Sklenené telá
Erik Axl Sund
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/260564/bmid_melankolitrilogin-sklenene-tela-yM9-260564.jpg
3
434
434
Melancholie / Melanchólia série
1. díl >
Švédsko zaplavila vlna samovrážd. Zarážajúce je, že umierajú prevažne mladí ľudia. Pri ich telách sa našli volkmeny a staré kazety z osemdesiatych rokov s mixovanou hudbou. Ukáže sa, že všetky kazety patrili jednej žene. V súvislosti so samovraždami sa vynorí veľa ďalších podozrivých skutočností a vyšetrovateľ Jens Hurtig sa ich podujme objasniť. Čoskoro pribudnú nové prípady, tentoraz ide o brutálne vraždy vplyvných mužov. Čo ich spája so samovraždami tínedžerov a so záhadnou ženou? A ako súvisia so životnými osudmi Jensových priateľov? Sklenené telá je drsný triler o hudbe a umení, túžbe a rezignácii, náboženskom fanatizme, nenávisti, láske a pomste – zavedú čitateľov do najtemnejších kútov psychiky ľudí, ktorí sú pre svoje umenie schopní všetkého.... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2015 , Ikar (SK)Originální název:
Glaskroppar
více info...
Přidat komentář
Moje první dvojice autorů od kterých jsem četla žánr severských detektivek a byla jsem mile překvapena. Kniha je hodně drsná, chvílemi docela nechutná. Není úplně pro každého. Většina kapitol je velmi krátká, pomalu spíš až takové úvahy, ale to mě nevadí, neboť se z toho stává ideální kniha do MHD.
Uz ta obalka. Sebevrazdy, sebeposkozovani, furt krev, drogy, depka, satanisti, mrsiny, proste vseho moc, po sto stranach otupite a pak uz je to proste nuda. Asi to melo byt sokujici. Nakoupeno asi za 10 kc a to by tak odpovidalo.
Po 100 stranách odkladam. Je to depresivní a ani mě to moc nebaví. Druhý díl číst rozhodně nebudu a knihy posílám dále. Tohle opravdu ne.
Jedna z nejdepresivnějších knih, jaké jsem dosud četla. Mrazivý pocit. Krátké kapitoly připomínající mnohdy spíš záznam myšlenek dílčích postav vtáhnou do nálady. Ačkoli se zdá, že se nevypráví jednolitý příběh, je třeba setrvat, začíst se a ono vše postupně zapadne do sebe.
Toto bylo něco jiného než obvykle čtu. Ze začátku jsem si myslela, že příběh obsahuje moc osob, že se v nich ztratím. Ale neztratila jsem se a vše zapadlo tak, jak mělo. Dávám čtyři hvězdičky. Vrhám se na dům panenek.
Za mě jedno z nejhorších krimi, jaké jsem kdy četla! Extrémně krátké kapitoly byly spíše na škodu, v podstatě to byl často jen sběr myšlenek postav, které se nikam neposouvaly. Zmatek ve jménech postav zde zmíněn už byl. Často jsem měla pocit, že Hurtig vůbec nic nevyšetřuje, ke konci jemu i dalším postavám prostě spousta věcí jen docvakla, aniž by čtenář věděl, jak k takovému závěru došli...
Knížku jsem si rozečetla a pak jsem se k ní za pár dní vrátila a měla jsem pěkný zmatek v postavách - Hurtig, Holger, Hunger ... Téma mi moc blízké nebylo, mladí lidé, kteří ještě nic
životě nezažili a sebepoškozují se nebo páchají sebevraždy, to mi není moc po chuti. Knížka napsána podobným stylem jako Vraní dívka, vážné téma, nechutné způsoby sebevražd a musi se dost přemýšlet, takže oddechovku určitě nečekejte.
Tak tato kniha se mi nelíbila,jsem ráda,že to mám za sebou.Zvlastni téma sebevražd dětí...dle mého spousta z nich jsou jen znudění lidé,kteří nevědí co roupama dělat..a konec knihy smutný.Jen snad ponaučení"never ani nejlepšímu příteli".
Vraní dívka mě moc nenadchla ,ale i tak jsem si obstarala Skleněná těla . V domnění ,že to bude třeba lepší . Nebylo ..
Není to kniha pro každého, těm, kteří si oblíbili sérii Vraní dívka se ale líbit bude. Mě se kniha líbila moc, stejně jako ostatní knihy Erik Axl Sund.
Kniha má pomalý rozjezd.
Kdo vydrží úvodních (a lehce chaotických) cca 100 stran, během kterých se víceméně stále seznamujeme s postavami a prostředím, toho čeká hluboký a bolestivý zážitek.
Samozřejmě, že formu i téma ocení především ti, kteří si někdy pokládali podobné otázky.
Kteří stejně jako zdejší postavy, balancovali na tenké hranici a patřili mezi ty "rozmazlené fracky, kteří opovrhují životem".
Je to těžké, hutné tema, žádná oddechovka. Čtenář musí přemýšlet, určitě to tedy není kniha pro každého.
Já se k ní určitě ještě vrátím.
„Keď začne hrať organ, rozplače sa aj on. Hneď spozná klavír Jana Johanssona. Skladba z Utanmyry. Znie ako Švédsko.“
Bla bla bla, umění je na prd, bla bla bla, lidi jsou na prd, bla bla bla, svět je na prd, bla bla bla, život je na prd… No ty kráso, pánové Jerker Eriksson a Håkan Sundquist jsou tak přecitlivělí, že by se i Mácha zastyděl. Nebo za to možná mohla ta slovenčina, že na mě tenhle rádoby morbidní thriller zapůsobil tak melodramaticky. Ale k věci. Ústřední motiv románu je perfektní - magnetofonová páska, co koluje mezi lidmi, kteří po jejím poslechu páchají samovraždy, to má prostě náboj. Jenže jestli čekáte konstruktivní vyšetřování, nebo snad smysluplnou logiku, tak jste na špatné adrese. Tady se spíš zdlouhavě polemizuje, hluboce hloubá a zádumčivě hledí do dáli, což sem tam okoření nějaká ta nechutně vyrobená mrtvola nebo detailní pohled na lidské utrpení. Ano, v závěru se sice přijde s jakýmsi vysvětlením kdo a proč, ale že bych téhle psychokvašce věřil, to říct nemůžu.
Nedočteno, absolutně nudná kniha i po 20 stranách se člověk absolutně ne orientuje kdo je kdo a asi mě neberou knihy s vymytymi mozky, bohuzel
Čekala jsem mnohem, ale mnohem víc.
Čekala jsem, že budu zdrcena, že se budu možná i bát, ale nic takového nepřišlo.
Samozřejmě, že je hrozné, když lidé páchají sebevraždy a ještě horší, když k tomu někdo napomáhá, v tomto případě nahrávkami, které byly udělány přímo pro člověka podle jeho data narození.
Psychické poruchy jsou bohužel velkým problémem a málo kdo je umí 100% zvládat. Konec jsem doopravdy nečekala, to musím uznat a z toho důvodu také dávám 2 hvězdičky, protože zase takový odpad to nebyl, ale pokud zvažujete koupi knihy, tak za mě ne-e.
Přečteno za 2 dny, raději rychle, ať to mám za sebou... Děsivé, bizarní, šokující...
Přidala jsem si ji do čtenářské výzvy - bojovala jsem s tím, zda ji přidám mezi knihu, kde hl.hrdina trpí psychickou poruchou (a že jich tam bylo!), nebo knihu, jejíž obálka se mi nelíbí... "Vyhrála" obálka, ta je přímo odporná.
Kniha s velmi zajímavým dějem, má i velmi krásný přebal. Nicméně jsem od knihy čekala víc, než mi ve finále nabídla.
Autoři mají hodně vyhraněnej styl - jak psaní, tak témat. Po Vraní dívce jsem si sehnala i Skleněná těla, a opět to nezklamalo. Nebylo to dechberoucí a fascinující jako Vraní dívka, ale bylo to hodně dobrý, parádní a poutavý. Tak trošku jsem doufala, že mi knížka pomůže vhlédnout víc do uvažování a motivace dětí, které si ubližujou - nikdy jsem nepochopila, jak se někdo může říznout, spáchat na sobě tak odpornou věc. Náznak vysvětlení tam byl, mně teda tak úplně nestačilo... ale vyvolalo to ve mně lítost a soucit s dětma, které tohle dělají.
Knížka měla spád a opět tu podivnou, temnou a tísnivou axel-sundovskou atmosféru. Je to naprosto fantasticky napsáno, jak pode mnou píše Anna. Postavy fajn a už celkem důvěrně známé (o to víc zabolel závěr... do poslední chvíle jsem věřila, že to zvládne... a ten netypický rýsující se vztah - viz dívka nesoucí černý prsten asexuálů do nemocnice, to je BOŽÍ! Auuu, bude mi chybět...), ty, které měly být sympatické, sympatické byly; ty, které měly být divné a vzbuzovat obavy, je vzbuzovaly.
Závěr byl plný překvapení. Vraždy a sebevraždy se nakonec prolnuly. Odhalení vraha mě částečně překvapilo velmi, částečně téměř vůbec. Měla jsem to jako audioknihu a přiznám se, že ten závěr byl trošku divný - polapila mě jedna jediná dějová linka, jíž jsem se držela a hltala, co z ní bude... a vlastně mi uniklo, proč to všecko sebevražedné šílení. Vraždění ano, to bylo vysvětleno dostatečně... ale proč vlastně ty sebevraždy? Jakože umělecká díla, jak bylo v průběhu knihy naznačeno? Asi by to chtělo pořídit si knížku - dost možná to udělám. Skleněná těla si určitě budu chtít přečíst znova. A s partou Jeanette Kjällbergové bych se určitě ještě ráda setkala.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Vraní dívka |
| 2014 |  Hladový oheň |
| 2016 | Skleněná těla |
| 2015 | Pýthiiny rady |
| 2021 | Dům panenek |
Kniha, která člověka dostane do světa, který nechceme, aby existoval. Který snad ani nevěříme, že existuje. Sebevraždy, psychopati, zvrácenosti.. ale ono se to děje, ono to existuje, i když jinde a jinak a ne snad (!) v takové míře a četnosti, jak by se při čtení tohoto žánru mohlo zdát.. skvělá, i když temná kniha.