Bratři Karamazovovi
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483730/bmid_bratri-karamazovovi-Kgl-483730.jpg
5
898
898
Ilustrované vydání jednoho z nejvýznamnějších děl zlatého věku ruské literatury s desítkami dosud nepublikovaných obrazů ruského malíře Borise Grigorjeva. Dostojevského román Bratři Karamazovovi, který vyšel česky poprvé již v roce 1894 a dočkal se celkem šesti českých překladů, byl už nedlouho po svém vydání považován za jeden z vrcholů světové literatury a dodnes patří k nejčtenějším dílům vůbec. Na pozadí osudu rodiny Karamazovových, otce a jeho synů, z nichž nejstarší Dimitrij je obviněn z otcovraždy, Dostojevskij rozvíjí a promýšlí nejdůležitější filozofické otázky, které si člověk klade odnepaměti. Toto vydání Dostojevského románu je doplněno unikátní, dosud nepublikovanou sérií šesti desítek ilustrací ruského malíře Borise Grigorjeva (1886–1939), který patří k nejvýraznějším osobnostem ruské malby první poloviny dvacátého století a jehož díla se nacházejí ve sbírkách mnoha muzeí v Rusku i na Západě. Grigorjev byl dobře známý i milovníkům malířství v meziválečném Československu. Pražské veřejnosti se poprvé představil samostatnou výstavou v Mánesu v roce 1926, o šest let později byla jeho díla prezentována ve výstavní síni Francouzského institutu Arnošta Denise ve Štěpánské ulici. Zde byla vystavena i jedna z jeho vůbec nejvýznamnějších maleb, monumentální sedmidílný polyptych Tváře světa (1920–1931), který od Grigorjeva z podnětu prezidenta Masaryka odkoupil československý stát a který se nachází ve sbírce Národní galerie v Praze. V době konání výstavy byl Grigorjev na návštěvě Československa, kam přijel mimo jiné proto, aby vytvořil dnes nezvěstný Masarykův portrét. Josef Richard Marek v komentáři k výstavě v roce 1932 v Národních listech napsal, že „Grigorjev objevil sobě i světu tvář Ruska. Ne čechovovsky oblomovskou, nýbrž zemitě mystickou tvář, jak ji modeloval Dostojevskij nebo Blok. Grigorjev nosí po světě své Rusko všude s sebou“. Grigorjev na karamazovském cyklu pracoval v letech 1916 až 1932. Vystaven byl v roce 1933 v Marie Sterner Galleries v New Yorku. Tvoří jej 58 kvaší, akvarelů a kreseb. Hlavní část představují kvaše, jež Grigorjev hodlal uveřejnit v ilustrovaném vydání Dostojevského románu. Projekt ovšem nebyl nikdy realizován. Po vystavení v roce 1933 byl cyklus zakoupen soukromým sběratelem a široké veřejnosti zůstal prakticky neznámý. Roku 2007 jej tehdejší majitel nabídl k prodeji prostřednictvím aukční síně Sotheby’s. Cyklus byl vydražen a od té doby se opět nachází v soukromé, veřejnosti nepřístupné sbírce. Ilustrované vydání obsahuje přes osmdesát Grigorjevových obrazů. Kromě karamazovské série představuje i dvě desítky dalších děl, které jsou s ní tematicky spřízněné: jde vesměs o ruské náměty z cyklů „Raseja“ a „Tváře Ruska“.... celý text
Literatura světová Romány Filozofie
Vydáno: 2021 , Rybka PublishersOriginální název:
Братья Карамазовы (Braťja Karamazovy), 1880
více info...
Přidat komentář
Tento román ma očaril, aj keď sa čítal dlho a náročne. Človek sa ani nemusí snažiť a hneď mu niekde v tele, čím vníma intuitívne a ide na podstatu vecí, brní každá čiastočka. Je toto dielo skutočne o vražde, vine a rodine? O nevere a násilnosti? V skutočnosti som vnímala v prevahe motívy výčitiek svedomia, náboženstva (Boha), ľudského poznania a utrpenia. Tieto bytostné otázky boli pre dielo nosné a tým ho u mňa predurčili na úspech.
Můj nejmilejší román od Dostojevského, nečetla jsem ho nyní poprvé a jistě ani naposled.
Nakolik žádoucí je svoboda, když moje schopnost ničit dalece přesahuje mou schopnost milovat? Když není zde na světě síly, ve mně či mimo mne, která by můj rozum přidržela v pravdě a mou vůli v lásce? Dali byste něčemu takovému inteligenci, prostředky a svobodu? Vydali byste tomu do rukou své milované? A přece... přece jsme vydáni sami sobě a jeden druhému.
Dělat "aspoň to, co dokážu" nestačí, zoufale to nestačí.
Existuje-li skutečné řešení, jistě musí být někde... úplně mimo definiční obor.
Úryvek (krácený) z rozhovoru starce s poněkud teatrální Lízinou matinkou:
"... Jak zase získat víru? Čím to jen dokázat, jak sama sebe přesvědčit? Stojím a vidím kolem sebe, že je to každému jedno, skoro každému, nikdo se o to teď nestará a jen já to nemohu snést. To je strašné, strašné!"
"To jistě. Ale dokázat se tu nedá nic, i když se přesvědčit můžete."
"Jak? Čím?"
"Zkušeností účinné lásky. Vynasnažte se účinně a neúnavně milovat své bližní. Podle toho, jak budete prospívat v lásce, budete se zároveň bezpečně přesvědčovat o jsoucnosti Boha a o nesmrtelnosti své duše. Dosáhnete-li pak v lásce k bližnímu úplného sebezapření, uvěříte bez pochybností a žádná pochybnost už vám nebude moci vniknout do duše. To je vyzkoušeno a je to jisté.
...
Lituji, že vám nemohu říci nic utěšlivějšího, neboť účinná láska je ve srovnání s blouznivou kruté a děsivé předsevzetí. Blouznivá láska si žádá brzkého činu, rychle provedeného před očima všech. Lidé skutečně někdy dají i život, jen když oběť netrvá dlouho a je rychle dokonána jako na jevišti, a aby se všichni dívali a tleskali. Kdežto účinná láska je práce a kázeň, pro leckoho snad i celá věda. Ale předpovídám, že právě ve chvíli, kdy s hrůzou uvidíte, že jste se přes všechnu snahu nejenom nepřiblížila k cíli, ale snad se od něho i vzdálila, právě v tu chvíli, to vám předpovídám, svého cíle dosáhnete a jasně poznáte divotvornou sílu Boha, jenž vás stále miloval a tajemně vás vedl."
I přestože oceňuji tohle obří Dostojevského dílo, nemůžu si nepostěžovat na to, jak těžké to bylo čtení. Nemůžu si pomoci, ale byť je tato kniha stále aktuální svým obsahem, rozhodně není aktuální svou formou. V době vzniku lidé možná měli po večerech spoustu času, který mohli věnovat čtením podobně, dle mého názoru naprosto zbytečně nataženým dílem. Něco tak hutného jsem opravdu ještě nečetl a po této zkušenosti již nechci číst.
Je to přitom velká škoda, protože ta náplň, kterou myslím příběh, byla skvělá a v rámci knihy toho lze najít strašně mnoho zajímavé po filozofické a náboženské stránce. Jen ta dřina, než se k němu člověk prokousal byla doopravdy úmorná.
Je mě jasné, že se mnou spousta lidí bude nesouhlasit, protože v intelektuálních a čtenářských kruzích je tak nějak zvykem na klasiky nesahat, ale uvažte sami - kdyby Dostojevskij více škrtal, vyplavaly by napovrch ty nejlepší části a fádní záležitosti by byly odstraněny, tím pádem by dílo dostalo ještě větší hodnotu. To stejné platí ostatně pro hudební symfonie. Kolik lidí poslouchá celé symfonie? Klasiku lidé poslouchají, ale jen určité části, problém je, že s románem tohle udělat nejde. Přitom existuje mnoho, ještě daleko starších děl, které jsou i dnes aktuální a zároveň dobře čtivé (příkladem budiž třeba Danteho Božská komedie).
S úcty k autorovi a dílu, ale především kvůli charakterům a příběhu vzpomínám na knihu v dobrém, nicméně trvám na svém názoru, že je to kniha svým stylem zastaralá, na kterou se sice zapomínat nebude, lidí kteří ji skutečně přečtou a nebudou o ni jen planě hovořit, však bude ubývat.
Nezbývá než tedy opakovat do nekonečna pointy perfektních částí.
Opravdu zajímavý příběh s krásně vybarvenými charaktery postav. Přečteno jedním dechem na dovolené v Chorvatsku.
Podle ankety Norského knižního klubu z roku 2002, do níž se zapojilo 100 soudobých autorů z 54 zemí světa, se ukázalo, že nejoblíbenějším spisovatelem spisovatelů je F. M. Dostojevskij, jeho romány jsou odborníky řazeny mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno. Tento příběh proto rozhodně patří mezi ty, které by měly být čteny, ovšem souhlasím s názory, že tohle opravdu není kniha pro každého, pokud od literatury žádáte především únik ze "svého světa" - od komplikací, problémů a starostí, ... tak si k tomu tuhle knížku rozhodně nevybírejte.
Co tedy v tomto příběhu naleznete? S neobyčejnou intenzitou zpracovaný příběh o člověku - ve světě bez Boha:
„A není divné, nebylo by zázračné to, že Bůh skutečně je,“ praví Ivan v rozhovoru s Aljošou, „nýbrž to, že taková myšlenka, myšlenka o nutnosti Boha, mohla proniknout do hlavy takovému divokému a zlému zvířeti, jako je člověk.“
Příběh o svobodě a odpovědnosti, která s ní přichází:
„ ... období lidského osamocení, které teď všude vládne, hlavně v našem století, ale toto období ještě zcela neskončilo a jeho lhůta ještě nevypršela. Každý se teď snaží svou osobu co nejvíc oddělit, chce sám pro sebe poznat plnost života, ale všechno jeho úsilí vede místo k plnému životu k pouhé sebevraždě, neboť lidé místo úplného vyjádření své bytosti dospívají k úplnému osamění. V našem století se všechno lidstvo rozpadlo v jednotlivce, každý se osamocuje ve svém doupěti, každý se od druhého vzdaluje, schovává se a schovává, co má, a končí tím, že se sám odpuzuje od lidí a lidi odpuzuje od sebe.“ Člověk své zotročení mylně považuje za svobodu, přitom se stává na hromadění majetku závislý, touží po tom, co ještě nemá, a dostává se kvůli tomu do konfliktu s ostatními, kteří touží po tomtéž, ... a tak orientace na materiální bohatství vnesla mezi lidi nenávist a závist.
Příběh o vině (je člověk vinen za všechny křivdy a neštěstí o jejichž nápravu neusiluje?):
„Můj mladistvý bratr prosil za odpuštění ptáčky,“ stojí v Zosimově životopise, „zdálo by se to nesmyslné, ale je v tom pravda, neboť všechno je jako oceán, všechno plyne a souvisí, dotek na jednom místě vyvolá pohyb na druhém konci světa. Ať je to šílenství prosit ptáčky za odpuštění, ale vždyť ptáčkům by bylo lépe – třebas jen o maličko – i dětem i každému zvířeti kolem tebe, kdybys byl sám dokonalejší, než jsi... Je tu jediná spása: učiň sám sebe odpovědným za všechny lidské hříchy. Vždyť to tak opravdu je, příteli, neboť jakmile upřímně přijmeš odpovědnost za všechny a za
všechno, okamžitě uvidíš, že ji skutečně máš a že jsi vpravdě vším a za všechny vinen.“
Ale není to jen filozofie, co v tomto příběhu najdete, ... je to i krásný literární příběh, do kterého Dostojevskij vložil i něco ze svého života - do Staré Russe, kde se děj odehrává, jezdil v poslední části svého života na letní pobyt, dům Karamazových je popsán podle domu, ve kterém tam bydlel, a také některé postavy jsou vykreslené podle skutečně existujících tamních obyvatel.
Rozhodně patří mezi moje TOP, ale nebudeme si lhát. Mezi snadno čtivé knihy rozhodně nepatří a je spíš pro náročného, zkušeného čtenáře protože nenáročný čtenář, který se četbě až tak moc nevěnuje tuto knihu prostě nemá šanci dočíst.
Všechno dobré, co tu o knize padlo platí, ale jsou tam sáhodlouhé popisy toho, jak vypadá město, ulice, domy... a děj jako takový se rozjede až kolem strany 150.
Já s tím problém nemám, ale chápu, že jsou povahy, které to vzdají a lidé, kteří prostě potřebují akčnější knihu, která je čtivá snadno a to tahle při vší úctě není.
Román o širokej ruskej duši. Alebo ľudskej? Každý z bratov Karamazovcov dostal do vienka byť prototypom, akýmsi zobecnením všetkých ľudských vlastností. Žiaden z nich nie je čierno – biely a tak sú každý jeden rovnako sympatický i odpudivý.
Román o vzťahu rodičov a detí, alebo lepšie otcov a synov. Karamazovci a ich sága, ich pokryvené rodinné vzťahy, dostávajú možno nevýrazný, ale pre mňa o to silnejší protiklad v príbehu penzionovaného kapitána Snegirjova a jeho Iljušu.
A konečne román o nespravodlivosti života. Nespravodlivosti, hoci vnímanej cez prizmu ruských reálií druhej polovice 19.teho storočia, ale nespravodlivosti stále existujúcej, existujúcej pokiaľ bude existovať ľudstvo samé.
Dielo ohromné ako rozsahom, tak i myšlienkami. Keďže toto bol môj prvý Dostojevskij, je možné, že Karamazovcov neviem dostatočne doceniť. Niektorí autori dokážu na desiatkach strán opísať obrázok krajiny, miesta, či len prázdnej izby. Dostojevskij takto dokáže rozoberať myšlienky. Musím úprimne povedať, že som si na túto miestami až prílišnú rozvláčnosť ani do konca knihy nedokázal zvyknúť. Iste, myšlienky to boli zvyčajne hlboké a podnetné, len toho na mňa bolo proste veľa.
A to ma privádza k malej úvahe o hodnotení. Toto dielo si päť hviezd jednoznačne zaslúži. Ale či je každá kniha v tejto päťhviezdičkovej kategórií, pre mňa rovnako prínosná a hodnotná? Najskôr nie... Výlučnosť Bratov Karamazovcov preverilo už tých takmer 150 rokov od ich napísania. Možno raz, keď aj ja budem taký starý, dokážem ich pochopiť a zhodnotiť tak, ako si snáď naozaj zaslúžia.
Absolutní špička v celých dějinách světové literatury! Jak po obsahové tak i po stylistické stránce nepřekonatelná. Kdo nečetl tuto knihu, jako by nečetl nic. A naopak, kdo ji četl, četl všechno. Samozřejmě to myslim v nadsazce, ale něco na tom bude. Usoudil jsem ze nejsem schopen v pár větách knihu posoudit. Člověk by mohl rozebírat každou větu, každý odstavec, každou stránku a přesto by nedokázal zachytit vše. Dostojevskij v tomto románu využil svůj geniální potenciál v nejvyšší míře. Mohu knihu pouze doporučit a věřit, že čtenář dojde k podobnému hodnocení, jako já.
A všechno bude dovoleno ... Když jsem knihu dočetl, nemohl jsem se zbavit dojmu, že musí pokračovat, že není možné aby kniha skončila. Byl jsem ohromen vlastní symbolikou postav, když každá z nich přináší do příběhu vlastní pohled na svět. Rozháranost Dimitrije, cynismus Ivana, pokornost Aljošy. Myslím, že vždy když budu potřebovat dílo k zamyšlení, sáhnu po Bratrech Karamazových.
Poslechnuto jako rozhlasová hra. Zajímavé, pěkně zpracované, ale přeci jen kniha je kniha. U Dostojevského to bude platit obzváště.
První dojem: dnes by to panáčkovi každý nakladatel zkrátil tak na cca 550 - 600 stran. A dobře by udělal! Dokážu si živě představit takového Hemingwaye, jak si nad těmi milostnými dialogy na 10 stran, které by šly proškrtat tak na 3, rve vlasy. Formálně je kniha, jako vždy u Dostojevského, dost chaos. Obsahově, jako vždy, kolos. Druhý dojem: pro člověka 19. století to musela být úplná Bible; nic víc podstatného se tehdy o světě dozvědět nešlo a navíc se tu řeší otázka nejdůležitější: lze (a jak) žít bez Boha? Mnohem více mě zasáhl příběh a především krásná životní filosofie otce Zosimy, než tolik propíraná a oslavovaná Legenda o velkém inkvizitorovi. Třetí dojem: nemám rád, není mi blízká ona "široká ruská duše". Ve skutečnosti je to totiž jen krycí název pro nedostatek racionálního myšlení a duchovní nevyzrálost. Potom to dopadne tak, že vás ti rusáčci sice přijdou spasit se slzami v očích - ale na tancích!
Ťažko zhrnúť 750 strán do pár viet....karamazovština ako obraz "ruskej" povahy, kopec filozofických diskusií, ešte viacej náboženstva, podrobné osudy pomerne veľkého množstva postáv a spád deja až na posledných 200 stranách. Pre mňa to nebola najlepšia Dostojevksého kniha ale 4 hviezdičky má u mňa zaslúžene, no najmä pre koniec, ktorý vlastne ani nebol koncom....
Vskutku neuvěřitelná kniha. Výborná literatura a zároveň zásadní filosofická práce.
To se nedá. Věřím, že je to zajímavé dílo, ale prokousal jsem se do 30 % a vzdal jsem to.
Bondyho parafráze Bratři Ramazovi je pro mě mnohem stravitelnější.
Nejlepší (největší, nejúžasnější, nejdůležitější) kniha mého života. Četla jsem ji několikrát a přečtu ji zas. Tohohle příběhu se nikdy nenabažím a nikdy nepřestanu litovat (přímo mlátit hlavou do stěny), že Dostojevskij nestihl sepsat celou zamýšlenou serii. Všechny postavy naprosto živé a skutečné. Ani nedokážu uvěřit, že se to všechno vážně nestalo, že všechny postavy skutečně nežily. Každý, kdo se románem jen mihne je nemilosrdně rozpitván do nejmenších podrobností. Miluju tu dokonalou psychologii, miluju to poselství, miluju všechno to zoufalství, lásku, bolest i nízkost. Miluju každou stránku téhle knihy a jedinou z nich bych neodstranila. Ani jediné slovo nesmí být vyškrtnuto.
Štítky knihy
zfilmováno ruská literatura nihilismus rozhlasové zpracování ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Ze začátku jsem se musela lehce přemáhat k pokračování, po prvních stranách mě však doslova okouzlil a zbytek jsem dočetla rychlostí kulového blesku. Naprosto bezkonkurenční příběh, zařadil se do popředí mého osobního žebříčku ruských klasiků. V Dostojevském hodlám pokračovat, doufám, že Bratři Karamazovi byli jen lehkou ochutnávkou.