Čekání na Godota
Samuel Beckett
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458637/bmid_cekani-na-godota-8Hb-458637.png
4
1280
1280
Divadelní program Národního divadla v Praze obsahuje text hry, stručnou autorovu biografii a fotografickou přílohu, překladatelovu poznámku ke hře, portréty herců a inscenátorů a fotografie z inscenace. Premiéra: 16. ledna 2010 na Nové scéně Národního divadla. Editorka Lenka KOLIHOVÁ HAVLÍKOVÁ. -- Dva přátelé tuláci Estragon a Vladimír se sejdou na mýtině, kde čekají na Godota, který jim má něco důležitého sdělit. Nevědí ale dokonce, jestli opravdu mají čekat zde, v jakou hodinu, prostě nic. Jak tak čekají, krátí si dlouhou chvíli povídáním o hloupostech, přením se o to, zda-li ještě půjdou dále spolu, i nahlížením do bot a klobouků, aby v nich nezjistili nic. V jejich stereotypním chování, za nímž můžeme vidět klidně mnohé další dny, jenž pobíhaly stejně, je vyruší příchod bohatého Pozza a jeho otroka Luckyho...... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2010 , Národní divadlo (Praha)Originální název:
En attendant Godot, 1953
více info...
Přidat komentář
Opravdu převratná divadelní hra, protože kdybychom popisovali čistě její děj, nebylo by moc o čem mluvit. I přes naprostou banálnost a absurdnost děje ale hra obsahuje spoustu hlubokých myšlenek, Beckett tedy skvěle dokázal navléknout na naprosto nesmyslné události zamyšlení nad smyslem lidského života a nad tím, co je vlastně pointou věčného lidského čekání na něco. Na něco, co možná nikdy nepřijde, nebo co přijde, ale ve výsledku to nic nezmění. Nač tedy čekat a nejednat?
Život se nezlepší věčným čekáním na něco lepšího, ale jen vlastní snahou. A nebo taky zlepší, ale vyplatí se vůbec čekat tak dlouho na něco, co může nebo nemusí přijít? Přitom náš život máme, do jisté míry, pouze ve vlastních rukou... Poctivé absurdní drama se solidním a silným přesahem.
Píše se jakýsi rok (pravděpodobně 1991 nebo 1992) sedím ve vlaku a předčitám nejlepší dialogy z této knihy kamarádovi. Jedeme na čundr, možná jen jedeme vlakem a chlastáme jako o život. Celou cestu se doslova svíjíme smíchy nad každou větou. Náhle vlak zastaví a Péťa pronese památná slova: " Neměli bychom už vystoupit?" Opáčím: "Asi měli." Podíváme se na sebe, zasmějeme a jedeme dál. Nevystoupíme. Inu protože došlo k vzájemné existenciální shodě ... vystoupit a opustit vlak, by prostě v tu chvíli nemělo žádný význam a už vůbec ne smysl.
Od dospívání do dospělé ženy jsem se všemu navzdory změnila z pesimisty na optimistou (sama nevím, jak je to možné), nicméně si pořád myslím, že Čekání na Godota je nejlepší divadelní hra vůbec.
Viděla jsem představení a oproti ostatním mě bavilo. Může dohánět k šílenství. Protože se tam nic neděje jsem měla čas na vlastní myšlenky, hledání smyslů
Přátelství mezi Didi a Gogem pro mě bylo až dojemné.
Na co vlastně celý život čekáme? Neměli bychom začít žít?
Dle mého názoru jsou v dramatu Čekání na Godota výrazně patrné prvky existencialismu. Tento směr mi přijde velmi pozoruhodný. V pár slovech bych jej charakterizovala jako pesimismus, marnost a beznaděj.
Myslím si, že toto dílo v sobě nese zajímavý a pravdivý pohled na tehdejší i nynější smýšlení lidí, a tedy: lidé se stereotypně točí v kruhu a jsou svázáni svými starostmi a povinnostmi, tudíž nemají čas na změnu k lepšímu, což v nich může probouzet pocity marnosti, beznaděje, nudy, ale i strachu. To je vede k tomu, že se ukojují vírou v lepší budoucnost, tedy budu šťastní až To znamená, že jsou přesvědčeni, že šťastný život jim přinese nějaká změna zvenčí.
Domnívám se, že tento jev vysvětluje mnohé. Je třeba si uvědomit, že jedinou chvílí, ve které žijeme je přítomnost, a také, že jakýkoli pocit je pouze stavem naší mysli. Bohužel většina lidí se ve výsledku v lepší, optimističtější či v šťastnější měnit vůbec nechce, protože by museli vystoupit ze své komfortní zóny a začít na sobě pracovat, což vskutku není jednoduché.
I přes veškerou sálající negativitu na mě dílo zapůsobilo kladně. Nabila jsem dojmu, že bych stála o zhlédnutí filmového či divadelního zpracování, abych se tolik nemusela soustředit na scénické poznámky, kvůli kterým jsem se při čtení mírně ztrácela.
Když jsem spolu s Vladimírem a Estragonem čekala na Godota, uvědomovala
jsem si víc hodnotu času a leckdy i jeho tíhu. Sílu naděje.
Ubíjející všednost se střídala s osvobozujícím nicneděláním, které je v dnešní uspěchané době spíš luxus.
Tak tohle je asi první kniha, u které nemůžu dát hodnocení počtem hvězdiček. Fakt nevím, jak bych to měla ohodnotit. Dokážu si představit, že u divadelního představení bych asi vydržela a možná by mě i bavilo, ale kniha mi nesedla. Nechci shazovat hodnotu tohoto díla, ale očividně na absurdní dramata stavěná nejsem.
Krása, dílo pro mě představuje koncentrovaný život. Čekáme na Godota, který možná nepřijde, přijde nebo možná ani neexistuje. V prostředí, o němž také nevíme, zda je skutečné a v popisu času, o kterém nevíme, jak rychle plyne. No, ocitáme se v lidském životě, který je podoben tomu jepičímu mnohem víc, než si myslíme. Otázek na život samotný, ponurého vnímání smrti nebo zásadních odpovědí se v knize nedočkáme. Dočkáme se ale obrovské lehkosti z prožitku i ze zítřka samotného. Tam je totiž pointa, jaký zítřek? Kniha nám nenabízí teorie o smyslu života, jen nám říká, co smyslem života rozhodně není a všichni to tak nějak tušíme. Čekání na Godota není smyslem života, a že každý svého Godota má - to je také fakt.
Podle Alberta Camus můžeme definovat absurdno jako rozpor mezi člověkem a světem, když jakožto člověk zjišťujeme, že pochopení světa nikdy nebude v naší moci. Tohoto absurdna dostáváme ve hře opravdu hodně. Estragon s Vladimírem čekají na Godota - neví ale proč a brzy se ukáže, že časem a místem setkání si také nejsou ani zdaleka tak jistí. Absurdno se projevuje i podivnou skutečností, že naprostá většina lidí má tendenci v jednom kuse čekat "na zítřek" - až dostuduji, až začnu vydělávat, až se ožením, až odejdu do důchodu. Pořád na něco čekají a neuvědomují si, že podstata tohoto čekání je naprosto zbytečná - vždyť vlastně čekají na smrt. Jak si zkrátit takovou dlouho chvíli trvající celý život? První možnost představuje smrt - která naše pomyslné hodiny přetočí rovnou na dvanáctou a umožní nám tak přeskočit celý proces a všechny jeho dílčí cíle. Druhou možností je pak hedónská zábava a vášeň, které ručičky přinutí běžet o něco rychleji. Oba tyto koncepty se ve hře uplatňují a my tak krásně můžeme vidět, že ani jeden z nich nevede k vytouženému cíli - Godot zkrátka nepřijde.
Nevím, co bych zde napsal, co již nebylo řečeno. Myslím, že nejlépe to vystihla vaskajiras. Je to prostě dílo o soudobém životě člověka...
Hra o ničem, ale zároveň o všem. Svou nedějovostí poukazuje na nekonečné čekání na něco, co nikdy nepřijde. Toto čekání si postavy snaží zkrátit bezpředmětným tlacháním, které ovšem místy pod pokličkou skrývá zajímavé náměty k přemýšlení.
Na plný počet tomu něco chybí, ale nejde psát komentář o knize bez děje. Přesto jsem překvapen jak jde napsat divadelní hru ve které se nic neděje a přesto se to velmi příjemně čte
Lituji jedné věci. Proč já hloupá jsem si tuto knihu nevzala k maturitě? Toto absurdní drama byla taková perlička na dně moře. Dlouho jsem se k němu dopracovávala, ale ta cesta stála za to. Tou cestou jsem si však musela projít, protože antidrama nelze číst jen tak. Je to už asi opravdová klasika, kterou mohu jen a jen doporučit.
(SPOILER) Překvapilo mě, kolik ve hře vystupuje postav, původně jsem počítal jen s Vladimírem a Estragonem :). Hra je podle mě o čekání na krásnou budoucnost, čas mezi tím holt musíme zaplnit i nesmyslnými činnostmi. V knize mě zaujala zmínka, že pan Godot jednoho z chlapců mlátí a nevycházel z toho zrovna jako vzor ctnosti. Možná i tím autor chtěl naznačit, že nic ideálního neexistuje a že my lidi se k něčemu zbytečně upínáme.
A mě to bavilo. I když je fakt, že ta hra je krutá. Je krutá k postavám, protože čekají na něco, co stále nepřichází, ale je krutá i ke čtenářům/divákům, protože klade otázky, na které nedává odpovědi (a bůhví jestli existují). Občas se v mezeře mezi plkáním o ničem vynoří nějaká věta, v níž (ač taky zní absurdně a banálně) tušíte nějaký hlubší smysl, ale za chvíli zapomenete (stejně jako Estragon), že ji kdy kdo vyslovil nebo že jste jí kdy přikládali nějaký význam. (Nebo to byl Vladimír?) Je to asi jako když usínáte a náhle vám hlavou bleskne nějaká veledůležitá myšlenka a vy se ji snažíte zachytit, ale v následujícím okamžiku se opět ponoříte do otupělosti, usnete a zapomenete, co že to bylo, zůstane jen pocit, že jste tu myšlenku měli. Ale zda jste v tu chvíli odhalili podstatu lidského bytí, anebo vás pouze napadlo, že byste si dali mrkev... Těžko říct...
Klasické absurdní drama, ze kterého čiší zoufalství nad vlastní existencí i existencí světa vůbec. Neschopnost komunikace, odlidštění člověka a nesmyslnost celého života, který postrádá jakoukoliv logiku. V lecčems mi to připomíná Kafkovy romány, které ale, na rozdíl od Beckettova dílka, mají hlavu a patu.
Tohle me neoslovilo. Na divadle muže být silnější, literárně na papíře to se mnou moc neudělalo. Ze začátku si me to tím očekáváním vhodně zpracovalo, ale i přes malý rozsah me to průběžně jen začalo nudit a prudit. Podobenství jsem v tom nějaká shledal a po doplnění si některých informaci zvenčí mohu rict jen: Hm. Pro me je to mnoho povyku pro nic, překvapivě.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1996 |  Molloy |
| 1995 | Murphy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Se Samuelem Beckettem jsem to měl od počátku těžké. S tímto věhlasným autorem jsem se seznámil v době, kdy na naší střední škole kolovaly vtipy ohledně vytrvalého Didiho, vzteklého Goga a věčně odpojeného kabelu od interaktivní tabule; anekdoty tohoto rázu nebraly konce ani ve čtvrtém ročníku během maturitních zkoušek. Několik let jsem se Beckettovi úspěšně vyhýbal, ale znalost povinné četby mě dohnala k tomu, abych si toto maturanty oblíbené dílo přečetl.
Beckettova hra je tajemnou studánkou myšlenek, která nedovoluje čtenáři a svým postavám do sebe nahlédnout. Napříč dílem se objevují opakující se pocity úzkosti, bezmocnosti a neustálého čekání na něco, co možná ani nepřijde. Nabízí se ale otázka, zdali to, na co hlavní postavy čekají, vůbec existuje? Godot je pro oba hrdiny vidinou spásy a naděje, které zároveň mohou být pouhou iluzí a naivním přáním dvou hlavních postav.
Vladimir a Estragon představují dva neoddělitelné prvky, které se vzájemně přitahují a odporují. Protagonisté jsou totiž zajímavými protiklady, které bez sebe nedokážou koexistovat. Obě postavy představují jednu stranu mince. Rozum a Hloupost. Optimismus a Negativismus. I přesto, že by oběma postavám bylo bez toho druhého lépe, jsou k sobě připoutáni provazem osudu, který je pro svůj vlastní zvrácený humor od sebe nechce oddělit.
Samotné „čekání“ je zajímavou zkouškou, která může představovat i formu trestu. Dokonce i místo, kde se děj hry odehrává, působí bizarně a místy děsivě. Čtenář má nepříjemný pocit, že se na tomto místě nejen zastavil čas, ale že všechna naděje je pro hrdiny od samého začátku hry ztracena. Děj hry se neustále točí v kruhu a čtenář má pocit, že se nikam nedostává. Čím více se o postavách a příběhu hry dozvídá, tím více prožívá zoufalství dvou protagonistů, kteří trpělivě čekají na spásu, která vůbec nemusí dorazit.
Samuel Beckett představil absurdní příběh ještě s absurdnějšími hrdiny. Dnes se jedná o obdivované drama o dvou mužích, které místy vyvolává i úsměv na tváři. O významu tohoto díla jsem nadarmo pochyboval. Ke konci hry jsem i já dostal chuť se nad hrdiny smilovat a ten provaz jim podat.