Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/401632/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-c5R-401632.jpeg
4
723
723
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Odeon
Originální název:
Les Heures souterraines, 2009
více info...
Přidat komentář
Kniha se četla dobře, autorka popisuje pocity a myšlenkové pochody hlavních postav velmi reálně, takže jsem se dokázala vcítit do Mathildy a prožívat s ní bezmoc, zklamání a hluboký pocit křivdy ze strany Jacquese. Ten chlap mě opravdu vytáčel a naprosto jsem chápala Mathildino zoufalství. Stejně tak jsem chápala Thibaultovu bolest z neopětované lásky.
Děj je dost depresivní, prostý a plyne pomalu - dva zoufalci, kteří se na kratičký okamžik setkají, ale happy end se nekoná - nicméně kniha za přečtení určitě stojí.
Hodně depresivní a na můj vkus děj téměř stál na místě. V porovnání s Vděkem a nebo Pouty je tato kniha zatím nejslabší.
Druhá kniha od této autorky, která přibyla na můj čtenářský seznam.
Styl psaní mě skutečně baví, příběhy mi přijdou tak běžné a tak uvěřitelné a za to prostě dávám 5 hvězd.
Lze každodenní obyčejné věci popsat tak, že je z toho skoro drama? Ano, tato autorka to umí.... Bohužel tak reálně, že jste součástí příběhu, knihy. Obě hlavní postavy Mathilda a Thibault jsou jako vy nebo kdokoli z okolí, kolega, kamarádka.... Zažívají stres, tlak dnešní doby a snaží se tomu čelit. Jak? Jako každý z nás včera, dnes, zítra.... Konec mne zklamal, ale drží se reality příběhu a dnešního života.
Kniha na téma šikany, zklamání ze vztahů osobních i pracovních, tlaku dnešní doby je přes tak depresivní problémy výsostně krásná. Sice ty, co mají podobnou osobní zkušenost jako hrdinové může trochu zaskočit, ale zároveň dává naději a pocit smíření ze sdílené bolesti.....
Někde mezi řádky je přání - kéž by se lidé k sobě chovali slušně, laskavě,....
Kniha mě naprosto odrovnala hned od začátku. Tolik emocí na pár stranách, navíc "během 24 hodin" a tak živě popsat realitu zvládne opravdu málokdo. Měla jsem pocit, že mi někdo ukradl mozek a hodil ho na papír. Situaci, jako je tato, jsem sama zažila a nejhorší na všem je ta NEČINNOST OKOLÍ. Strach, že když vám pomůžou, potopí se s vámi na titanicu.
" A tak jen smutně z povzdálí sleduje, jak jí všichni kreslí na její tabula rasa (protože ta už dávno nepatří jen jí) - všichni kromě ní, a ona nemá sílu vstát a namalovat tam slunce. " L.L.
Jednoduše napsané vemi složité a tak běžné téma dnešní doby. Skvělé prolínání dvou příběhů, které se ale doopravdy nikdy neprotknou. A to je skvělé, jinak by to bylo otřepané klišé. Kdo si v práci prošel čímkoli špatným, bude tuhle knihu milovat. Autorčin styl mě zaujal, hodně.
Kniha Ani později, ani jinde ukazuje současnou společnost, která klade důraz na rychlost, výkon a úspěch. Skvostně zachycuje anonymní nepřátelské prostředí velkoměsta, kde se každý zajímá hlavně sám o sebe.
Děj nás zavádí do jednoho dne života dvou osamělých lidí. Mathilda pracuje v reklamní firmě a je vyčerpaná ze šikany v práci. Thibault je pohotovostní lékař, na něhož padá tíha rozchodu s přítelkyní. Prostřednictvím myšlenek a vzpomínek se seznamujeme s jejich příběhy.
Autorka dokázala popisem všedních událostí zachytit nemilosrdnou realitu a temnou atmosféru bezvýchodných situací.
Knihu bych doporučila spíš těm, kteří už mají něco odžito. Je možné, že hodně mladí lidé ji ještě neocení.
I knihy mají svůj čas. Mně tato kniha ležela na nočním stolku celé léto a stále jsem se k ní nemohla dostat. Zatím jsem zapomněla důvod, kvůli kterému jsem si knihu chtěla přečíst - šikana nadřízeného, kvůli které jsem se zastala kolegyně. Než jsem knihu otevřela, začala jsem být ze situace v práci značně otrávená a práce mě přestala bavit. No a v této situaci mi tento román dodal tak potřebnou energii k tomu, abych se přestala tak naléhavě řešit a užívala si toho dobrého, co má práce přináší. Protože románová hrdinka to měla opravdu těžké, a bylo to tak hlavně proto, že jí se nikdo nezastal a její spolupracovníci šéfa nechali, aby se mstil.
de Vigan v mysli svých hrdinů a po jejich myšlenkových pochodech klouže jako po másle. Její věci jsou neskutečně realistické. Kdo by jen tak z plezíru zvládl napsat existenční román o bossingu v kanceláři a na druhé straně o muži středního věku, jež opustil nefunkční vztah? Jen minimum spisovatelů.
Klobouk dolů před de Vigan u mě již podruhé. A ne naposledy.
Mám moc ráda psychologické novely/romány, sondy do lidské duše, takže jsem vlastně spokojená... styl psaní se mi líbil, nicméně asi bych si měla vybírat nějakou radostnější literaturu :-)
Delphine de Vigan si mě získala už když jsem četla Pouta. "Ani později, ani jinde” mě nezklamalo. Baví mě autorčin vypravěčský styl, prolínání životních osudů hlavních hrdinů, popis jejich myšlení a jednání. Delphine poukazuje na problémy, které se v naší společnosti dějí a nejsou zanedbatelné; příběhy, kdy chcete happyendy, které se ale nekonají...
2,5
Lituji toho že jsem knihu četla, tolik deprese a beznaděje, ani náznak světla na konci tunelu.
Stojí za přečtení, to rozhodně. Jen ten konec (ač neromantik) mi přišel dosti smutný. Určitě si přečtu od autorky i jiné knihy.
Dva plusy:
- je to čtivé
- není to dlouhé
Jako výplňovka času stráveného ve vlaku/metru je to fajn. Myslím, že všechny myšlenky, co si z knihy odnáším se za měsíc, dva vypaří.
Úžasná kniha, ale dost depresivní. Mám ráda, když v knihách nacházím dobro, naději, tady jsem tu naději musela hledat hodně hluboko. Při čtení jsem skoro nedýchala, měla jsem pocit, že jsem tam. Před časem jsem prožila v práci něco podobného jako Mathilda, moc jsem jí držela palce. Bylo to moje první setkání s Delphine de Vigan, jsem nadšena a těším se na její další knížky.
(SPOILER)
Knihu tvoří dvě perspektivy.
Hlavní dějovou linií je příběh vyčerpané ženy, která se vyrovnává s těžkými životními situacemi...
Mathilda má od kartářky předpovězeno, že potká spřízněnou duši, změní se jí život. Postupně se nám odhaluje její životní příběh.
Druhou linii tvoří příběh pohotovostního lékaře Thibaulta. "Magický" 20. květen pro něj začal rozchodem s dívkou, která ho nemohla milovat. Nedokázal to už dále snášet, čím dál víc se cítil osaměleji. Díky bolesti z rozchodu se stává citlivějším a začne vnímat okolní svět jinak...
Oba touží po láskyplné náruči.
Kniha mi přišla velice intenzivní, plná emocí, úzkostí, bezvýchodnosti a zároveň naděje.
Sám život v rozkvětu toho největšího zmaru... hltala jsem den za dnem tuhle úzkost jejich bytí, která byla přímo k uzoufání... a ta atmosféra... bylo to tak živé a opravdové... že jsem měla nutkání se neustále rozhlížet kolem sebe, jestli jeden z nich nestojí opodál... však s kolika jen osudy se každý den srazíme... mineme je... či o ně jen tak letmo zavadíme. A někdy stačí opravdu málo, abychom se ocitli později třeba někde jinde...
A ten konec?! To je už jen takový pomyslný xanax na dortíčku ;) dobré to bylo!
,,Přesto zranění láskou obnáší veškerou prázdnotu, rozchody, stesky a to vše se v průběhu let sčítá a vytváří druhovou bolest. Neurčitelnou.
Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: ani později, ani jinde.”
Od první stránky mě příběh zaujal, protože mě spolehlivě navnadil tajuplný nádech. Sice jemný, ale přeci. Věštba kartářky na jeden osudový den, v průběhu kterého se celý děj knížky odehraje. Přestože se vyprávění osudu dvou hlavních hrdinů (potkají se, nepotkají se, potkají se…) málokdy prosvětlí pozitivní notou a text se hemží slovy jako úzkost, nespavost, pochybnosti a vyčerpání..., samotný autorčin styl psaní mi opravdu sedl.
Inteligentní, často svádějící k podtrhávání myšlenek, se kterými člověk souzní a přesto decentní a nekomplikovaný (opak asociacemi rozvětveného M. Houellebecqa).
Určitě si chci přečíst další, a doufám, že optimističtější, autorčiny knížky.
,,Řekne mu totiž: ty jseš ale nemotora.
Chtěl by jí odpovědět: ne. Chtěl by jí říct, než jsem tě poznal, byl jsem orel, dravec, než jsem tě poznal, vznášel jsem se nad ulicemi, nikdy jsem na nic nenarazil, než jsem tě poznal, byl jsem silný.”
,,Nevejde se do jejích parametrů. Do její konfigurace.
Ať dělá co dělá, ať řekne cokoliv, ať se snaží jakkoliv domluvit. Je až příliš vnímavý, příliš chytlavý, příliš vázaný, příliš citový. Ne dost odtažitý, ne dost frajerský, ne dost tajemný. Nedostatečný.”
,,Tenhle pocit křehkosti, to je láska? Ten strach, že každou chvíli o všechno přijde, kvůli jednomu chybnému kroku, jedné špatné odpovědi, jednomu nevhodnému slovíčku? Je to ono, tahle ztráta sebejistoty, ve čtyřiceti letech stejně jako ve dvaceti?”
,,Jaký člověk vyroste z toho, kdo tak záhy poznal, že se život může zbortit? Co za člověka, čím vyzbrojený, nakolik odzbrojený?”
Velice intenzívní a velice nepříjemné čtení o lidech, kteří udělali všechno správně a nakonec to stejně nestačilo.
Mathildě bude čtyřicet, sama vychovává své tři úžasné syny a přestože jí život naložil, nakonec se znovu zvedla, zabojovala a byla by bývala dál bojovala, kdyby to bylo jen na ní. Jenže není. V práci stačí jeden jediný okamžik a všechno je jinak: z místa, které měla tak ráda, je místo naprostého teroru - aneb jak vypadá bossing a jak se asi cítí jeho oběť. A je to sakra nepříjemné.
Thibaultovi už čtyřicet bylo a přestože má v podstatě všechno, nemá nic. Stačil jeden okamžik s kamarády a všechno bylo jinak: budoucnost, která se před ním otevírala, zmizela a on ji musela nahradit její jinou verzí.
Mathilde a Thibault chtějí oba to samé - přeci se musí potkat, ne? Tohle je literatura, tady se dějí zázraky, ne? Nebo snad ne?
...
De Viganin jazyk, úsporný, úderný, pod kůži se zažírající - krátké záznamy, krátké pohledy, krátké výjevy, zevnitř i z venku, tak moc skutečné, že je to až nepříjemné.
...
Většinu knihy jsem řešila, jestli mi to přijde skvělé nebo otravné. Myslím, že i to byl cíl.
(Jen teda ten doslov, to mělo být jako co? K. Vávrová se u mě zařadila hned za nejpříšernější odeonkový doslov Darka Šmída z Betonové zahrady, ze kterého se ještě teď obracím naruby. Já přece vím, o čem ta kniha je, teď jsem ji dočetla! To se nenašel nikdo, kdo by byl schopný nějaké hlubší literární analýzy?)
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Ani později, ani jinde... Kniha bez hapyendu. Kniha o pocitech. Kniha o jednom dni a dvou lidech. Kniha o tom, jak jednoduché je spadnout na úplné dno. Přečteno za jeden víkend. Ano, příběh mě dostal, a to i přesto, že jsem chvílemi odkládala knihu, protože jsem již nemohla číst příběh Mathildy. Říkala jsem si, že musí něco udělat, bouchnout dveřmi, poslat svého šéfa do patřičných míst, dát výpověď a utéct...
Příběhu lékaře Thibaulta byla věnována mnohem menší část útlé knihy, což mě občas zamrzelo. Ale rozumím tomu, že šikana na pracovišti byla "závažnějším" tématem, který si zasloužil mít svůj prostor.
Co jsem však při čtení knihy cítila asi nejvíce, byla ta neskutečná beznaděj, prázdnota... související tak úzce se způsobem našeho života. Uspěchaného, povrchního. Každý den se stáváme zajatcem svých stereotypů, chodíme do práce, přesouváme se z místa na místo jako masa bezejmenných těl. Přestáváme vnímat svět kolem sebe. Soustředíme se na výkon, bojíme se o svá "teplá místečka", protože pokud bychom o ně přišli, pak bychom se museli v svém životě něčeho vzdát. Toto jsou pocity a myšlenky, které se mi často honí hlavou. Přemýšlím, jestli je to ještě v pořádku, způsob, jakým v současné době žijeme. Jestli není čas se vrátit k podstatě našeho žití - jenom tak "být", vnímat svět kolem nás - vůně, věci, lidi, zastavit se.
Tato kniha mi opět potvrdila, že svět, ve kterém žijeme, je nemocný.
Našla jsem tam spoustu pravdivých slov, pocitů, které tak dobře znám.
"Milostné vztahy možná nejsou nic jiného než tahle nepřímá úměra: jakmile člověk po něčem touží, jakmile něco očekává, prohrává." str. 90
"... zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To ví už odedávna."
"Čolvěk asi miluje jen jednou. Není to obnovitelné...... Možná že něco takového prožila v naivitě svých dvaceti let, společný život, na jednou místě, dýchat stejný vzduch, každý den spát ve společné posteli, mít společnou koupelnu, možná se to stává jen jednou, ano, a pak už se prostě nic podobného nedá, nejde začít znovu." str. 162
"Míval rád město, ten propletenec příběhů, to nekonečné množství siluet, bezpočet tváří. Míval rád ten cvrkot, prolínání osudů, nové a nové možnosti.... Teď už ví, že město je kruté a nechá si tvrdě platit od těch, kdo v něm chtějí přežít. A přesto by za nic na světě už neodjel."