Anežka
Viktorie Hanišová
Rodiče si nevybíráme. Děti občas ano. Románový debut Viktorie Hanišové poodhaluje tragické důsledky jednoho špatného výběru. Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, bez partnera nemá nárok na zařazení do adopčního programu a pověstné biologické hodiny tikají. Vysněná Anežka, blonďatá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen, ale zoufalá Julie chce mít dítě za každou cenu. Obchází úřady i zákon a bere si do péče Agnes, nechtěné romské dítě. Julie ovšem chtěla jen miminko, Anežku, ne klubko vlastních předsudků, ne ztělesněný neuralgický bod české společnosti, to si nevybrala. Začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. A Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé.... celý text
Přidat komentář
Nejednalo se o lehké čtení. Otevírá se zde několik z tabuizovaných témat - vztahu k cizím dětem, předsudků k rasám, požadavků společnosti na ženy i děti. Smutné a těžké.
Hvězdičku odebírám za utnutý konec. Otevřený konec by mi nevadil, ale bylo to na můj vkus moc rychlé.
"Z některých žen žádné dítě matku neudělá. Na to žádný paragraf neexistuje." Citace v podstatě vystihuje myšlenku knihy. Lhát se nemá, tady lže Julie především sobě. Postavit splnění svého snu na lži nemohlo vyjít. Anežka jako loutka mezi snem matky a životní realitou. Jak její život pokračuje nechala autorka na čtenářích. Kniha se mi líbila, i když působí depresivně.
Téma je to určitě zajímavé, někteří lidé by asi raději děti mít neměli. Kniha byla čtivá, paní Hanišová má dar vyprávět, ale byla na můj vkus příliš depresivní a zasloužila by si propracovanější konec. Mnohem víc se mi od autorky líbila Houbařka.
Hanišová opět nezklamala, vůbec jsem ze začátku nevěděla, jestli mám mít víc ráda Julii nebo Agnes, pak zvítězila Agnes. Někdy se prostě děti snaží rodičům zavděčit všemi možnými způsoby, a stále je to marné. Julie nepochopila, o čem je život, a že ho nelze nalinkovat ani žít podle předem napsaného scénáře, za každou cenu chtěla dosáhnout svého a když všechno zkazila, tak by Anežku nejraději reklamovala. Někteří rodiče si jdou tvrdě za svou výchovou, tak jako Julie ale vůbec je nezajímá, jak se dítě cítí, jestli ho baví to, co musí, jestli je spokojené. Hlavně, aby bylo takové, jaké si ho přeji. To je přesně příběh Agnes. Jsem ráda, že konec byl takový, jaký je. Knížka by si možná zasloužila pokračování, tedy alespoň já bych to tak viděla. Skvělá knížka, skvělý děj, skvělý příběh, skvěle napsané a četlo se to suprově, stačilo jedno odpoledne a byla jsem zklamaná, že knížka končí.
3/4 knihy jsem hltali příběh a čekala plná očekávání, jak příběh dopadne. Konec byl však pro mě zklamaní. Zbytečně rychle ukončené, některé věci nevyjasněné...
Silný příběh, který nemohl dopadnout dobře. Špatně bylo snad úplně všechno. Agnes mi bylo neskutečně líto. A doufám, že se ničeho takového na svých dětech nedopouštím.
Vyprávěla jsem o této knize dceři, je jí 13let. Zajímalo mě, zda má ve svém okolí někoho, kdo by v tomto věku, pořádal alkoholové večírky, nebo jestli se ve třídě někdo takto chová k romských dětem, kterých mají ve třídě několik. Naštěstí mi nic takového nepotvrdila, za což jsem ráda, jelikož z tohoto příběhu jsem měla pocit, že normální puberťáci ani neexistují.
Cetla jsem jednim dechem. Silne depresivni a tak realisticke, az jsem kolikrat musela prestat cist a bala jsem se, jestli jsem dobrou matkou svym holcickam. Zaver to zkazil, prilis rychly a nepochopila jsem ho.
Jako psycholog, který mimo jiné pracuje i s romskou klientelou se mě toto téma přirozeně dotklo. Před očima jsme viděla své kleinty, jak prožívají obdobný proces, jako právě tito hrdinové v knize. Možná je to něco co sami někdy děláme. Nalháváme a snažíme se přiblížit společenské normě a právě proto se pak tato kniha může nás dotknout na citlivých místech.
Rodiče si nevybíráme. Děti občas ano. Silný příběh o narušeném vztahu mezi matkou a adoptovanou dcerou. O skrytém rasismu, předsudcích, vzájemném nepochopení, křivdách, lžích a nesplněných snech. Tahle kniha se mi dostala pod kůži, už několik dní nad ní přemýšlím a je mi z ní docela smutno. Silný čtenářský zážitek.
"Spolu s šaty nastávající matka odhodí i část svého předchozího života. Její vzdělání, důstojnost a ideály zůstanou ležet na lavičce před jednosměrnými dveřmi jako nepotřebné hadry."
"Z některých žen žádné dítě matku neudělá."
Knihu je velice čtivá, ale z hlavní hrdinky mi bylo opravdu zle, neměla jsem skoro sílu na to číst, jak je holčička šikanovaná jak ve školce, tak doma. Sebestředná Julie, vůbec dítě mít neměla, nebyla schopná Anežce pomoct a ještě jí nakládala. Bylo mi z toho opravdu smutno a Anežky mi bylo líto.
Co říct... Těžké téma, které podle mě bylo zpracováno spíše jen přímočaře po povrchu, žádná hloubka, rozpracování širších skutečností. Popravdě si neumím představit, že by si žena sama adoptovala dítě, natož romské. Julie se jako matka nechovala a Agnes to odnesla, bylo mi jí líto. Předem prohraný boj, ale čtivé to tedy bylo.
(SPOILER) Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi. Téma zpracováno syrově, řekl bych, že na českou společnost i dost odvážně (kvůli tomu asi ta hvězda navíc). Smutná byla především hierarchizovaná společnost, která stále přitvrzuje, a to od nejútlejšího věku. Kontrast snu a reality uchopen dobře, upínání na sen se vrací i v závěru. Julii jsem celkem rozuměl (ač jsem s ní nesympatizoval), ačkoli "stala jsem se vlastní matkou, ač jsem chtěla být jiná než ona" je už trochu literární klišé. Motiv kohouta se zajímavě vrací, až jsem si říkal, jestli to nemá být i nějaká distance od Boučkové (která je v textu zmíněna). Zde: problematické dítě z Agnes vyroste spíše kvůli předsudkům, přísné Julii a - možná - i kvůli těm zážitkům v prenatálním stádiu, které "nejsou dostatečně prozkoumané". Mně ovšem nepřišlo, že by kniha Boučkové vyznívala nějak diametrálně jinak, tak nevím. Houbařka se mi asi líbila o trochu víc. Možná proto, že vyznívala alespoň trochu pozitivně :)
Na knize obzvláště oceňuji výběr nesnadného tématu a to, že vede člověka k zamyšlení. Nedá mi to a musím promýšlet další varianty příběhu: jak by se Agnes dařilo, kdyby vyrůstala ve své biologické rodině nebo v dětském domově, jak by se Julie chovala ke své vlastní dceři, kdyby se jí narodila apod. Pár věcí mě v knize ale zarazilo. (Třeba když Agnes zjistila, že její biologická matka se jmenuje Červeňáková a okamžitě pochopila, že to je Romka. Ano, Červeňák je časté příjmení u Romů, ale jak to mohla vědět desetiletá holka, která se do té doby o romskou problematiku nezajímala?) Celkově ale kniha určitě stojí za přečtení a jsem zvědavá na další autorčiny počiny.
Příběh se mi nelíbil a poslední stránky byly až moc zdlouhavé. Spisovatelka napsala už lepší knihy.
Na jedné straně žena, která zoufale touží po dítěti, ale která zároveň není na dítě dostatečně zralá, na druhé straně deprivované romské dítě - to prostě nemůže dopadnout dobře.
Budiž to poučením pro všechny, kteří touží po dítěti a uvažují o adopci - adopce cizího dítěte nemusí být vždy ideálním řešením, ani pro adoptivní rodiče, ani pro adoptované dítě...
Postavy mi byly obě nesympatické a nemohla jsem se ztotožnit nebo soucítit ani s jednou z nich. Možná to tak někde je, ale mě tam prostě chyběla sebereflexe a nějaká snaha o kompromisy. Každopádně situace velmi těžká, těžká pro život i těžko napsat, takže snad jen doufat, že mě nic takového nepotká.
To byla síla. Julie mi byla nesympatická od první stránky, takovému člověku bych nesvěřila dítě jakéhokoliv etnika. Byla zahleděná pouze do sebe a své představy o dokonalé holčičce, vůbec jí nezajímalo, jaké má Agnes problémy.
Opět depresivně depresivní Hanišová ve své krystalicky čisté podobě. Jak já hlavní hrdinku, sobeckou a do sebe zahleděnou Julii, nesnášela. Měla jsem chuť ji profackovat, aby se probrala. Její plytkost a zaměřenost na sebe samotnou, na vnější pohled, se mi neuvěřitelně hnusil. Nebyla mi sympatická od první stránky a s každou přečtenou stránkou se mé antipatie jen zvětšovaly. Občas jsem knížku musela odložit, protože tolik přetvářky, zla a lží jsem prostě na jeden zátah nedávala. I přesto nešla kniha odložit. Je čtivá, výborně napsaná, vtáhne vás do děje a naprosto pohltí. Jen se mi zdála až moc temná a bez jediné skulinky naděje.
Anežka, nechtěné dítě, vyhandlované jako koza na kábulském trhu, je terčem šikany, jak od učitelek ve školce, tak od dětí a její matka jí beze slůvka podpory jen cepuje dál a dál, aby dívka náhodou nezapadla do představy o minoritě, ke které náleží. Anežka neví nic o svém půvdou, dozví se o něm náhodou, i přes všechny strašné věci, které se jí stanou, jsou její pubertální útěky jen malými akty vzdoru, které však netečná Julie bere jako všepohlcující zklamání. Anežce se nevyhne nic. Fyzické napoadení ze strany rasistických spoluobčanů, sexuální napadení od spolužáků a hlavně všeprostupující chlad a netečnost ze strany matky, která dá jen na vnější slupku a nejvíc řeší "co by tomu řekli sousedi". Julie byla tak zahleděná sama do sebe, že jsem jí ze srdce přála rozpad jejího světa a osobnosti. Po přečtení některých kapitol jsem měla chuť obejmout vlastní děti, pochovat koťátko a sníst celou čokoládu, abych se uklidnila.
Je to drásavé, temně psychologické čtení a není v něm ani světélko naděje. Pro ten bezbřehý pesimismus dávám o jednu hvězdičku méně, protože i když Hanišová umí výbornou psychologickou perokresbu, Anežku dle mého názoru napsala až příliš jednostranně a nemilosrdně.
Člověk se může inspirovat, jak to dělat opravdu nechce :-)
Postavy, především ta hlavní, mohly být propracované víc do hloubky. Chyběly mi tam motivy pro jednání a chování Julie vůči adoptované dceři. Všechno bylo navíc tak nějak přehnané. Konec jsem asi taky nepochopila.
Štítky knihy
drogy útěk adopce psychologické romány potraty Romové, cikáni puberta mateřství alkohol matky a dceryAutorovy další knížky
2018 | Houbařka |
2015 | Anežka |
2019 | Rekonstrukce |
2020 | Dlouhá trať |
2022 | Neděle odpoledne |
Jako prvotina je Anežka povedená, jen jí asi nečtěte až po výborné Houbařce.
Na první dobrou tu je obžaloba matky a její lži, ale ve skutečnosti jde o postoj celé společnosti k pravdivosti a otevřenosti v citlivých lidských tématech. Snad až moc rovin problémů je nakonec povrchních. A všechno je za mě zbytečně vyhrocené, dramatické až nereálné. (Třeba protiprávní adopce pouze matkou a proč ji neopepřit ještě dítkem jiné rasy) Snad jako výstražné světlo proti adopci za každou cenu?
Otevřený konec zcela ok.
3/4