Cyrano z Bergeracu
Edmond Rostand
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/209677/bmid_cyrano-z-bergeracu-209677.jpg
5
368
368
Bohatýrská komedie veršem o pěti dějstvích. Hra Edmonda Rostanda byla v překladu Jaromíra Jahna poprvé hrána 15.5.1925 v Městském divadle na Královských Vinohradech. Titulní roli hrál Zdeněk Štěpánek.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1926 , Zátiší, knihy srdce i duchaOriginální název:
Cyrano de Bergerac, 1897
více info...
Přidat komentář
Mezi divadelními hrami, je toto jedna z perel. V době, kdy ž se v divadlech neveršuje, přináší Rostand plně veršované drama, které není žádnou akademickou nudou, má brilantně vystavěný děj, docela svižně plyne a funguje jak na papíře, tak i na jevišti. No a kouzelný Vrchlického překlad je samozřejmě stejně výjimečný, jako ta hra.
Cyrano mě mile překvapil, nemám tedy moc ráda divadelní hry, mívám v tom zmatek a je tam většinou spousta postav..
No a tady jsem se nezklamala, začátek byl fakt zmatený, myslela jsem, že to vážně nezvládnu dočíst..
Avšak! Po několika stranách jsem pochopila, o co tady půjde. Divadelní drama jsem četla nedávno a líbilo se, tohle bylo ale romantické drámo! A fakt dobré!
Před lety jsem měla jít na představení do divadla, a teď lituji, že to nakonec padlo..
Moc hezké!
Jen sakra, jak to vydržel po ta léta? Jak to v sobě mohl dusit? Neuvěřitelné. Zajímavý charakter.
(SPOILER) Výjimečná divadelní hra se skvělým překladem Vrchlického. Nejvíce jsem si pochopitelně užívala milostná vyznání Cyrana Roxaně. Pravdou je, že postava Roxany mi moc sympatická nebyla. Jednalo se o naivní ženu, která pozdě přišla na to, že milujeme hlavně krásu duševní a ta tělesná by měla být až na druhém místě.
Cyrano je jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav. Kdo (po)zná, může se dovtípit proč.
Vrchlického překlad je opravdu špička. Ani jsem nečekal, že se u Cyrana z Bergeracu i několikrát pousměju.
Ryzí recitátor slov, zářících pokladem slok, o tisíci brožích, které nosí ránem, pod lunou - tou noční lucernou. Cit. Syt skrýváním. Loká vánek sychravý. Churaví. Pod listovím přiznává nejeden list májový. První a poslední trubadúr. Mučedník lásky.
Klíčová otázka téhle hry je vlastně hodně zajímavá: můžeme aktivně vytvářet štěstí milované osoby, když víme, že pak nebudeme součástí toho prožívaného štěstí? Řekl bych, že podle odpovědi na tuto otázku by se dalo rozlišit, jestli se v daném případě jedná o lásku nebo Lásku.
Edmond Rostand ale podobné otázky pomíjí, jasně, vždyť je to úplně jiný žánr! Jeho Cyrano se v sobě nepitvá, nic vnitřního neřeší, ten jedná a je pro něj důležité jen to, jak ho vidí ostatní! (Což ho vposled dožene, protože vnitřní prázdnotě a mylné představě o cti nedokáže utéct nikdo, ani postava z barokního divadla).
Takže jsem nebyl čtením docela uspokojen, místo společného promýšlení zákrut mysli člověka jsem byl svědkem fanfarónského halasení gaskoňských kadetů, řinkotu zbraní a cinkotu sklenic, který celý prostor hry zaplňoval a vše intimnější přehlušoval. Ale opakuji, že nelze Cyranovi vyčítat, že není tím, čím nechce a nemůže být. A konečně: zklamán jsem na konci čtení nebyl, děj hezky plynul a verše skotačily hravě jako kůzle. Odcházel jsem nakonec z Cyranova světa osvěžen.
„Dva mrtvé pomstít jdu: štěstí a přítele!“ Francouzský protiklad našeho Švejka čelí osudu s nejvyšším patosem a květnatou poezií...
Ač se to z počátku nezdálo, je to napínavý příběh plný zvratů o lásce, přátelství a odvaze jednoho hrdiny. Moc se mi tento příběh líbil. Krásná nešťastná Roxana, trpící hrdina Cyrano, nicméně nejlépe z toho vyšel vlastně Kristian, který neudělal téměř nic. Už se těším na divadelní představení.
Autor doslovu (v mém vydání) označil Cyrana za postavu beze zbytku sympatickou. S tím souhlasit nemůžu, tenhle druh siláctví mi sympatický není. Mám raději, když si lidé své vnitřní problémy řeší, než aby kvůli nim zabíjeli druhé. Cyrano je postava sympatická a obdivuhodná svým způsobem, ale především je to pro mě člověk, který zůstává krok před cílem. Dokáže vidět, že existuje větší odvaha než čelit fyzickému ohrožení. Má tuto větší odvahu a větší sílu - vzdát se vnějšího úspěchu, aby dostál svému sebeobrazu, svým vnitřním nárokům. Ale nemá už odvahu vzdát se tohoto sebeobrazu, nemá odvahu k prostotě.
Co se mi líbilo opravdu beze zbytku, to byl verš. Živý a hbitý jako šelmička.
„Tu Paříž míhá se, a na všem mlhy dech;
svit luny chvěje se po štítech modrých střech.“
Poslední jednání mě zničilo. Asi i proto, že na „Cyrana“ moje středoškolská profesorka literatury ve výkladu úplně zapomněla, a tudíž je to jedna z mála knih, jejíž četbu mi nemohla zkazit vyzrazením pointy. Každopádně jsem překvapená, jak moc je tahle hra dobrá i na poměry klasické literatury: jako poesie, jako drama i z hlediska příběhu.
CYRANO: „Ano, proč... Pro ten můj povzlet právě
mé srdce z cudnosti se halí ostýchavě
v háv ducha, v prostor hřmím pro hvězdu beze hrází,
bych nebyl směšným jen, že trhám kvítek frází!“
Teoreticky si umím představit, co by Rostandovi mohla vyčíst literární kritika. Třeba se mi těžko věří, že by Roxana byla tak nedovtipná; a u některých veršů jsem měla silný dojem, že existují jen kvůli rýmu, žádný podstatný obsah nenesou (Vrchlického překlad, 1898). Ale to jsou podružnosti.
„Cyrano“ je úžasným obrazem barokní Francie: Francie kardinála Richelieua, války třicetileté, Molièra, všudypřítomných kapucínů, preciózek i uměleckého mecenátu (jejž hrdina výstižně kritizuje). Je to hra tak zalidněná vedlejšími rolemi, že v ní jakoby ožívá celé 17. století. Hra o charakterech, které se všechny ukážou hluboce ušlechtilými — často nečekaně, když je citlivě nasvítí nová situace. (Na konci jsem zbožňovala všechny důležitější postavy včetně de Guiche.) Hra o tom, jak dobře míněný klam zničil životy tří lidí — ale také o tom, jak nesmírně je možné milovat; jak nacházet zdroj hodnot v sobě samém a své cti; jak být francouzským kavalírem, vlastencem, gentlemanem, gaskoňským kadetem. A v závěru Rostand geniálně vplývá do barokního ovzduší:
VÉVODA DE GUICHE:
Nechť třeba můžem říc, nám povedlo se žití,
a nechť jsme bez viny, ví Bůh! přec srdce cítí,
jak zvolna mizí vše — člověk se zhnusí sobě,
byť neměl výčitek, sta malých štírů v zlobě
jej hlodá, valí cos tu únavou, tam záští
jsouc časem závažím i na vévodském plášti.
Po stupních velkosti co stoupáte tak stále,
šum uschlých ilusí za vámi v patách dále
zní marnou žalobou a kolem vás se splítá,
jak smutkový šat vás vír svadlých listů smítá.
Hra úžasně historicky věrná a barvitá, bohatá biografickými narážkami na skutečného Cyrana z Bergeraku, místy lehkomyslně vtipná a plná sprezzatury, ale svým vyzněním (i některými dílčími myšlenkami) strašně, strašně silná.
CYRANO: Co listí náhle sváto!
ROXANA: Jak jemnou barvu má, benátské plavé zlato!
Jak padá, pohleďte!
CYRANO: Tichými ručejemi
do krátké cesty té od haluze až k zemi
co vdechnout dovede poslední krásy svojí!
Že shnije pod stromem, nechť mu to hrůzu strojí,
přec o to pečuje, by s grácii a zticha
spíš sletělo jak pták a vůni při tom dýchá!
Cyrano je moje dávná platonická láska. Viděla jsem ho několikrát na čtyřech různých scénách. Opakovaně ho poslouchám z CD. Když jsem četla tuto knihu, v hlavě mi zněl hlas Jiřího Langmajera.
Díky úžasnému překladu Jaroslava Vrchlického se tato hra hraje na českých jevištích téměř nepřetržitě.
"Já vás znám, mí nepřátelé kdysi!
Tys lež? Jen stůj, ó stůj! Ha, ha, tam kompromisy!
Předsudky, podlosti! Mám smlouvati se snad?
Ne, nikdy! Příšero, stůj, tebe měl bych znát!
Ach, lidská hlouposti! - Mne v zem srazíte přec.
Však bít se budu, bít, a bít až na konec!
Všechno mi berete, můj vavřín i mou růži!
Jen berte, jedno přec vždy zůstane tu muži,
co s sebou odnesu, co večer vrátím Bohu,
až s dvorným pozdravem se vznesu nad oblohu,
co nemá trhliny, ni skvrny v triumf jistý, na vzdor to odnesu ...
To je ... ŠTÍT MŮJ ČISTÝ!"
Sice je pravda, že tuto knihu jsem nedočetl, ale na divadle jsem viděl Cyrana třikrát a dvě Filmové verze. Proto hodnotím na základě předchozích zkušeností, ale divadelní hra je pro mě nečitelná a chaotická. Krása Cyrana je převážně ve verších kromě samozřejmě nádherného dech beroucího příběhu, ale čtení divadelní hry mi zkrátka nevyhovuje ani v nejmenším jelikož si člověk verše alespoň za mě tak nevychutná.
Další letošní výzva od přítelkyně (:
Další žánr, který jde úplně mimo mě.
Jsem možná trochu "kulturní neandrtálec", ale divadlo mě moc nebere,Cyrana jsem viděl v moderním podání s Jameses McAvoyem a neskutečně jsem si to užil, ale předloha byla o trochu slabší, možná je to tím, že to není žánr pro mě, možná mi trochu překážel jazyk, přece jen překlad dělal pan Vrchlický a to už nějaká doba co toto dílo překládal. Ale rozhodně velmi příjemná "vzdělávací" jednohubka!
Krásné verše. Ale co to vlastně bystrý, moudrý, cituplný Cyrano viděl na té povrchní husičce Roxaně, to jsem nikdy nepochopila.
Nádhera, koncert! Krásný příběh s úžasným překladem. Můžeme chtít víc? "Ach lidská hlouposti! - Mne v zem srazíte přec.
Však bít se budu, bít a bít až nakonec!"
Štítky knihy
komedie divadelní hry francouzská literatura francouzská dramata Cyrano-Savinien de Bergerac, 1619-1655
Velmi osvěžující