Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533309/bmid_dedina-65e1aa30ef76a.jpg
4
2589
2589
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
Česká tvorba mě baví!
Sice nepocházím z takové malé dědiny, jako je v knize popsána, ale mám v takové ještě velkou část rodiny (plus přistěhovalci do města si tu vesnici v sobě stejně pořád ještě nesou), tudíž mi to místo v knize popsané nepřipadalo až tak vzdálené, jak jsem očekávala a jak jsem se obávala. Naopak, úplně jsem viděla to prostředí, ty ženské, jak řeší všechny kolem sebe, viděla jsem ten obchůdek...Byl to skvělý, ale vlastně TAK nervydrásající vhled! Ti lidé mě tak rozčilovali svým chováním, že mi to připomnělo, proč vlastně na dědině žít nechci a netoužím po tom.
A ač povídkovou formu většinou moc nepreferuji, tady se to hodilo. Umožnilo to více pohledů, které tu byly velice vítané. Na druhou stranu už jsem se pak občas v těch vztazích a v tom, kdo je kdo, trošku ztrácela. Což ale taky sedí - asi jako poslouchat, když se na rodinných oslavách nebo setkáních mluví o všech, kdo se zrovna nenachází v nejbližším okruhu.
Původně jsem to cítila spíš na tři hvězdičky, každopádně jsem právě samu sebe přesvědčila, že tohle si zaslouží víc. Bavilo mě to, hrdinové mě štvali, vcítila jsem se do toho. Bavilo mě i nářečí, které tomu dodalo tu správnou atmosféru. A jo, tohle byl fakt zážitek.
Nebylo to jednoduché čtení, nešlo to zvolna. Ryzí, tak tvrdé a hluboké a tolik pravdivé. Tak to opravdu chodí i když by to asi málokdo přiznal. Postavy takové jako bych je dávno znala. Nářečí a dialogy v něm mě doslova nadchlo, stejně jako graficky styl obálky s mapou. Líbilo se mě střídání vypravěčů.
Na závěr nemohu opomenout jako již někdo níže zmínil, připomenutí stylu mého oblíbeného Jiřího Hájička.❤
Z téhle knížky jsem celkem v rozpacích. Chtěla jsem dát šanci další české novodobé spisovatelce, ale tohle mě opravdu zklamalo, musela jsem se do čtení nutit a dokonce jsem uvažovala o jejím odložení.
Nicméně knihu jsem dočetla a nemohu jí dát víc než dvě hvězdy.
Dílo krásně popisuje život na vsi, dalo by se to aplikovat i na tu mou, kde jsem vyrůstala, chválím detailní popis a práci se slovy.
Vadil mi jazyk, přišlo mi to už moc strojené. Nerovnoměrnost kapitol pro mě byla demotivující, jedna kapitola měla asi 20 stran, další byla přes půl knihy.
Ve mně kniha vyvolala málo emocí ať už těch pozitivních, či negativních.
Zhodnotila bych to jako suché čtení o životě obyčejných lidí na vsi, který zná asi každý, kdo na vesnici vyrůstal, nijak obohacující. Bohužel.
Ze začátku jsem byla Dědinou opravdu nadšená (příběh řezníka), ke konci se mi ale zdály postavy přeci jen schematické. Chápu, že o fungujících srdečných rodinných vztazích se těžko píše, ale přeci jen občas nějaké existují :-).
Každému ale doporučuji k přečtení, stojí to za to. A nářečí bylo moc fajn.
Obdivuju psaní narecim, bavilo mě to, protoze je mi to přeci jen blízké.
Zamýšlela jsem se nad tím, jestli by bylo skutečně lepší udělat to jako román a propojit čtyři rodiny do jednoho provázaneho pribehu. I přes to, že na začátku jsem si myslela, že by to bylo lepší, obávám se, že by nebylo možné udržet hloubku příběhu u tolika odlišných lidi a hlavně udržet pozornost v tom, kdo je kdo a či myšlenky jsou prave na scéně.
Co se týče řešených problémů, tak mi to přijde velmi dobře popsané a vybarvene, protože to takhle skutečně do dnes na vesnicích funguje a nemela jsem důvod se posmivat "malosti" postav příběhu.
Za mě tedy skvělá kniha a jsem z ní velmi nadšená a tedy doporučuji!
Petra Dvořáková má ohromný dar - schopnost vcítit se do postav. Ať už jedná o její dětské hrdiny z knih, které jsem doposud četla, nebo obyvatele "dědiny", dokáže se dostat svým postavám přímo do hlavy a promlouvat jejich hlasem, popisovat jejich niterné pocity, pohnutky a tajné motivy jednání. A je jedno, jestli se jedná o muže, ženy, starce, děti. Obyvatelé "dědiny" se před čtenářem zcela odhalují a nic mu nezatají. Po této stránce je kniha vynikající. Co mi trochu chybělo je schopnost provázat děj. Pořád jsem čekala, že dojde k nějakému propojení a čtyři příběhy se spojí v jeden celek, jak už to u těchto knih bývá. Nestalo se, mé očekávání nebylo naplněno, což ovšem vyčítat autorce nemohu. Jí nejspíš šlo jen o zachycení "dědiny" na papír a to se jí povedlo dokonale.
Knizka se cetla vyborne, jednoznacne tomu napomahal zvoleny jazyk. Postavy byly autenticke, vse jsem jim verila, to same plati o prostredi. Za sebe bych uvitala pozitivnejsi nadech, vic optimismu, ale chapu, ze jde o surovou realitu bez prikras :)
Výborná kniha! Poklona autorce a všem korektorům atd. za zvládnutí tohoto jazyka. Díky němu byla kniha neuvěřitelně čtivá a pestrá, člověk měl radost jen z těch slov, které vidí na papíře. Příběh jako takový mě také bavil, jen mě mrzelo, že některé dějové linky nebyly úplně dotažené, potřebovala bych ještě tak dalších 300 stránek, abych se toho dostatečně nabažila.
Tak to bylo přesné. Jasné, že jsou charaktery a postavy koncentrované, ale vidláctví z toho přímo čpí. Ta hloupost, závist, nenávist, předsudky, strach co si řeknou lidi, pomluvy, stereotypy....Opravdu slušně vykresleno.
Ač bydlím na vesnici celý svůj život, tak buď mě taková dědina minula nebo se tak žije jinde či se tak žilo dříve. S některými typy postav se člověk samozřejmě setkává, nebo o nich slyšel, ale aby tak byla seskládaná celá dědina, no nevím. Bohužel mi prostě kniha úplně k vesnickému srdci nepřirostla.
Opravdu skvělé a i přes lehký tón knihy občas až mrazivě věrné dotknutí se současného venkova. Venkova, který je daleko od většího města, takže není satelitním městečkem, ale pořád se v něm hlásí o slovo sedlácká poctivost ale i tvrdost a neústupnost, která bojuje s pozůstatky komunismu, ale i s životním stylem mladých. Díky tomu, že jsem ze stejné oblasti jako autorka, mi byla kniha velmi blízká, ať už díky jazykovým prostředkům, reáliím, ale především díky tomu, jsem v mnoha situacích poznávala zažité situace nebo chování konkrétních lidí, které sama znám. Vlastně se jedná o chování a postoje, které jsem považovala za patologické či naprosto mimózní, ale díky Dědině jsem si uvědomila, že je vlastně v lidech z našeho kraje strukturálně zakořeněné a podmíněné. A sama jsem zvědavá, zda odejde s poválečnou generací.
Velký palec nahoru za odvahu napsat celou knihu v místním nářečí.
Cesta do hlubin duše obyvatel dědiny. Díky autorce za některé myšlenkové procesy a pohled na život z jiné stránky, než jej vidí člověk ve městě. Už trochu chápu, proč někteří volí tak, jak volí :-)
Ano..A takový je život na vesnici..
Knížka psaná nářečím se mi líbila..Mohlo tam být více humorných scén..
Knížka mě zaujala hned na první pohled. Hned po otevření jsem se začetla, nářečí kterým je kniha napsána, mě opravdu bavilo. Vyprávění je ze života, o normálních obyčejných lidech ze vsi a to se mi líbilo. Všem vřele doporučuji k přečtení.
Prostě skvělé! Drobnokresba vesnických charakterů, Všichni dobří rodáci moderní doby. Kniha, ke které se budu ráda vracet. A krásná do ruky!
Kniha s příběhy života lidí ze současné vesnice se mi moc líbila a určitě stojí za přečtení. Navíc použití nářečí bylo velice příjemné zpestření četby.
Knížka je skvěle napsaná. Líbilo se mi jak nářečí,tak vykreslení lidí na dědině. Knížka je psaná pohledu více lidí většinou jsou z jedné rodiny. Pera Dvořáková mě dokázala ke knize připoutat. Připadala jsem si jako bych v té dědině byla s nimi. I když je mi smutno , že jsou takový lidé mezi námi. Ale bohužel je to velmi věrohodné .
Myslela jsem, že knihu nedočtu. Musela jsem se opravdu nutit do čtení. Pro mě kniha o ničem. Už nikdy více.
Prosté vyprávění prostým jazykem o prostých lidech, kteří na mě byli možná... no... až příliš prostí. Snad proto, že jsem na dědině nevyrostla, snad proto, že mám pár přátel, kteří ano, nějak se mi nechtělo uvěřit, že by všichni obyvatelé vesnic byli takoví chudí a omezení lidé, jen zem a závist, hrabivost a pomlouvání.
Jasně, nedělám si iluze, že to nejsou hnací síly většiny z nás bez ohledu na PSČ, ale přeci jen toho na mě bylo asi moc.
Což ale vůbec - a to myslím v plném rozsahu - neznamená, že kniha není velice dobrá, že postavy nejsou živé a že jejich jednání není naprosto srozumitelné, pochopitelné a - ve vší té mnou kritizované prostotě - vrcholně lidské.
Nářečí se navíc stará o autenticitu nejtěžšího kalibru.
Dědina stojí nad mainstreamovým čtení, je to obraz jedné části naší země i nás samých. Je to obraz doby. Je moc dobře, že vznikla.
(A trochu mě děsí, že si tolik lidí stěžuje, že jí nerozumí - to jsme vážně pro všechny rofl, omg a lol zapomněli vlastní jazyk?)