Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/401632/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-c5R-401632.jpeg
4
722
722
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Odeon
Originální název:
Les Heures souterraines, 2009
více info...
Přidat komentář
Pise vynikajuco, niet co dodat. Tato ako aj dalsie jej knihy su pozitkom pre citatela.
Autorku jsem si oblíbila, čte se moc dobře. Sice na ní musím mít extra náladu, protože je dost depresivní, ale když se s tím dopředu počítá...
Téhle knize bych ale vytknula nevyváženost příběhů hlavních postav. Podle mě mužský dost zaostával za ženským.
Hodně depresivní, ale také hodně pravdivé. Ve velkoměstě se lidé potkávají a míjejí, čím více lidí, tím více samoty. Jen jedno jsem příliš nepochopila: proč byla Mathilda na svém zaměstnání tak závislá a nechala se jím psychicky téměř až zničit. Mnohem dříve si přece mohla najít jinou práci, zvláště při svém vzdělání. Ale chápu, že autorka chtěla co nejpřesvědčivěji vykreslit anonymitu velkého města, závislost na něm i komplikované vztahy na pracovištích. Kniha mě zaujala tím, jak syrově a bez ohledů vykresluje pocity člověka a jeho beznadějnost, neschopnost změnit svůj život v temné atmosféře obrovského davu lidí, kde všichni stále jen někam pospíchají a ztrácejí tak schopnost hlouběji se poznat a sblížit se.
Štěstí, že jsem si nečetla anotaci před čtením této knihy, jistojistě by mě odradila.
Příběh je sondou do duše a dobrou reflexí niternosti člověka žijícího ve městě, v nastolené anonymitě davu a ve svém životě, který nikoho jiného do hloubky nezajímá (možná okrajově, pokud to má v popisu práce)... Skvěle vykreslena atmosféra velkého města, v tomto případě Paříže (áchavé popisy Eiffelovky či jiného turistického lákadla nečekejte, spíše popis stojícího vzduchu v pomočeném rohu v metru). A ano, jak píše v komentáři "marvaid", běh času, běžného života a myšlenek připomíná V. Woolfovou.
I když příběh nutí číst rychle dál, doporučuji zpomalit, vychutnat si popsané prostředí i pocity postav, po dočtení se vrátit na poslední odstavce kapitol. Pěkně zachycují, proč vlastně má člověk tak trochu sebedestrukční sklony a dokáže žít ve velkoměstě.
"Jeho život je v srdci města. Město svým ruchem přehlušuje rány i šepot, zakrývá svou bídu, staví na odiv své odpadky i přebytky a stále víc a víc chvátá."
"Unášen hustým neuspořádaným proudem, myslel na to, že město bude vždycky vnucovat svůj rytmus, svůj shon a dopravní šipčky, že už nikdy nebude vnímat ty miliony osamělých drah, v jejichž protnutí není nic, nic než prázdnota nebo jen jiskřička, která vzápětí pohasne."
DdV je pro mě Virginií Woolfovou současnosti. Také můžeme sledovat volný proud myšlenek protagonistů, který kolísá od banalit typu nástupu do metra po vzpomínky na smrt manžela. Řeší ale problémy specifické pro dnešní společnost – pocit vyhoření z rychlého a duševně náročného životního tempa, faktickou samotu v přelidněném velkoměstě, cílený teror v kancelářích moderní obchodní společnosti. Jazyk je úsporný, ale přesný. Žádná květnatá souvětí. Každé slovo sedí pevně a promyšleně na svém místě. Chvílemi mi přišel pocit zmaru až melodramatický, patetický. Jde přeci jen o zaměstnání, nikdo neumírá. Práci lze přeci změnit. Ale člověk asi může být daleko zranitelnější, když přišel o partnera a na všechno je sám.
Smutné, ale naprosto reálné. Ryzí žití - a to v tom nejsyrovějším smyslu slova. Všechno jsem tomu věřila, každou větu, každou myšlenku, každou situaci. Autorka popisuje všední život - hlavně to, jak osaměle se v dnešní rychlé, nezadržitelné době cítíme - a paradoxně nejvíce právě mezi masou lidí.
Líbilo se mi, jak vykreslila atmosféru Paříže - nebo spíš atmosféru nějakého určitého velkoměsta, může se to odehrávat kdekoliv, v jakémkoliv jiném městě, v jakémkoliv jiném státě, a odkaz se nemění - musíme stíhat děsivé tempo, ubíhající proud, nikdy nekončící davy, městskou řvavu, nesmíme ustat, zastavit se, ani se nadechnout. Hluky, přeplněný metro... doplňovalo to motiv samoty a ještě ho stokrát zvýraznilo, podtrhnulo. Skvěle vykreslená životní prázdnota, kterou člověk uvnitř, ve svém nejzazším nitru, cítí, rozprostírá se jím jako temnota, a stejně musí každý den najít sílu pokračovat dál - sebrat se, vstát z postele, vyčistit si zuby, odjet do práce a předstírat, že tu životní energii přesto má. Stíhat smrtící rytmus. Zkrátka žít. A do toho ještě aspekt osudových setkání - kolik lidí kolem nás tímto způsobem "proběhlo" - lidí, kteří byli předurčeni pro nás něco znamenat, něco představovat, něco nás naučit, protože jsme nebyli ve správný čas na správném místě - a nesetkali jsme se pak ani později, ani jinde?
První zkušenost s Delphine. A já jsem nadšená, dočista unešená. Tohle je přesně můj šálek kávy. Kniha se četla moc dobře, přelouskala jsem ji za dva dny - je opravdu tenoučká, ale vzhledem k tématu bych ji delší ani nechtěla. Hned jsem letěla do knihovny pro další ochutnávku z pera této spisovatelky a už teď se nemůžu dočkat, až se do ní pustím.
Skvěle napsaná koncentrovaná deprese. Šikana v práci a samota ve městě. A východisko není...
Váhala jsem s hodnocením - nakonec dávám 4 hvězdy, byť trochu slabší. První půlka knihy mi přišla strhující, byla jsem úplně pohlcená, ve druhé půlce pro mne přišel bůh ví proč jakýsi obrat a já se do čtení skoro nutila. Nicméně ta hodnota knihy je především v tom, jak do hloubky se autorka nimrá v postavách, v jejich emocích, životech a s odtažitostí sobě vlastní nám představuje nelítostnou společnost a mezilidské vztahy, které jsou drsné, zákeřné a umí bolet. Z některých pasáží mne dost mrazilo - jak k sobě umí být někteří lidé prostě hnusní...
Ani později, ani jinde. Sto osmdesát stran ryzí beznaděje a zoufalství. Syrové, srdcervoucí, bez příkras. Delphine je prostě paní spisovatelka, protože vyždímat ze čternáře emoce při popisu jednoho jediného dne, to každý nezvládne.
Popis života 2 obyčejných lidí z Francie se mi velmi líbil, kniha nese mnoho zajímavých myšlenek. I přesto je tu malé ale. Čekala jsem vývoj děje, aspoň trošku. Předpokládala jsem, že v anotaci je pouhá část příběhu, ne úplně vše. Dále jsem si nedokázala představit, že se děj odehrává opravdu ve Francii. Proto 4*, ale plánuji si přečíst minimálně ještě Pouta.
Smutné, bolestivé, syrové, psané bez příkras, beznadějné - já snad ještě nečetla takovou knihu. Po dočtení mi bylo všelijak, dlouze jsem o příběhu přemýšlela. Také mě zklamal konec, čekala jsem aspoň trošku společné naděje - Mathildy a Thibaulta. Zase někdy sáhnu po knize této francouzské autorky, ale až se vyléčím z tolika smutného a depresivního čtiva.
Doteraz mám v sebe pocit ťažoby keď sa vraciam k životu Mathildy a Thibaulta. Autorka tak neskutočne presne dokáže popísať prežívanie svojich postáv, vtiahnuť čitateľa do deja inak krátkeho 170 stranového príbehu až sa čudujem, ako je to možné. Rezonuje vo mne neskutočne silný pocit samoty, pocit keď je človek izolovaný, no popri tom má okolo seba množstvo ľudí v práci, v kaviarni, v metre, bezmocnosť, frustrácia, šikana na pracovisku, nadradenosť, nádej....autorka oslovuje rôzne témy a rôzne pocity čitateľa. Tak trochu naivne som čakala happy end aj keď atmosfére knihy by niečo také skôr ublížilo. Vidím to na nejakú ďalšiu knihu od Delphine!
Na Deplhine de Vigan jsem četla samou chválu, tak jsem si řekla, že si musím od ní něco přečíst. Vybrala jsem si tuhle knihu.
Dva na rozdílné příběhy. Mathilda, která miluje svou práci, kde se však něco zvrtne a není to jako dříve. Thibault, který pracuje jako lékař a jednoho dne zjistí, že jeho přítelkyně ho nemiluje, tak se s ní rozejde. Pomalu nám otevírají v jednom dni svůj život u kterého všichni doufáme, že se protnou a vzájemně si pomohou.
Co se týká knihy je rozhodně kvalitně zpracovaná. Já nejsem cílový čtenář a na mě se v knize neodehrálo nic napínavého a závratného. Tento styl knihy mě nebaví. Myšlenkové popisy, pro mě nuda. Pokud by kniha měla podstatně více stran asi bych ani nedočetla do konce.
Má třetí autorčina kniha, tak trošku jsem doufala v jiný závěr, jenže to by asi nebyla Vigan.....,ale takto je celé vyznění příběhu silnější, víc se do nás zavrtá.
Příběh dvou osamělých lidí v lidském mraveništi velkoměsta, kteří touží po lásce a blízkosti jiného člověka. Možná by se to také dalo brát i jako kritika současné společnosti v dnešní vyspělé, uspěchané době, kdy dokonalost by měla být samozřejmostí a slabost se nepromíjí....
Je to opět výborný příběh, ale tuto autorku je třeba si dávkovat.
I když působí tento román docela depresivně-rozchod, samota, ponižování , ztráta sebeúcty - přesto byl čtivý. Skvěle popsané hlavní postavy Mathildy -vdovy a matky tří dětí a lékaře Thibaulta , kteří prožívají svá trápení , ale oba touží po blízkosti někoho kdo by je miloval .Moje první kniha od této autorky ,ale ráda si přečtu i další.
Zrádnost města vs. podlosti korporátu. Kdo to na vlastní čenich nepoznal, nezná Aphex Twina.
Delfínka má u mě záporné skore 1(Pouta):2. Přesto prahnu ještě po jedné Nezadržitelné noci. Avšak to už je zase ten rave.
Tak tohle bylo něco. Tak depresivně,úzkostné, beznadějně-pesimistickou knihu jsem dlouho nečetla. A vlastně byla i krásná,i když se vám u ní chce občas pořádně brečet.
Nevím proč,ale po celou dobu jsem měla představu onoho tunelu s malým svetylkem na konci. V tomto případě je ten tunel však prakticky nekonečný.
Jasné je,že se podívám po dalších autorčiných knihách! :-)
Madam de Vigan umí výstižně a plnotučně popsat to, co v nás vyhnívá, bolí a škrábe, co nás trápí (a neumíme to včas odhalit, protože je to zprvu jen malý záchvěv mysli)...a navíc celou dobu čekáme, až ta bomba pod stolem dotiká, aby nás nakonec s tou tísní vykopla z poslední stránky bez výbuchu...a ztracené
Takové na ránu a bez sebemenší pomoci z venku i zevnitř, hrdinové knížky jsou vydání na milost či spíš nemilost nekompromisnosti samotné autorky. Není jim umetána cestička, jsou něco jako prezentace či modelový úkaz. Ta která má nad nimi největší moc je opouští...ano opouští, jako by i jí děsilo větší sblížení.4/5
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Mistrovské dílo v popisování pocitů hlavních protagonistů, muže a ženy ve středním věku, kteří - ač uprostřed velkoměsta plného lidí - jsou velmi osmělí ve svém nitru.
Trochu mi vadí ta deprese, každá naděje je brzy ubita. Tento pocit mám z mnoha současných knih a přitom si myslím, že k takové beznaději není doba, máme se fajn. Proč jsou ti lidé na sebe bezohlední???