Černobílý svět
Kathryn Stockett
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/259128/bmid_cernobily-svet-ibG-259128.jpg
5
2537
2537
Společenský román a jedna z nejúspěšnějších amerických knih posledních let. Hluboký a dojemný příběh zasazený do 60. let 20. století na americký Jih je vyprávěn očima tří výjimečných žen. V době panující rasové segregace se mladá běloška slečna Skeeterová s pomocí moudré Aibileen a rázovité Minny rozhodne ukázat svět očima černých hospodyň, čímž převrátí vzhůru nohama město i způsob, jakým se na sebe dívají ženy – matky, dcery, pečovatelky, přítelkyně. Za otázkami rasismu i postavením ženy ve společnosti tkví hlubší poselství o hranicích, těch skutečných i těch, které existují v našich myslích.Ukázka z textu„Aibileen, mám pro vás překvapení. Rozhodli jsme se s panem Leefoltem, že budete mít vlastní toaletu.“ Paní Leefoltová plácne rukama a vystrčí na mě bradu. „Je tamhle v garáži.“ „Ano, paní.“ Ona si snad myslí, že jsem tu celou tu dobu nebyla? „Takže odteď nepoužívejte koupelnu pro hosty, ale tu dole. Není to výborné?“ „Ano, paní.“ Dál žehlím. Pořád tam stojí a kouká na mě. „Takže budete používat tu v garáži, jasné?“ Nedívám se na ni. Nesnažím se dělat potíže, ale už mi přece řekla všechno, co chtěla. „Nechcete si vzít papír a jít to tam vyzkoušet?“ „Já teď zrovna nepotřebuju.“ Paní Leefoltová na sobě má spoustu makeupu. Má ten žlutej makeup i na rtech, takže skoro není vidět, jestli vůbec má nějakou pusu. Řeknu to, co ode mě chce slyšet: „Odteď budu používat koupelnu pro barevný. A pak půjdu a vydezinfikuju i tu pro bílý.“ „No, žádný spěch. Udělejte to, až budete mít čas.“ Ale jak tam stojí a hraje si s prstýnkem, je vidět, že chce, abych to udělala hned. Pomalu odložím žehličku a cítím, jak mi to hořký semínko narůstá v hrudníku. Nevím, co jí říct. Jen vím, že to neřeknu. A vím, že ona taky neřekne to, co mi chce říct, a děje se tu něco zvláštního, protože nikdo nic neříká a stejně mezi náma probíhá rozhovor.„Kathryn Stockettová napsala zázračný román. Budete uchváceni příběhem z časů, kdy ženy měly v životě jen málo možností, ale jejich sny o budoucnosti byly bez hranic.“... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2015 , Knižní klubOriginální název:
The help, 2009
více info...
Přidat komentář
Skvěle podané vyprávění. Moc se mi líbí, že slyšíme příběh ze 3 různých stran. Nevím, jak to autorka udělala, ale já jsem se díky ní dokázala vcítit a tak nějak ztotožnit se všemi 3, i když jsou tak strašně rozdílné... A k předchozím komentářům - taky jsem byla dost v šoku, jak na tom USA bylo před pár lety se svobodou. A teda měla jsem půjčené první vydání z knihovny a četnost překlepů mě naprosto vytáčela! Takhle odfláknout takhle úžasnou knížku je fakt ostuda teda...
Knížka super, krásně se čte a člověku až rozum zůstává stát, jak svobodné USA bylo před 50 lety svobodné.
Tahle kniha mě naprosto dostala, myslím, že jsem místy při čtení ani nedýchala :) Strhující příběhy, moc se mi líbilo, jak se mění vypravěči a celkové zpracování...dokonce jsem i brečela, silný příběh!
Nádherná kniha ! Kniha vás nutí číst dál a nepřestávat . V americké společnosti tabuizované téma se pomalu ,ale jistě prodírá na povrch a to je dobře ! :)
Krasná knížka, která Vás okamžitě vtáhne do děje a nepustí dokud nedočtete. Poslední kapitoly jsem vyloženě hltala! Teď mi budou hlavní aktérky chybět, brala bych nekonečný příběh s dalším vypravěním a novými příhodami :)
To je přesně ta kniha, o které už na začátku víte, že by neměla nikdy skončit. Úžasně vykreslené postavy, zajímavý příběh, pro mně skvost.
Zajímavá kniha, moc pěkně se i četla, myslím, že je to celé dobře napsané a plasticky vykresluje tu dobu šedesátých let v Americe... ale četla jsem i mnohem lepší knížky, zas taková bomba to podle mě není.
To je neuvěřitelně zákeřná knížka. V šest večer si k tomu člověk "na chvíli" lehne, jedna, druhá, třetí kapitola, no tak dobře, tak ještě jedna...no zbývá ještě jedna kratší k další vyprávějící osobě a ... a ... a sakra, vždyť ono je deset hodin pryč, a bude za mě někdo v pět ráno vstávat?? Asi ne, co:)??
Je to snad první knížka, kterou vidím napsanou ich-formou z pohledu 3 osob, dvou černošských služebných a paní (no spíš slečny) Skeeter. Černošské hospodyně mají poměrně netradičně docela hovorovou mluvu, styl vyprávění Skeeter je přece jen uhlazenější.
Co se týká obsahu, popsal jsem to už na csfd.cz v komentáři k filmu, je to docela zarážející, když si člověk uvědomí, že v tom nejcivilizovanějším a nejvyspělejším státě světa, v té zemi neomezených možností (nebo je to jinak??) se ještě v polovině 60. let 20. věku - vždyť to není zase tak dávno - takhle ostře oddělovali černoši od bílých, a to na základě mnohých platných zákonů, že tehdejší služebné nesměly ani na stejný záchod...mimo jiné. Ostře s tím kontrastuje život tehdejších mladých - bílých - žen z očividně poněkud lepší společnosti (aneb když děti mají děti), scházejících se na pravidelné partičky bridže, případně pořádajících "charitativní" večírky na pomoc africkým dětem, které s každou možnou příležitostí dávají najevo svoji nadřazenost nad černými služkami. Ale i mezi nimi se najdou jisté "bílé vrány", jako třeba paní Celia.
V tomto kontextu vyniká to, co napsala Elanie Stein v prvním dopise Skeeter: "Pište o tom, co vás znepokojuje, zvláště pokud to všechny ostatní nechává chladnými". Skeeter tato rasová segregace chladnou nenechávala, a tak nakonec dotáhla k úspěšnému konci to, o čem zpočátku pochybovala, že se jí vůbec podaří začít.
Je to krásně, neobyčejně čtivě napsaná kniha. V poslední zhruba třetině dochází k jisté gradaci děje, jsou objasněny některé dějové linky, které jsou v úvodních dvou třetinách zmiňovány jen v jistých náznacích. Skeeter postupně poznává, že to co napsala, bylo správné, zároveň si proti sobě vytvoří řadu nepřátel, pozná, kdo ji naopak pochopil, a nakonec jí nezbývá, než rodné město opustit. Naštěstí se tak děje z důvodu získání práce v New Yorku. S touto dobrou zprávou je naopak docela v kontrastu propuštění Aibileen od Elizabeth, víceméně na popud Hilly.
Proti filmu je knižní podoba, jak už to bývá, o něco obsáhlejší, jsou tam místa, která se ve filmu neobjevila nebo se do něj prostě nevešla. Ale mě se moc líbilo obojí. Knihu si rád někdy přečtu znovu.
A poslední poznámka k pravopisu. Několik uživatelů tady hořekuje nad příšernou prací korektora. Už jsem v poslední době četl několik knih, u kterých jsem pochyboval, zda vůbec nějakými korekturami prošly, a při čtení takových paskvilů dost trpím. Odolal jsem tedy bazarovým nabídkám a zvolil nejnovější vydání z r. 2015. A ejhle... pár chyb se tam našlo, záměna jsme/jsem, nejvíc jsem asi nadskočil u slova "polikám", ale jinak to nebylo tak strašné, jak jsem čekal, někdo tu píše, že co strana, to aspoň jedna chyba. Tak to určitě ne, zřejmě si tu knížku opravdu někdo přečet a drtivou většinu chyb před novým vydáním opravil.
Před pár lety jsem se zamilovala do amerického filmu The Help. A jak možná podle obalu poznáte, jedná se právě o předlohu slavného oscarového filmu z roku 2011. Trochu jsem se bála, jaký je vlastně originál, protože film se mi líbil přesně takový jaký je a bála jsem se že byly opět vynechané důležité detaily. Nemohla jsem se splést více. Kniha je skoro od originálu k nepoznání. Samozřejmě vynechali pár scén, které ale vůbec neovlivnily průchod děje. Pro někoho kdo se rohodně knihu přečíst a viděl film bude možná ze začátku trošku matoucí přeskakující děj. Je to jen z důvodu, že kniha popisuje vše z pohledu jiné postavy. Za mě tato kniha je prostě něco dokonale nepopsatelného. Jediné mínus, které bych vytkla je asi měkká vazba, ale vůbec to nemění nic na mém názoru, že by si ji měl každý přečíst. BTW : Moje nejoblíbenjěší věta jak z knihy tak filmu zní :
Eat my shit! :D
Ale jo, pěkné. Za padesát let si na tu knihu asi nikdo nevzpomene, ale koho to trápí? Odpočinková četba, která se v člověku snaží vzbudit pocit, že čte něco hlubokého, to byl vždycky dobrý recept na úspěch. Ale dost ironie, příběh je to hezký a dojemný, zručně odvyprávěný a bez zbytečného patosu. Vtáhl mě do děje, budil zvědavost na další stránky, moje sympatie i antipatie si získávaly ty správné postavy, tak jak podle autorky měly. Jen bych jí jako spisovatelce přál více odvahy a méně vzpomínek na kurzy tvůrčího psaní. Trochu krotké, ale jinak zdařilé.
Se zatajeným dechem jsem četla poslední třetinu knihy s tím, jak to vlastně s černými i bílou hrdinkou dopadne. Moc krásná kniha.
Knížku jsem si koupila kdysi v antikvariátu a až teď jsem na ni dostala "chuť". Po první kapitole jsem si říkala, že jestli to bude jen takovéto vyprávění, tak tedy nic moc....ale ono se to rozběhlo tak, že jsem skoro nebyla schopná knížku vůbec odložit. Níže někdo zmínil, že příběh je příliš černobílý, všechny bílé paničky jsou mrchy a černé hospodyně všechny hodné a obětavé... já jsem tedy ten pocit neměla, třeba Minny mi přišla strašná, ale tedy tím koláčem si mě fakt získala :-) A konec, ten mi tedy přišel úžasný...ano, segregace nezmizela jako mávnutím kouzelného proutku, ale osudy všech hrdinek skončily nejlépe, jak mohly.
Skvělá kniha,je to slabý odvar toho jak to bylo doopravdy ale i tak je to nářez,že se lidi tahle chovali
Môžem len súhlasiť so všetkými pozitívnymi komentármi k tejto knihe, pretože je naozaj, naozaj skvelá, a aj keď sú to všetko známe veci /o rasovej segregácii/, stále šokujú a nútia nás premýšľať, pretože ....pretože je svet stále plný deliacich čiar: náboženských, rasových, kultúrnych....Raz sa nám budúcnosť vysmeje...
Knihu doporučujem!!!!
Z mých dosud přečtených knih mezi těmi nejoblíběnějšími. :-) Natolik se vžít do knihy, aby se do mě tak hluboce zaryla, se mi často nestává. Četla jsem ji už před delší dobou, ale přetrvává v mém srdci stále. Připadá mi, že kniha vypráví jen tak, obyčejně, nesnaží se ze sebe dostat nějaká moudra, která jsou spíše klišé, jak mi to připadá u některých jiných opěvovaných románů. Nádherný příběh. :-)
Filmové zpracování mě zklamalo. Nuda.
Štítky knihy
děti ženy zfilmováno USA (Spojené státy americké) černoši rasismus Mississippi diskriminace služky, služebné hospodyně
Skrýt reklamy
jedním dechem a s nadšením
myslím, že tato kniha nechtěla pouze upozornit, jak to bylo před pár desetiletími v USA nerovné, ale hlavně na to, že se věci až tak hrozně moc nezměnily...možná se již nehrozíme usednout na stejnou toaletu s černochy, kulturní stereotypy mají ale obří setrvačnost!