Akoby si kameň jedla
Wojciech Tochman
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/253477/mid_akoby-si-kamen-jedla-tdo-253477.png
5
304
304
Bosna, roky deväťdesiate. Vojna, etnická nenávisť, smrť, masové exekúcie, koncentračné tábory. Desiatky reportérov a televíznych štábov z celého sveta vyrážajú na Balkán, aby mohli podať svedectvo o zverstvách páchaných v rozpadajúcej sa Juhoslávií. Z médií presakujú znepokojujúce obrazy, zaznievajú hlasy katov i obetí, slová expertov i politikov. Každá vojna sa však jedného dňa končí. Novinári odchádzajú, experti miznú v informačnom šume, pozornosť médií sa obracia k iným vojnám, k iným nešťastiam. Čo sa deje v krajine, ktorou štyri roky zmietala vojna? Ako sa so stratou blízkych vyrovnávajú tí, čo prežili? Čo cítia a o čom premýšľajú? Kde hľadajú svojich mŕtvych? A ako ich nachádzajú? To sú otázky, na ktoré sa pokúša priniesť odpoveď kniha poľského reportéra Wojciecha Tochmana, ktorý sa o osudy ľudí žijúcich v Bosne zaujímal nielen počas vojny, ale aj po nej. V roku 1999 sa vracia na miesto činu, pozoruje pri práci antropologičku Ewu Klonowskú, ktorá zbiera a skladá pozostatky ľudských tiel vykopaných z masovch hrobov a na základe DNA identifikuje obete. Rozpráva sa s tými, čo prežili a z rozprávania o kostiach, ktoré patria ich blízkym, rekonštruuje vojnové osudy jednotlivcov i celých rodín, živých aj mŕtvych. Prostým jazykom rozpráva o veciach tragických, neskutočných, strašných. Jeho svedectvo núti zamyslieť sa nad hrôzami vojny, dvojznačnosťou ľudskej prirodzenosti a hlbokou ľudskou potrebou pochovať a oplakať svojich mŕtvych.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Literatura naučná
Vydáno: 2015 , AbsyntOriginální název:
Jakbyś kamień jadła, 2002
více info...
Přidat komentář
Hodně depresivní čtení o válce v bývalé Jugoslávii psané formou reportáže. Svědci vyprávějí o mučení, pronásledování a o krutostech, jaké dokážou dělat lidé, pakliže mají moc a možnost. O šílenostech, které se dějí jistě za každé války, ale člověku se tomu nechce věřit a zapomíná. Wojciech Tochman je polský novinář, reportér a spisovatel, který po válce do Bosny jel a zapisoval výpovědi svědků, především žen, protože mužů už tam moc nezůstalo. Hodně dobré, ale temné čtení.
Velmi silná kniha reportáží z pera polského novináře Tochmana. Vzhledem k tomu, že mě státy bývalé Jugoslávie velice zajímají a fascinují, je třeba si připomínat i zrůdy válek z 90. let, které formovaly hranice dnešních států. Bosna si toho tehdy zažila nejvíce. A (některé) tamní muslimské matky, sestry a dcery, manželky dodnes doufají, že někdy objeví ostatky svých nejbližších.
Doporučuji.
Velmi silná kniha, ke které jsem se dostala v rámci minulé čtenářské výzvy a jsem za to ráda. Kniha se věnuje vztahům v Bosne a Hercegovine po vojně, životu přeživších, spolunažívání různých etnik. Je to tenčí knížka, četla jsem ji však delší dobu, často to byly velmi smutné a depresivní příběhy. Hledání kostí svých blízkých bylo k neuvěření, stejně přístup mnohých lidí po vojně vůči sobě navzájem. Lidé po vojně zůstali zlomení a jediné, co chtěli, bylo mít zpět svůj život a rodinu.
Práce antropoložky byla obdivuhodná a velice těžká. Tahle vojna trvající 3roky měla pro obyvatele následky na několik desetiletí. Je smutné, že jsme jako lidé v tomhle nepoučitelní.
Zajímavá kniha, která podává svědectví přeživších. Od knihy člověk dostane přesně to, co tak podvědomě očekává. Osudy přeživších a jejich touhu dozvědět se, kde se nacházejí ostatky jejich blízkých, příp. co se jejim blízkým stalo.
Je děsivé číst si o této válce, jelikož se stala nedávno. Nikdo nás o ní pořádně ve škole neučil. Bohužel jsem se o konfliktu ale z knihy mnoho nedozvěděla. Budu muset sáhnout ještě po něčem dalším, kde budou fakta.
Toto bolo vcelku rýchle, ale napriek tomu náročné čítanie.
Vojna v Juhoslávii pre mňa nie je úplne neznáma, ale tento pohľad na celý konflikt a na ľudí ním zasiahnutý je pre mňa nový.
Niekedy mi až rozum zastával nad brutalitou, ktoré sa v knihe opisovali, preto som ju aj nedokázala zhltnúť na jeden raz.
Bolo to silné. Trochu som sa strácala kto je kto, lebo tých mien bolo veľa a je veľmi smutné, že bohužiaľ mali podobné osudy. Uf, toto sa dialo nie tak dávno a neďaleko nás... Toto bude bolieť veľmi dlho.
Veľmi obdivujem silu tých čo prežili a asi ani nemám veľmi čo dodať, keďže táto kniha je predovšetkým o jej dopade na emócie, než o kvalite literatúry.
08/2023
Tahle "jednohubka" na mě musela chvíli počkat, protože v trochu stresové situaci na ni opravdu nebyla nálada.
Hned na začátku musím říct, co mi vadilo (a za to je ta jedna hvězda dolů) - vůbec jsem se neorientovala v tom, kdo je Bosňák, Srb, muslim, katolík nebo pravoslavný. Musela jsem si dohledat, o čem válka v Jugoslávii vlastně byla a i tak se mi to všechno začalo spojovat až v poslední třetině knihy. Takže nějakej obecnej vhled do toho, co se v 92. roce v Jugoslávii stalo a jak to dopadlo pro lidi, by byl fakt super.
Ale jinak hodnotím velmi dobře. Kniha má jen 120 stran, emoce, zážitky a příběhy jsou zhutněný tak, že chvílema se vám bude i těžko dýchat. To, co válka napáchala mezi lidmi, sousedy a někdy i kamarády (!!) v Jugoslávii je silný kafe.
O to víc obdivuju všechny ženy, které svoje břímě nesou se vztyčenou hlavou.
Budu se opakovat, ale novodobá historie je ve školách hrubě podceněná, protože tohle je to, co by se děcka měla učit.
Je opravdu těžké pochopit jak může jeden člověk ublížit druhému..soused sousedící, svému učiteli, žákovi .... Tohle asi nikdy nepochopim. Jedná se o silnou knihu, která ve mně bude rezonovat dlouho. Určitě si ale musím o válce v Jugoslávii přečíst víc. Občas jsem nevěděla kdo je Srb, moslim, kdo proti komu kde bojuje. Je mi hanba, táto válka probíhala v čase mých tinezerskych let a opravdu o ni moc nevím ...
Tohle je jedna z těch knih, kdy hvězdičkové hodnocení pro mne nedokáže vyjádřit hodnotu líbilo/nelíbilo. Spíš to pro mne tentokrát znamená, jak moc na mne kniha zapůsobila, co se obsahu týká, dopadu na mé znalosti, uvědomění si některých věcí, co mi kniha předala atd. Reportážní literatura je dost specifický druh čtení a nedá se hodnotit jako "běžná" beletrie. Nicméně předem již uvádím, že tento titul hodnotím 5 hvězdami, protože toho předal fakt hodně.
Jako bys jedla kámen je kniha, která v krátkých kapitolách přibližuje události a dojmy, které autor zaznamenal po příjezdu do Srbska/Bosny poté, co zde skončila válka, která tu zuřila v první polovině 90. let 20. století. Pro mne je to téma, které si jen matně vybavuji z dobových televizních zpráv - jako dítě jsem to trochu registrovala, ale právě proto, že jsem byla dítě, tak jsem z toho tolik moudrá tehdy v devadesátkách přeci jen nebyla.
Autor dává výrazný prostor přeživším lidem ze zasažené oblasti. Nechá je promlouvat o událostech, co zažili. O lidech, o které přišli. O utrpení, které viděli nebo sami zakusili. O emocích, které v nich uzrávají potom, co již konflikt skončil. V tom náhledu, co tu čtenář na dané téma získává, je pro mne kniha dost obohacující a důležitá.
Zároveň tu je naznačena práce cizinců, co do oblasti Srbska a Bosny přijeli - jejich úkoly, které dostali, aby v zasažené zemi pomohli. Což je zajímavá, byť dost smutná a tragická okolnost sama pro sebe. Hlavně je tu ukázána práce doktorky Ewy K., která měla za úkol pomáhat exhumovat oběti masakrů a pomáhat identifikovat jednotlivé zemřelé lidi, aby měli jejich pozůstalí možnost najít a pohřbít své milované a posunout se dál.
Kniha je hodně silná, smutná a pokud je válka v Srbsku a v Bosně za začátku 90. let pro vás téma neznámé, určitě se tu máte možnost dozvědět nové věci a rozšířit si tak povědomí o tomto konfliktu.
Je to kniha drsná. Příběhy žen, jak hledají a doufají, že v masových hrobech najdou své syny a muže.
Prvně ale doporučuju si něco o válce na Balkáne pro jistotu něco přečíst, ať nejste moc ztraceni v tom, kdo byl proti komu, o co šlo, apod. Občas bylo těžké rozeznat, kdo je muslim, kdo Srb.
Jinak k tématu doporučuju přednášku Vladimíra Dzury, vyšetřovatele, pod Deep talks live na YouTube.
Čítalo sa mi to ťažko o to viac, čo sa teraz deje na našej východnej hranici. Ľudia sú bohužiaľ nepoučiteľní. :(
Neskutečně drsné čtení. Myslela jsem, že jsem už o podobných hrůzách četla dost, ale tohle bylo asi nejhorší. Po 10 stránkách jsem většinou musela přestat, bylo mi z toho špatně. Nicméně rozhodně čtivé a zajímavé. Jsem velmi ráda, že se ke mně kniha dostala a já se mohla dozvědět o hrůzách, které se děly v době, kdy jsem se narodila. To co Ewa dělala pro pozůstalé je hodno obdivu.
Tohle je těžké čtení, a přece se ta kniha čte sama. Člověk ji číst nechce, a přece se od ní nemůže odtrhnout.
"Akoby si kameň jedla" reflektuje nejen válečné období v Bosně, se všemi válečnými zvěrstvy, utrpením, mučením, rozvrácením rodin, vztahů,... , ale hlavně zničené, rozervané a prázdné životy lidí, kteří ji přežili. Životy lidí, kteří se nemají kam vrátit, kteří přišli o všechno. Životy v bídě, hladu a apatii. Životy vyplněné čekáním na to, zda při exhumacích masových hrobů náhodou nenajdou alespoň kousek šatů vlastního dítěte...
" - Mubina, neplač. Těš sa. Ja by som bol šťastný, keby som vedel, že sa náš Kiram odpálil granátom.
- Áno, dobré je vedieť. Dušu to odrazu menej bolí.
- Náš Kiram zostal v Potočari. Toľko viem. Vošiel do haly."
Drsné čtení o (ne)lidských krutostech a ranách, které nejdou zahojit. Psané strohým stylem umocňující celkový dojem. Po knize "Všem sráčům navzdory" je jakousi mojí druhou, jinou sondou do Jugoslávských dějin devadesátých let minulého století, do dějin poválečných s "novým uspořádáním" Bosny a jeho nefungováním. Zároveň jsem vděčná i za vhled do problematiky vyšetřování válečných zločinů, podávání svědectví, způsob exhumačních a identifikačních prací - problematiky, o které se příliš nemluví.
"Doktorka Ewa neverí, že Boh existuje. Ale vie, že rodiny, pre ktorých to robí, veria. Bude Boží súd a Zmŕtvychvstanie.
- Chcela by som, - vraví, - aby stáli pred svojím Alahom na svojich nohách, nie na cudzích. A mali na krku svoju lebku. Aby nejako vyzerali, keď vstanú z mŕtvych."
Emotivní popis genocidy v Bosně s řadou osobních svědectví. Obava z válečných hrůz a s nimi související strach o holý život se nás pořád ještě týkají, nemusí jít jen o vzdálenou minulost nebo místa v jiných částech světa. Soubor velmi autentických reportáží, které vznikly bezprostředně po ukončení bojů před téměř třemi dekádami.
Před četbou doporučuji Urbanovu reportážní mozaiku Všem sráčům navzdory. Jako bys jedla kámen jde víc pod povrch. Srebrenicu zná celý svět, Potočari a Sokolac už moc ne. Ale právě v těch malých vesničkách, mimo dohled televizních kamer a vojáků OSN, se možná děly ještě větší hrůzy.
Chvilkové a bolestné soužití s lidmi, jejichž region je od vzniku nástupnických států po rozpadu Osmanské říše a neúspěších v Sèvres jeden z nejkomplikovanějších území minimálně v Evropě. Kolik z nás každoročně přijíždí k istrijským plážím s pouhopouhou matnou vzpomínkou na průšvih jménem "humanitární bombardování"... Kolik z těch poněkud více erudovaných jednoduše odsoudí Srby, či naopak bosenské muslimy de facto mávnutím rukou, neboť ideální řešení v podstatě neexistuje? Předkládaná brožura čtenáři nenabízí žádná řešení, nepodává jednoznačně naservírovaný názor; zkrátka popisuje fatálnost a hrůzu PO daytonských dohodách, kdy už většina novinářů pro nedostatek "přitažlivého" napětí dávno odjela...
Je třeba mluvit a psát o hrůzách minulosti, aby se jim dalo v budoucnu předejít. Obzvlášť když se jedná o novodobou genocidu situovanou relativně blízko nám, o které se moc neví a raději mlčí. Země, v jejíchž kořenech proudí smutek nad ztrátou svých nejmilejších a nejmenších člověka bolí, ale nejvíce frustrující je vždy fakt, že jak i sami protagonisté uvádí, válka jako taková byla vlastně nic neřešící a zbytečná. Konflikt vrchních pánů, jenž za sebou nechá agónii, trauma, ztrátu a zbídačenou zemi, jenž se z toho vzpamatovává dodnes.
Číst tuto knihu je opravdu jako jíst kámen. Stručná, drsná, lidská, jdoucí na dřeň jugoslávské války, která se odehrála (stále ještě) nedávno jen pár set kilometrů od našich hranic. Autor píše o Bosně, jak vypadala zhruba pět let po Daytonské dohodě, která sice nikoho neuspokojila a vytvořila z Bosny nefunkční dvojstát, ale přece jen zavedla křehký mír mezi národy, které vůči sobě předchozích pět let páchaly genocidu. Je to ponuré vyprávění o zemi, kde na bosňácké (muslimské) straně takřka žádní muži nezbyli a na srbské straně se zase skrývají před fotoaparáty a říkají, že za války pracovali jako kuchaři (i když třeba vraždili své sousedy, znásilňovali jejich ženy a dcery a zkrvavené nože si pak utírali do bílých ručníků na ramenou). O zemi, kde se hromadné hroby nacházejí i v jeskyních či na smetištích a polská antropoložka se všechna ta těla po exhumaci pokouší identifikovat, aby si je mohly převzít rodiny a své blízké pochovat. O restitucích „po bosensku“. Nebo o tom, že ne každý „záchranný“ autobus vás doveze do bezpečí… (9/10)
Táto stručná koláž o konflikte na Balkáne je tvorená príbehmi žien – manželiek, matiek, dcér, ktoré vo vojne stratili to najcennejšie. Popisované príbehy väčšinou spolu nesúvisia, ale majú spoločného menovateľa, a tým je vyrovnávanie sa s minulosťou. Vojnové spomienky bránia ľuďom žiť šťastne v súčasnosti. A šťastie je naozaj relatívny pojem. „Jasna je jediná matka, ktorá prežila... Iné matky mali viacej šťastia. Zahynuli spolu s deťmi.“
Tochmanov štýl je špecifický, používa krátke vety, čím dodáva textu údernosť a silu. A aj napriek tomu, že sú vety ohlodané na kosť, vyvolávajú v čitateľovi prudký nával emócie. Určite k tomu prispieva aj rozprávanie reportéra v prvej osobe množného čísla, čitateľ je tak chtiac-nechtiac vtiahnutý do deja. Opäť je to prípad z kategórie: výborná kniha, o ktorej však nikto príčetný nemôže prehlásiť, že sa mu páčila.
Pri čítaní kníh o 2. svetovej vojne, mám pocit, že čítam o dávnej histórii, ktorá sa ma netýka. Moji rodičia ešte vtedy neboli na svete. Je to pre mňa podobné, ako keď čítam napríklad o križiackych výpravách v stredoveku. Rozdiel medzi 80 a 800 ročnou históriou je v tomto ponímaní nepatrný. Avšak vždy keď príde reč na vojnu v Juhoslávii, prebehne mi mráz po chrbte. Toto sa naozaj udialo v deväťdesiatych rokoch neďaleko od nás, zatiaľ čo ja som prežíval bezstarostné detstvo na základnej škole? Ale nejedná sa len o vojnový konflikt samotný, tie sa dejú aj v súčasnosti. Čo mi nejde do hlavy sú neľudské činy spáchané obyčajnými ľuďmi na svojich susedoch: rabovanie, znásilňovanie, hromadné vraždy civilov. Genocída! Niektorí ľudia na Balkáne majú dodnes s týmto slovom problém a pre opis čiernej farby hľadajú rôzne odtiene šedej. Ako sa po skončení vojny ukázalo, všetci preživší srbskí vojaci boli počas vojny kuchármi. Tak určite. Stále sa sám seba musím pýtať, že ak sa toto stalo pred 30 rokmi, nemôže sa to zopakovať znovu aj dnes? Moja viera v to, že svet by v súčasnosti niečo podobné nepripustil dostáva v posledných rokoch riadne trhliny (Ukrajina, Náhorný Karabach, Ujguri).
10/10
Syrové a otevřené popisování zážitků muslimských obyvatel Bosny a Hercegoviny v době občanské války v bývalé Jugoslávii. Jestli jsme si mysleli, že se lidi po utrpení dvou světových válek poučili a že ve druhé polovině 20. století (případně v 21. století) v Evropě ozbrojené konflikty nehrozí, obyvatelé republik bývalé Jugoslávie nám dokázali náš omyl. Jak se stane, že donedávna klidně žijící sousedé, kolegové z práce nebo bývalí spolužáci se stanou vrahy?
Štítky knihy
polská literatura novináři války válečné zločiny Bosna a Hercegovina válka v Jugoslávii (1991-2001)Autorovy další knížky
| 2017 |  Jako bys jedla kámen |
| 2022 | Kokrhání kohoutů, pláč psů |
| 2013 | Pánbůh zaplať |
| 2017 | Eli, Eli |
Pár stran, které vypráví opravdu něco hodně silného...
Snad poprvé, kdy jsem trpěl s vypravěči příběhu. Není třeba více slov.