Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400796/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-NYE-400796.jpg
4
722
722
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , OdeonOriginální název:
Les Heures souterraines, 2009
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Sdílím s ostatními nadšení stylem Delphine de Vigan. "No a já“ jsem četla se stejným potěšením, umocněným navíc něžnějším, milejším vyzněním (byť tragickými momenty autorka zřejmě nešetří nikde). Tady je spoilerem už samotný název, ale já jsem i tak uhranutě sledovala zápas těch dvou, nejvíc snad o zachování vlastní důstojnosti, a nakonec jsem necítila pouze depresi či bezútěšnost. Ti dva by si po tom, čím prošli, opravdu zasloužili konečně něco dobrého. Jenže – a tady souhlasím s Dela111 – kdo má už "něco odžito", ví, že právo na štěstí ani přímá úměra mezi dobrotou a odměnou za ni neexistují. Konec ale neberu jako jejich prohru, zdaleka ne. Naopak, "jen“ strašně bolestivé uzavření jedné etapy, ze které povede cesta k něčemu (možná i) lepšímu, byť co se týká jejich setkání – viz název. Život mě naučil: prohra? – ne, zkušenost. Odnáším si pocit souznění (autorka je můj ročník, tak třeba i proto) a radost z čistoty stylu.
Dva lidé, dva tíživé osudy, potkají se, pomohou si,... Utlá knížka a tolik otázek k přemýšlení.
Město je v neustálém pohybu. Běhu, který se jen výjimečně zpomalí, ale nikdy se nezastaví. Mathilde a Thibault jsou dva z mnoha lidí, kterým uprostřed toho maratonu už delší dobu dochází dech a nyní už lapají po vzduchu. Proud lidí, událostí a života je ale žene dál, i když už nemůžou, a tak klopýtají a vědí, že pád je blízký a snad i nevyhnutelný. Potkají se? Vytáhne jeden druhého na hladinu, nebo se spolu potopí ke dnu? Delphine de Vigan vrhá pozorný pohled na dvě tváře z davu, dvě paralelní cesty jediným dnem. Oba příběhy jsou stejnou měrou tísnivé, depresivní a především reálné. Teď, později nebo jinde. Kniha jedním slovem klaustrofobní.
Taková útlá, čtivá kniha na letní podvečer, i když téma není zrovna veselé. Jeden pracovní den v Paříži v životě ženy a muže, setkají se?
Po přečtení anotace jsem si udělala nějakou představu a při čtení jsou dostala úplně něco jiného. Čekala jsem romantické splynutí dvou duší ve sladkém příběhu a dostala jsem čirou depresi :D Nevadí, možná se mi tak kniha líbila o to víc, byla opravdovější. Jen teda pokud chcete letní oddechovku, tak po "Ani později, ani jinde" asi nesahejte.
Krátká kniha, ale plná emocí. Emocí hlavních postav, mých emocí. Dokázala jsem se ztotožnit s Mathildou i Thibaultem. Jejich střípky někdy poznávám sama v sobě.
Kolik neznámých lidí během dne potkáme, s kolika lidmi se na chvíli střetneme, ale později se zase rozpojíme? Kolik příběhů a nových začátků se může odehrát, ale taky nemusí?! Protože někdy už je pozdě, někdy by bylo lepší se potkat jinde...
Dva životy, jako dvě kolejnice - na dohled a zároveň si vzdálené, spojené společným městským prostředím a zároveň rozdělené svou nelehkou realitou... Jen rychlík dalšího všedního dne po nich opět supí a táhne za sebou zase o něco těžší náklad obtíží - emoční vyprahlost, osamělost, pracovní šikana, vyloučení z kolektivu... Zastaví to konečně dnes..? Zbaví se té řady vagónů, které je tlačí až pod terén..? A překříží konečně své paralelní existence..?
Četla sem od ní jednu knihu, tohle je druhá a mým favoritem jako další oblíbená kniha rozhodně není. Škoda
Moje první Vigan. Na její knihy jsem četla jen chválu, ale asi jsem si vybrala špatně. Nijak mne neoslovila. Život Mathildy a Thibaulta je popsán tak dobře a syrově, že jejich duševní bolest cítíte. Jenomže já si k nim nějak nemohla vytvořit žádný vztah. Jsem však ráda, že nemusím ve svém životě řešit situace zde popsané.
Chtěla jsem dát 2*, ale jednu přidám. Chyba bude nejspíš na mé straně a autorka je určitě skvělá. Chystám se na její další knihu.
Pro mě dost náročná kniha. Příběh o jediném obyčejném dni jsem tak nakonec četla asi měsíc. Nevím jestli to bylo tím, že jsem do knížky ještě "nedozrála" nebo tím, že jsem nemohla vystát Thibaulta, ale nebylo to nic lehkého. Spoustu věcí jsem, ale dost prožívala s hlavní hrdinkou. Autorka skvěle popsala Mathildiny pocity a celé to pomalé a nenápadné vyloučení z kolektivu. Kniha se četla rychle a zároveň strašně pomalu. Stránky mi mizely pod rukama, ale příběh mě v některých případech nedokázal vtáhnout.
Nevím. Byla to pěkná knížka a jazyk byl krásný. Ale asi si to budu muset znova přečíst jako dospělá.
Uff, táto kniha mi dala zabrať. Ešte sa mi nestalo, že by som si o nejakej knihe myslela, že je úžasne napísaná, a napriek tomu som si viackrát pomyslela, že ju asi nezvládnem dočítať. Témou nespravodlivosti a šikany na pracovisku bol román pre mňa veľkou výzvou, ale som rada, že som vytrvala, hoci to bol drásajúci zážitok. Autorka vie geniálne popísať vnútorný svet svojich postáv, ich myšlienky a životné momenty, v ktorých má človek pocit, že už ďalej nemôže.
Bossing je jistě závažné téma a u nás se o něm moc nemluví. Zajímalo mě, kam až v případě Mathildy dojde. Trochu se to táhlo a případ lékaře Thibaulta mě nechytl vůbec. Kniha nebyla úplně marná, ale čekala jsem víc.
Popis běžného života, o kterém by dost lidí řeklo, že není ničím vyjímečný.
Já bych ho vyhodnotil jako vyjímečně ubíjející.
Fakt, že si na tohle zvykáme a příjímáme to jako něco běžného, čeho si už ani pomalu nevšimneme, je tragický.
Rezignace, postupná, neodvratná.
Skvělá kniha.
Vigan je perfektní v tom, že si vždy vybere nějaké téma, které momentálně vidí ve společnosti jako problém. Její díla jsou krátká a věcná. Vykreslují běžný život a problémy, na které aspoň jednou za život každý z nás narazí. Vždy ve čtenáři zanechají myšlenku, nad kterou se má zamyslet. Ale tato kniha mě z Delphininých knih oslovila nejméně. Asi tím, že ani jeden z "problémů" hlavních postav neřeším a nikdy jsem neřešila.
Bezútěšné. Velkoměsto, korporát, nemoci, smutek... Prázdnota - vyprázdnění: "...mluvila, jako by zpívala píseň, kterou napsali jiní, pro potěšení ze zvukomalby či rýmu, ale nedávající žádný smysl. Slova bez důsledků, prchavá," (str. 124) A stále nové a nové propadání se...
"Všichni ti lidé, bez výjimky, dřív či později zažijí den, kdy budou sedět tady anebo jinde a už se nedokážou pohnout. Den zhroucení." (str. 47)
A vzpoura? Zbytečná: "Chtěla by zařvat. Řvát, až si přetrhne hlasivky, až přehluší kroky a hovory. Chtěla by zařvat, jděte pryč, koukejte, co se z vás stalo, co se z nás stalo, koukejte na ty svý ušmudlaný pracky a bledý ksichty, koukejte, co jsme za odpornej hmyz, kterej se plazí pod zemí, jak den co den děláme v neonovým světle pořád to samý, nejste pro to stvoření, potřebujete volnost pohybu." (str. 173)
Opravdu jsem se knihu snažila dočíst, ale nepovedlo se. Něco za půlkou jsem to vzdala, protože jsem v příběhu bohužel nenašla nic pro mne zajímavého. Celou dobu jsem čekala, kdy už se stane nějaký pořádný zlom a nedočkala jsem se..
Nevím, nevím. První polovinu jsem byl nadšený z úsporného jazyka, jímž autorka dokázala přesvědčivě zachytit psychický stav svých hrdinů. Jenže pak se začala točit v kruhu tak nudných klišé! Rozbitý záchod, jehož zvuk nám je neustále připomínán? Rozbitý počítač jako analogie k rozbitému životu (ach)? Přílišná doslovnost vede knihu na hranici depresivního kýče, v závěru se jen variují stále stejné motivy. Škoda.
Dva paralelní příběhy, které jsou si svým způsobem podobné. Ta šikana ze strany nadřízeného u Mathildy mě štvala, ale byla dobře popsána. Příběh Thibaulta byl taky zajímavý. Příliš miloval jednu ženu od které našel sílu se odpoutat, ale na druhou stranu si v ten samý den neuměl držet jako lékař ten správný odstup od svých pacientů. Autorka píše s lehkostí, žádné happyendy, ale reálné životy bez příkras, tak jako v její knize "Vděk" . Bylo to moc zajímavé čtení, které ve mě bude ještě chvíli rezonovat.
Téma rozchodu nebylo nijak zajímavé, upřímně jsem se těšila na pasáže ženské postavy - ženy, která má konflikt na pracovišti se šéfem, o kterém ale sama neví, že existuje...až do té doby, než ji nadřízený začne pomalu ale jistě ničit zevnitř...zajímavé téma, které bylo napsáno s lehkostí.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Další Delphine, další paráda. Je neskutečné, jak tato francouzská autorka dokáže popsat obyčejné a všední okamžiky každého dne a přitom ve mně zanechávat tolik emocí