Bloudění
Jaroslav Durych
Román, jehož historické pozadí tvoří třináct let pobělohorských dějin, valdštejnská perioda třicetileté války a jehož ústředním tématem je symbolické bloudění a vzájemné hledání dvou smyšlených, citově spjatých postav z protikladných náboženských táborů. Na pozadí monumentálního obrazu tragické doby válek, vražd a nenávisti, obrazu svědčícího o autorově rozsáhlé historické poučenosti, líčí příběh lásky českého protestantského rebela ke španělské katolické krasavici. Jejich vzájemné bloudění a hledání i jejich konečné spočinutí si v náručí je v pojetí autorově, alegorií o konečném spočinutí českého národa v lůně církevním.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Kniha mě překvapila ve 3 punktech:
1. Velmi kritickým pohledem na katolický klérus, který jsem od toho žlučovitého katolíka opravdu nečekal.
2. Velmi kritickým pohledem na Ferdinanda II. Štýrského, který jsem od toho žlučovitého nepřítele 1. republiky nečekal (i když je pravda, že vlastně ta karikatura chlapa, co se nešťastnou shodou okolností dostala na trůn, nemůže být sympatická ani skalnímu habsburkofilovi, není-li stižen hlubokou mentální retardací, anebo demencí)
3. Poměrně pozitivním vztahem k Valdštejnovi, protože to byl (Valdštejn) podle mě sviňák k pohledání. Ale je fakt, že v té době byly podobných sviňáků ve Střední Evropě davy, jen nebyli tak zdatní. No a v porovnání s tou č…í hlavou Ferdinandem II. byl asi opravdu do jisté míry hoden obdivu, i přes tu svou absolutní amorálnost.
A jedna věc mi vadila: celá ta linie s Andělkou a Jiřím. Já sice chápu, že to tam asi vložil v rámci té barokní stylizace, ale mě to vyloženě rušilo. A proč být slušný? Prostě vždycky, když se v ději to duo objevilo, tak jsem se nasral, protože mě nějaké milostné příběhy nezajímají. Začal jsem tedy dumat nad tím, proč tam tu milostnou linii, užitečnou jak hřebík v kole, vkládal. Okamžitě jsem odmítl nějaké nabízející se freudiánské vysvětlení a také jsem odmítl googlit předchozí výklady. Místo toho jsem vymyslel jeden svůj (a za jeho správnost neručím). Snad by mohlo jít o jakousi variaci na katolický výklad Písně písní, kdy všechno to smyslné vykládají (nejen) církevní otcové jako interakci mezi (alespoň potenciálně) věřícím a církví. Andělka by mohla představovat tu ŘKC, která se stále snaží spasit kacíře Jiřího, aby zachránila jeho duši, čemuž se on všemožně brání, i přes Andělčinu přitažlivou physis. Jestli jo, tak dejme tomu, ale stejně si to mohl odpustit.
Dlouhodobě jsem Jaroslava Durycha měla v hledáčku autorů, jejichž dílo bych měla poznat a alespoň poslech audioknihy mi usnadnil splnit si tento osobní dluh. Musím přiznat, že ačkoli jde o literaturu historickou, není to jednoduché čtení, jež je zahaleno náboženskou mystikou odrážející pobělohorskou rozervanost pulsující mezi protestantismem a katolictvím a odrážejícím celý osud hlavních postav bloudících a hledajících.
Opravdu náročný autor a náročná literatura.
(SPOILER)
Historický román Bloudění Jaroslava Durycha (1886–1962) má podtitul "větší valdštejnská trilogie" a vyšel v roce 1929. Je to nepochybně jedno z největších, nejkrásnějších, ale také nejnáročnějších děl české literatury. Román rozsáhlý (ve vydání, které mám, je to 680 stran, zbytek jsou komentáře editorů, celkem 840 stran), krásně napsaný na vysoké jazykové a stylistické úrovni, náročný na četbu díky bohaté archaické češtině a formě. Odehrává se během třicetileté války, v letech 1621 až 1634, od popravy českých pánů po stavovském povstání (autor se ale vrátí i k bitvě na Bílé hoře) po zavraždění Albrechta z Valdštejna, který je jednou z hlavních postav. Román o třech částech v roce 1930 zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku a autor za něj získal Československou státní cenu. Volným pokračováním je sbírka tří povídek z roku 1930 Rekviem, "menší valdštejnská trilogie", o událostech po smrti Valdštejna.
Bloudění vyžaduje pomalé, soustředěné čtení a trpělivost, ale já jsem byl nakonec odměněn velkým zážitkem. Množství postav a událostí a spousta politiky, debat a intrik mě sice zpočátku rozčilovala, stále jsem něco googloval a dohledával (škoda, že v knize nejsou i historické vysvětlivky a medailonky historických postav, kterých v Bloudění vystupují desítky), ale pak jsem toho víceméně nechal a jen "bloudil" v textu a mezi postavami, které se vynořují a zase mizí, protože tak to Durych zamýšlel, když dal románu takový název, jenž je metaforou politických, ideových, mravních, duchovních a válečných zmatků doby, v níž osoby historické, od císaře Ferdinanda II. po Valdštejna a mnohé další, i fiktivní bloudí.
Bloudění se odehrává na mnoha místech, v Praze, Jičíně, Vídni, Katalánsku, Magdeburku, Plzni či Chebu. Zčásti na mě působilo poměrně chladně a nedramaticky, ale konec je pak dojímavý, stejně jako celá milostná linka; k vrcholům patří líčení zkázy Magdeburku, bitvy u Lützenu, v níž v roce 1632 padl švédský král Gustav II. Adolf, nebo posledních dnů Valdštejna v Plzni a pak v Chebu. Dojímá postava katalánské dívky Andělky, která najde v Čechách po dlouhém bloudění novou vlast. Poslední věty románu, kdy Andělka opouští Cheb, zní:
"Šla. Sama, neznámá, do bídy a zimy, do nejistoty věku, s jistotou v srdci.
Nešťastná země! Cizí země! Moje požehnaná vlasti!"
Na závěr ocituji (protože lépe bych to nenapsal) Martina C. Putnu, který v monografii Jaroslav Durych (Torst, 2003) napsal, že Bloudění "není apoteózou ani Bílé hory, ani rekatolizace, ani barokní kultury. Bloudění je velká česká tragédie, tragédie české země – a současně meditace o kořenech této tragédie a o cestách z ní. Tragédie se odehrává na dvojí scéně a ve dvojím rozměru, ,velkém' a ,malém'.
Ve ,velkém' rozměru, ve ,velkých' dějinách, jde o tragédii vojevůdce Albrechta z Valdštejna. (...) Valdštejnův pád roku 1634 znamená (...) definitivní pád světské naděje na českou národní neporobu.
(POZOR, SPOILERY) V ,malých' dějinách jde o tragické osudy drobných lidí, kteří bloudí v děsivém labyrintu, v nějž se tělesně i duchovně proměnily Čechy (a celá střední Evropa) za třicetileté války. Španělská dívka Andělka a dva čeští muži, protestant Jiří a katolík Kajetán, oba vojáci (jak jinak v tomto čase!), vytvářejí názorový i citový trojúhelník, jehož řešením je po mnoha peripetiích až smrt: Kajetán zahyne v bojích, Jiří je smrtelně zraněn při císařem nařízené likvidaci Valdštejna a teprve v této chvíli se stává Andělčiným mužem.
,Velké' a ,malé' dějiny se ovšem prolínají, a to právě v nejdramatičtějších okamžicích: Andělka poprvé vstupuje na scénu v den odsouzení českých pánů. Jiří se s ní seznamuje pod staroměstským popravištěm. Celý trojúhelník se setkává roku 1631 při hrůzných scénách dobývání Magdeburku, kde je Jiří na straně obhájců a Kajetán na straně císařských obléhatelů. Nové setkání všech tří následuje téhož roku za jen o málo příjemnější situace při saské okupaci Prahy. Rozuzlení se svatbou, početím a smrtí se odehraje jako ,velkými' dějinami nezaznamenaný ,malý' příběh in margine ,velkého' Valdštejnova konce v Chebu roku 1634."
Kdo má rád náročnou četbu a historická témata, neměl by Durychovo Bloudění minout.
Vydal Host, Česká knižnice, 2015 (celkově 9. vydání).
Tuto knihu mi před 50 lety půjčil kamarád. V knihovně samozřejmě nebyla :-). Jako 17 letý gymnasista jsem to strašně prožíval a dlouhou dobu jsem ji považoval za to nejlepší, co jsem kdy četl. Dlouho jsem měl strach si ji znovu přečíst, abych nebyl zklamaný. A bohužel jsem měl správné tušení. Těch 5 * je tedy spíš taková nostalgie. Z dnešního pohledu to je opravdu zvláštní kniha. Ty pasáže věnované Jiřímu, Anděle a Kajetánovi jsou takové spíše snové férie, i možná trochu fantasy nebo jak kdyby si autor dobře zakouřil :-). Ta historická část je ze začátku v hodně podobném stylu. Neurovnaná, bez pořádného uvedení postav do děje, bez hlubšího propojení na dobovou situaci. Ale postupně se to začíná rovnat a ke konci to již začíná připomínat dnešní styl historických románů. Pořád ale zůstává obrovský objem latinských citací, či jiných specifických výrazů, dnešnímu čtenáři bez slovníku nepochopitelných. To je určitě důvod těch některých nízkých hodnocení.
Máte-li zájem o můj komentář k Bloudění, tak si prosím nejprve přečtěte to, co píši o Jaroslavu Durychovi obecně - najdete ho přímo v sloupci Jaroslav Durych, autor.
K Bloudění bych uvedl jen některé z mých poznatků, kterých jsem si při četbě tohoto skvělého románu uvědomil.
1. Jaroslav Durych tento román opakovaně přepisoval, většinou škrtal (dle mého názoru špatně, škrtáním román kazil, to se mu "dařilo" i v jiných dílech, konkr. v románu Na horách), někdy opravoval chyby, Nejraději mám prvé vydání, je nejméně seškrtané a nejvíce srozumitelné. Jenom je třeba si v závěru posledního dílu změnit nesprávné jméno Dikast na správné Dismas (což Jaroslav Durych od třetího vydání udělal sám).
2. Stran hlavních postav. Jiří je hříšník, který je Andělkou veden a doveden ke spáse. Andělka již svým jménem zde symbolizuje strážného anděla. Kajetán (moje oblíbená postava) již spasen je. Během života stále něco ztrácí, není schopen si udržet majetek, postavení, mezilidské vztahy, to ale není tak podstatné. Na rozdíl od Jiřího je morálně a vírou zralý již na počátku a přes různá zaklopýtnutí prochází životem z čistým štítem. Domněnku, že je Kajetán je totožný s kurýrem z povídky Kurýr z menší valdštejnské trilogie Rekviem můžeme a nemusíme přijmout. V závěru románu je věta která to naznačuje, tuto větu ale Jaroslav Durych v posledním vydání škrtl. V tom případě je osud Kajetána typický - ve válce se ztratí. Pokud ztotožníme Kajetána s kurýrem z povídky Kurýr, tak před svou tragickou smrtí zešílí.
3. Jiří je vyvíjející se postava. Na počátku vystupuje většinou jako neukotvený, nezralý člověk. Hloupě a cynicky vtipkuje (připomíná v tom starého Karamazova z Dostojevského románu), vůbec si neuvědomí, že tím může přivést své známé do neštěstí. Jeho cíl života je nesmyslný, jakoby zoufale dnešní - smyslem jeho života je stát se milencem zimní královny. V páté kapitole přivede katolického Kajetána do společnosti nekatolicky smýšlejících dívek aniž si vůbec připustí myšlenku, že je tím může přivést k nejpřísnějšímu potrestání. (Nedojde k tomu díky Kajetánově ušlechtilosti a tolerantnosti.) Stěžejní je, že je jednou z dívek proklet (v kritickém vydání z r. 2015 to je na straně 106, řádek 11-13). Pravděpodobně proto, že si toho skoro žádný čtenář nevšiml (asi pouze Pavel Eisner), autor opakovaně přepisoval a měnil zhruba stránku předtím, a to tak, aby tu situaci sice jakoby objasnil, ale přece jen nechal durychovsky ne zcela zřetelnou. (Stojí za to si pomocí dotyčného kritického vydání tyto změny rekonstruovat a seznámit se s nimi, dobře si tím dá ilustrovat autorův styl psaní.) Čtenářův dojem je, že se zde muselo stát něco závažného. Také že stalo, bylo to Jiřího prokletí. "Ať tvé tělo roztrhnou, než tě některá obejme!" Proto Jiří nebyl schopen Andělku políbit, proto s ní mohl zplodit dítě až po svém těžkém těžkém zranění, které tuto kletbu naplnilo a zlomilo, krátce před svou smrtí. K definitivnímu obratu v životě Jiřího dochází během dobytí Magdeburku a zmasakrování jeho obyvatel, což popíši v dalším bodu, je to jedna z nejkrásnějších durchovských reminiscencí.
4. V prvých vydáních 4. kapitoly prvého dílu (kterou počínaje čtvrtým vydáním dle mého názoru ke škodě knihy autor velmi proškrtal, a to včetně níže uvedeného textu), je citována modlitba, kterou před bitvou na Bílé hoře na císařské straně pronesl mnich Dominik, modlitba, která údajně vedla k zázraku vítězství císařského vojska: "Dona mihi virtutem contra inimicos tuos. Monstra te esse matrem!" Překlad do češtiny je: "Dej mi odvahu proti tvým nepřátelům. Ukaž, že jsi matkou!" Upřímně řečeno, oslovit takto pannu Marii vyžaduje značnou odvahu, skoro bych řekl, že to hraničí s rouháním. Jaroslav Durych (uvědomme si, že byl jedním z významných katolických teologů) ale v Bloudění reminiscencí tohoto textu v kapitole o vyvraždění dobytého Magdeburku (známého historicky pod názvem Magdeburská svatba) tuto modlitbu nejen že obhájil, ale dal jí tu pravou náplň. Jsme v Magdeburku, který právě dobyla císařská vojska generála Tillyho. Vedení do poslední chvíle čeká, že městu přijde na pomoc švédský král Gustav Adolf a vše se změní ve společné vítězství Švédů a obránců Magdeburku. Nejbohatší občané Magdeburku se shromáždí v kostele, kde je zapomenutá socha panny Marie (neznalým zde sděluji, že nekatolící neuznávají pannu Marii). Mezi touto smetánkou se ocitá i Jiří. Všichni v kostele ještě nevědí, že je vše ztraceno a stále doufají, že přijdou Švédové a zachrání je. A v této situaci Jiří poklekne a nahlas pronese prvou část modlitby: "Dona mihi virtutem contra inimicos tuos!" "Dej mi odvahu proti tvým nepřátelům!" Jiří se okamžitě ocitá v nepřátelském prostředí pohrdavých pohledů, hlavně dómského kazatele. Vtom se otevřou dveře a vchází vítězný Tilly. Jen několik jeho ironických připomínek a odpovědí dómskému kazateli dává tušit, jaký bude osud všech v tom kostele. Atmosféra textu zde přímo dýchá jejich hrůzou. A náhle Jiří nahlas pronese druhou polovinu té modlitby: "Monstra Te esse matrem!" "Ukaž, že jsi matkou!" V typicky durychovském zmatení se náhle mění atmosféra. Ironie zbožného katolíka Tillyho je pryč, jakoby si uvědomil, že je prostřednictvím modlitby k Matce boží vyzýván k milosrdenství, nejistá atmosféra strachu se mění v nejistou atmosféru naděje. Jaký byl osud oněch lidí v kostele v knize není uvedeno. Každopádně teolog Jaroslav Durych zde krásně ukázal pravý význam bělohorské modlitby. Prvou částí se modlíme o odvahu v nepřátelském prostředí. Druhou částí jsme vyzýváni k milosrdenství a toleranci vůči poraženým a slabším, než jsme my.
Čtu to podruhé. A je to .je to kus práce. Je to výborné. Začátek sugestivní, silný a neopakovatelný, potom je to otevřené i zádumčivé zároveň, je to pouť. Koho zajímá daná doba toho to musí nadchnout neli úplně odzbrojit. Je to bolest. A přitom to není úplně přirozený Durychův jazyk v Boží duze, kterou jsem si nedávno taky znovu přečetla je úsporný a velmi skromný až tichý. Tady se snaží zakřičet, ale nezapře v sobě vlastní povahu a tak křičí jakoby šeptem. 5/5
Jasná volba pro nenapravitelné historické šprty zastydlé v období ranného novověku, pokud si připravují balíček pro ztroskotání na pustém ostrově. Dílem se prolíná tolik historických událostí a osobností, že v tom průměrně sečtělý dějepisář létá jako Bořita z Martinic, jen ho přitom nezachrání Panna Maria. Po přečtení jsem tak s hrůzou zjistil, že už si nepamatuji, který z hlavních hrdinů připravil pannu Andělku o věneček a že si to celé budu muset přečíst znovu. Stále si nejsem jistý, zdali jsem od 20. stránky do konce čekal toužebněji na to, kdy dá Kajetán konečně Jiřímu přes držku, nebo kdy se Valdštejn konečně zachumlá do peřin v Chebu. Dávám o hvězdu nad plán pro tu neskutečnou práci, kterou autor odvedl, když dával všechny ty historické pojmy dohromady.
Je to utrpení, míjení se, bloudění a zároveň fascinující nádhera, přitažlivý jazyk i výstižná atmosféra doby. Za trochu úsilí rozhodně stojí.
Na první dobrou uznávám porážku, přesto se hluboce skláním před mistrovstvím autora.
Durych jako lékař a voják byl zapálený katolík, který se svou církví a jejím blouděním třicetiletou válkou soucítil a myslel to s ní dobře i přes veškeré její nedostatky, které rozhodně nezastírá.
Přesto po celý prvý díl nedělám nic jiného než vyhledávám Wiki hesla a doplňuji si vzdělání . . . naposledy přenesení ostatků svatého Norberta z Magdeburgu do Prahy . . . a ani tak mi to do sebe zatím příliš nezapadá v dnešní extrémně rozptýlené a hmotné době, což je moje chyba, uznávám . . .
Ano. Je to opus magnum, je to masterpiece, obrazy jsou plastické, nezapomenuté, zvuky, pachy, hrátky s kompozicí, jazyk, dokonalost sama. Snad až příliš dokonalé a monumentální . . .
"V té chvíli byly kostelní věže kláštera Naší Milé Paní šestkrát po sobě objaty plamenem podloženého prachu a některé domy vzplály jako svíce. Tato nádhera však zanikala za těžkou pochmurnou záclonou rezavých a černých chmur. Strhl-li vítr záplavu kouře, bylo vidět, že dým už má několik hnízd na střechách jako hnízda čapí.
Tu rozvil dým své bělavé kadeře z úlisných copů jako by vstaly z té divné výše první družičky královského průvodu zářící perlovým jasem bělostné krásy. Obláčky z šedého, načernalého, růžového i duhového zlata, točící se v tanečním jásotu dávaly očekávat, že z nich jako že záclon vyjdou panny . . ."
4/5
Nehodnotím, četba byla pro mě utrpením. S autorovým stylem i příběhem jsem se zcela minul.
Ač toto dějinné období zbožnuji , bylo psáno velmi těžce a složitě a název přesně popisuje mé pocity. Dost jsem se ztrácel a moc si příběh neužil. Bohužel.
Kniha opravdu dostála svému názvu. Ztrácela jsem se v postavách i v ději, takže pro mě to opravdu bylo bloudění. Věřím tomu, že je to kvalitní literární dílo, ale jeho hodnotu právě kvůli veškerému zmatku nedokážu docenit. Hvězdičku přidávám proto, že obdivuji to, jak náročný historický román dokázal autor napsat.
Opus magnum Jaroslava Durycha, opus magnum české (nejen) historické literatury. Freska o třicetileté válce, soustřeďující se na období 1621-1635, s velkým počtem historických figur, které se jakoby vynořují a zase mizí tu z mlhy nad Vltavou, tu z dýmu nad bojištěm u Lützenu... Především Albrecht z Valdštejna, který se nenápadně a postupně stává hlavní postavou, díky němu román kulminuje a také končí; tři nehistorické postavy, Jiří, původně rebel zasnoubený s temnotou a ženou spasený, panna Andělka jako symbol pokorné křesťanky, jež do Čech přišla z Katalánska, a rejtar Kajetán, jenž se ve vyprávění jaksi rozpouští, skrze ně zobrazeno fyzické bloudění po celé Evropě s odskokem do Ameriky, jež doplňuje bloudění duchovní, hodnotové a morální... Celé je to narváno fakty, jež je dobré si osvěžit předtím, než se člověk pustí do dalšího úseku (díky Bohu za hodně podrobné heslo "třicetiletá válka" na Wikipedii! - vydání z Atlantisu bohužel postrádá jakýkoli poznámkový aparát). Durych si hraje s číslem tři ve formě i obsahu (tři části románu po deseti kapitolách, trojí opakování některých dějů - třeba návratu na Staroměstské náměstí nebo vojenských masakrů; tři hlavní prosté postavy, tři Kajetánovy ženy, samozřejmě Svatá trojice atd.), zároveň nezapře dramatika - pro každou kapitolu vymyslel konkrétní, často osobně drásavou situaci, do níž postavy postavil, konflikt, který je nutí řešit, a jednání, jehož se dopouštějí... Po prvním, fascinovaném a překotném čtení mám úseky, kterým vůbec nerozumím (že se ke knize musím vrátit, je jasné - ale později, trvám na delším časovém odstupu) a úseky, které už teď zařazuji do zlatého fondu mnou zvládnuté české literatury... Připomněla jsem si inscenaci Národního divadla z roku 1998, tehdy to byla první pražská práce J. A. Pitínského, s vynikajícím Borisem Rösnerem v roli Valdštejna a s hlavní dvojicí Motloch-Etzler; zbyl mi program z té inscenace s poměrně vyčerpávajícími informacemi o Durychovi a způsobu práce na Bloudění knižním i divadelním... Ovšem kniha vede... Ten smysl pro metaforu... ten cit pro napětí... a hlavně ten jazyk - ten jazyk...
Pááni. Hned na úvod musím přiznat, že jsem knihu četla jen z povinnosti a rozhodně nejsem její "cílovou skupinou". Historické romány zrovna nemusím a ta víra ve víru mě zkrátka taky neoslovila. V kombinaci s obrovským množstvím postav (jež jsou navíc často zmiňovány jen svými tituly, kterých mají požehnaně) a spletitostí děje (asi by pomohla dokonalejší znalost historických událostí) se nemůžete divit, že jsem v románu sama zabloudila... To jsou důvody, proč hodnotím pouze třemi hvězdami, zkrátka tohle dílo nebylo nic pro mě, nezanechalo ve mně to "TO".
Ale přikláním se k níže zmiňovaném názoru, že je to masterpiece, to zase jo. Napsat něco takového, to chce jak talent, tak znalosti, trpělivost a odvahu. Celkově je to geniální - práce s jazykem, dechberoucí popisy, kompozice... Smekám, vážně.
Po dlouhé době kniha, kterou jsem odložila nedočtenou. Úvodní popis popravy sedmadvaceti českých pánů mě zprvu nadchl svou plastičností, úplně mi z té atmosféry běhal mráz po zádech. Pak se mi ale začal děj příběhu velmi rychle ztrácet. Zvládla jsem přečíst cca 250 stran během nichž jsem stále čekala na to, že mi děj do sebe začne opět zapadat a že se začnu orientovat v postavách, ale marně. Styl psaní Jaroslava Durycha mi prostě nějak nesedí. V minulosti jsem přečetla Sedmikrásku, která se mi také nečetla zrovna snadno, ačkoli se jedná o mnohem méně komplikovaný příběh. Jistou roli hraje možná i to, že jsem četla starší vydání bez jakýchkoli vysvětlivek, možná by pomohly také větší znalosti popisované doby. Až nazraje čas, možná to zkusím ještě jednou s nejnovějším vydáním, jak uvádí Disk.
Nádherná věc a čtenářsky velmi náročná. Plno pasáží jest tam velmi nezapomenutelných, třeba hořící Magdeburk. A Andělka jest čistá duše. Silná kniha. Určitě si ovšem sežeňte nejnovější vydání vyšlé u brněnského Hostu. Kromě dokonale zrevidovaného textu bez jakýchkoli textových chyb, kterými překypovala předchozí vydání, tu najdete vyčerpávající slovníček a vysvětlivky. K tomu výborný komentář o textovém vývoji Durychova románu. Díky tomu jsem si tento úchvatný historický román mohl přečíst v kvalitě, kterou předcházející vydání postrádala.
Podle mě jeden z vrcholů nejen české historické prózy, ale i české literatury vůbec. Chvilku trvá, než se podaří začíst se do barokního stylu vyjadřování a vyprávění, ale postupně se už fyzicky boříte škorněmi v blátě, slyšíte vrzání sedla a cítíte pach krve. Durych prostě umí jít čtenáři až pod kůži a některé z jeho literárních obrazů a situací už nikdy nelze zapomenout. P.S. Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha v závěru dojala až k slzám.
Štítky knihy
třicetiletá válka (1618-1648) 17. století rozhlasové zpracování Albrecht z Valdštejna, 1583–1634Autorovy další knížky
| 1993 |  Bloudění |
| 1989 | Rekviem |
| 1969 | Boží duha |
| 1996 |  Služebníci neužiteční |
| 1991 | Z růže kvítek vykvet nám |
Monumentální freska třicetileté války, která upoutá nejen svou výstavbou děje, ale také krásnou formou jazyka. Durych zvládl zachytit mozaiku politického pletichaření první poloviny 17. století, stejně tak mozaiku individuálních osudů fikčních postav Andělky, Jiřího, Kajetána i těch historicky reálných, např. Albrechta z Valdštejna. Pro mě ústřední a spojující postavou byla rozhodně Andělka, která nade všemi vyniká svou až mariánskou úlohou. Během třech dílů se čtenář dostane do různých koutů světa, jsou mu představeny jak české šibenice, tak přístavní německá města, uherské pevnosti, americká džungle či španělské kláštery. Místa doprovází mnohdy úchvatné obrazy sestavené umně autorem s detaily, které jak kaleidoskop zachycují celkovou atmosférou daných let a míst. Nepamatuji se, že bych četl srovnatelně rozsáhlý český román (možná Schulzův Kámen a bolest), který přesahuje svou hloubkou vrstvu žánru historického románu. Bloudění je zcela jistě román historický, ale nejen to, má také své úrovně psychologické, teologické a duševní. V náboženské stránce románu dominuje Durychova katolická orientace, která však není úzkoprsá. Dějiny nikdy nejsou zcela černobílé, bohužel já byl ještě svědkem výuky na základní škole, kde toto období je prezentováno jako úpadek české státnosti, tj. období temna. Nakolik se to do dnešních dnů změnilo, nevím. Durych byl však dalek toho, aby odsuzoval jedny a druhé glorifikoval. Padouši jsou nakonec všude, proto může být ve skutečnosti jen jedna Církev pro všechny.