Nepojmenovatelný
Samuel Beckett
Antiromány série
< 3. díl
Třetí část netradiční trilogie tzv. antirománů od jedné z největších literárních postav 20. století, která není jen základním dílem absurdní a experimentální prózy a samotným vrcholem Beckettovy tvorby, ale je naprosto originálním dílem svébytného myšlenkového a jazykového génia. Postupné mrzačení duševní, vyjádřené u Becketta symbolicky omezením tělesným po první části Molloy a druhé části Malone umírá v pomyslném třetím díle Nepojmenovatelný (z roku 1953) graduje: hlavní postava, či lépe řečeno mluvčí knihy je nejen bez jména, ale také bez ruky a nohy a později zcela bez údů a jeho trup vězí až po krk v jakési nádobě. V této knize nejvíc z celé trilogie využívá pro vyjádření daného obsahu zvláštní jazykové formy, aby už sám jazyk vyjadřoval to, co má být knihou řečeno.... celý text
Přidat komentář
vycházím z překladu.
nepojmenovatelný je tvrdě solipsistický text. beckettovo (vypravěčovo) zápas je jazyk. pojmenovaní sebe sama. vypravěč není charakter (jakožto osoba), ale je vazalem svýho jazyka.
kdo má teda bejt čtenářem? posluchačem beckettovo slov?
mlčení.
obsah řeči zbavenej všech svejch aspektů, negace vlastní negace, proces zbavování významnosti, leptání do samý svý dřně, to pak zůstává
mlčení
totiž, každej s tím má zkušenost, ale nikdo to neslyšel
Zas jsem se posunul o kus hlouběji. Myslel jsem, že nic stylisticky extrémnějšího, co hladí čtenáře proti srsti více než Topolova Sestra, už není. Chyba - po několika autorech, kteří se tomu blížili, jsem narazil na tuhle trilogii, která jde v lhostejnosti k čtenářské přívětivosti úplně nejdál. Beckett sleduje svůj účel, nad něj není. Svým postavám (postavě?) postupně odnímá vlastnosti, schopnosti, parametry lidství, doslova je osekává. Pitvá se v člověku jako zlomyslně zvědavý výrostek v nalezené žábě, ve snaze dobrat se jádra, nejnižšího společného jmenovatele. Je v tom nesmírná, byť hravá, krutost.
Hrdina Nepojmenovatelného ve druhé půli už jenom je. Byť jen sotva. Nevidí, necítí, nehýbe se, neprojevuje se. Má jen náhodné zbytky vzpomínek, a základní rozumové dovednosti, kterými se v těch vzpomínkách, v souvětích přes několik stran, prohrabává.
Ve dvou třetinách jsem četbu vzdal, pak jsem se ale vzchopil, knihu si znovu půjčil a dokončil. Odměnou je pocit jak po zdolání velehory (což musí znít bizarně při tak nízkém počtu stránek, spíše jde o výstup na kopec z ledu).
Beckettovy tři antiromány jsou nejvíce inspirativní a důkladnou meditací na téma pozemské existence. Obrovský dík autorovi za poctivý hardcore přístup, při kterém nesklouzl k new-age ani existencialistickým berličkám. Tohle je opravdu bahno života až do dna. Přitom pořád zbylo místo pro unikátní humor.
"Kam teď? Kdy teď? Kdo teď?"
(malá os. poznámka: KONEČNĚ!)
Ale tak, pěkně od konce až do začátku, protože konec je začátek aneb sto dvacet stran, které vás přenesou do hlavy Samuela Becketta. Nepojmenovatelný je zcela určitě nejpozoruhodnější věc, jakou jsem četl. Beckett se snažil něčemu přiblížit a jeho absurdní pojetí mi tentokrát naprosto sedlo.
Neúspěšně jsem vzdoroval koupi závěrečného dílu jeho antirománů, protože první dva díly jsou zkrátka beznadějně rozprodány a nakonec jsem to po asi čtyřech letech čekání nevydržel a obstaral si alespoň Nepojmenovatelného. Nutno dodat, že jsem si celou trilogii během těch let nutně zidealizoval a do jisté míry i spjal neoddělitelně se svým životem a řadou vzpomínek atd. Po všech střípcích, co jsem se o Beckettově antirománové trilogii dočetl byla má očekávání vskutku vysoká, protože Beckett je opravdu divoká karta, ale že to bude takový výplach, to jsem nečekal. Doteď nevím, co si vlastně myslet a nemám slov. V klidu si ale popřemýšlím a dám tomu čas. Jedno z těch děl, nad kterým bych moc rád debatoval s bandou intelektuálů, nadšenců, rebelů, anarchistů a další havětí.
Četl jsem to velmi pomalu, chce to vstřebat kousek po kousku, tempem dvou až šesti stran. Mám jen pár věcí na srdci:
1.) Napsat Nepojmenovatelného v dnešní době, nikdo to nevydá.
2.) Absurdní, zábavné a smutné, asi jako život samotný.
3.) Chtěl jsem napsat ještě něco naprosto skvělého, ale ono mi to někam uletělo.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1996 |  Molloy |
| 1995 | Murphy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Třetí díl otevírá autor zajímavými slovy. Kam teď Kdy teď? Kdo teď? Tato již zmíněná slova zdají se po prvních dvou dílech jakousi autorovou výzvou čtenáři. Je to výzva a je drzá. Přistoupí na ni čtenář?
Pokud na výzvu přistoupíte, stanete se románovou postavou. Nepojmenovatelné? Protože nelze pojmenovat všechny čtenáře. Autor adresáta svých textů kus od kusu více odtělesňoval (zbavoval hmotného), dokud z něj neudělal strnulý nehybný bod, hledící před sebe, vědomý si úplně nečinnosti svého těla (v tomto smyslu tělesnosti neubylo), kterého nadto vybavil noetickým základem bodů, které může sledovat. Molloy, Malone, ti tam jsou proto, že nic jiného být nemůže, autor to čtenáři na bolestné cestě znemožnil. Tak stojíme v temnotě, plni ničeho, zaseklí v nehybnosti děje. A lapáme se stébel, fixujeme se na jsoucna. Klobouk, například. Čtenář je na konci cesty a je oslepen. A jediné, co mu zbývá, je román. Ne jeho obsah, ten neexistuje. Román jako koncept. Román, který je podroben fascinující kritice "ze svých vlastních řad".
"Podstrčili mi jazyk, o němž se domnívají, že ho nebudu nikdy moci použít… Podcenili mou neschopnost přijímat a schopnost zapomenout."
Třetí díl je přirozeně nejextrémnější ze všech. Přináší poměrně zajímavý, nový čtenářský zážitek, který za to může a nemusí stát podle toho, jaký typ čtenáře jste. Bude se to blbě číst? No jéje. Bude to dlouhé a úmorné? Ano a kdo tvrdí opak, lže. Je to kniha obtížná a krajně nepříjemná. Beztvará. Ale to je, hádám, tak trochu účel. Mohu však myslím slíbit, že je neopakovatelná.