Antigona
Sofoklés
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/333980/bmid_antigona-AqE-333980.jpg
4
654
654
Sofokles je jeden z najväčších starogréckych dramatikov. V jeho hrách dominuje ľudská vôľa, psychológia jednotlivých postáv a z nej vyplývajúce antagonizmy a konflikty, ktorých povaha býva práve tak osobná ako spoločenská. Jeho zachované dramatické dielo je dodnes živé, no spomedzi všetkých hier najživšia je Antigona. Hra sa odohráva v mýtickej dobe pred tébskym palácom. Po smrti kráľa Oidipa sa vlády v Tébach spoločne ujali jeho dvaja synovia Polyneikes a Eteokles. Zakrátko však vznikli medzi nimi rozpory a v boji sa navzájom pripravili o život. Po ich smrti sa vlády ujal ich strýko Kreón. Dej Sofoklovej Antigony sa začína vo chvíli, keď nový tébsky kráľ vydá rozkaz, že iba Eteokles smie byť pochovaný so všetkými poctami. Jeho brat Polyneikes, ktorý sa pokúšal dobyť Téby, si však podobný pohreb nezaslúži, a preto má ostať nepochovaný napospas divej zveri.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2016 , Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov (VSSS)Originální název:
Αντιγόνη, -442
více info...
Přidat komentář
Úzká knížečka, děj rychle ubíhá a konec je typický pro antickou tragédii. Za mě kniha s pár zajímavými myšlenkami, ale vracet se k ní už nebudu.
Oidipús se mi četl lépe, ale jsem ráda, že jsem se díky výzvě dostala i k pokračování tohoto příběhu.
Už odkedy som prvý raz ten príbeh počul, sympatickejší mi bol Kreón hľadiaci na blaho vlasti než fanatická Antigona.
Kreón plne právom odsúdil zradcu, Antigona ani neporušila,, zákony ľudí "kvôli humanite ale kvôli mŕtvole (zradcu) a Kreónovi takmer nedala inú možnosť než ju odsúdiť.
A áno toto je dosť provokatívny nazor ale tak to vnímam.
Pro milovníky antiky a velkých tragických příběhů je Antigona a její příběh naprosto ideální.
Krátká knížečka a přesto tak silný, hluboký příběh, ze kterého si můžeme vzít ponaučení i my v současnosti.
(SPOILER)
SPOILER ALERT: všichni umřou!!!
Co jiného taky čekat od antické tragédie... :D
Kniha krásně přibližuje příběh Oidipa a Antigony ze Starých řeckých bájí a pověstí. Díky ní jsem tu koncentraci naprosto nečekaných až bizarních zvratů snáze pochopila. Rozkládá je totiž v čase, ( !ačkoli se celá hra odehrává v jeden den!), a místo "hlasu" Eduarda Petišky příběh "vypráví" samy postavy.
Jedná se o útlou knížečku s nabušeným dějem, takže pokud volíte k maturitě - rychle přečteno, ale rozbor se píše dlouze a těžko.
Jinak pro četbu ze zájmu super, dá se všude vzít s sebou a nevyžaduje nějakou extrémní koncentraci.
Četla jsem v rámci maturitní četby a zrovna nadšená jsem z toho nebyla, a to ráda čtu. Samotné téma není vyloženě špatné, ale nečte se to dobře.
Môj (a asi väčšiny ľudí) úvod do povinného čítania na strednej škole. Neupieram knihe jej historickú hodnotu. Mám však pocit, že tým, že to bolo "povinné čítanie" som ju ako puberťák nedokázal patrične oceniť.
Příběh dcery thébského krále Oidipa Antigony, kterou postihl krutý a nemilosrdný trest za to, že pohřbila svého bratra, je jedním z nejznámějších příběhů řecké tragédie.
A protože se jedná o řádnou antickou tragédii, tak nemilosrdný osud stíhá opravdu pečlivě ... po smrti krále Oidipa přijdou Antigona a její sestra Isména o oba své bratry, kteří se navzájem zavraždí, protože bojují o moc nad Thébami.
Antigona je pak ta statečnější ze sester, rozhodne se vystoupit proti rozhodnutí vládce Kreóna, aby ten, který je považován za vlastizrádce, zůstal pohozen jen tak nazdařbůh svého bratra pohřbí a zpečetí tak tragický osud nejen svůj!
Nezbyde nic!
... až na závěrečné poučení ...
"Kdo šťastné chceš prožít své vezdejší dny, ten rozvážně vládni sobě sám. A v paměti měj, co žádá řád. Zpupnost a svévole vzápětí má přetěžké tresty, jež pozdě člověka moudrosti učí."
Ale víte co? "Je mnoho na světě mocných sil, ta nejmocnější ... člověk sám." ... možná to je takové připomenutí - "dloubnutí si" do toho základního principu, že ... "osud ukazuje cestu, kterou musíš jít", jenže, co když tím našim lidským osudem je právě samotná naše lidská povaha? Touha, najít si tu svou cestu sám? Každopádně to je naším smyslem, smyslem naší existence, pokoušet se stále znovu a znovu prosadit si svůj vlastní ... smysl, názor, osud? No prostě toužíme vzít si svůj život do svých vlastních rukou, a všechny tragédie, vč. Antigoné, nám mají připomenout, že člověk ve skutečnosti tak úplně není ... jen svůj :-).
Každopádně, Antigoné nám, jako jedna z prvních, ukazuje, že údělem ženy není poslouchat :-), je pravda, že výsledkem bylo, že jejím údělem se stal život krátký a nešťastný, ale přesto neposlechla!
... určila si vlastní cestu ...
Všimla jsem si, kolik mladých lidí - maturantů mělo potřebu se k Antigoně v komentáři vyjádřit. A také, že jsou to komentáře vesměs pozitivní. Je dobré vědět, že tato prastará hra má i dnes lidem co říct.
Byť by to bylo třeba jen to, že kromě zákonů lidských jsou tu i zákony jiné, vyšší. A také, že některé věci se prostě nemění.
Cituji:
ANTIGONÉ
Však čím bych došla slávy slavnější
než tímto, že jsem bratra pohřbila?
Ukazuje na sbor
Ti všichni by to jistě schválili,
jen kdyby strach jim jazyk nepoutal.
Být tyranem však je věc příjemná,
jak z mnohých příčin, tak i proto, že
smí jednati i mluvit, jak chce sám.
(SPOILER) Nesmrtelná řecká tragédie z pera jednoho z největších dramatiků helénské kultury má rozhodně své místo i v dnešní době po 2500 letech. Autor velmi dobře zachycuje charakterové rysy jednotlivých postav, boj svědomí a přesvědčení s neetickým nařízením pod hrozbou smrti. Hlavní postava Antigony je ztělesněním morálky, odvahy a pevného přesvědčení ve správnou věc, naopak král Kreón představuje nadutost, krutost, povýšenost, despekt ke starým zákonům a obyčejům, svou tvrdohlavostí a bezohledností zapříčiní smrt Antigony a svých blízkých.
Otevřete-li Filosofii práva od profesora Pavla Holländera, najdete tam, na první stránce textu: „Ten zákon přec mi neohlásil Zeus, ni Diké, družka bohů podsvětných, zde takové nám řády nedala. A nemyslela jsem, že takovou má moc tvůj zákaz – dal jej smrtelník! – že moh by platit víc než nepsané a neochvějné bohů zákony. Ty nežijí jen včera nebo dnes, však věčně, aniž víme, kdo je dal.“ Proč? Některá umělecká díla (zdravím Kafku) slouží nám (skoro)právníkům k věčným diskuzím v rámci naší tajemné filosofie. Antigona je užitečná, protože famózně demonstruje spor takřka věčný – iuspositivismus, nebo iusnaturalismus? Navíc se nám tu demonstruje na mimořádně polarizované úrovni. Iuspozitivista Kreon užívá pozitivních zákonů k dosažení pragmatického cíle (zabránit veřejným nepokojům), na základě logické argumentace. Na straně druhé nám stojí ukázková iusnaturalistka Antigona, užívající právo přirozené k dosažení cíle ídeového bez argumentace – prostě má pravdu (což se nesnažím přiřknout myslitelům iusnaturalismu). Co je tedy ten střet? Jaký je vztah práva daného lidmi, suverénem a zákony, které jsou zkrátka dané (bohem, Morálkou, přírodou). Je to první závislé na druhém? Či se jedná o dva paralelně existující normativní systémy, které používají stejný slovník, ale co dává zákon nemůže morálka změnit (leda pro mimořádnou nespravedlivost, řekli by někteří). Nebo je ten vztah spíše… komplikovaný. No hádejte co je pravda. No jistě. A to je ten problém, když na tu otázku odpovíte A, nebo B. Ne C.
A tak to tu máme, ve starém antickém dramatu. Spor starý jako kultura sama. V dramatu, které je poutavé právě tímto sporem, ničím jiným. I tragika zde na tom sporu stojí.
Ke Kreontovi byl bych spíše mírný. Víte, ano, on je absolutisticky smýšlející vladař, ne však totalitář, pragmatik, jak ostatně vylíčeno výše. A proč by ne, je to vladař. Jeho názor je extrémní (ač on jediný jej nakonec změnil, takže ze hry vychází jako njevíce trpící, nejlepší (nejkladnější) postava), ale to je i názor Antigony, ba dokonce ten ještě víc, jedná se názor, jež nepřipouští opozice. A když už jsme u toho, i názor (postoj) Haimónův. Tam si člověk nevybere, je to hra pólů, hra „buď anebo“. Je to hra ideologií, které jsou totalitární, nepřipouští narušení, či neabsolutnost. Druhá první vylučuje, první není kompatibilní s druhou. To je jejich tragédie. Řekl postmodernista. (A mimochodem, dost totalitárně se chová na konci i posel – nepřipustí Kreontovi, aby nedej bože něčím netrpěl, přidává a přidává (vidíte, ze všeho lze udělat totalitarismus) „Ba vinu smrti obou synů tvých jen tobě přičetla zesnulá!“, uznejte, to je až absurdně kruté.) - Četl jsem nedávno Žižkovu knihu "Mluvil tu někdo o totalitarismu?", tak mi to promiňte.
Závěrem poznámka, pro vyústění dramatu má klíčovou roli ten kdo je slepý a přec jako jediný vidí vždy pravdu – Teiresiás. Věštba, proroctví je motiv, který je pro řecké drama a kulturu vlastně základní. A hle, Bakchantky, Oidipus, Antigona. To jsou hry, které jsem přečetl a které Teirésias prožil. Ano, od Bakchantek, vlastně založení Théb, slouží věrně tento věštec králi za králem a zachraňuje Théby od jedné pohromy za druhou. Už při jejich založení se s Kadmem pokusil o odvrácení Dionýsova hněvu a poté znovu a znovu. Nemohu si tedy pomoci, je to tento slepý věštec, kdo je pro mne smbolem řeckého dramatu.
Skvěle napsaná tragédie plná zajímavých myšlenek. I přes její stáří si z ní i dnes může člověk odnést spoustu poučení, a navíc se mi i docela dobře četla, což se mi u antické literatury mockrát nestalo:).
Zápas mezi svědomí-svoboda a na druhé straně síla v ruce s rukou s autoritou. Přesněji se jedná o tragédii, kde síla a moc hraje hlavní roli.
Ve světě Sofoklovo si lidské bytosti uvědomují, že již nemají standardní hodnoty, které by mohly regulovat jejich volby.
Božské zákony zbožnosti dávají Antigoně právo pohřbít svého bratra; práva polis dává Kreónovi moc odsoudit Antigonu. Obě práva jsou legitimní. Tento konflikt dokazuje, že věc veřejná nemůže zůstat zcela oddělené od soukromého života. Příkaz, kterému se Antigona vzpírá, není zákon v pravém slova smyslu, ale nezodpovědný edikt tyrana, který zakazuje pohřbít mrtvého muže.
Četla jsem hned po Romeovi a Julii a ve srovnání s tím se Antigona strašně táhla. Na jednu stranu tam byly jednořádkové rozhovory mezi postav které byly zajímavé a posouvaly dej a pak přišel chór a já myslela že usnu. Děj je to ale zajímavý a myšlenka samotné hry se mi líbila. Bylo tam i jakési poučení a různé jiné prvky takže ti bylo fajn.
Celkem 3/5*
Četla jsem už Romea a Julii, Hamleta a i Mnoho povyku pro nic, to jsou všechno Fila od Shakespeara, ale žádné z nich se nemůže rovnat Sofoklově Antigoně️. To je tak krásně napsané drama. Líbí se mi zde, že tady když chce nějaká postava sdělit nějakou myšlenku, tak to není dlouhý monolog, ale týká se to dialogů a hned to podobá děj dopředu. Velmi se mi i líbï rychlé slovní přestřelky a to, že pokud je člověk v řecké mytologii vzdělaný, tak chápe krásné metafory tohoto díla️️️️️
Včera sa mi v priebehu pár minút podarilo prelúskať aj toto povinné dielo. Ja som ho síce čítala dobrovoľne, aby som o knihe na hodine mala nejaký prehľad, ale kniha patrí medzi povinnú literatúru. Prekvapivo sa mi to celkom páčilo.
Samozrejme neviem ako to hodnotím, keďže niečo podobné bežné nečítam, ale posnažím sa v krátkosti zhrnúť svoje pocity, ktorých nie je veľa. Veľmi sa mi páčilo ako každá postava mala svoje charakterové črty a veľmi dobre sme mohli vidieť kontrast v ich správaní. Príbeh veľmi rýchlo ubiehal aj vďaka tomu, že kniha má len pár strán. Našťastie tu neboli hluché miesta ako vo väčšine povinných čítaní a bola som veľmi rada, že sa tu stále niečo dialo. Môj jediný problém ktorý s touto knižkou mám je to, že kvôli jej dĺžke vo mne nezanechala pocity. Avšak mala veľmi pekné posolstvo a pokiaľ máte radi knihy z povinného čítania tak táto by vás nemala minút. 3,5/5✨
Celkem zajímavá a čtivá kniha, i když monology postav jsou občas moc zdlouhavé. Každopádně k maturitě fajn.
(SPOILER) Na dílo nesmíme moc nahlížet z hlediska moderního vnímání literatury, protože toto drama hraje velkou roli historickou, velkou roli ve vývoji literatury jako takové. Když si vezmeme fakt, že dílo bylo vytvořeno Sofoklem před takřka více než 2400 lety, ukázalo nám poměrně dost z dobových reálií a myšlení. Děj je celkem zajímavý a není vůbec jednoduché, ani v dnešní době, rozlišovat mezi morálkou osobní a morálkou povinnosti vůči rodině či státu. Tedy, alespoň některé záležitost řešené tímto dramatem můžeme nalézt i v dnešní době, alespoň dle mého skromného názoru.
Z dnešního soudného pohledu je Antigona samozřejmě naprosto podřadný brak.
Příběh dvou mrtvých bratrů, kdy jeden se provinil vůdči obci a na rozkaz krále mu byl zapovězen pohřeb, o který se přesto postarala jeho sestra.
Vcelku prostá zápletka a krátký příběh. Mimo jednoduchou, až směšně divadelní linku zde nic moc není. K dobru díla mluví antickou epičností opentlená vzletná mluva, kterou je příběh napsaný. I přes svoji kostrbatost přidává hodně na atmosféře a dokáže navodit pocit velké myšlenky i přes malomyslnost vyprávění .
Jako plus by se dal počítat náhled do pokrouceného smýšlení morálky a logiky tehdejší doby, ale tenhle klad bych připsal spíš historii, než autorově obratnosti.
Štítky knihy
mytologie antika divadelní hry pravda zodpovědnost pýcha antická literatura starověké Řecko
Autorovy další knížky
| 1968 |  Antigona |
| 1950 | Oidipús vladař |
| 1975 |  Tragédie |
| 2009 | Antigoné / Élektrá |
| 1942 | Elektra |
(SPOILER) Po smrti svých bratrů, kteří se vzájemně zabili v boji o vládu nad Thébami, Antigona navzdory královu zákazu pohřbí bratra Polyneika, protože to považuje za svou posvátnou povinnost. Král Kreón ji za to odsoudí k smrti. Její snoubenec Haimón, Kreónův syn, se ji snaží bránit, ale marně. Tragédie končí smrtí Antigony, Haimóna a Kreónovy manželky Eurydiky, což Kreóna přivede k hlubokému zoufalství nad ztrátou své rodiny. Knížka se blbě čte