Cyklistka: Osud poslední baronky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531922/bmid_cyklistka-osud-posledni-baronky-65c886c7acec5.png
4
545
545
OSUD POSLEDNÍ ŠLECHTIČNY Z RODU BATTAGLIA Být vzornou manželkou: takový osud měl čekat Blanku ze šlechtického rodu Battaglia. Její dobrodružná povaha jí však velela jinak. Z divokého děvčete vyrostla sebevědomá žena, která na kole zcestovala kus světa. Své stáří Blanka pak tráví v chátrajícím rodném zámečku v jihočeských Bratronicích. Sleduje, jak známý svět kolem ní mizí. Až díky studentce žurnalistiky Kláře ožívají vzpomínky na Blančin dávný pestrý život – i na její osudovou lásku, po které jí zůstal jen nikdy nepřečtený dopis. JANA PONCAROVÁ Jana Poncarová žije v Plzni, je novinářka a copywriterka. V příbězích, které píše, hledá pravdu o světě a vlastní osvobození. V roce 2018 debutovala úspěšným románem Podbrdské ženy, který sleduje osudy tří generací žen žijících v podhůří Brd. O rok později vyšel román Eugenie inspirovaný skutečným osudem plzeňského hotelu Continental a jeho majitelky.... celý text
Romány Literatura česká Biografie a memoáry
Vydáno:
2021
,
Voxi
Interpreti: Jana Plodková , Dagmar Čárová
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem koupila mámě, abych si to mohla i sama před sebou obhájit. Bylo to první setkání s autorkou, dostala jsem se k ní na základě jednoho článku. Tehdy mě tam zaujal zejména Deník Věrky Kohnové (ten jsem si samozřejmě pořídila taky, když už platím poštovné, že), ale i další knihy vypadaly víc než zajímavě.
Blanka byla docela číslo, docela bych ji chtěla za kamarádku. Pak jsem jí záviděla odvahu jezdit sama po Evropě. Když jsme se dostali k roku 1938, měla jsem trochu strach číst dál, bylo celkem zřejmé, co se během války stane (a taky stalo). Podruhé jsem se zasekla po Blančině návratu ze Švýcarska. Tam pak taky bylo tak nějak jasné, jak se budou v novém politickém zřízení k rodině chovat.
Ale dočetla jsem a rozhodně nelituji. Je to letos jedna z nejlepších knížek, co jsem četla.
Taky bych knihu společně s Podbrdskými ženami zařadila mezi autorčiny topky. I když jinde by mi to asi vadilo, tady mě skákání z jednoho časového období do druhého, z myšlenky do myšlenky vyloženě bavilo. Perfektní, ale zároveň hodně smutný vhled do hlavy paní baronky na sklonku života.
No jo, dejte cyklistce do ruky knihu Cyklistka! Co se stane? Ta první cyklistka čeká, že ta druhá bude mít díky bicyklu hlavu výš než ostatní, ale jenom proto, aby získala nadhled; že bude mít díky nohám na pedálech větší ukotvenost v realitě; že bude mít díky té námaze - těžké, ale ve výsledku příjemné - silnější psychiku. Ne že by nic z toho neměla, ale všechno tak nějak v menší míře, než ona cyklistka-čtenářka čekala. Navíc zůstala cyklistka-baronka až příliš osudově zaláskovaná, až téměř „červenoknihovně“, a to první cyklistku už moc nebavilo číst; málo kola, hodně citů :-).
Říkám si, že inspirace skutečnou postavou a její obalení vymyšleným příběhem je docela šalamounské řešení, proto jsem si troufla napsat předchozí odstavec. To, že autorka zvolila k obalení zrovna to opačné, než bych si já představovala, je problém spíše můj. Že je to talentovaná spisovatelka, je na stylu dost vidět – a ocení to čtenáři preferující „klasické“ psaní.
(Drobnost pro pousmání: po několika letech čtu zase občas papírové knihy – a řeknu vám, vidět slovo „vydět“ na papíře, to vás vykolejí! Stejně jako třikrát použité „sepjetí“, byť „napětí“ je všude správně.)
Řekla bych, že spolu s Podbrdskými ženami, nejkrásnější kniha paní Poncarové. Ještě jsem četla Eugenii o hoteliérce, taky nebyla špatná. Cyklistka vypráví příběh baronky Blanky Battagliové, poslední ze svého rodu. Je to reálná postava. Autorka popisuje osud rodiny za války, za komunistů, jak se choval režim k majetným, jak jim byly odebírány majetky. Baronka dožívá sama v chátrajícím zámku, vzpomíná na svě dětství, mládí, na svou lásku, na své cyklistické zážitky. Nádherně popsaný příběh, hodně se mi líbí i úžasné přátelství mezi Blankou a Růžou, které vydrželo až do konce
Úžasná kniha, smekám před paní autorkou. O Blance B. jsem neměla tušení a jsem moc ráda, že jsem si mohla přečíst tento úžasný příběh. I když je příběh plný těžkých životních situací, je velmi dobře zpracován. Po přečtení mám pocit, že jsem četla příběh vyprávěný přímo paní baronkou. Za mne nejlepší kniha paní Poncarové, na kterou budu hodně dlouho myslet. Doporučuji shlédnout video o kterém je zmínka na konci knihy.
Krásně namluvena historie baronky Blanky z rodu Battaglia. Její situace byla neveselá, protože v padesátých letech tady majetní lidé neměli právo pokračovat a majetek jim byl odňat. Neměly už dále podle režimu existovat. Velmi ubíjející situace pro ně. I taková byla doba...
Upřímně si myslím, že je to jedna z nejlepších knih od Jany Poncarové společně s Podbrdskými ženami. Příběh mě velmi zasáhl, možná, protože to je tragédie o vymření jedné rodiny bez potomků, nenaplněných snech a talentech a o jednom chátrajícím zámku, který stojí dodnes (pokud ho ještě naši spoluobčani nerozebrali jako ostatní cennosti). Blanka mi byla od začátku velmi sympatická, odvážná svérázná a emancipovaná žena a to i přes všechno tu nespravedlnost, kterou v životě zažila. Také musím vyzdvihnout tu atmosféru života v osamění a souznění s přírodou a krajinou Bratronic, bylo to velmi realistické a byla jsem překvapena, jak dokážu pocity a vjemy chápat, že jsem je vlastně obdobně někdy už tak také cítila. Nevím, jestli se dokážu někdy jet podívat na ten zámek, bude mi to trhat srdce, v jakém je stavu, když si člověk představí, že tam ještě před 100 lety skromně a slušně žila rodina Battaglia, která nikdy nikomu nic neudělala. Dočetla jsem knihu zrovna když v televizi běží Olympiáda v Paříži a je mi úzko z představy, že v jiné době za jiných okolností by se Blanka s Kristiánem mohli také zúčastnit obdobných cyklistických závodů takového měřítka.
Autorka popisuje život baronky Blanky z rodu Battaglia.
Děj se odehrává v reálném zámku v Bratronicich a Blanka zde opravdu žila.
Skutečnost se prolíná s fikcí, zrovna tak i děj je chvíli v současnosti, chvíli v minulosti.
Nijak mi to nevadilo, tohle mám ráda.
Poslední třetina knihy byla dost vláčná. Ale 20.stoleti celkově mám nastudováno, věděla jsem, co nevyhnutelně přišlo. Bylo mi z toho úzko.
Kniha se mi četla hodně dobře a dala bych ji jako povinnou četbu pro středoškoláky.
Až budeme mít cestu do jiznich Čech, určitě se na zámek do Bratronic podíváme. I když víme, že je v žalostném stavu.
* ještě citace...."...zaposlouchám se, jestli k nám zase nejdou ti muži v dlouhych tmavých pláštích, nacisté nebo komunisté, na tom nesejde."
Chvilkami trochu zdlouhavé, ale i tak se mi kniha moc líbila. Místo jsem si našla na mapě a i současný stav zámku, až pojedeme kolem, moc ráda bych se tam podívala.
Docela fajn čtení. Nic náročného, ale hlavní hrdinka je sympatická a inspirativní žena. Zámeček v Bratronicích je ve stavu, který by baronku Blanku nepotěšil...
Kniha, po které bych sama nesáhla, kdybych si ji nevylosovala v Rande na slepo.
A byla super.
A opět mě přivedla na myšlenku, co bych byla za komunismu za člověka. Vzala bych ty hrnky, nebo ne?
Líbí se mi jazyk, jakým je příběh psán.
Za zhlednutí stojí i dokument, který byl autorce inspirací
https://m.youtube.com/watch?v=nbLSGee4neY&;pp=ygUNcGFuaSBsZSBtdXJpZQ%3D%3D
Příběh silně dojemný. Otec, sice šlechtic, vlastenec, ale poctivý sedlák, děti vychované sice v rodinných hodnotách ale skromně. Maminka, stále žijící ve vzpomínkách na rodnou Itálií, křehká duše. Blanka a mladší Kristián propadli oba jízdě na kole, což za jejich mládí nebylo tak časté a vytrvali do pozdního věku. Blanku učil jízdě na bicyklu v Itálii o prázdninách Richard, spřízněný druhé větve rodu Battaglia. Přátelství za dob studií ve Vídni přerostlo v něžnou lásku až do dob, kdy celá Evropa byla podřízena nacistické nadvládě a po pár letech nadvládě budování socialismu. Rodina přišla o majetek a na polích pracovala jako každý druhý, občas zpestřena pobytem ve vězení. Konec rodiny byl smutný, i zámeček chátral a Blanka, přestože byla učitelkou, zůstala jedinou nájemnicí v rodinném domě ve dvou místnůskách, skromně, se starou kočkou a vzpomínkami. Kniha na mě silně zapůsobila.
Moje první přečtená kniha od této autorky. Moc se mi líbil styl vyprávění, který má dvě roviny, a to vzpomínající starší žena a její mladší verze. Nicméně hlavním pokladem této knihy bylo hlavně líčení přírody a také pocitů. Už dlouho jsem nečetla tak přirozeně a přitom mistrně vylíčené detaily, které se pojí s přírodou. Hned jsem měla pocit, že jsem s hlavní hrdinkou přesně na tom daném místě, které v knize líčí. Dokázala i vystihnout tu volnost a svobodu, kterou Blanka prožívala při jízdě na kole.
Mám však pocit, že děj ke konci slábl. Samozřejmě jsem byla zvědavá, co se ukrývá v tajemném dopise a vlastně mi to takto i stačilo (nesdílím názor, že mělo být jasně dané, co se stalo s Richardem).
Přiznám se, že o baronce Battaglia jsem se dozvěděla až z této knihy a jsem ráda. Poslední dobou přesně takové příběhy vyhledávám. Ty, které mě nutí zjistit si o dané události nebo osobě víc, které ve mně podnítí zvědavost. Těším se proto na další knížky od Jany Poncarové. :)
Kniha se mi moc líbila a splnila mé očekávání. Pocity jedné nezdolné ženy, která se nenechala zastrašit tehdejší dobou. Dějem se prolíná hloubka přátelství a odvaha. Jen je mi líto, že ji nikdy nebylo dopřáno vychovávat děti.
Audiokniha. Nedoposloucháno. Možná, že kdybych to četla, hodnotila bych jinak. Ale audiokniha mě nedokázala vtáhnout do děje, nedařilo se mi soustředit se na poslech, strašlivě jsem se nudila.
Já jsem prostě namlsaná Podbrdskými ženami a žádná další autorčina knížka mě tak nevzala. I když Cyklistku bych zařadila asi na druhé místo. Příběh je přitažlivý, ale nějak mi přijde jakoby povrchní, unylá. Nevím, jak přesně to popsat. Prostě jsem si příjemně početla, ale necloumaly mnou žádné emoce, neježily se mi chlupy na rukou ani mi nebylo líto, že už je konec.
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Moje první kniha od autorka. Měla jsem z ní dost depresivní pocit. Trochu mi vadilo časté skákání v čase a delší popisné pasáže přírody.