Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400796/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-NYE-400796.jpg
4
722
722
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , OdeonOriginální název:
Les Heures souterraines, 2009
více info...
Přidat komentář
Opět sonda do nitra deprese. Dokáže stavy vyčerpání a rezignace vykreslit tak realisticky, že už ten sešup do beznaděje začne chytat i vás samotné, obzvláště máte-li s těmito stavy své zkušenosti. No, po pár dnech s Mathildou, kdy se permanentně strachujete , že to s ní buď praští nebo skočí pod vlak, si dám od Delphine pauzu. Psát umí, ale jestli se ta ženská někdy u práce zasmála? Pochybuju.
Nebyl mi blízký ani Thibauld (snad trochu pomáhající profesí) ani Mathilda svou pasivitou. Celkově příběh nepřispěl ke sblížení s Delphine de Vigan.
Rozhodně dokáže navodit dokonalou atmosféru frustrace, strádání, odcizené prázdnoty ze stylu života, ale to je asi přesně to, čím se ve volných chvílích úplně nechci zabývat.
Řemeslně dobré, ale nejedeme s autorkou na stejné vlně :o)
2/3
(SPOILER)
Knihy Delphine de Vigan vždycky dokážou vyrazit dech. Myslím, že to dělá ta surovost myšlenek, to prosté podání a důležitou roli zde hraje autentičnost. Dvě dějové linie dvou naprosto rozdílných lidí, kteří však prožívají vesměs ty samé pocity. Hned po prvních pár stránkách jsem si byla jistá, že se tyto dvě postavy někde uprostřed příběhu potkají a seznámí. Úplnou pravdu jsem tedy neměla. Dopadlo to vlastně celé jinak, než bych očekávala. V Mathildině případě mi rozum nebral, jak může svou pracovní situaci nechat dojít tak daleko. Každý asi známe někoho, kdo se nám snaží znepříjemnit naši práci, když to je však nadřízený, který má nad námi moc, je to velký problém. Jacques mě tedy velmi štval a přála jsem si, aby Mathilda konečně učinila nějaký krok a postavila se mu. Thibaulta mi bylo líto, jeho vztah s Lilou jsem nechápala od začátku. Zasloužil si mnohem víc, prostě někoho, kdo by ho miloval duší a ne tělem. Ale jak už to u této autorky bývá, příběh samotný konec opět neměl. To se mi vlastně hodně líbí. Delphine nás vhodí do života někoho jiného, ukáže nám jeho myšlenkové pochody a po chvíli nás zase z toho všeho jen tak vyvede ven. Jako by se nic nestalo, ovšem mě osobně to vždy poněkud zasáhne.
Přichází chvíle, kdy je cena příliš vysoká. Překračuje možnosti. Kdy je třeba hru vzdát, přijmout porážku. Přichází chvíle, kdy už nemůže klesnout hlouběji.
Jejda, to bylo tak chmurné, kdyby se mě paní Delphine zeptala, ráda bych jí poradila jak z té chmurnosti ven :) Řekla bych jí -"tak by se mohli třeba ti dva setkat a dát se dohromady, ne? to by se všem líbilo, co?" Nojo, jenže pak by to už bylo čtení z řady Harlequin - romance :) Ach jo. Ale ta šikana na pracovišti, to bylo něco tak hrozného. Brr
Sama bych si dobrovolně život ve velkoměstě ani podobnou práci ve firmě tohoto typu nevybrala. Patrně mne svět autorčiny knihy, ta odcizenosti, anonymita a zaměnitelnost jednotlivce v obřím mraveništi, tlak na přizpůsobení se hektickému tempu výkonu atd. dokáží dostatečně frustrovat už předem. Což mne bohužel zřejmě limituje i nějak vnitřně souznít s knihou...ne víc než v té obecné rovině zlomového bodu, kdy tlak už je natolik nesnesitelný a síly spotřebované, že vzdát to je nejlepší, co lze udělat. Snad i proto mi výjimečně byl bližší lékař, který v sobě sebral sílu vymanit se z neopětované lásky, jeho natolik zranitelný stav, kdy aspoň na moment je schopen empaticky více vnímat konkrétní osudy, s nimiž se v té splývající šedi míjí.
Čte se to snadno až bleskurychle, má to přes tu úspornost určitý rytmus, uvěřitelnost, aktuálnost, což o to...ale vlastně i styl samotný byl pro mne ubíjející. Jednolitá a jednovrstvá linie upadání čím dál hlouběji, kterou autorka jen stupňuje přibývajícími hodinami nijak nepředvídatelného téhož, byť mezi ně vkládá retrospektivní prostřihy (ty však nemají valný význam) a polopatické analogie s okolní realitou...a jako udržovač napětí je účelně šponovaný okamžik, který avizuje v úvodu.
De Vigan mne ještě nezklamala, a už se těším na další kousek od ní. I když to povětšinou opravdu není veselé čtení. Ale i přes tu nemilosrdnost lze postřehnout občas záblesky naděje.
Pocity a emoce z této knihy ve mně zůstanou ještě hodně dlouho. Číst ji ve chvílích, kdy bych sama měla takový problém, přiznávám, že bych ji nejspíš nedočetla. Tak silně na mě působila. De Vigan je pojem a na DK velmi oblíbenou autorkou a já jsem její knihy dlouho odkládala. Občas to tak mám, když se na něco těším a bojím se, abych nebyla zklamaná. Teď vím, že jsem udělala chybu a měla začít s jejími knihami dřív, protože jsem se zbytečně připravovala o skvělou autorku. A to i přesto, že to rozhodně nebylo radostné čtení. Její styl je přímý, bez zbytečného slovíčkaření a natahování děje, bez příkras.
SPOILER Thibault a Mathilda - dva příběhy, dvě osamělé duše uprostřed města přeplněného lidmi - paradox, který je tak běžný v dnešní době, až je z toho smutno. Prázdnota mezi lidmi a neuvěřitelně tempo dnešní doby válcuje a dělí lidi na ty silnější a ty slabší. A jen málo stačí, aby něco nebo někdo zatlačil a rázem se z vás stává člen té druhé a obrana není nebo vyžaduje neúměrné množství sil, které již kolikrát není kde brát. Jak mě při čtení svíral pocit nespravedlnosti a chtělo se mi až křičet... , ale kde chybí naděje, ani křik nepomůže. A někdy ani stříbrný rytíř....
Těším se na další knihy. 5*
(3/23)
Kniha, která mi dokáže pocuchat nervy, je dle mého názoru dobře napsaná kniha. Necelých 200 stran popisuje jeden den dvou těžce pracovně vytížených lidí.
V knize je napsaná jedna moc důležitá věta - " Někdy totiž nelze zvítězit jinak než tak, že se vzdáme." - a já si myslím, že jen málokdo to dokáže.
Docela depresivní čtení. Musela jsem se k němu odhodlávat. Ale autorka píše skvěle.
Kniha ponúka dva odlišné príbehy o preplnenej samote, o sklamanej nádeji, o neschopnosti vyhrať, ale aj nezlomnú vôľu nevzdať sa a sú prerozprávané očami postáv, ktoré vidia realitu bez ďalších ilúzií.
Osobne mi kniha priniesla síce trochu frustrujúci, ale kvalitný čitateľský zážitok.
Tuhle knížku jsem si půjčila, protože mě zaujala autorčina poslední - Děti nade vše.
Ale tento příběh mě ani hned, ani později, ani jinde nebavil.
Třetí kniha od Delphine de Vigan. A tentokrát o mnoho lepší než No a já. Ve stručnosti je to román o bossingu. Uvěřitelný, mrazivý a takový trochu psycho.
.
Popis přecpaných ranních vlaků, úzkosti z pracovního prostředí, vyprázdněnost života. Nečetlo se to zrovna nejlíp, zvlášť pokud si nesete nějakou tu vzpomínku z vlastní pracovní minulosti.
.
Je to taky kniha, kde si s vámi autorka zahraje hru. Záleží na jaké konce více věříte. Osobně mi to dost sedlo, i když mi právě takové romány o zdrcující síle a šedi všednodennosti dávají nejvíce zabrat.
Jak už to u de Vigan bývá, kniha nutí čtenáře zamýšlet se nad životem a uvědomovat si nové pohledy na svět. Nespravedlnost a beznaděj se děje dnes a denně.
Ačkoli příběh není až tak zásadní, a neoznačila bych to za autorčino nejlepší dílo? myslím si, že určité poselství kniha zanechala.
Autorka zajímavě popisuje mizérii všedních dní lidí pracujících v zaměstnání a dojíždějících do práce i šikanu na pracovišti. Nějak jsem čekala větší hloubku a hlavně nějaký závěr, ale v podstatě to skončilo tak nějak nijak.
Byla to má první kniha od této autorky. Četla se úplně sama. Není to žádné oddechové čtení, na právě naopak. Donutí nás přemýšlet nad palčivými tématy dnešní uspěchané doby. Jen ten konec bych čekala jiný, ale autorka vlastně sama naznačila, že happyend se ne vždy koná.
Když čtu knihy Delphine de Vigan tak se vždy modlím, aby "to" nebyla realita, aby se odehrávaly v nějakých paralelních světech....Bohužel, není to tak. Šikana, jak jí autorka popisuje, existuje. Chci se ale zastat mužů. Zažila jsem něco podobného (u kolegyně) ze strany ženy, bohužel. I ženy trpí narcismem a jejich krutost nezná mezí....Nesnáším červenou knihovnu, ale hrozně bych hrdince přálá dobrý konec.
První kniha od autorky, kterou jsem četla, takže nemám s čím porovnávat. Každopádně mi kniha přišla zajímavá ani ne tak dějem, kdy se toho vlastně tolik moc nedělo, ale spíše tím v pozadí - jak funguje svět, jak ovlivňuje životy každého jedince, jak je každý zahleděný jen sám do sebe a nevnímá kontext. Přiznám se, že úplný závěr mě trochu šokoval, přece jen jsem fanda šťastných konců, který se tady ale nekoná. Alespoň to donutí člověka zamyslet se nad tím, že ne vždy všechno vlastně dopadne dobře...
(SPOILER)
Moje druhá kniha od Delphine de Vigan. Celý příběh se odehrává v jeden jarní den, kdy má Mathilda potkat podle kartářky lásku. Hlavními postavami jsou Mathilda, která zažívá v práci pomalou sikanu od šéfa a Thibault, lékař na pařížské záchrance. Oba jsou unavení a flustrovani. Líbila se mi dějova linka Mathildy, o trochu méně příběh Thibaulta.
Mathilde jsem fandila, pořád jsem čekala, že začne v praci bojovat, bylo mi až zle z toho, co zažívá.
Bohužel mě zklamal konec. Čekala jsem nějakou katarzi, rozuzlení...a to se bohužel nestalo.
Pro upřesnění, hodnotím 3,5*.
Moje první Odeonka. Uspěla u mě? Dá se říct,ale rozhodně teď nebudu do konce svého života číst jen Odeonky. Řekněme,že čtivé mi to moc nepřišlo,ale myslím,že je to hlavně tím,že si na styl psaní těchhle knížek potřebuju zvyknout, takže se mé hodnocení nedostává do nějakých extra mínusů. Prostě tam nebylo moc přímé řeči,byly tam hlavně myšlenky postav,ale já si zvyknu! S tímhle asi souvisí i to,že jsem to s hrdiny až tak neprožívala,ale líto mi jich bylo. Trochu mě štvalo,když se autorka dostávala do nějakých větších popisů hromadné dopravy ve Francii,vždycky jsem si jen v hlavě říkala:,, Dobře,já už to pochopila,pojďme dál!“. Teď se dostaneme do plusů. Vážně tu bylo věrohodně popsané zoufalství,pocit samoty,ruch velkoměsta,ve kterém lidé ztrácejí své tváře a ubíjející stereotypní život,který nás nenaplňuje. Ještě k tomu zoufalství,vážně ho tam bylo dost hlavně u Mathildy,která se dostala vlastně až na úplné dno,ze kterého nebyla schopna vstát. Já jsem si prostě přesto neodpustila myšlenku:,,Tak udělej alespoň něco.“,i když se to asi tak nedá brát. Co dalšího musím vypíchnout je to,jak nám na několika místech byla ukázána síla okamžiku. Jeden jediný okamžik nás totiž může připravit o všechno,zničit naše sny, nebo nás třeba odsoudit k životu,který by jsme nechtěli žít ani v té nejhorší noční můře. Téma šikany na pracovišti (mobbingu) bylo super. Člověk si někdy prostě ani neuvědomí,že je něco špatně a když už si to uvědomí,nebo to přestane zametat po koberec,je příliš pozdě. V příběhu nejsou žádné nezodpovězené otázky,krásně se vracíme do minulosti. U konce je sice škoda,že neskončil happyendem,ale takhle to v životě prostě nechodí. Není žádné ,,našli se,poznali se, zamilovali se a žili spolu šťastně až do smrti“.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Jak se ve velmi krátkém časovém úseku dá popsat vše. Smekám. Z vrcholu hezky rychle dolů a hledání viny sama u sebe.
Prázdnota vztahu, samota.
Zoufalci se neseznamují.