Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400796/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-NYE-400796.jpg
4
722
722
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , OdeonOriginální název:
Les Heures souterraines, 2009
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Lehce psaná kniha o nelehkém tématu - bossingu a rozchodu. Přesto, že anotace by mohla někomu vyznít, že jde o příběh dvou lidí co se neznají, ale najdou k sobě cestu, není tomu tak. Žádnou romantiku tu nenajdete. Jsou to jen brilantně popsané dva dny dvou pracovně, emocionálně a psychicky vytížených lidí.
Bylo to mé první setkání s Delphínou a musím říct, že to bylo velmi milé překvapení. Poetické, citlivé vyprávění. Dějová linka Mathildy mi připomínala Kafkovu Proměnu. Jde o kvalitní četbu bez nějakého většího spádu, ale mě to nevadilo. O to to bylo autentictější.
Jisté je, že když si vyberete knihu Delphine de Vigan, máte před sebou těžké čtení.
Tato kniha popisuje jeden den v životě dvou lidí, oba se nacházejí v nelehké životní situaci. Mathilda se snaží přežít zhoršující se situaci v práci, šikanu ze strany nadřízeného a zvládnout sama výchovu tří dětí tak, aby na ně tato pro ni naprosto vyčerpávající situace neměla žádný vliv.
Mladý lékař pohotovosti řeší rozchod se svojí dívkou po vztahu, který pro něj nebyl naplněn. Potýká se i s problémy a náročností svého povolání.
Tito dva lidé jsou v podstatě ztraceni v Paříži, obrovském městě, které nedovoluje slabost, které nezajímají lidé klesající na dno, v anonymním městě, kde jsou důležité výkony a úspěch a kde se špatně hledá spřízněná duše.
Pro mě byla kniha příliš depresivní, asi ke mně přišla v nesprávné chvíli, v současné koronavirové době čtu raději optimističtější knihy s dobrým koncem a s nadějí.
Nicméně knihy této autorky považuji za kvalitní čtení a určitě za čas zase po nějaké sáhnu.
Opět skvělá kniha, která vás po psychické stránce pěkně rozloží. Delphine de Vigan o lidské psychice umí psát a znovu a znovu mi to dokazuje. Knihu vám moc doporučujete, ale pokud máte nějaké horší období v životě, tak bych s ní chvilku počkala.
(SPOILER) Takhle nějak by psal Michel Houellebecq, kdyby byl žena. Sama autorka sice toto přirovnání v rozhovoru pro Český rozhlas (2019) nepovažuje za příliš přiléhavé, nicméně výstižně vyjádřila, že oba píšou o „absurditě moderního světa, o hluboké, existenciální samotě, které jsme v něm všichni bez rozdílu vystaveni“. Kniha paralelně popisuje jeden den v životech ženy a muže – čtyřicátníků, kteří jsou zdánlivě v nejlepších letech, ale cítí se „vyplivnutí“ ze soukolí dnešní společnosti, zaměřené na rychlost, výkon a úspěch, ze které se vytrácí lidskost a city. Doléhají na ně šrámy z minulosti i ze současnosti. Mathilda: „Ve svých třiceti letech přežila smrt manžela. Dnes je jí čtyřicet a jistý hajzl v třídílném obleku ji právě pomalu rozleptává.“ Thibaut: „Jeho sen skončil v popelnici provinčního špitálu, jehož název nikdy nezapomene. Chirurgem už nebude. (…) Je městský lékař a v tom je shrnut celý jeho život. Nekoupil si nic trvalého, žádný byt, žádný dům na venkově, nemá děti, neoženil se, neví proč. (…) Teď mu patrně zbývá žít.“ Autorka píše prostě, úsporně a výstižně, pečlivě volí obraty a významy, analyticky popisuje mechanismus zničení a vysátí člověka. Při čtení má člověk svíravé pocity, i díky nekýčovitému konci, protože „zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí“. (9/10)
Skoro mám pocit, že jsem četla jinou knihu než ostatní.
Deprese? Mě ani jeden z hrdinů nezajímal. Úsporný styl? Vždyť pořád psala o ničem. S třemi hvězdičkami jsem ještě štědrá.
I Delphine (nebo překladatelce) bych ráda dala rady, kterými by se mělo řídit tolik autorů
a) žíly netepou
b) nepoužívejte ty cizí termíny, když to neumíte.
Román se odehrává během jednoho všedního dne. Prolínají se zde dva příběhy. Mathylda zažívá na pracovišti šikanu a terénní lékař Thibault odchází od dívky, která ho vyčerpává a ničí. Oba příběhy se na konci knihy propojují.
Kniha působí temně, není to oddychové lehké čtení.
Příběh dvou obyčejných lidí ve víru velkoměsta. Mathilda, mladá vdova a matka, je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde podléhá psychickému ponižování a šikaně.
Thibault, terénní lékař, který se rozejde s přítelkyní a jeho cesty za pacienty mu zrovna optimismu nedodají. Vše se odehrává během jednoho dne a i tak je to hluboké a silné.
Opět úžasná kniha. Styl autorky mi neuvěřitelně sedí a mám ho ráda. Její reálné vykreslení pocitů je neskutečné. Během chvilky budete s hrdiny soucítit a bude Vám s nimi smutno. Knížka, která Vás donutí k zamyšlení o tom, jak žijete. Jestli nejste jen smutnou postavičkou mezi milionem lidí, které denně potkáváte.
Autorka odhaluje témata jako osamělost, nemoc, šikana, ať už přímo u hlavních hrdinů, nebo u pacientů Thibaulta. I na nich je ukázáno, kam dnešní společnost spěje a na co důležitého při tom zapomíná.
Způsob, jakým je kniha napsána mi moc sedí. Ať už to jsou dlouhá souvětí, ve kterých se ukrývají všechny myšlenky a pocity hrdinů, tak i krátké, rázné věty, které ve Vás vyvolají realitu. Vše dohromady to je opravdu skutečné. Autorka přesně ví, co kde napsat, aby dosáhla silného pocitu a soucítění.
Moc se těším na další knihy, které si od Delphine přečtu a Vám ji ke čtení moc doporučuji.
Jako když se bráníte celý den pláči, a pak už nemůžete brečet. Jako když si chcete s někým něco vyříkat, a on navždy zmizí. Vyčerpání, prázdnota, rezignace. Tak citelné, tak opravdové. A Stříbrný ochránce jako jediná naděje. Škoda té kartářky, nemusela tam být.
Bylo to silné a jemné zároveň. Miluju autory, kteří umí do pár správně vybraných slov nacpat skoro celý svět. Téma opuštěnosti uprostřed davu je podáno velmi sugestivně. Šikana taky. Husí kůži mám doteď. Knížka mi námětem a mistrovským zpracováním trochu připomíná Sobotu od Iana McEwana, kterého považuji za špičku současné literatury. Toto byla první knížka od autorky a rozhodně ne poslední.
Naprosto chápu, proč je autorka mezi knižními nadšenci tak opěvovaná. Toto bylo mé první setkání s ní a jsem si jistá, že ne poslední. Po stylistické a obecně jazykové stránce je kniha mistrovským dílem, autorka umí popsat situace a myšlenkové pochody, jež se na papír jen těžko zachycují. Nicméně musím říct, že i když naprosto chápu, proč je kniha tak úspěšná, já se s jejím vyzněním nesetkala ve správnou chvíli. Vím, že kdybych knihu četla v jiné části svého života, určitě bych dala pět hvězdiček.
Každá strana mi způsobovala neuvěřitelnou bolest, ale byla to dokonalost. Doufám, že někde v knižním vesmíru, se Mathildě daří mnohem líp, hrozně moc jí to přeju.
To bylo umění. Popsat jeden jediný den a myšlenky dvou hlavních postav tak chytlavě, zajímavě a věcně. Každá věta měla smysl. Nemám moc ráda krátké a úderné věty, nicméně nechápu, jak autorka zvládla tímto rychlým a úderným tempem zachovat můj dojem ze stylistiky a literatury jako takové. Co se autorce povedlo brilantně bylo to, že jsem doopravdy cítila tepající město a všechny jeho nástrahy - a kdo se na chvíli zastaví, je tím proudem zcela semlet. I přestože se příběh zdá povrchně fádní, děj se nikde dramaticky netáhne, bylo to velmi hluboké. Charaktery popsány tak dokonale. Obou hlavních hrdinů mi bylo nakonec velice líto, ale i tak zastávám názor, že každý je strůjcem svého štěstí. Někdy doufat ve zlepšení opravdu nestačí. A ten závěr mi pouze ukázal, jak je celý život postaven na náhodách.
Zatím třetí kniha od de Vigan, kterou jsem četl (po Poutech a Vděku) a po chvíli uvažování jsem došel k závěru, že z těchto tří nejspíš i nejlepší. Odpoledne jsem se s ní na terase usadil do své Čtecí židle, kterou jsem až do setmění posouval ze slunce, protože jsem knihu prostě nedokázal odložit. Je podivuhodné, jak může být autorčin styl psaní strhující, přesto že je velmi minimalistycký a strohý, téměř vynechává popis a věnuje se převážně stavům postav. Mám dojem, že de Vigan musela nad každou větou strávit tolik času, dokud ji nepřivedla k dokonalosti. Ani jedno slovo navíc, dokonce vynechá spojky a co nevyřkne ať si čtenář domyslí. Mistrně střídá časy, vypráví v minulém čase a hned v présensu a tak vytváří nepolevující napětí.
Děj knihy je opět, stejně jako styl, minimalistycký, možná až symbolický. Skvěle vykresluje symptomy civilizace, temnější stránky postmoderní společnosti. Postavy jsou vlastně prototypy člověka v krizi, o kterém se mluvý v dnešních sociologických příručkách a kterému taková krize přivodilo totální vyčerpání z civilizace, zde symbolicky prezentovanou jako velkoměsto, které své ibyvatele "drtí v čelistech".
A na závěr bych mohl zmínit to, co už bylo zmíněno v 91 komentářích předemnou: Ten konec mě vážně odrovnal.
Tak na začátku jsem si říkala: "Co to proboha čtu?", ale od nějaké 70. strany jsem se začetla, děj mě pohltil a nešlo jen tak přestat. Postupem atmosféra houstne a čtenář čeká, jak tohle může skončit. Ne, nečekala jsem romanťárnu, to by bylo hodně velké zklamání, ale tohle všechno skončilo zrovna takto? Kdyby ten shon a všudypřítomný stres, rutina a vyhoření nebylo zabalené do hávu romantické Paříže, dala bych těch hvězdiček míň.
Co se mi skutečně líbilo, byla právě atmosféra, dva psychicky zničení lidé, kterých je Paříž plná plavou v moři plných piraňů a netuší, co je každý den čeká, i přesto, že žijí v ubíjejícím stereotypu.
Autorkou krásně vylíčeny pocity obou hrdinů. Muž a žena...čekala jsem, kdy přijde setkání těchto dvou lidí, jak dojde k vzájemné duševní úlevě...čekala a spřádala plány, jak se ze smutných, trpících stanou veselí....A ten závěr? Křičela bych. Knížka opět hodná doporučení.
Knížka se mi moc líbila,i když byla velmi smutná. Hlavní hrdinka mi byla moc sympatická,držela jsem jí celou dobu palce.Během čtení i po skončení příběhu jsem byla ráda, že žiji klidný vesnický život. Až se mě příště opět někdo zeptá,jestli mi nechybí město, už vím,co odpovím:,,Ani později,ani jinde."
To už je konec?! Takhle napjatá / nervózní / nedočkavá / rozčilená už jsem dlouho u žádné knihy nebyla. I když oba příběhy byly psány s jakýmsi odstupem, ke konci už jsem každou další stránku doslova hltala a prožívala rozhodně víc jak Mathilda svůj život. Jsem ráda za své první setkání s autorkou!
Moje první kniha od autorky a jsem nadšená, i když to může znít zvláštně, když kniha je plná smutku a deprese. Příběh o jednom dni, dva hlavní hrdinové a jejich myšlenky. Trochu mě mrzelo, že nebylo více stránek věnované Thibaultovi, ale chápu, že Mathilda si díky svému osudu zasloužila více stránek . A konec? Doufala jsem v nějakou světlejší stránku, že se alespoň na úplném konci hrdinové střetnou, . "Ale proč se snažit vykřesávat ze všednosti něco, co v ní není?"
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Mozna jsem to uplne nepochopila, mozna jsem nemela ten spravny den na tohle cteni, mozna to proste neni muj styl.