smějí.
-To jsi taky napsal?
-Jo.
-A co učitelka?
-Ta mi řekla, že jsem nepochopil zadání.
-A co ty na to?
-Že ona nepochopila odpověď.
-Já tě mám tak rád.")
Četla jsem krásnou knihu Kam se poděla Elisabeth, která je též o stárnutí a zapomínání. Medvedin, Oveho a další jsem doslova shltla. Ale tohle opravdu ne. Kniha má pobavit nebo poučit. Tahle mě vyděsila. Nedočteno.
...
"Posměšný zázrak v nitru našich lebek, který nám dovoluje odhalovat taje univerza, ale který úplně kašle na to, že nedokážeme odhalit taje skryté v nás samých." (s. 10)
Text, který neměl existovat v knižní podobě. A to by byla škoda.
Laskavé a láskyplné myšlenky o matematice i umění, o učení (se),
o partnerství, o smrti i životě...
Autor své poselství napsal v próze, ale slova působí jako verše. Občas se nějaké moudro opakuje.
Forma závěrečného refrénovitého shrnutí mě překvapila i potěšila.
Moje první knížka od Fredrika Backmana a hrozně
se těším na další. Opravuji - moc se těším na další. Hrůzu jeho myšlenky nenahánějí. Škoda, že překladatelka Helena Matocha některé pasáže devalvuje právě spojením "hrozně tě mám rád".
Ilustrace Elly Laytham odrážejí atmosféru příběhu.
"Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp. Naše loučení takové nebude, budeš ho moct opakovat zas a znova, dokud nebude perfektní." (s. 40)
PS: Potěšilo by mě, kdyby na náměstíčko databáze knih ještě přispěla svým pohledem evelýny... Symbolicky je její poslední příspěvek právě k této knížečce.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Sladko bolné, optimistické, milé, citlivé. K pláči.
Citát:
"To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti."