Anežka
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/277858/mid_anezka-OAg-277858.jpg
4
1625
1625
Román Viktorie Hanišové je bolestně střízlivým pohledem do vztahu matky a dcery, narušeného od samého počátku… Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, do adopčního programu ji zařadí jen těžko a pověstné biologické hodiny tikají. Anežka, plavovlasá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen. Zoufalá Julie však dítě chce za každou cenu, a tak obchází zákon, aby si mohla vzít do péče Agnes — nechtěné romské děvčátko. Touží po miminku, Anežce, místo toho si domů přinese klubko svých vlastních předsudků, ztělesněný neuralgický bod české společnosti. A tak začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé, poznamenaném maloměšťáckou ustaraností své matky a vlastní neschopností vymanit se z klece stereotypů.... celý text
Přidat komentář
Velmi silný příběh o ženě, která si uvědomí až příliš pozdě, že by chtěla mít dítě a je odhodlaná udělat pro to všechno. A chce mít za každou cenu takovou holčičku, jakou si vysnila.
Výchova dětí a vztahy jsou hodně složité a křehké. Je důležité naslouchat druhým, ale i sobě samotným.
Místy mi ze čtení bylo hodně smutno. Autorka skvěle popsala postavy a jejich pocity. Vtáhla mě a nepustila stejně jako Rekonstrukce. Až teď jsem zjistila, že Anežka je autorčina prvotina, vůbec to není poznat.
Budu se těšit na další knihu, protože Viktorii Hanišovou zařazuji mezi mé oblíbené české spisovatelky.
Téma, které mnou cloumá. Někdy jsem měla vážně hroznou zlost na Jitku, jindy jsem k ní měla pochopení jako matka k matce, ale i jako člověk. Ne vždy je vše černé a bílé.
Konec knihy jsem si nějak nedokázala pospojovat a vlastně mělo velmi rychlé ukončení.
Autorčin styl psaní mi velice vyhovuje, a i když se mi Houbařka líbila o něco více, i tady jde o podařený příběh. Nazvala bych to celé hledáním mateřské lásky. Musím přiznat, že Julie mě již od začátku svým chováním, přemýšlením a ignorantstvím opravdu rozčilovala, na druhou stranu jsem ale chápala, proč je v nitru taková. Konec by si zasloužil o trochu více lásky, nevadí mi jeho otevřenost, ale přišel mi zbytečně uspěchaný. Proto o hvězdičku méně.
(SPOILER) Po dočtení mám rozpačité pocity. Zprvu jsem Julii velmi fandila, její bolest z toho, že se jí nedaří počít dítě, byla doslova hmatatelná. Postupem času mi ale hlavní hrdinka začala být čím dál víc nesympatická a s jejími rozhodnutími jsem se nemohla ztotožnit, ani když jsem se o to velmi snažila. U noční scény potratu jsem však i tak pocítila neskutečný soucit, z Juliina utrpení mi bylo fyzicky nedobře a jaksi mě to bolelo i za ni. Když do příběhu vstoupila Agnes, moc jsem si přála, aby byla přijata, milována a aby šance na život nepřišla vniveč. Jenže to není jen tak. Geny hrají svou roli, to jistě, nicméně větším problémem podle mě byly pocity Julie, která celou dobu věděla, že to není její vysněná Anežka, vlastní miminko podobné své matce fyzicky i povahově, a za to Agnes (vědomě či nevědomě) trestala. Navíc, jak jsme se dozvěděli ke konci příběhu, na Agnes mělo jistě obrovský vliv i to, že byla nechtěná, že v rodině způsobila chaos, vztek, žárlivost a že byla od počátku vnímaná jako problém. Jak moc mi to bylo líto! Každému dítěti bych přála lásku a vděčnost za to, že vzniklo, od prvního okamžiku, kdy se o jeho existenci matka a otec dozví. Kdyby to tak u Agnes bylo, možná by její příběh dopadl jinak, možná ne. Ano, nic v této knize není černobílé. Agnes se k Julii nechovala s respektem a dělala jí starosti, ale nebylo to tím, že sama necítila od své matky respekt k tomu, kým je? Že necítila bezpodmínečnou lásku a hledala ji tak jinde? Že když náhodou zjistila, jak to všechno je, její svět se rozpadl a musela si ho stvořit a slepit znovu a jinak? Konec mě vyloženě zklamal, jako by příběh autorku přestal bavit a rozhodla se jej kvapně ukončit. Co tím myslela? Co se tedy opravdu stalo? Ano, otevřené konce ponechané představivosti čtenáře, jsou často zábavné, ale v tomto případě jsem lačná po odpovědích.
Po Houbařce jsem měla k Hanišové důvěru a nezklamala jsem se. Kniha je v rámci svého žánru a tématu podařená. Strhla jsem jednu hvězdu jednak za to, že bych klidně přivítala větší propracovanost postav (autorka na to rozhodně má) a též za ten konec, který mi připadal jako tlačení na pilu, upřímně jsem ho nepochopila. Napište mi kdyžtak do zpráv, jak jste tomu rozuměli..
Viktorie Hanišová je talentovaná spisovatelka, těším se na další knihu!!
Anežku doporučuji.
(SPOILER) Vše o knize je vlastně napsáno níže v komentářích. Příběh ženy, která si myslí že má všechno a jediné co jí chybí je dítě. Když to nejde přirozenou cestou, volí adopci. Bohužel si myslí, že když jí všechno koupí, zaplatí a přesně nalajnuje tak budou šťastné a spokojené obě. Jenže ono to nefunguje. Myslím, že to, že je Anežka Romka, je jen zvýraznění toho všeho. Nefungovalo by to ale nikdy s nikým. Chybí láska, cit, porozumění. To, co matka příroda spustí porodem (ano až na výjimky). A Julie se k tomu spolu s námi celou knihu dostává. Ano, konec je otevřený, takový nijaký.
Autorčin způsob psaní mě zaujal okamžitě, suchý, bezprostřední, rychlý. Mateřství, které popisuje, není mateřství, které očekáváme...
Hlavní hrdinka Julie je zvyklá mít, co chce, pracovat na tom, plánovat, a když její plány nejsou takové, jak očekávala snaží se je za každou cenu změnit.
Kniha se četla dobře, je ale zajímavé jak různí čtenáři vidí podaný příběh jinak. Dost jsem tu četla, chudák Anežka, takovou strašnou matku měla. No já jsem vyčetla něco jiného, četla jsem o ženě, jež chtěla dítě, kterému by dopřála krásný a bohatý život, ale život jí přihrál nevděčné cikáně, kterému důležitost vzdělání a zodpovědnost byla zřejmě v genech potlačená. Takže chudák ženská, která se snažila sebevíc, však proti nátuře nic nesvedla.
Výborně napsané, realistické. Jen ten závěr je otevřený tak trochu příliš. Skoro to vypadá, jako by se V. Hanišová nemohla rozhodnout, co má s těmi dvěma nakonec vlastně provést.
Matka a “dcera, oběma rozumím, obě chápu a omlouvám. O pár stránek dál nenávidím Julii, fandím Agnes, abych za chvilku zase v hlavě vše přehodnotila Kde se stala chyba? Geny lopatou neutlučeš? Nebo byla Julie prostě vyšinutá a nezvládla by ani vlastní dítě? Kniha mne donutila k přemýšlení a mrzí mne, že jsem nepochopila konec. Naopak mne těší, že v tom evidentně nejsem sama. :-)
Knížkou jsem se prokousávala opravdu dlouho. Příběh byl zajímavý, ale nepohltil. A konec? Ten byl opravdu zvláštní.
Knihu jsem přečetla během jednoho odpoledne, tak mě zaujala. Bála jsem se nejprve, aby téma nebylo pojato jako v Roce kohouta, ale tak se naštěstí nestalo. Není zde nic jen černobílé. Kniha nutí k zamyšlení, vybízí k otázkám.
Více prostoru bych věnovala ale psychologii postav.
V komentářích už bylo asi řečeno vše.
Mně nejvíce vadilo chování vrstevníků, to byl odporný hnus. Byla jsem kdysi puberťák, mám děti, které prodělaly pubertu, ale s takovou záští a šikanou jsem se ( naštěstí ! ) nikdy nikde nesetkala. To je něco, co nedokážu pobrat, a z čeho mi je fyzicky zle.
Příběh je to neradostný, Julie ujetej precizní magor, Anežka chudák prostředek k naplnění jejího snu. Koupíte si dítě, a to vás, kurva, bude milovat, ikdyby jste to z něj měli vymlátit, jelikož ona, matka, vám dá všechno!
Bavily mě postřehy ze života matek, to má autorka okoukané trefně, stejně jako ta trapácká fóra, kde si vyměňují “rady , to jsem se pobavila, příjemné odlehčení v jinak hutném příběhu.
Pokud budete mít za začátku pocit že kniha je příliš přeceňovaná, nedejte se odradit od dalšího čtení. Jedná se o těžké téma, kniha je přímo nabitá emocemi. Od paní Hanišové jsem už četla Houbařku která se mi moc líbila, ale v tomto případě mi připadá, že její prvotina Anežka ve mně rozhodně vyvolala víc emocí. Bohužel spíš negativních.
Moje druhá kniha od V. Hanišové a opět velice čtivé dílo. Celkem drsná kniha. Přečetla jsem ji za pár dní, nebo spíš hodin. Agnes byla na zabití, jak svým chováním týrala Julii a vůbec jak se celkově chovala. Holt romský naturel nikdo nikdy nezapře a nepředělá, i kdyby se na hlavu postavil. Bylo mi té Julie fakt líto. Jinak souhlasím s komentářem hned pode mnou, a to s tím druhým odstavcem, od uživatelky Verunka 289. A taky jsem dvakrát nepochopila ten konec, najednou utnutý příběh a zůstal otevřený konec. To u knih nemám moc ráda.
Viktorie Hanišová mě opět nezklamala. Trošku nechápu, že jsem na autorku natrefila teprve letos a taky nechápu, že slavnější (aspoň v mé sociální bublině) jsou třeba Hartl, Třeštíková a spol., protože ta kvalita je za mě teda nesrovnatelná.
Příběh Julie a Agnes byl hodně silný (pro mě silnější než Rekonstrukce nebo Houbařka), možná i proto, že se mě osobně dotýkal trošku víc. A vlastně se ve mě docela pere, kdo byl víc na vině, jestli Julie, která se upnula k nějaké svojí vidině anebo Agnes, která se rozhodla, že to dá Julii trošku sežrat.... Nedokážu se přiklonit k jedné ani ke druhé straně.
Rodiče si nevybíráme. Děti občas ano.
Julie mi přišla jako celkem fajn ženská, která ví co chce. Vysnila si blonďatou holčičku s copánky. A když se sen o vlatním dítěti rozplynul adoptovala si romskou holčičku. Ze začátku to celé docela fungovalo. Pak ale přišky problémy a Julii dostaly její vlastní předsudky. Přitom stačilo dát malé zmatené dívence najevo víc lásky, vyslechnou jí a přijmout takovou jaké je.
(SPOILER) Tohle byl docela mazec. Hodně tíživý příběh ze života. Julii začnou tikat biologické hodiny a tak se v myšlenkách upne ke své vysněné holčičce, kterou ale bohužel potratí. Ta ženská se vlastně trochu pomátne a je odhodlaná udělat vše, aby dítě nakonec měla. A tak si adoptuje romskou holčičku, kterou se snaží chránit, ale zároveň jí podle mě nikdy nemohla dát to, co by bývala dala vlastnímu dítěti. Myslím, že ve vztahu matky a adoptivní dcery od začátku chybělo něco moc důležitého, možná bezpodmínečná láska, přijetí, protože Agnes nemohla nikdy nahradit mrtvou Anežku a ta dívka to vnitřně cítila, navíc byla od narození obelhávána a když v dospívání potřebovala nejvíc matčinu oporu tak matka selhala. Dokázala jsem se vcítit do obou hrdinek, i když mě každá něčím štvala. Smutné čtení, nýbrž velice poutavé, jen ten konec mě příliš nepotěšil, skončilo to dost otevřeně a padla z něj na mě tíseň.
Štítky knihy
drogy útěk adopce psychologické romány potraty Romové, cikáni puberta mateřství alkohol matky a dceryAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Hrozně depresivní kniha....
A i když se Julie snaží vychovávat Anežku, je v tom jejím chováním něco šíleného....nenormálního....
Chtěla za každou cenu zaplnit díru po svém mrtvé holčičce
Většina knih od paní Hanišové mi přijdou strašně smutné