A uzřela oslice anděla
Nick Cave
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386269/bmid_a-uzrela-oslice-andela-F20-386269.jpg
4
650
650
Řada hudebníků v rozhovorech mluvívá o tom, že by jednou chtěli napsat román, že je to ohromně láká – nakonec se však k tomu nikdy nedostanou. Anebo si opravdu čas najdou a dají do psaní veškerou píli a trpělivost, pak se ovšem ukáže, že se krapet přecenili a že snad měli raději zůstat u písní… To ale není případ Nicka Cavea. Ve svém románovém debutu A uzřela oslice anděla z roku 1989 skvěle mísí vlastní osobitou poetiku, plnou romantických obrazů, biblických narážek, morbidních představ i černočerného humoru, s velkým čtenářským rozhledem (inspirací mu byla především americká jižanská literatura, Williamem Faulknerem či Flannery O’Connorovou počínaje a Cormacem McCarthym konče). Jeho barokně košatému, grotesknímu příběhu, zasazenému na americký Jih 40. a 50. let dvacátého století, dominuje násilí, alkohol, zvrácenost a zvířecí instinkty; nechybí ani Boží trest a ďábelský smích. V románu A uzřela oslice anděla, kongeniálně přeloženém Tomášem Hráchem, se zkrátka nic neodpouští a za vše se tvrdě platí. Román sklidil nadšený ohlas světové kritiky pro svůj jazyk plný biblických metafor a sevřený příběh vyprávěný na pomezí snu a šílenství.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
And the Ass Saw the Angel, 1989
více info...
Přidat komentář
Poměrně náročná kniha. Jak textově, tak obsahem. Opravdu jen pro silné žaludky. Nechápu, jak se takovej hnus může někomu zjevit v hlavě a následně to sepsat do (defacto) geniálního díla. Otrlým jedincům vřele doporučuji. Psychycky nestabilní jedinci se sklony k sebepoškozování by se neměli dívat ani na přebal...
"Taťka seděl u stolu jako uzlíček nervů. Stavěl si domek z karet. Už se tyčil tak vysoko, že sem mu viděl do tváře, jen když se naklonil do strany a zjišťoval, jestli sou stěny postavený rovně. Přitom sem taky viděl jeho oči, zle přimhouřený a plný žluči."
Osud Euchridovi nerozdal do života zrovna moc dobré karty. Při sledování jeho pouti plné bolesti s ním sice dokážu trochu soucítit, ale stejně... stejně... no za souseda bych ho mít prostě nechtěl.
Jakožto k dlouholetému obdivovateli temné a zároveň ladné a romantické poetiky Nicka Cava byla jen otázka času, než se ke mě tato kniha dostane. Tomu se tak stalo asi před rokem, kdy jsem knihu otevřel a boj s těžkým, repetitivním jazykem imaginarního jihu jsem vzdal (a to jsem se stylem autora více než dobře seznámen). Pár dní zpátky jsem dočetl Dostojevského Zápisky z podzemí a stejný večer jsem navázal tam, kde jsem s knihou skončil. Tato kombinace byla asi ta nejvíce naturalistická zkušenost, kterou moje duše z četby zažila. Mám dojem, že se tyto dvě knihy náramně doplňují a jsem vděčný, že mi je osud naservíroval takto za sebou. Moc často se mi nestane, že by ve mě kniha zanechala prázdno. Většinou jsem schopen i bez většího odstupu času vyjádřit pocity z řádků, které mi dělaly společnost ať už se jedná o kritiku či úplné očarování. Tentokrát jsem však bezbranný. Cítím. Co? To netuším....
Hlavním darem nesmrtelného australského barda tu bude vyobrazení odporných scenérií, které jsme schopni nadále sledovat jen díky Nickovu ladnému tanci se slovy, která by měla pouze sedět v koutě, díky čemuž stránku po stránce hltáme repetitivnost utrpení Euchrida Eucrowa.
Z mojí duše se na krátký čas stává izolované království obklopené bažinou a já si tak dokážu představit, jaké to asi je být občanem městečka Ukulore. Zastavuji se uprostřed kaluže bahna, přes silný déšť zvedám hlavu k černým oblakům a doufám, že se blíží den, kdy z nich přestane padat těžká voda. To jsem ovšem netušil, že vymodlené teplo slunečního světla odhalí pravdu o tom, jaké je to žít bez něhy a přes celé nádvoří tak bude cítit puch smrti.
Temná baladická poezie v próze. Už asi nikdy nechci opakovat zážitek ze čtení týhle knihy, ne proto že by byla strašně napsaná, ale proto že její obsah je strašný, možná jsem knihu neměl číst zrovna v tohle depresivní období, ale nevím jestli by sluníčko v tomhle případě pomohlo. Kniha je plná špíny, hnusu, bláta, mučení, slimáckýho slizu, krve a šílenství. Při čtení jsem měl pocit jak kdyby zašlo slunce, spustil se krvavej liják a já se úplně nahej neměl kam před ním schovat, do toho mě začly pronásledovat zkrvavený psi čelisti, co mě chtěly roztrhat na kousky, že by mnou mohli nacpat tortillu místo vepřovýho a ještě by zbylo na guláš.
"Psíhlavsko. Moje nedobytná pevnost. Mý údělný království.
Pod vedením Hospodina - Velkýho Ochránce a Nápravce Křivd.
Jeho hlasy, který někdy šeptaly a jindy křičely, mluvily o obdivuhodnejch věcech. Úplně obdivuhodnejch. O takovejch věcech, že mi ani nešly do hlavy. A byly to strašný věci. Takový strašlivý, neuvěřitelný tajemství - pravdy tak nepopsatelně pravdivý - joj! Zkrátka, bylo jich moc, byly moc mocný a sakra moc neposkvrněný na to, aby se v nich přehrabovala taková špinavá banda sviní, jako 'ste vy."
Fascinuje mě, jak je Nick Cave fascinován vším zvráceným a hnusným, co lze v člověku nalézt. A protože mám pana Nicka rád, věřím, že jeho zájem není nějaká bulvární zvědavost, jako když kdysi lidé chodili do cirkusu se dívat na vousatou ženu či sloního muže. Vnímám jeho prozkoumávání těch nejtemnějších zákoutí lidského vědomí, podvědomí i nevědomí jako snahu rozpoznat a rozklíčovat všechny zdroje toho, co nakonec utváří naše myšlení a jednání. Ne, není to povrchní freak show a není to ani provokace ve větší míře, než jak je to nutné pro navození požadované atmosféry, kterou na nás má román působit. A také to není změť neuspořádaných výjevů bez hlavy a paty, ten chaos v mysli i konání Euchrida se zdá být autorem promyšleně strukturován (nejen v tomhle mi Cave připomněl Jáchyma Topola: třeba ve scénách ze smetiště v Sestře působí Potok jako Euchridův jen o něco málo normálnější bratr).
Už název knihy svou citací ze starozákonní knihy Numerí ukazuje, že křesťanské náboženství je jedním z témat knihy. Lépe řečeno: deformovaná podoba náboženství, kterou si obě strany konfliktu, šílený sirotek i neméně šílené městečko, vzali za svědka a jako alibi - vždyť když se něco dělá pro slávu Páně, je pak omluveno cokoliv, ne?
Pro mě, praktikujícího katolíka, to tvořilo jakýsi rámcující motiv celé knihy. Lidé dělají to nejšpinavější, co si lze představit, a ve svých představách si to ospravedlňují podílením se na tom nejčistějším, co lze v životě potkat. Ten křiklavý kontrast podle mě nejvíc vyjadřuje setkání Beth s Euchridem. "Konečně jsi přišel, Ježíši," řekla mu a jen těžko si lze představit moment, který by celý příběh vystihoval přesněji, protože, ano, v Oslici jsou prostě všichni něčím jiným, než za co jsou považováni a než si myslí, že jsou. Euchrid určitě nejvíc, ale nejen on!
Euchrid není Ježíš. Euchrid není hrdina, žádný rebel-sympaťák, žádný psanec, který je v jádru dobrá duše. Ani při uplatnění všech polehčujících okolností (kterých je teda jako opravdu hodně, protože miláček osudu on opravdu není). Ani při veškerých mých sympatiích k outsiderům a mimoběžným nezapadajím divnolidem. Ani s vědomím, že jeho hlavním protivníkem je americké maloměsto tak zaslepeně zamilované do své falešné představy o ctnostech, že kdokoli, kdo těmhle páprdům zvedne mandle si zaslouží podpořit a pochválit.
Euchrid ale zároveň je oběť. Oběť nelítostně nelidského prostředí, ve kterém se už automaticky odmítá a trestá každá odlišnost. (Když se ještě jednou vrátím ke své "oblíbené scéně": to že Beth může vidět Ježíše v někom jako je Euchrid je zřetelný doklad toho, jak pokřivený náboženský obraz tahle rádoby zbožná komunita vytváří!) A když někdo dostane od osudu tak špatnou kartu, nemůže uspět, nemůže zapadnout, nemůže se zapojit. Euchrid je sice sadistický vrah se zvrácenými sklony, ale myslíte, že by i bez svého vzdoru a boje proti měšťanům mohl někdy vstoupit do jejich pokrytecky falešné pospolitosti, byť jen na její okraj? Nechali by ho žít jeho vlastní život? Něčemu takovému Euchrid nevěří a ani já tomu nevěřím. "Copak není žádný místo, kam by se za mnou netáhli?" ptá se sugestivně.
Četl jsem román kdysi dávno (spíš ze zvědavosti, protože oblíbený hudebník) a zůstal ve mně hluboko zapsán. Nedávno jsem poslouchal ve skvělém podání Jana Hájka jako audioknihu a tak mě to zaujalo, že jsem si ji rovnou znovu přečetl. Působila na mě silně když jsem byl mladý a je to stejné i teď, v mých strejcovských letech. Pořád to v tom románu bylo! Ten pocit těkavé nejistoty a jakési neuchopitelnosti, kdy jsem nikdy nevěděl, co to jako přesně čtu, jak mám právě čtené chápat, jak se ke které situaci stavět a kolik toho vlastně mám nebo nemám s tou či onou postavou společného! A pak ta atmosféra tolik podmanivá a ten jazyk tak hypnotický!
"Tři krkavci mi kroužej nad hlavou! Už 'du, Pane! Už 'du! Neboť brána Tvýho království neleží v mý hlavě, ale u mejch pat. Povolej mě dolů! Dej, ať se tohle bahno nade mnou zavře! Připrav mi mou cestu! Ó Bože, vyslyš mou modlitbu. Povolej mě dolů a zbav mě od těch zasranejch lidí!"
Tak nádherné a zároveň tak neuvěřitelně ošklivé. Nick Cave se opravdu musel potopit až na úplné dno své duše (teda jestli vůbec nějakou tu duši měl) a z ní nám přivedl, z té nejtemnější propasti všech hlubokých a ošklivých propastí, nepopsatelně úžasné dílo. Byť chudák němý Euchrid ani slůvkem s nikým za celých 300 stran nepromluví, budete ho znát pomalu lépe, než většinu svých kolegů v běžném životě. Extrémně buranské prostředí, které autor popsal intelektuálním a velmi symbolickým jazykem tvoří nádherně nevšední kontrast. A už jen první kapitola, kdy mladý Euchrid popisuje svůj vlastní porod, je nezapomenutelný zážitek. Celkově, i přes obrovské nadšení, na mne kniha místy působila tak depresivně a temně, že i já jsem schopen uznat, že se autorovi podařilo přejít velkou hranici všeho morálního a lidského. PS: atmosféra je nepopsatelná.
Toto som nečakal, je to bizardnejšie ako predaj tmy na ebay, i keď teraz rozumiem z čoho ju berú... táto kniha nie je pre každého, ale to ani žinčica. Ak máte v obľube magický realizmus a žalúdok z ocele, prídete i na svoje, alebo aspoň na to nikdy nezabudnete. A čerešňou na tom všetkom bola tá báseň :
Ó mocný hlase v oblacích, slova mi prsa drtí:
já vypadávám z Života a propadám se k Smrti.
Mýlíš se, chlapče zmatený, skutečná Smrt je se mnou,
pod tebou Peklo plápolá navěky nocí temnou!
...
I tady v Nebi Peklo je, jak můj velký plán velí:
Nebe jsem stvořil, abyste na Zemi Peklo měli.
Temnejšie než darkweb, drsnejšie ako šmirgeľ 80ka a špinavšie než Špinavý Sanchez.
Nikdy nezapomenu, jak silný a šílený dojem ve mně kniha vyvolala, když jsem jí četla poprvé. Nyní jsem si jí rovnou 3x poslechla na radiu Vltava v bravurním přednesu Honzy Hájka, který se do tragické postavy Euchrida Eucrowa převtělil tak neskutečně věrohodně, až z toho člověku naskakuje husí kůže. Tento ohromující příběh z pera jedinečného Nicka Cavea je plný šílenství, utrpení, bolesti, hnusu, osobních tragédií, náboženského fanatismu, ale také soucitu a pochopení. Lidé často odsuzují ostatní, aniž by tušili, jaké karty jim byly už při početí rozdány a co v životě všechno prožili - pak se jen těžko může člověk jako hlavní hrdina knihy napasovat do měřítek pokrytecké společnosti, jejíž "vzorní" členové mají často nakydáno pod vlastníma nohama.
Nedovedu si ani představit co se ještě může odehrávat v hlavě Nicka Cavea. Kniha na mě valný dojem neudělala, ale pamatovat si ji asi budu, protože tolik hnusu, aby člověk pohledal. Posloucháno na ČRo.
Knihu jsem poslouchala na Českém rozhlase a Jan Hájek ji načetl skvostně! I přes ty hrůzy mě prostě uchvátil.
Nic syrovejsiho a dojemnejsiho jsem dlouho nečetl. Němé dítě narozené na smetišti dvěma vandrakum a budizknicemum. Nenávist k matce - prasnici a čistá
Láska k bratrickovi, který měl snad i více štěstí v životě, že záhy zemřel, mě prostě dostala. Nic pro slabší povahy. Nikdy jsem neuvažoval nad bezmoci dítěte, které má smůlu do od pocatku života -zivot je nezpochybnitelne a zcela bez vyjímky nespravedlivý !
Posloucháno jako rozhlasová hra od Českého rozhlasu, čteno Honzou Hájkem.
Jako Nick Cave je docela dobrej muzikant, ale ještě pořád nejsem přesvědčenej o jeho spisovatelských nadáních. Jako rozhlasová hra to docela funguje, ale je to spíše nesourodý soubor scén. Úplně si umím představit ten hudební podkres k té špíně a špatnosti. Ale fakt mi přijde že ta útržkovitost a skoky v čase je spíš jenom takový pokus zamaskovat docela chabý příběh o dvou generacích zlomených lidí. Je tam každá nechutná lidská zvrácenost, kterou si umíte představit a většinou jím trpí jenom hlavní antihrdina. Kromě slabýho příběhu mi to občas přijde až zbytečně krutý - miluju horrory, ale císařskej řez střepem z lahve bylo na mě docela dost. Taky některý hnusárny se tam dějou jenom proto aby se stali a nemajímoc vliv na příběh - třeba takový znásilnění v polích nikam nevede. Vizuálně je to docela dobrý a jako rozhlasovou hru jsem si to docela užil, ale jsem si jistej že bych se u knihy docela nudil.
Hutná, čvachtavá bažina, do které se noříš hlouběji a hlouběji a ani Bílej Ježíš ti nepomůže.
SMRT JE OBKLAD NA RÁNY ŽIVOTA!
...mrtvolná apatie...
Nebe nad Berlínem a mouchy na tvým břiše...
a já
Jedna známá tuto knihu nazvala jako "poetický hnus" a podle mě to naprosto vystihla. Z knihy mám zvláštní pocity, nikdy jsem nečetla nic negativnějšího. Opravdu výjimečné dílo, ač velmi velmi depresivní. Pro milovníky bizarní literatury. Hodnotný komentář Set123 :)
Dostala se mi do ruky odporná kniha s odpornými postavami a ještě odpornějším příběhem. I když z každé stránky odkapává hnus, špína, bolest a deviace, nedalo mi to a musela jsem číst dál. Jak může dopadnout střet pokroucené duše s "andělem"...?
"A uzřela oslice anděla" je 350 stran hodně hutného textu, který nemá sice dějovou linku nabušenou akcí a zvraty na každém rohu, ale přesto umí čtenáře udržet v určitém napětí a sevření pomocí své atmosféry, která je temná, dusivá, svírající. Tohle rozhodně není literatura pro každého. Jedná se o text, který si od čtenáře žádá pomalejší čtení a určitou ochotu s textem trávit víc času, užívat si každé slovo, nimrat se v atmosféře a pocitech, vnímat různé jazykové a literární vrstvy, které si tu autor připravil, včetně odkazů směrem k náboženské mystice.
Nick Cave má neuvěřitelně bujnou fantazii a v této knize se mu úžasně podařilo zpracovat příběh jedince vyvrženého na okraj společnosti, zároveň vykresluje obraz nábožensky spjaté komunity, to všechno spojuje s různými náboženskými/mystickými pasážemi a obrazy. Věnuje se tu náboženskému fanatismu, otázkám proroctví, víry. Stojí tu proti sobě jedinec a společnost, zdravý rozum a šílenství, život v komunitě a samotářství, touha žít a přežít.
Tahle kniha není veselým čtením, ba naopak. Je to hodně ponuré, temné, deprimující - jako by v Caveově světě neexistovalo světlo, ani špetka naděje či čehokoliv jiného pozitivního.
Co mne fascinovalo, byla autorova práce s jazykovými prostředky, které v češtině vynikly také díky skvělému překladu - Tomáš Hrách si tu určitě zaslouží vyzdvihnout. Střídá se tu jazyk formální i neformální, spisovnost, místy jistá archaičnost, která vyniká v protikladu jazyka nespisovného, hrubého, vulgárního. Ten rozsah je tu neuvěřitelný. Místy je to hodně poetické čtení, aby vás pak autor dostal vzápětí do kolen syrovými a drsnými obrazy zla a toho, jaké to je dostat se na lidské, společenské, morální dno.
1 hvězdu jsem nakonec přeci jen ubrala, byť na mne autor udělal jinak dojem. Po dočtení knihy si připadám poněkud sežvejknutá a vyflusaná. A nějak tomuto nevšednímu románu neumím prostě dát plný počet.
Tahle kniha mě zasáhla. Četla jsem ji třikrát - v rozmezí asi čtyř let. Vždy celou a vždycky s jinými pocity hnusu a touhou pochopit. Je to síla, kde jsem stále nepřišla na to, co nám chtěl vlastně Nick sdělit, a proto mě nepřestává fascinovat.
Štítky knihy
prvotina australská literatura násilí 40.-50. léta 20. století černý humor šílenství ďábel, satan alkohol Boží muka rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1995 |  A uzřela oslice anděla |
| 2009 |  Smrt Zajdy Munroa |
| 2017 | Píseň z pytlíku na zvratky |
| 1995 | King Ink |
| 2012 | Texty 1978–2007 |
Skvělý příběh plný hnusu, víc mě nenapadá.