Hranice času

předevčírem

Popravdě jsem už popsal skoro dvě stránky a pokaždé je smazal.
Jak se mám pokoušet předat nějaké emoce a to jak na mě kniha zapůsobila, když nejsem schopný je konkrétně pojmenovat ani sám v sobě.
Možná za to může moje aktuální situace v životě, nebo prostě jen pocit, že toho s Arillou sdílím víc, než si chci připustit. Nebo snad proto, že jí závidím.
Arilla došla na konec svého příběhu. Její příběh je jako příběh života každého z nás. Je plný bolesti, pádů a překážek, ale i smíchu, naděje a přátel. Arilla je jako průvodce, jako někdo kdo už nežije, ale člověk se dostane k jeho deníku a prožívá s ním všechny ty útrapy a zatíná ruce v pěst pro každou nespravedlnost. Prolévá slzy štěstí a naděje, pokud je na to ten správný čas a nakonec se rozloučí a otočí poslední stránku.
Takový jsem měl pocit, když jsem dočetl poděkování. Příběh Arilly je u konce. Ale možná ne tak úplně. Protože ona a její poselství se s trochou štěstí uchytí v každém z nás. V každém kdo s ní tou cestou projde od začátku do konce.
Není nakonec jedno, jestli mi pomůžou rukou psané poznámky mého dědy, nebo příběh Arilly z dalekého Aldolonu. To důležité zůstává. Někde hluboko v každém z nás je malý drobný fragment, který celý život tvarujeme. Svou povahou, rodinou, s kterou jsem vyrůstali a milionem dalších větších i menších drobností.
A já můžu s klidem v srdci napsat, že Arilla a její příběh zanechala nesmazatelnou stopu v tom mém.
Děkuju