A uzřela oslice anděla
Nick Cave
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386269/bmid_a-uzrela-oslice-andela-F20-386269.jpg
4
650
650
Řada hudebníků v rozhovorech mluvívá o tom, že by jednou chtěli napsat román, že je to ohromně láká – nakonec se však k tomu nikdy nedostanou. Anebo si opravdu čas najdou a dají do psaní veškerou píli a trpělivost, pak se ovšem ukáže, že se krapet přecenili a že snad měli raději zůstat u písní… To ale není případ Nicka Cavea. Ve svém románovém debutu A uzřela oslice anděla z roku 1989 skvěle mísí vlastní osobitou poetiku, plnou romantických obrazů, biblických narážek, morbidních představ i černočerného humoru, s velkým čtenářským rozhledem (inspirací mu byla především americká jižanská literatura, Williamem Faulknerem či Flannery O’Connorovou počínaje a Cormacem McCarthym konče). Jeho barokně košatému, grotesknímu příběhu, zasazenému na americký Jih 40. a 50. let dvacátého století, dominuje násilí, alkohol, zvrácenost a zvířecí instinkty; nechybí ani Boží trest a ďábelský smích. V románu A uzřela oslice anděla, kongeniálně přeloženém Tomášem Hráchem, se zkrátka nic neodpouští a za vše se tvrdě platí. Román sklidil nadšený ohlas světové kritiky pro svůj jazyk plný biblických metafor a sevřený příběh vyprávěný na pomezí snu a šílenství.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
And the Ass Saw the Angel, 1989
více info...
Přidat komentář
Nedočteno. Nikoliv proto, že by se mi snad příběh hnusil, jak některým níže. Podle mě je to ale prostě tak trochu..., vy víte co. :)
V rozhovoru pro Mladý svět Nick Cave poznamenal ke svým písním: „... Temné! To je slovo, které snad ze všech nejvíc nemám rád. Napovídá, že nikde není světlo, žádná radost, žádná naděje. Nic takového jsem nikdy neříkal. Jen to, že každá věc má dvě stránky. "
... a přece Nick Cave v téhle knize představuje nejhlubší peklo ... zápas zla se zlem, starozákonní „oko za oko, zub za zub“ ... kde postavy tohoto tragického biblického příběhu se zrodily ze špíny, krutosti a násilí, ... při četbě ucítíte až fyzický pocit bolesti a odporu ... slova a řádky téhle knihy jsou jimi doslova prolezlé ...
... když jsem se tak doslova brodila tím bahnem potácejíc se mezi slangem těch nejspodnějších společenských vrstev, jaké jsem si ani neuměla představit a biblickou mluvou, ze které na mě kapala slizká atmosféra extatických pošahaných proroků a náboženských vůdců (např. v Americe ne zas věc zcela neznámá i dnes) ... ztrácela půdu pod nohama a dusila se každým přečteným slovem ... uvědomila jsem si, že tohle vlastně nemám zapotřebí ... můj seznam knížek, které toužím přečíst se začíná rozpínat do obřích rozměrů :-)(překvapuje mě, že jsem schopná u téhle knihy vůbec použít smajlíka) ... a já uprostřed věty prostě najednou knížku odložila ... a oddychla si!!! ... je tolik zajímavých knih, které třeba ani nestihnu přečíst a tak už dál nechci ztrácet čas, navzdory zajímavému a osobitému autorově stylu, ... broděním se tímhle páchnoucím bahnem, ... kde nikde není světlo, žádná radost, žádná naděje ... očista by pak možná trvala zbytečně příliš dlouho :-)
Asi nejošklivější kniha, jakou jsem kdy četl. Odporné obrazy střídají ještě odpornější, nechuť graduje. Nicméně, literatura není jen o krásných věcech. Nick Cave mě dokázal provést tři sta stránkami nejhlubšího lidského dna s ponurostí jeho úžásným písním vlastní. Ošklivé a smutné, ale poeticky krásné literární obrazy, magické jazykové obraty a přirozenost projevu - tyto věci mě připoutaly a nedovolily knihu nedočíst. Ale znovu už jí nikdy číst nehodlám.
Cave má dar pitvať mŕtvolu menom Život. Vonkoncom nie ten idealizovaný alebo podsúvaný, skôr obeť zločinu nájdenú v kalnej vode pod mostom. Všetci tušia, že vrahom a przniteľom je Zlo, ale nahlas to nepovie nikto. A nikto nič neurobí. Je dobré, keď sa Zlo deje druhým, mimo nás. Môžeme v kľude a istote posudzovať a radiť… lenže všetko sa môže zvrtnúť.
Čo napísať... Zvláštny spisovateľský počin výstredného človeka. Z jeho knihy doslova razí hnus na stovky spôsobov a čpie rozkladajúce sa mäso (aj duše!), fuj. Brutálne, šokujúce, odporné, presne tak, ale zároveň obsažné, pestré a udivujúco kvalitne vyrozprávané dielo, kde sa čitateľ pechorí veselo bujnejúcim ľudským šialenstvom – s príchuťou Bílýho Ježíše (radšej nechcite vedieť čo to je). ;-) Spolu s hlavným „hrdinom“ sa ponára do bahna zla, z ktorého sa vynorí až keď je príbeh na konci – a ´má na sobě černou blátivou kápi a je ověšenej cingrlátkama ze zhnitejch listů´. Ak sa vôbec vynorí. Myslím ten čitateľ. ... Ach. Zas ty hlasy... hm? Ty hlasy. Ještě ’sem vám neříkala o těch hlasech? Ne? Co mi to jen... no nic.
Žasnem a nechápem. Ako sa to celé autorovi podarilo? Postavil proti sebe dve monštrá – vyšinutého jedinca a vyšinutú spoločnosť v dokonalom tanci smrti, fágie, v nechutnom kolobehu zrodu a zániku skazeností... a vypadlo mu z toho niečo svojrázne, čo je ťažko vylíčiť slovami. Ale musím opäť zdôrazniť, že úroveň rozprávania drží vysoko od začiatku až do konca. Prostredie a samotný dej vykresľuje naozaj vierohodne – vidieť to je jedna vec (čo vlastne Cave videl? čo sa mu odohráva v tej jeho vlasatej makovici?), ale dokázať, aby sme TO VŠETKO iba prostredníctvom slov videli a cítili v plnej paráde (chvíľu mazľavej, chvíľu drapľavej) aj my, to je druhá vec.
Pravdou je, že tento príbeh ma opantal, lákal aj odpudzoval súčasne.
---
Odsunul ’sem uvolněný prkno ve stěně svýho pokoje a zrovna ’sem chcal na bodláky, když ’sem tím trojhranným otvorem uviděl, jak z olověnejch mraků vylít blesk, zapíchnul se přímo do rozmáčenýho srdce šibeničnýho stromu a urazil mu levou větev hned u kmene, takže teď se moh k obloze obracet a prosit nebesa o milost akorát jednou hnátou. Zdálo se, že Bůh konečně vyslyšel jeho volání němýho na poušti a s chechotem na něj jistou rukou seslal blesk, aby ukončil to jeho žebrácký gesto.
Strašlivě v něm zapraštělo.
Moušl se na mě podíval a já mu pohled opětoval. Chtěl se mi svěřit. Já mu chtěl rozkopnout tu jeho zkurvenou hlavu.
„Nemluvímzlo,“ prones Moušl pomalu a zřetelně. „Tobě eště nikdo nedal pořádný ’méno, Nemluvímzlo. Teďkon ti začnu říkat Nemluvímzlo. Co ty na to, Nemluvímzlo?“ Chtělo se mi celýho ho poblejt a pak říct: „Bezva, Moušle. ’Sem z toho celej vodvázanej. A co ty říkáš tomuhle?“ Ale pak se mi podařilo se na něj usmát, protože ’sem věděl, že jestli mi bude štěstí ještě chvíli přát, nebude už mít moc příležitostí, aby mi nějak říkal.
---
Tolik superlativ... tolik jsem se na tento počin těšila a... konalo se jen velké rozčarování... začátek byl příslibem něčeho správně ujetého... bohužel poté hnusárna stíhala hnusárnu a já se přistihla, že to čtu jak seznam na nákup... nic... nic... nic... neshledala jsem v tom nic geniálního, snad jen sázení paranoidního slovosledu s tématem Nikdo mě nemá rád... fňuk... fňuk...
Každopádně vyzdvihuji tu hru se slovy, která mě bavila... ale jinak... bohužel... i když mám Euchrida stále v mysli, ale je to dobře či špatně? Nevím... opravdu, ale opravdu zvláštní čtení!
V roce 95 to byla pecka. Jsem přesvědčená, že dnes už by se mi to tolik nelíbilo, ale tenkrát jsem měla pocit, že jsem té beznaděje součástí. Nečte se to lehko, ale je to nanejvýš zajímavý počin. Je otázkou, zda by se mi líbila, pokud by Nick Cave nebyl tím, kým je, ale ono na tom nezáleží, protože on je, tím kým je.
Temně mystická a dekadentní exkurze do beznaděje. Knihu jsem zvládl dočíst asi až na třetí nebo čtvrtý pokus, ale jsem rád, že jsem ji přečetl. Je obohacující, sice poměrně svérázným způsobem, ale přesto obohacující.
No je to síla.. těžko někomu doporučit, protože to opravdu není pro každého, tak jako jeho hudba..:-)))
Řekla jsem si, že mám chuť si přečíst nějakou psychedelickou fantasmagorickou depresivní knížku. Jednu jsem našla a nevnímaje jméno autora se dala do čtení. Během četby jsem si říkala, že ten chlap musel být na drogách, což se mi po přečtení životopisu potvrdilo. Poznala jsem tak Nicka Cavea (ano přiznávám, že doteď mi to jméno vůbec nic neříkalo). Ale zpátky ke knize. Děj na mě hodně doléhal, byl silný. Patřím k těm, na které se přenášejí nálady a stavy literárních hrdinů, a tak mi Euchrid a Cosey Mo a Taťka dávali hodně emočně zabrat. Ráda jsem ale s nimi ten týden na hranici šílenství strávila.
Příběh, při jehož čtení je nutné otupit v hlavě detektory morbidity. Ale to nepomůže proti pocitům marnosti, které získáváte prostřednictvím událostí, které sice předvídáte, ale nepředpokládáte, že by něco takového chtěl Cave Euchridovi udělat. Krom toho se jedná o hravou jazykovou exkurzi, která vás ponořuje do dialoku s Euchridovou mamkou (go překladateli!). Zážitek trochu jako kliky pod kamionem hned po probuzení po bujaré noci na odpočívadle u dálnice in the middle of nowhere.
Tak koukám, že budu první, kdo si nesedl na zadek... Ač to zní asi divně, tak jsem se opravdu těšila na to temno, depresi, hustou atmosféru... Říkám si, kde se stala chyba, že to na mě něják nefunguje... Možná jsem už po Strašidlech přesycená hnusu, po Mýtu o Sisyfovi absurdna a po stáži na gynekologii+ porodnici syrové reality... ale mě to upřímně řečeno něják nudí. Končím ve třetině, odkládám, ač to nedělám často, ale zkusím tomu dát ještě šanci, protože mě samotnou až znepokojuje, že to se mnou nic nedělá...
To bylo poprvé co mi úmorná cesta vlakem normálně trvající 4 a půl hodiny trvala jen dvacet minut...
Člověku se kroutí střeva stejně jako Euchridovi a po dočtení nezbyde, než chvíli čučet do zdi. Caveův um psát cokoliv..... Klade přesně slova k sobě tak, aby byly schopné vytvořit zápach hnijích kůží a mrtvých psů stejně dobře, jako aby vykouzlili levandulovou vůni a lepkavé ruce od krve. Chuť zahrabat se do země při soucítění s Euchridem je snad silnější než schizofrení pocit a chuť mluvit. Smekám před Cavem, je schopnej se popasovat s čímkoliv. Pusťtě si k tomu album Murder Ballads a máte s mozkem na pár dnů vystaráno ..
Čistý pesimizmus, depresia, temno. Kniha, ktorá hustotou negativizmu, nánosmi zla, nechutností, zvráteností, krutostí a bolesti sťahuje na samé emočné dno. To je však len jeden uhol pohľadu. Ten druhý, nazerajúci na zručnosť, vycibrenosť pera a pisateľskú fantáziu stavia Nica Cava do polohy skutočného umelca. Inými slovami - ak by sme dali emočnú a pisateľskú stránku diela na misku váh, ocitli by sa na úplne opačných koncoch. Vlastne sa núka úvaha, čo všetko v sebe musí tento kontroverzný chlapík prechovávať, keď vyprodukuje niečo tohto razenia.... a asi toho nebude málo. Búrlivá punkerská, drogová a násilnícka minulosť sa na tom nepochybne podpísali nemalou mierou. Psychológ by zrejme povedal, že jeho písanie sa dá chápať ako ventil, cez ktorý si umelecká duša reguluje vnútorné rozpory - a predpokladám, že by na tom niečo bolo...
Čítanie je to jednoznačne skľučujúce. S postavami tápeme v najhlbšom blate fyzična i psychična, ktoré doslova pohlcuje - autor nás permanentne drží v okovách temnoty a neuvoľní ich ani na moment, aj keď sa to akokoľvek žiada. Podvedome čakáme, že príde nejaký svetlejší moment, že autor zdeprimovanému čitateľovi zošle pár dúškov optimizmu, trochu kyslíka, barličku, ktorá mu pomôže prebrodiť sa cez nekonečné bažiny špiny. Zbytočne. Neexistuje ani chvíľkový, minimálny náznak svetlejších momentov, odkazov na pozitívne zajtrajšky, nie je tu jedna pozitívna, či sympatická postava, jediný svetlý bod, či príjemný zážitok. Len číročíre, všadeprítomné zlo.
Keby som si položila otázku, čo sa mi na tom vlastne páčilo, musela by som úprimne povedať, že vlastne nič. Nič a zároveň všetko. Tým ako je kniha jedinečne šialená a príšerná. Prehnitosť a genialita v jednom. Kniha silno pripomína kontroverznú záležitosť od Kosinskeho - Pomaľované vtáča, ktorá je, myslím, v čitateľskom povedomí oveľa známejšia. Takže ak ste spomínanú vec znechutene odvrhli, zavrhli, odložili, odsúdili, do „oslice“ sa ani nepúšťajte! Buďte si istí, že na pesimistickejšiu knihu tak ľahko nenarazíte. Vážne len pre čitateľsky otrlé a tolerantné povahy, schopné, či ochotné (?) dielo vnímať s obrovským nadhľadom.
Kniha, která navozuje velmi syrovou atmostféru. Zajímavé, vtahující a zároveň odpuzující.
Úžasně napsané. První dvě kapitoly s neskutečně hutnou atmosférou, díky netradičním přirovnáním, popisům bouře a samozřejmě Euchridově dětství. Poslední část už je pro mě slabší a méně působivá, ale nijak nesnižuje zbytek. Krásné, krapet drsné čtení. Lehce připomíná McCarthyho na drogách.
Štítky knihy
prvotina australská literatura násilí 40.-50. léta 20. století černý humor šílenství ďábel, satan alkohol Boží muka rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1995 |  A uzřela oslice anděla |
| 2009 |  Smrt Zajdy Munroa |
| 2017 | Píseň z pytlíku na zvratky |
| 1995 | King Ink |
| 2012 | Texty 1978–2007 |
Můj oblíbený zpěvák! A napsal knihu! Četlo se to celkem samo, ale nic coby mělo zůstat v mojí hlavě, Nijak výrazná myšlenka v tom nebyla. A přece se mi to líbilo.