Čekání na Godota
Samuel Beckett
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/536980/bmid_cekani-na-godota-6627a15dbeeb9.jpg
4
1280
1280
Jedno z vrcholných děl absurdního divadla vešlo ve všeobecnou známost a název hry se stal běžně používaným výrazem pro marná očekávání. Hra s komorním obsazením z roku 1952 si získala světový věhlas a svým pohledem, který nezapře autorovu inspiraci existencionalismem, svou hloubkou i způsobem vyprávění „příběhu“ oslovuje i dnešní generaci čtenářů a diváků. V překladu Karla Krause vychází jako 138. svazek edice D.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2024 , ArturOriginální název:
En attendant Godot, 1953
více info...
Přidat komentář
Příběh o komkoli a o nikom. Neustále čekání na něco, co nikdy nepřijde. Změna? Smrt?
Unikátně ztvárněná nečinnost. Opravdový absurdní skvost.
"Co kdybychom se oběsili?"
Miluju to absurdno a nevím, co víc mám dodat. Čekání na Godota buď milujete nebo nenávidíte. Hrdě se hlásím k první skupině.
Jsem divná, že mě to nebavilo, když to oslovilo tolik lidí a já se ne a ne dostat do toho , aby mě kniha nějak oslovila a potažmo bavila ?
Hm, asi jsem , ale dočíst to fakt nemůžu, prostě to nejde ...
Knížce jsem nedával moc nadějí a četl jsem ji více-méně z donucení. Prvních pár stránek jsem vstřebával, jak může být něco takového považováno za klenot literatury. V určitém okamžiku jsem se, ale ponořil do úvah postav a začal hledat hlubší smysly. Knížku jsem najednou přečetl s otevřenou pusou. Nejedná se o knížku, kterou bych chtěl číst každý den až do konce života, ale rozhodně to jedno přečtení za ten "ztracený" čas stálo.
Dílo o nekonečním čekání na něco, co v životě nepříjde a o paměti, která může být pomíjivá.
Chvílemi je drama dost nudné, ale zachraňují to vtipné dialogy Estragona a Vladimíra.
Neuvěřitelně jsem se těšila, pro mě ale bohužel zklamání. Miluju úvahy o životě, tohle mě ale absolutně neoslovilo. Je to sice už pár let co jsem se pokusila o přečtení a plánuju to zkusit znovu, nějak se ale nemůžu rozhoupat.
Asi bych to úplně nevyhledávala znovu, ale špatné to rozhodně není. Je to přesně jako zde píše Pinkol - oddechovka.
Označení "absurdní drama" jsem se docela bála, ale nakonec mě kniha vážně bavila, je to taková oddechovka.
Miluju existencionalistický průpovídky, filozofii (ať už tu populární, nebo složitější) a příběhy, ve kterých můžu číst mezi řádky - takže je asi jasný, že tohle dílko pro mě bude to pravý ořechový. S myšlenkama, který jsou do tak útlý knížky vložený, se peru prakticky celej svůj dosavadní život a budou mi, předpokládám, ještě dlouho ležet v hlavě.
Co se vlastně skrývá pod slovy "čekat na Godota"? Je to čekání na změnu, na něco nového, na něco lepšího, o čem stejně víme, že to nikdy nepřijde? Nebo je to čekání na vysvobození, na uvolnění, na světlejší budoucnost a na správnou příležitost?
Godot je symbolem pro něco, co člověk vždycky někde hluboko uvnitř postrádá – jsou to místa nepoznaná, lidé nepoznaní, pocity nepoznané.
My jsme, my žijeme. Čekáme, přemítáme, nahlížíme do čepic a hledáme provazy. Jsme otroci, jsme vládci, jsme tuláci. Ale nakonec všichni vězíme pod stromem a čekáme, nevědíc na co.
Koneckonců, nejspíš právě Godota.
Po přečtení Plešaté zpěvačky od Ionesca jsem se na tuhle knížku moc těšila, jelikož byla napsána stejným stylem. Možná jsem ale čekala od ní až moc, nakonec mě neoslovila. Některé pasáže byly vtipné, ale celkově mě kniha zklamala.
Čekání na Godota jsem musela přečíst kvůli škole. Možná jindy, až po něm sáhnu, protože budu chtít, budu na knihu nahlížet jinak. Teď je můj názor ale takový, že mě kniha absolutně neoslovila. Chápala jsem záměr i podstatu příběhu, ale nějak mě nedokázal zaujmout natolik, abych ho plně vstřebala a ocenila. Zkrátka sto stran žvatlání o ničem a o nikom. Godot prostě nepřijel. Třeba jindy...
Celá kniha je skutečně absurdní. Nepopírám, že upozorňuje na důležité otázky, ale forma sama jakou nám je příběh sdělen podtrhuje absurdnost. Realita je krutá, co dnes platilo, zítra nemusí, tlachání o hloupostech v kontrastu s nesvobodou - ano. Nicméně znám lepší knihy cílené na tytéž otázky sdělující i něco víc a navrch příjemnější formou.
Tak já nevím, je to bezesporu klasika a měla bych ji asi chválit, ale když ono mě to po většinu času nudilo a dočítala jsem jen se sebezapřením.
Nejlepší jsou ty hlášky :D
Estragon: Co je to?
Vladimír: Vypadá to jako vrba.
Estragon: Kde má listy?
Vladimír: Asi je uschlá.
Estragon: A je po smutku.
To, že je kniha v povinné četbě k maturitě, absolutně nechápu. Sice je to ukázka absurdního dramatu, ale je to prostě a jednoduše o ničem. Abych to vůbec dočetla, tak jsem se musela vyloženě přemáhat. A nemít to tenkrát k maturitě, tak bych to odložila již po pár stránkách.
Musíte mít alespoň trochu nihilistickou duší, aby jste tuhle podivnou hru o prázdnotě lidského života dokázali chápat.
Zoufalství, rezignace, naděje, lenost, uvíznutí kdesi v čase, vlastním bytí, které nemá směr, jen místo. Dny, které splývají, lidé, kteří se mění, čas, který plyne..
Čekání na Godota je kniha mnoha vrstev. Právě tím, že není konkrétní, se v ní dá najít mnoho. A může sloužit ať už jako ztělesnění "pocitu", politická satira, obžaloba lidstva či jako podnět pro zamyšlení se nad vlastním směřováním, vývojem, posunem...
Troufám si říct, že není určena k zábavě, ne takové, jakou tu mnozí čtenáři očekávají. A spíš než absurdním dramatem bych ji možná nazvala dramatickým absurdnem. Alespoň mně tak v tento moment a na tomto místě přišla.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1996 |  Molloy |
| 1995 | Murphy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Geniální absurdní drama se spoustou opakování a absurdit. Z této knihy pochází jeden z mých nejoblíbenějších citátů vůbec:
ESTRAGON: Zůstaň se mnou!
VLADIMÍR: Opustil jsem tě někdy?
ESTRAGON: Nechals mě odejít.