Anežka
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/252630/mid_anezka-252630.jpg
4
1625
1625
Rodiče si nevybíráme. Děti občas ano. Románový debut Viktorie Hanišové poodhaluje tragické důsledky jednoho špatného výběru. Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, bez partnera nemá nárok na zařazení do adopčního programu a pověstné biologické hodiny tikají. Vysněná Anežka, blonďatá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen, ale zoufalá Julie chce mít dítě za každou cenu. Obchází úřady i zákon a bere si do péče Agnes, nechtěné romské dítě. Julie ovšem chtěla jen miminko, Anežku, ne klubko vlastních předsudků, ne ztělesněný neuralgický bod české společnosti, to si nevybrala. Začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. A Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé.... celý text
Přidat komentář
Kniha mě naprosto uchvátila. Julie chtěla dítě za každou cenu a Agnes měla být její Anežkou. Juliino chování bylo hrozné a Agnes mi bylo občas dost líto. Dítě z vás neudělá automaticky dobrou matku a tohle bylo od začátku špatně. Mrzí mě otevřený konec.
To teda byla pinda, co?
Myslela jsem si, že téma knihy bude spíš o kořenech Agnes a o tom, že krev nezapřeš a že matka bude ta, která bude trpět. Kdepak.
Někdy nestačí jen si něco umínit a chtít.
Slušná sonda do duše, docela mě to drásalo. Lži, marnost, bolavá duše. Asi na ni budu ještě chvíli myslet.
Už dlouho mi žádná literární postava nebyla tak nesympatická jako Julie a s někým jsem tolik nesoucítila jako s Agnes. Autorka skvěle vystihla už od začátku pokřivený vztah mezi ženou, která si usmyslela, že musí být matkou a dítětem, které se nikdy nedokáže matce zavděčit. Mrzí mě neuzavřený konec, jinak byla kniha skvělá
Viktorie Hanišová je skvělá spisovatelka, vztah matky a nevlastní romské dcery se jí podařilo zpracovat opravdu mistrně. Stejně jako u Houbařky je příběh zajímavě poskládán - některé kapitoly se odehrávají v přítomnosti a jiné jsou psány retrospektivně, kdy nám autorka předkládá úryvky vzpomínek a různých situací, které v průběhu vyprávění vysvětluje, takže se čtenář od knížky nedokáže odtrhnout a musí se dozvědět, jak to bylo dál. Vůbec bych neřekla, že se jedná o autorčinu prvotinu, protože je tato knížka opravdu velmi povedená. Už se těším na další dílo paní Hanišové.
Velice povedená kniha. Moc pěkně je zde vykreslen vztah mezi matkou a její adoptivní dcerou. Musí být velice těžké vybudovat takový vztah v podstatě od nuly, aby fungoval ve všech směrech. Je tu velice dobře ukázáno, jak to dopadá, když si to "své" dítě vyloženě vysníte a ono pak nezapadá do té vaší představy (což si myslím, že je u nejen adoptivních rodičů velice časté). Všichni přece chtějí, aby jejich dítko bylo to chytré, šikovné, v nějakém směru nadané a poslušné - to bylo krásně vidět v rozhovorech mezi matkami: Moje dítě chodí na konzervatoř a druhé jde na výběrový gympl. V čem je dobré tvoje dítě? A jak mu to jde ve škole? (Tahle nesmyslná soutěž mezi rodiči: dokázat, kdo má šikovnějšího, chytřejší nebo nadanějšího potomka, mě vyloženě nasírá. Nemělo by stačit jen to, že je to vaše dítě a je prostě takové, jaké má být? Z těhle nesmyslných bojů mezi rodiči je mi vyloženě smutno.).
Určitě bych ještě vyzdvihla, jak krásně jsou tu poukázány stereotypy a předsudky v českém prostředí (a to nejen o Romech).
Velmi dobře napsaný příběh o vztahu matky a dcery. Tyto vztahy nejsou nikdy jednoduché a pokud jde, jako v tomto případě, o dceru adoptivní a navíc ještě romské národnosti, je to složité a bolestné. V tomto případě jde navíc o ambiciózní matku, která chce před všemi zatajit původ děvčátka, které si adoptuje hned po narození. Vydává ji za dívenku, která se narodila na Kubě a snaží se svou výchovou potlačit všechny její přirozené instinkty. Přestože jde o prvotinu mladé autorky, která se věnuje především překladatelství, je to kniha výborně napsaná a tak ji mohu doporučit všem, kdo mají rádi dobrou současnou literaturu. Velmi sugestivní, místy hodně drsné, ale určitě autentické, takže se vám nebude od rozečtené knihy chtít odejít, alespoň já jsem ji přečetla "jedním dechem".
(SPOILER)
Je to kniha s názvem Anežka, která je ale nakonec úplně o někom jiném než o Anežce. Anežka zde není fyzicky přítomna, je tu jen jako metafora nesplněných představ hlavní hrdinky. Hlavní hrdinka – do sebe zahleděná Julie - si plně užívá svobodného a nezávislého života až do jednoho okamžiku, kdy se zčista jasna rozhodne mít dítě. Příroda je ale proti a tak se rozhodne pro adopci romské holčičky Agnes. Dál už je to příběh o matce bez mateřských citů, o narušeném vztahu mezi rodičem a adoptivním dítětem, o nesplněných přáních a tužbách, kdy realita pomalu a postupně rozbíjí představy matky o budoucnosti, kterou si vysnila.
Kniha nakusuje spoustu závažných společenských témat – problémy adopce, dětskou šikanu, rasismus, předsudky…
V knize se prolíná několik časových linek, zaujalo mě, jak autorka minulost a přítomnost od sebe zajímavě odlišila. V minulosti je Julie popisována ve třetí osobě, zatímco v přítomnosti mluví ich – formou. Na samotném konci knihy se ich – forma dostává i do vyprávění Agnes. Zvláštní bylo, že ani jedna z postav mi nebyla moc sympatická (i když u Agnes tím míním jen její dospívající verzi, jako dítě jsem jí opravdu litovala). Obě dělaly spoustu chyb a tak vůbec nebylo jasné, kdo vlastně víc může za to, k čemu muselo nakonec nevyhnutelně dojít. Takže někdy jsem chápala jednání Julie, někdy zase Agnes. Chvílemi mi v knize chybělo hlubší vykreslení některých vedlejších postav, zejména matky Julie, vztah mezi nimi mi přišel málo vyjasněný. Nejvíc mě ale zklamal konec knihy, ten jsem opravdu nějak nepobrala....Možná by se mi líbilo víc, kdyby kniha skončila hned sedmdesátou kapitolou.
Pobavily mě i ty pasáže knihy, které její celkovou dusnou atmosféru aspoň na okamžik zlehčily a působily až komicky – např. scéna, kdy s kamarádkou sledují v televizi Sama doma, nebo úryvky z facebookových maminkovských stránek.
Smysl knihy je jasný - věčná otázka, co dokáže život dítěte více ovlivnit – způsob výchovy nebo geny a vrozené vlastnosti? Jasnou odpověď asi nikdy nikdo nemůže dát.
Anežka je moje druhá přečtená kniha od paní Hanišové, ale proti Houbařce mi přišla přece jen trošku slabší.
„Chtěla z toho uřvaného, upoceného tvorečka, kterého se tehdy ujala, vytvořit něco dokonalého. Agnes se měla stát Anežkou. Jenže se prostě nepovedla, přes její veškerou snahu Agnes zůstala Agnes.“
„Tahleta přerostlá lolita není moje Agnes, ale někdo úplně cizí, pomyslí si Julie. Je to zmařená investice. Vadné zboží. Chtěla by ji vrátit.“
Zacatek na me pusobil depresivne ale potom se to preklenulo a nabralo to na obratkach .. nakonec hodnotim knihu jako zajimavou a napinavou
Ani při odložení knihy jsem na Julii a Agnes nezapomněla,je mi jich líto obou
Jsem nadšená! Kniha nakousne hned několik témat k zamyšlení, je skvěle napsaná, jde na dřeň. Někdy mě až mrazilo a určitě hlavní postavy ještě dlouho z hlavy nedostanu.. Chtěla bych pokračování. Houbarka byla také skvělá, chystám se na Rekonstrukci... A dál?
Moje druhá kniha od paní Hanišové. I tady mě překvapují její postavy, které jsou jako vystřižené ze života. Julii se hroutí představa o šťastném životě s adoptivní dcerou ve chvíli, kdy Agnesou začne lomcovat puberta. Juliinu bezradnost, zoufalství, beznaděj, depresi a snahu znovu a znovu se domluvit snad může pochopit jen matka, která už dcery v pubertě má nebo měla. Mám hned dvě, naštěstí už po pubertě a snad proto mě příběh hluboce zasáhl. Donutil mě vrátit se zpět a znovu o všem přemýšlet. Můžeme se jen dohadovat, jestli by soužití Julie a Agnes bylo lepší, kdyby věděla o svém původu. Těžko říct. Litovala jsem Julii, která si myslela, že vychovává Agnes nejlépe, jak může, ale nevědomky všechno pokazila. Bohužel by asi podobně vychovávala i vlastní dítě. Ještě více jsem litovala Agnes, šikanovanou, odmítanou a nešťastnou, která se pak chovala tak, jak se chovala. Adopce není sranda, ale ani vychovávat vlastní děti sranda není.
Moc se mi líbí styl psaní paní Hanišové, její prokreslení hlavních postav a díky tomu zakončení si budu domýšlet, že Julie si s Agnes porozumí a jejich vztah se zlepší. Skvělá kniha, doporučuji.
Problém touhy po dítěti a adopcí lépe ocení čtenářky, než můj mužský pohled, jsou k tomu jako ženy více kompetentní.
Myslím, že autorka nechala otevřenou otázku, zda by Anežce bylo lépe v ústavu, nebo u Julie, s níž vedla od počátku dospívání soukromou válku. Pro mne je na ni těžké najít odpověď.
Snad jen, že není možné aby Anežka jen tak zapomněla na dětství neposkvrněné poznáním své pravé identity, jež vedlo ke konfliktům s adoptivní matkou a okolím. Svůj díl viny má i Julie, více a více se zaplétající do pavučiny vlastních lží. Rasismus a šikana jen dokonávají (obrazně řečeno) dílo zkázy.
Zajímavá kniha vedoucí k bolestnému přemýšlení.
Jako prvni jsem cetla Houbarku, ta mi prisla lepsi.
Do Anežky jsem se tezko zacitala, zpočátku jsem se spatne orientovala v tech casovych usecich. Hlavni hrdinka mi byla a je priserne nesympaticka. Cela kniha na me pusobi dost depresivne. Presto jsem ji zhltla behem pár dni.
Autorka si mě získala už po přečtení Houbařky a Anežka mě zaujala neméně. Střídání časových rovin udržovalo ty správné grády, styl tak akorát - ani strohý ani příliš květnatý, prostě správně nadávkovaný - nastíní, vylíčí a zbytek už je na čtenáři. Příběhy vyprávěné autorkou se do mě prostě zavrtají a dokáží proniknout do nitra. I když ta témata jsou docela temná až děsivá, rozhodně stojí za přečtení!
Knížka se četla dobře, je napsána takovou čtivou češtinou. Ze začátku mne hodně bavila , ke konci už jsem si někdy říkala , ať už je konec. Téma je takové těžší . Vztah matky a adoptivní dcery. Čekala jsem ,že se knížka bude pak vyvíjet trošku jinak. Přišla mi místy dost depresivní......
Přestože se kniha jmenuje Anežka, je o Agnes. Matka Julie si vysnívá adoptovanou Agnes právě ve vymazlenou Anežku. Skoro si říkám, kam spisovatelka chodí na tak výživná témata. Začátek příběhu je náročný a říkám si, že by ho neměly číst ženy v očekávání. Život s adoptovaným dítětem musí být psychicky náročný. Bylo to opravdu hutné čtení a Viktorie snad ani jinak neumí.
Moje druhá knížka od Hanišové, ikdyž Rekonstrukce má celkově horší hodnocení, mně se líbila a četla určitě lépe. Celkově nemám ráda v knížkách tématiku sekt, šikany a týrání dětí. A v tomhle případě se okolo šikany točí podstatná část knihy. Osobně mi chybí víc prokreslená postava Agnes, babičky, rodinných známých. Vše se točí jenom kolem Julie, která mi se svým fňukáním ke konci už vážně lezla na nervy.
Vztah rodič-dítě může být sám o sobě komplikovaný, natož když se jedná o vztah rodič-adoptované dítě. Kniha poskytuje náhled ze strany náhradní matky Julie, sleduje její příběh od budování kariéry přes neplodnost k adopci a rodičovtsví. Ukazuje i pohled romské dívky Agnes, která, ač netuší proč, cítí, že je něco jinak, než má být. Ukazuje, že to můžete myslet jak chcete dobře, a stejně to nakonec dopadne špatně. Že i podvědomé předsudky ovlivňují hrozně moc. Že u adoptovaného dítěte můžeme přisuzovat naprosto běžným věcem vážnější význam. Že dítě není kus hlíny, který si vymodelujeme, jak chceme... Hodně témat k zamyšlení, stojí za to.
Štítky knihy
drogy útěk adopce psychologické romány potraty Romové, cikáni puberta mateřství alkohol matky a dceryAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Velmi těžké toto dílo hodnotit. Nenásilně napsána kniha o násilných momentech života romské dívky a její adoptivní matky. Paní Hanišová dokáže svým psaním opravdu vytáhnout to, co vytažený být má. A však byli chvíle které mě tam trochu překáželi. Osud dívky mě ale nenechával chladnou a dost jsem přemýšlela jak bych se já sama zachovala žít s někým jako je Julie a ve věčných lžích. Kolikrát jsem se však vcítila i do matky. Popravdě, myslím že kdyby se Julie mohla starat k své biologické miminko, byla by matkou lepší. Tady mezi ní a Agnes stále stala bariéra o nesplněném snu Anežka a předsudky okolí. Kniha krásně a detailně popisuje psychiku postav, což na knihách opravdu oceňuji.