Andělé v Ritzu
William Trevor
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59538/bmid_andele-v-ritzu-tNE-59538.jpg
5
19
19
Deset krátkých próz je průřezem autorovou povídkovou tvorbou a jejími nejčastějšími náměty ze života v Irsku a v Anglii, s dětskými i dospělými hrdiny, jejichž společným údělem je osamění. Autor hledá příčinu bídy a smutku moderního člověka a nalézá ji v selhání v oblasti morálky, lásky a výchovy potomků. Z různých anglických originálů vybral a uspořádal Miloš Urban, doslov „Nevšední povídky o všedním životě“ napsal Ladislav Nagy.... celý text
Přidat komentář
Poviedky so silným morálnym akcentom! Kedysi dávno som Trevora čítal, a považoval som jeho dielo za jednoduché, lebo sa to úžasne dobre číta, ale teraz, verím že zrelší, zisťujem, že treba mi urobiť revíziu názoru na tohto autora, pretože tie témy, ktoré tu rozvíja, nie sú nijako jednoduché. Trevor je výborný pozorovateľ, majster!
Tyto povídky jsou opravdu dokladem Trevorova mistrovství v tvorbě hluboce lidských příběhu, kde dokáže popsat emoce a vnitřní prožívání hrdinů velmi autentický. Výběr povídek je vyrovnaný, čtenář se u žádné z nich nenudí, dokáží velmi rychle vtáhnout do děje.
Vážně to jsou skvěle napsané povídky. A hodně smutné čtení. Kolik bolesti si vzájemně působíme tím, že pro nás není důležité žít dobře, že se bez boje poddáváme sobectví, pokrytectví, pohodlnosti, že se už upřímně neptáme druhých. Bernanos někde píše, že v hříchu vězíme všichni společně - jedni, aby se jím kochali, druzí, aby jím trpěli.
Část díla
Andělé v Ritzu
1975
Čtyřicátá sedmá sobota
1972
Dcera své matky
1986
Padding
1978
Poslední vůle
1975
Autorovy další knížky
| 2011 |  Příběh Lucy Gaultové |
| 2010 |  Láska a léto |
| 2001 | Děti z Dynmouthu |
| 1998 | Andělé v Ritzu |
| 2006 | Den, kdy jsme se opili dortem |
Trevor má jasný styl a ví, jak chce vyprávět. Především stručně - začíná rovnou uprostřed situace, do minulosti se vrací jen pokud to nezbytně potřebuje pro současnost (Padding). Spíš se stane, že zůstane něco nedořečeného, než by přebývalo jedno nepotřebné slovo. Vůbec se od čtenáře očekává, že udrží pozornost a z pár poznámek v průběhu si dokáže dát dohromady celou hloubku pointy, která je až na samém závěru a často nejde za jeden roh, ale za dva.
Přitom to nejsou vyloženě strohé texty, atmosféra a prostředí, pokud slouží situaci, mají dost prostoru (třeba vydýchaný vzduch v přeplněné tančírně nebo uklidňující světlo kontrolek při noční jízdě autem).
Trevor se jako autorský hlas záměrně kontroluje a nepíše na efekt, vybírá si životní a společenské momenty, které se můžou dost možná stát, nedělá z nich drama vnějškově, ale promýšlí je do hloubky a s velkým porozuměním pro city zúčastněných. S tím souvisí, že každý má svůj díl pravdy, a přestože se dá říct, že někteří jsou slušnější, lidštější než jiní, v textu povídky se k odsudku nedojde, ten si může dodat čtenář sám, pokud protáhne linii vyprávění dál, kam už ji autor nevyprávěl. Sobectví v různých formách, rezignace a míjení, nacházení vlastního klidu jsou nejčastější témata, ale nemám pocit, že by se Trevor opakoval, natož aby nudil.
Není to oslňující, dechberoucí psaní. Naopak, taková míra uměřenosti musela stát ohromnou sebekontrolu. Trevor má lidi rád, zajímají ho a soucítí s nimi, se všemi. Problémy dobře vidí a zkoumá je poctivě, ale bez krutosti nebo ironie, bez předvádění, jak je chytrý (viz Kundera). Chápu, že Trevor nikdy nepatřil k nejpopulárnějším jménům, ale přijde mi vlastně v lecčem obdivuhodnější a působivější i kvalitnější než mnozí cenami ověnčení. Každopádně autor hodný bližšího zájmu.