Černobílý svět
Kathryn Stockett
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/259128/bmid_cernobily-svet-ibG-259128.jpg
5
2500
2500
Společenský román a jedna z nejúspěšnějších amerických knih posledních let. Hluboký a dojemný příběh zasazený do 60. let 20. století na americký Jih je vyprávěn očima tří výjimečných žen. V době panující rasové segregace se mladá běloška slečna Skeeterová s pomocí moudré Aibileen a rázovité Minny rozhodne ukázat svět očima černých hospodyň, čímž převrátí vzhůru nohama město i způsob, jakým se na sebe dívají ženy – matky, dcery, pečovatelky, přítelkyně. Za otázkami rasismu i postavením ženy ve společnosti tkví hlubší poselství o hranicích, těch skutečných i těch, které existují v našich myslích.Ukázka z textu„Aibileen, mám pro vás překvapení. Rozhodli jsme se s panem Leefoltem, že budete mít vlastní toaletu.“ Paní Leefoltová plácne rukama a vystrčí na mě bradu. „Je tamhle v garáži.“ „Ano, paní.“ Ona si snad myslí, že jsem tu celou tu dobu nebyla? „Takže odteď nepoužívejte koupelnu pro hosty, ale tu dole. Není to výborné?“ „Ano, paní.“ Dál žehlím. Pořád tam stojí a kouká na mě. „Takže budete používat tu v garáži, jasné?“ Nedívám se na ni. Nesnažím se dělat potíže, ale už mi přece řekla všechno, co chtěla. „Nechcete si vzít papír a jít to tam vyzkoušet?“ „Já teď zrovna nepotřebuju.“ Paní Leefoltová na sobě má spoustu makeupu. Má ten žlutej makeup i na rtech, takže skoro není vidět, jestli vůbec má nějakou pusu. Řeknu to, co ode mě chce slyšet: „Odteď budu používat koupelnu pro barevný. A pak půjdu a vydezinfikuju i tu pro bílý.“ „No, žádný spěch. Udělejte to, až budete mít čas.“ Ale jak tam stojí a hraje si s prstýnkem, je vidět, že chce, abych to udělala hned. Pomalu odložím žehličku a cítím, jak mi to hořký semínko narůstá v hrudníku. Nevím, co jí říct. Jen vím, že to neřeknu. A vím, že ona taky neřekne to, co mi chce říct, a děje se tu něco zvláštního, protože nikdo nic neříká a stejně mezi náma probíhá rozhovor.„Kathryn Stockettová napsala zázračný román. Budete uchváceni příběhem z časů, kdy ženy měly v životě jen málo možností, ale jejich sny o budoucnosti byly bez hranic.“... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2015 , Knižní klubOriginální název:
The help , 2009
více info...
Přidat komentář
Bohužel jsem nejdříve viděla film.. ale ani tento fakt mi knihu nepokazil. Knihu jsem přečetla jedním dechem a před očima se mi přitom promítal celý Jackson i se svými obyvateli a já si připadala, jako bych to všechno tak trochu prožívala společně s nimi.
Když opominu plno překlepů (na 400 stran až příliš), tak nevím proč jsou všichni touto knihou tak nadšení. Je roztahaná (mohla být poloviční), s divnými zápletkami (pěkný termín v recenzi - přitažené za vlasy) a příliš pozornosti popisu prostředí/věcí než postavám. Kniha je o předsudcích rasismu, ale….
Rozdělování kapitol na Aibileen, Minny nebo Skeeter bylo zbytečné a můj dojem je, že to autorka použila, aby čtenář vůbec poznal koho právě v ději sleduje, místo aby lépe propracovala charaktery. Co vykreslila nejlépe je role hospodyně. K tomu dodáno černá hospodyně. Pokud nějaké + body pak za Aibileen. Ta se jak charakterem, činy, tak vývojem smýšlení jeví jako nejpřesvědčivější postava. Např. její empatie s bílými dětmi, které vychovává dle svědomí ne barvy, ale přitom odchází do jiné rodiny, kde budou děti jen do určitého věku.…
Těžko posoudit jak se změnil pohled Američanů z 60.let 20.století, nejen v Mississippi, na otroctví / rasismus, resp. pohled černých na bílé, a opačně. USA měli nedávno v čele své země černého prezidenta, ale dnes mají někoho kdo buduje nejednu zeď…..
A kdo tady u nás, nejen v Evropě, hrdě tvrdí, že nesnáší rasisty, by se měl zamyslet př. kdo dělá jakou práci. Možná ne v našich domech, ale „jen“ v nemocnicích, službách. Opravdu jsme z obliga rasismu? Co třeba volba prezidenta, jemuž stačila jedna populistická informace o tisících utečenců, kteří zaplaví naši zemi (kdo si rozumně řekl - co by tady hledali za štěstí?)
Za mne – přečíst ano, ale zážitek minimální.
Výhledově zkusím Jako zabít ptáčka od Harper Lee, i když Pulitzer mne odrazuje:o))
Úžasná kniha, nemohla jsem se odtrhnout. Byla první tohoto žánru, kterou jsem četla. Velmi oceňuji, že jsem si při čtení mohla rozšířit obzory.
Nejkrásnější kniha, kterou jsem letos četla. Silný příběh, úžasně vykreslené postavy a hlavně ten pocit, který to ve vás zanechá, především to, že je těžké uvěřit, že něco až tak absurdně nespravedlivého bylo možné před pouhými 50 lety. Otroctví sice tou dobou bylo už dávno zrušeno, ale bohužel i dlouho potom to bylo skoro stejné, ačkoli oficiálně černoši nebyli otroci, ale hospodyně, kuchařky, zahradníci apod. Jenže s úplně jinými pravidly a přístupem než by měli bílí zaměstnanci. Svým způsobem mi ale bylo líto i bílých slečinek....jaké měly prázdné životy, jak neměly čas na vlastní děti, protože se přece věnovaly dobročinnosti a různým spolkům a tak je nechávaly vychovávat svým opovrhovaným personálem...nutno dodat, že ale ani bílé ženy to ještě tehdy neměly jednoduché. V blízké budoucnosti se však už vynořují kontury prvních hippies a kromě nich také naděje, že tahle absurdní a pro nás už skoro nepochopitelná pravidla, chování a přístup se změní. Problém lidstva je ale v tom, že má krátkou paměť a že všude na světě existují lidé, kteří s nostalgií vzpomínají na "staré dobré" pořádky, ať už je to segregace etnických menšin, náboženských menšin, různé formy totality apod. Proto bych tuto knihu dala přečíst všem, někteří by se možná díky ní mohli zamyslet.
Úžasná kniha, moc mě nadchla. Popisuje osudy černochů a bělochů v šedesátých letech na americkém jihu. Knížka je mnohem lepší než film a hlavně vezme za srdce....
Tak tahle kniha se povedla! Tohle mě bavilo číst od začátku do konce. Naprostá pecka.
Příběh o tom jaké to je být černý a žít v Mississippi v šedesátých letech. Není to nic hezkého jak se dokáží lidé chovat k druhému. Tak velké rozdíly mezi lidmi by být neměli.
Kniha se krásně četla, moc se mi líbilo střídání pasáží mezi hospodyněmi a paní Skeeter. Od knihy jsem se nemohla odtrhnout. Moc doporučuju k přečtení.
Především (ode mě nic nového vzhledem ke stovkám komentářů): obsahově důležité, velmi čtivé, kompozičně přitažlivé i díky různému vyjadřování tří vypravěček, zaplněné postavami vzbuzujícími výrazné sympatie i výrazné antipatie, neobvyklá zápletka, výborné dialogy, žádný patos. V mých letošních – jedna ze tří nejlepších.
Kontrast černé a bílé tu funguje nejen ve smyslu rasovém, i když ten je tu hlavní a samozřejmě mě zasáhl plnou silou. Na něj jsem byla trochu připravená, i když zcela to snad ani nejde. Co mě ale zajímalo sledovat nejvíc: překonávání schémat v hlavě, zvláště těch, která přebíráme od rodičů - lidí, jichž si vážíme a jež milujeme. Skeeter je výborná postava, nejen kvůli odhodlání psát onu osudnou knihu. Její vývoj a boj se schématem daným tlakem společnosti, která bílým ženám z lepších rodin přikazovala jasnou linii – manželství, víru, kariéru či alespoň účast na společenském životě a charitě i jasně daný vztah k nižší rase – jsem sledovala s hořkým úsměvem. Obzvlášť promluvy její matky mě naplněním schématu pobavily ("Neber jméno boží nadarmo, Eugenie Phelanová. A teď použij rtěnku.") či ve mně vzbudily odpor (vysvětlení události v rodině, o které původně lhala).
Díky Černobílému světu nyní přemýšlím, jaké schéma mám v hlavě tady a teď.
Díky filmu jsem se rozhodla přečíst si i knihu, protože film mě dostal a očekávala jsem, že kniha mě dostane ještě víc a to se také stalo! Rozhodně stojí za přečtení, i když možná zaujme spíš ženy, ale i tak je dokonalá. Nechá vás nahlédnout do světa plného pokrytců, nenávisti, pomluv, společenských konvencí, který většina z nás bohužel zná, ale z trošku jiného úhlu. Ale také je v ní spoustu krásných příběhů, které jsou plné lásky, něhy i vtipu.
Je úžasně napsaná a rozhodně vás nenechá chladnými a možná ani suchými. Další dílo, které krásně ukazuje, jaký svět si lidé tvoří a pak se diví, že nefunguje a že je tu spousta násilí.
Sonda do časů minulých, kdy už jako střední bílá třída jste byli někdo a vlastnictví černé služky, respektive otrokyně i po zrušení otroctví, byla takřka nezbytnost.
Některé knihy, jako Černobílý svět nebo Jako zabít ptáčka (prostě klasiky), bych doporučila přečíst všem těm rasistkám a rasistům z diskuzí na iDnes, i když myslím, že by to jejich mozeček nepobral.
Rasismus nenávidím a příčí se mi. Já sama si nedovedu v hlavě uspořádat, proč by někdo měl být pro mě něco méně jen kvůli barvě kůže. Nepochopím to prostě.
A je mi šíleně líto, když i ve 21. století, kdy třídíme plasty a odpad, nemusíme jíst maso, protože ho nepotřebujeme, nemáme trest smrti, auta jezdí na elektřinu, apod., někdo stále někým opovrhuje, protože není bílej, ale je zelenej.
Když se vrátím zpět ke knize, nejvíce se mi líbily kapitoly Aibileen kvůli odkazu k Bohu a celkové její filosofii. A Minnyin koláč bych taky ráda dala občas někomu ochutnat. :)
Ke knize jsem přistupovala s docela velkým očekáváním. A častečně jsem dostala to, co jsem chtěla. Autorka dle mého velmi věrohodně vykreslila atmosféru 60. let amerického Jihu. Panebože, to je neuvěřitelné, že se to dělo! Dnes jsem se dívala na MS v atletice a hádejte co? Téměř všichni američtí závodníci byli tmavé pleti. Co tím chci vlastně říct? Já nevím. Asi že mi nad tím kontrastem padesáti let zůstává rozum stát. Ale zpět ke knize Byla na mě opravdu dost roztahaná. Ze třech příběhových linií mě nejméně zaujala ta od Skeeter, někdy mi přišla úplně mimo. To Minny a Aibileen byly jiné kafe. Líbilo se mi, jak je autorka vykreslila, nebyly si ani trochu podobné, takže mě obě linie dost bavily. Ta Minnyina byla občas trochu přitažená za vlasy, ale budiž. U posledních cca sto stran jsem ani nedutala a chtěla jsem jen číst a číst. A konec mě roztrhal na cimprcampr. Málem mi i slza ukápla, jak jsem byla dojatá. Moc pěkná knížka to je. Výsledný dojem ale poněkud kazí odbytá redaktorská práce.
Tuhle knihu jsem začala číst na základě hodnocení mých oblíbených uživatelů ačkoliv téma rasismu není mé oblíbené. Přesto mě chytla hned od prvních stránek.Bezvadný styl psaní , úžasné postavy, prostě výborná kniha a silný příběh.
Děkuji svým oblíbeným uživatelům a všem ostatním, díky kterým se mi do rukou dostala tato úžasná knížka. Otázky segregace, rasismu, kastování společnosti a předsudků jsou zde prezentovány na vzájemně propojeném příběhu tří žen skvělou a čtivou formou. Rozhodně doporučuji.
Nikdy jsem se o toto téma a dobu nezajimala a nijak o ní nezavadila. A přijde mi až neskutečné, že bylo v roce 1963 - 4 tohle možné.
Štítky knihy
děti ženy zfilmováno USA (Spojené státy americké) černoši rasismus Mississippi diskriminace služky, služebné hospodyně
dlouho jsem se na ni chystala, nyní jsem ji dopřála a vzala s sebou na výlet do Prahy..ve vlaku cestou z Ostravy a do Ostravy zdárně přečetla...a hvíle ve společnosti slečny Skeeter si náležitě užila...kniha se možná trochu vleče, asi jako to horké léto v Mississippi....ale její poselství je ostré, naléhavé a hluboké...ukazuje rasovou segregaci na jihu USA..nahlíží do duší černých hosppodyň..které ukrývají často velmi protichůdé pocity...vynořující se denně z nuzných poměrů, často unikající od domácího násilí, aby si poslechli a vytrpěli svoje za dobře odvedenou práci...
Pohled trochu jiný, než ukázala slečna Scarlett a její pěstounka od Margaret Mitchellové...
Skeeter poslechne hlas svého srdce a nebojí se jít s kůží na trh...drsná situace, kdy se proti ní obrátí díky jejím "viditelným" aktivitám skoro celé městečko, její kamarádky, ba přichází i o snoubence ..a to městečko neví, že píše knihu...zase vidět, jak jeden čověk dokáže strhnout většinu. A jak je důležité v kritických momentech necouvnout, i když mě skupina slepiček vyštípe z klubu, z dívčí ligy, z redakce pochybného plátku...Skeeter se povedla :)
a moc se mi líbila taky postava Celie Footové - "bílé spodiny" - kerá se zoufale snaží zapadnou do snobského prostředí..a která díky svému původu kašle na hranice. Protože ty si tvoříme jen ve vlastní hlavě....
autorka vycházela z vlastní zkušenosti....a i kdyyž se snažila, kdoví, jak špatné/možná trochu lepší to vlastně tehdy bylo, a c všechno musely hospopdyně zežvíkat (krásně ukázáno na postavě hubaté Minny - a to kolikrát ještě držela jazyk za zuby..)
knížka nutící k zamyšlení. místy dojemná, místy tvrdá. ukazující nám, jak by některé věci neměly být..kdo z nás je tady proto, aby se povyšoval ??
Doporučuji !
"Jsem vzteky bez sebe tak, že se třesu. Vyběhnu do schodů a ohromeně se svalím k psacímu stroji. Nechápu, jak mohl matka vhodit někoho, kdo jí prokázal tu největší službu, vychoval její děti, naučil mě laskavosti, sebeúctě. Zírám na svůj pokoj s růžovou tapetou, závěsy s poutky, zažloutlými fotkami, které tak dobře znám, že mi už téměř nestojí za pohled. Constantine pro naší rodinu pracovala devětadvacet let.."