A uzřela oslice anděla
Nick Cave
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386269/bmid_a-uzrela-oslice-andela-F20-386269.jpg
4
650
650
Řada hudebníků v rozhovorech mluvívá o tom, že by jednou chtěli napsat román, že je to ohromně láká – nakonec se však k tomu nikdy nedostanou. Anebo si opravdu čas najdou a dají do psaní veškerou píli a trpělivost, pak se ovšem ukáže, že se krapet přecenili a že snad měli raději zůstat u písní… To ale není případ Nicka Cavea. Ve svém románovém debutu A uzřela oslice anděla z roku 1989 skvěle mísí vlastní osobitou poetiku, plnou romantických obrazů, biblických narážek, morbidních představ i černočerného humoru, s velkým čtenářským rozhledem (inspirací mu byla především americká jižanská literatura, Williamem Faulknerem či Flannery O’Connorovou počínaje a Cormacem McCarthym konče). Jeho barokně košatému, grotesknímu příběhu, zasazenému na americký Jih 40. a 50. let dvacátého století, dominuje násilí, alkohol, zvrácenost a zvířecí instinkty; nechybí ani Boží trest a ďábelský smích. V románu A uzřela oslice anděla, kongeniálně přeloženém Tomášem Hráchem, se zkrátka nic neodpouští a za vše se tvrdě platí. Román sklidil nadšený ohlas světové kritiky pro svůj jazyk plný biblických metafor a sevřený příběh vyprávěný na pomezí snu a šílenství.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
And the Ass Saw the Angel, 1989
více info...
Přidat komentář
Stále jsem čekal, kdy mě ta kniha začne bavit. Nestalo se ani po přečtení 3/4 knihy. Nedočteno, knihy se zbavuji. Takovej hnus mi nesmí do knihovny.
Stalo se vám někdy, že jste viděli nějaký obraz - abstrakci a nemohli jste uvěřit, že se taková patlanice prodlala za tolik milionů dolarů a že se to někomu líbí? Tak něco podobného se mi stalo s touto knihou.
Hmmm, to bylo hodně syrové. Postavou hlavního hrdiny mi to chvílemi připomínalo Plechový bubínek. Beru si z toho poučení o škodlivosti jakéhokoliv fanatismu, zejména náboženského. Bůh je totiž zároveň omluvenka pro ty, kteří jeho jménem konají.
Četla jsem ji na můj vkus dlouho. Střídavě zavírala a otevírala, vydejchávala, zpracovávala, vstřebávala. Hodně hutný, smutný. Nickova imaginace a to, že odkryl tenhle kus ze sebe je neskutečně fascinující. Nevím, jestli bych chtěla, aby ze mě šly ven takovýhle věci a ještě je sdílela s dalšími.
Každopádně je to naprosto jedinečná kniha.
"Set123" vystihl podstatu perfektně, já už to dělat nebudu.
Jen bych možná upřesnila, čeho jsem se bála prve já - prakticky nikdo mi nedokázal vysvětlit, o čem ta kniha je. A já čekala nějaký absurdní drama. Ne. Je to přímočarý příběh o děsně smutným dětství, o lidský brutalitě a debilitě, fanatismu, snad i divoký přírodě ve svý nejholejší podstatě.
V životě jsem nepoznala špinavější místo, než je údolí Ukulore. Nemyslím, že je to čtení na třetí hodinu odpolední, když svítí slunce a vy máte zrovna trochu času. Spíš je potřeba se před tím trochu opít, zapřemýšlet nad něčím, co vás právě tíží a co vás dělá nešťastným. Pak se teprve pusťte do čtení. Budete chtít brečet, budete znechucení, možná to s váma sekne :D
To asi trochu přeháním, ale skutečně mám dojem, že se dočkáte scén nebo frází, které se vás hodně dotknou (jako třeba ještě nikdy žádná kniha) a v puse vám zůstane taková ta hořká chuť.
Povím vám, tohle byl teda s prominutím trip jako prase…
Slyšel jsem o knize mnoho informací, nejen zde v komentářích, ale i z jiných zdrojů. „Nejdepresivnější kniha dvacátého století“, říkali. Mno… Pokud chcete číst tento komentář, raději se připravte na případné prozrazení děje.
Smrad zdechlin se line z každé stránky této knihy. Když ji čtete, zabaleni do deky, cítíte, jak se vám přes ramena valí proudy hnisu, slizu a zkažené krve. Ta páchnoucí břečka vás pomalu svazuje a prožírá se vám do vnitřností, ničí vaši duši. To je tato kniha. Bible hnusu, perverze, fetiše a bestiality. Kniha krásná ve své bezbřehé odpornosti, brilantní ve své nejhlubší shnilosti.
Víte, kniha je velice zvláštním průvodcem. Průvodcem, který vás vede po třech stupních do pekla mysli, do sféry, kde opravdu existuje peklo. Ty tři stupně jsou označeny třemi kapitolami.
První stupeň vás zavádí do země fanatiků, šílených ve své výře, strašlivých ve své hlouposti. Octnete se v zemi hnusu, zaostalosti a nesnášenlivosti. Jednoduše v dokonalém prostředí pro zrod blázna. Seznamujete se zde s osobou, v jejímž pekle se nacházíte. S mladým Euchridem a jeho světem. Poznáváte trpícího, týraného, postiženého mladíka. Ovšem také mladíka podivného intelektu, který se svém okolí jaksi vymyká.
Druhý stupeň je předstupněm zkázy. Hodnoty se hroutí, vše co upevňuje svět v jeho obrysech pro Euchrida končí. Svět se pomalu zahaluje v háv kouře a… a vpravdě apokalypticky se rozpadá.
A pak stanete na stupni posledním, v nejhlubším pekle. Peklo se nazývá Psíhlavsko. Samozřejmě tomu tak není, ale Psíhlavsko mi připomíná parodii, karikaturu, na zářné Sedmihradsko z Krysaře, zemi dokonalosti, míru a klidu. Opakem je toto Psíhlavsko, pravým opakem Sedmihradska. Poslední kapitola je jakýmsi děsivým honem na štvanou zvěř, honem šílenství, slizu, zaschlé krve a ztráty jakéhokoliv rozumu.
Řekl bych, že první dva stupně zasadily čtyřicet a dvě rány do rozumu Euchridova a ten se nakonec rozpadl. Celý jeho život byl plný ran. A rány mohou také rozbít...
Mno… Zhruba takto na mne kniha působila. Podle mne není úplně pravdivé říci, že kniha téměř nemá děj. Kniha je vypravovaná chronologicky, až na pár odboček a postupně se propracovává k celkem jasnému konci. Říct o této knize že nemá děj je asi jako říct o knize Smrt krásných srnců, že nemá děj. I A uzřela oslice anděla je povídkovou knihou, kde hlavní postava popisuje své dětství, akorát je to poněkud jinak pojaté…
Poslední věcí, kterou chci zmínit, je jazyk knihy. Je krásný. Text je prokvetlý hrozivým množstvím biblických odkazů. Krom toho si autor fantasticky dokáže hrát se slovy, i větami a opravdu doslova kreslí jazykem. Je to fascinující zážitek. Dokázal ony tři stupně do pekla napsat tak, že se každá další kapitola, ba dokonce každá další stránka čte o něco hůře, nežli ta předchozí. Celý text opravdu působí jako jakési antievangelium…
Jako motto na první stránku by se tu určitě hodilo Danteho varování:Zanechte
naděje,kdo vstupujete.Temné až morbidní zobrazení lidsky pokřiveného údolí
Ukulore,kde jedinou normální lidskou bytost představuje prostitutka Cosey Mo.
Velký román to určitě není,ale je psán osobitým bohatým jazykem /výborný český
překlad Tomáše Hrácha/ a přečíst se dá.Ale asi jen jednou.
Uf tak tohle bylo velký sousto. Asi to není úplně typ čtení pro mě. Tolik zla, špatnosti, nechutností a úzkosti, až se mi při čtení svíraly vnitřnosti a pořád jsem si říkala, proč to vlastně čtu. Nemůžu si pomoct, ale Euchrid mi byl naposled sympatický jako nemluvně v krabici, pak už to s ním šlo z kopce. Jediný, co nemůžu popřít, je spisovatelova obří fantazie...až mě děsí pomyslet, kde se v něm takové věci berou. Možná tedy nejsem cílová skupina, možná jsem to nepochopila, ale jedno je jisté-jsem ráda, že mám dočteno a už nikdy nic takové číst nechci.
Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy něco takhle hltal. Jo je to černej hnus, ale krásnej černej hnus.
Tohle jsem nedala, po pár stránkách odložila. Nehodlám se vracet. Nemohu hodnotit.
Hnus fialovej, co vás přilepí na stránky ani nevíte jak a proč, jen že se to stalo.
Nesmírně drásající a vyčerpávající kniha. Vyniká úžasně bohatým jazykem, telesnosti a jedinečným vykreslenim hrůz, osklivosti, nechutnosti, zoufalosti. Každá stranka při četbě bolela a zakusovala se do mozku.
Kniha, která ve vás určitě zanechá silný pocit. Jaký to bude, to záleží čistě na vašem vnímání světa a aktuálním rozpoložení.
Jak tak čtu některý komentáře o tom, že Oslice je knížka pro "pozéry", děti a podobně, běhá mi mráz po zádech z toho, že někdo takhle drasticky dokázal nepochopit smysl toho, co autor do svýho díla vložil. Komplexní mozaika ztracený lidský duše, kterou umí tímto způsobem rozložit a zase složit pouze hrstka autorů a Nick Cave je jeden z nich. Neskutečně barvitý popisy a myšlenkový pochody hraničící až s básnickou lyričností jakou má ve svých písních, který rozhodně nejsou samoúčelně stylizovaný, ale empaticky odráží autorovu schopnost vžít se do postav, který tvoří a vidět svět kolem jejich očima, dost často zabarvenýma krutě sarkastickou vizí existence. Oslice je knížka, kterou můžete číst v jednotlivých fázích života (rád odkazuji na Ericsona) a pokaždé se vám ta mozaika seskládá do trochu jinýho obrazu. O knížku pro děti se rozhodně nejedná, protože si nedovedu představit, že by dítě mladší patnácti let dokázalo Oslici vůbec SKUTEČNĚ dočíst, natož jí díky svojí komplexnosti plně pochopit. Sám jsem ve 12-13 (mrk) letech četl různě náročný věci, ale nedovedu si představit, že by se mi do ruky - jakožto zdánlivě určený skupině - dostalo něco takovýho. Oslice je mistrovský a mnohovrstvý dílo, ke kterýmu se dá přistupovat z několika různejch cest a který zároveň na mnoho dalších cest odkazuje a už se těším, až si v budoucnu na něj zase udělám čas.
Biblické motivy a veliká těžká černá póza... snaží se to být stylizovaný až běda, takže to je jak literatura pro věkovou skupinu 12-13 let, co chtějí být "edgy". Svým způsobem to odráží Caveův ambivalentní vztah k životu, Bohu a víře, který můžete cítit i z jeho hudby - trochu mi ta stylizace té reality připomněla McCarthyho Krvavý poledník, což je ale asi jediné pozitivum, které o tom můžu napsat. Ale je to Ironie. K téhle knize jsem se chtěl dostat roky, očekával jsem tu avizovanou černotu a čerň a kdovíco všichni slibovali. Ale ve výsledku to jen vyzdvihovala banda pozérů, kteří si našli něco, co je stejně pozérský, jako oni sami. Klasickej případ klasiky, co přece musíš přečíst a kterou bych si udělal službu, kdybych do konce života ignoroval a jen dumal, o čem, že je. Dokážu si představit všechny ty lidi, gothic, emo, všechny ty dekadentní typy, co nosí černou, jak to čtou posvátně jako křesťani čtou Bibli, s cigárem v ruce. Rozečetl jsem to teprve několik let zpátky a na straně osmdesát odložil. Nic mi to neříkalo. Když jsem se k tomu teď vrátil, říká mi to ještě míň... opravdu v tom ani teď necítím nic, než jednu velikou přebujelou stylizaci, žádný skutečný obsah. Jen takový plácání z podivné reality. Nick Cave je solidní hudebník, některý jeho songy mám vážně rád a třeba jeho poslední album 'Ghosteen', ve kterém se do jisté míry vypořádává se smrtí svého syna, jde opravdu cítit ale jeho literární tvorba je pro mě jen jedna veliká snaha (a zase ten Bukowski: Nesnaž se, je to tam...), jenže tak to v literatuře nefunguje, možná pro někoho jo, ale předvádět se před čtenářem aby ten se předváděl že to četl... o tomhle pro mě literatura není. Tohle ne. Možná, kdybych to četl dřív, byl bych trochu mírnější ve své kritice, ale četl jsem už příliš mnoho lepších textů, než abych přistoupil na tuhle hru. Nedá se to číst.
Já nevím. No fakt. Nicka a jeho hudební tvorbu zbožňuju tak se to ve mně teď pere. Tak nějak jsem tušila, že tohle bude syrové, těžké a rozhodně ne hezké čtení. A to se potvrdilo. Ale bylo to pro mě tak moc syrové, že jsem to úplně dobře nestrávila, alespoň ze začátku. Pak už si člověk trochu zvykne na tu krutost a bezbřehou marnost. Je to šílené a hnusné. Citlivější povahy by se mohly utopit v tom množství bláta smíchaného s hnijícíma vnitřnostma. Rozhodně se tomu nedá upřít, že je to kniha, na kterou člověk jen tak nezapomene.
Tak tato kniha mě naprosto pohltila a zároveň "rozsekala" - vynikající počin. Rozhodně jsem jí nečetla naposledy.
Už pár let mám slabost pro tohoto austrana a jeho muziku, která je podle mě hodně originální, hlavně co se týče textu. O tom že napsal knihy jsem věděl, ale bál jsem je přečíst, hlavně Oslici. První pokus si jí přečíst nedopadl dobře. Nakonec to trvalo skoro deset let, než jsem se odhodlal a koupil si Oslici. Nutno říct, že jsem nebyl zklamanej. Nick a jeho barvité popisy mě dostávali na každé stránce. Jasně není to čtení pro každého, o tom není pochyb. Když jsem to snažil přečíst poprvé, tak jsem se nedostal přes dvacet stránek. Pak po létech jsem hltal jednu stránku za druhou a nakonci litoval, že to není pořádná bichle. A taky jsem litoval, že neumím dost dobře anglicky, abych si to mohl přečíst v originále.
Štítky knihy
prvotina australská literatura násilí 40.-50. léta 20. století černý humor šílenství ďábel, satan alkohol Boží muka rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1995 |  A uzřela oslice anděla |
| 2009 |  Smrt Zajdy Munroa |
| 2017 | Píseň z pytlíku na zvratky |
| 1995 | King Ink |
| 2012 | Texty 1978–2007 |
Mám moc rád Nicka Cavea. Je to jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků, líbí se mi jeho hluboký hlas, neotřelé příběhy za písničkami, jeho všestrannost, co se hudebních stylů týče, mám ho rád i jako osobnost.
Ale tahle kniha... Ehh...
Vydržel jsem číst hodně dlouho, do konce mi chybí asi sedmdesát stránek, ale už jsem ke knížce ztratil jakoukoliv chuť a sympatie. Věděl jsem, že kniha nebude hezká, vím, že v době, kdy to Nick napsal, byly i jeho písničky dost temné. Já teď nekritizuju ani tak to, že kniha je brutální, odporná, lidi se k sobě chovají krutě a tak - i to může být dobře sepsáno, pokud má příběh smysl. A já mám pocit, že "A uzřela oslice anděla" ho zkrátka nemá. Z každé druhé věty mi připadá, že se Cave vytahuje nad tím, jak moc umí mluvit sprostě a kolik paseky umí lidem nasekat. Neměl jsem rád ani jednu postavu a děj mě taky tolik nebavil, protože byl strašně zmatečný a nedával vůbec žádný smysl.
(Kontrast: "Valérie a týden divů" od Nezvala je taky strašně zmatečná kniha, pořád tak nějak netušíte, co se děje, atmosféra je taky docela podobná, ale Nezval mi připadá jako podstatně lepší a poutavější vypravěč... Nevím no...)
Každopádně dávám Nickovi velké plus za to, jakou má fantazii a jaké umí vymyslet neotřelé metafory. Podle mě je to dobrý spisovatel, ale v této knize jsem to zkrátka neviděl.