Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533309/bmid_dedina-65e1aa30ef76a.jpg
4
2589
2589
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
Chápu, že spousta lidí si knihu užije - najde tam totiž něco ze sebe, problémy, co řeší téměř každý, trochu pochroumané rodinné vztahy, bitvy o pár stovek i čerstvý rohlíky, prostě vesnický "obyčejný" život ... Vesnice life je v Česku velké a oblíbené téma. Jazykově skvělé, kniha má velkou hodnotu co se týče nářečí a jeho vykreslení. Jinak není vyloženě nudná, ale nemá žádnou zápletku, taky jsem se dost často ztrácela v postavách. Proto si Petru Dvořákovou příště odpustím, na rozdíl od Jiřího Hájíčka, jehož vesnické knihy opravdu miluju.
Tak bohužel tohle není čtení pro mě. Vzala jsem si Dědinu na víkend k rodičům s tím, že tam si to čtení pěkně užiju. Jazykově je to super a mně hodně blízké, ale častokrát jsem se přistihla, že myslím při čtení na něco úplně jiného. Tohle by podle mě fungovalo skvěle jako film. Já mám v české literatuře přece jen radši nějaké to dramatično...
Vždycky se choulím pocitem trapnosti za autory, když shlédnu nějakou upoutávku na film či seriál, který se snaží vylíčit pohledem pražského intelektuála, jak mi prosťáčci na té dědině žijeme. Petře Dvořákové jsem díky jejím skvělým předchozím dílům držela palce, aby to nezkazila a ona mne nezklamala. Syrová i bolavá minulost zasahující do osudů současnosti, neklouže po povrchu, ale jde na dřeň. Výborně napsané, skvěle vyjádřené charaktery,dobře se čte.
"Tady na dědině člověk musí umět vodpustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musíte každej den znova, jinak byste tady nemohli žít."
Upřímně, já jsem zase tolik nadšená z této knihy nebyla a to su z dědiny. Jednou přečíst a stačilo.
Úžasné od obálky až po poslední stránku. Pravdivě a někdy komicky (chválím! příjemná změna) vylíčeny osudy lidí na dědinách, kterých je u nás tolik. Autorka umí mistrovsky vystihnout každodenní realitu nejrůznějších typů lidí, jde až do morku kosti. Trochu jsem měla problém s tím, že v knize nevyprávěla snad ani jedna postava, která by neměla vesnickou mentalitu a nevnesla tak do knihy výraznější jiný náhled na věc. Ani jedna postava mi tak nepřirostla k srdci, což ale nic nemění na tom, že lidé zkrátka jsou takoví, jako byli vykresleni v knize...
Jsem z vesnice, v knize bych patřila do té prostřední generace a poznala jsem v tom, že takové rodiny tady přesně jsou, takové povahy a vlastnosti jsou si tak podobné s těmi lidmi, které znám já, že musím gratulovat k pravdivosti reality určité skupiny vesničanů. Jen bych vytkla skutečnost, že v knize vypadá, že jsou na vesnici všichni stejní, ale jsme tam i tací, kteří žijí úplně jinak než hrdinové z Dědiny. Zcela jiná kniha než Sítě, ale velmi chválím autorku za obě díla.
Dědina je kniha, která se mi svou autentičností zaryla hluboko do srdce. Jsem holka z města, a když jsem se přistěhovala na "dědinu", říkala jsem si, že už to nebude, jak to bývalo, že rozdíly mezi městem a vesnicí už jsou dneska téměř setřeny. Opak je pravdou. Závist, nesváry, ale i hluboká láska lidí k přírodě a ochota pomoci, když je nejhůř, tak vypadá pravá česká vesnice pořád. A já jsem hrdá na to, že jsem teď vesničanka, nevyměnila bych to za nic na světě a Petře Dvořákové hluboce děkuju za to, že napsala tuhle knížku. Je opravdová a niterná. Velká poklona i famózní Lucce Zajíčkové, která s těmi obálkami prostě čaruje a každé "své" knize dokáže vdechnout život. Díky. Díky Vám oběma a už se nemůžu dočkat, až se v září potkáme!
Tak tohle mi opravdu sedlo, jak prdel na nočník. Opravdové příběhy, nad kterými se pousmějeme, protože nám jednoduše v mnohém musí připomenout náš osobní životní příběh, který je poznamenaný životem našich rodičů, prarodičů a kraje, kde jsme vyrostli. Jazykově je to velká lahůdka, která se svého věhlasu určitě zaslouženě dočká. Za mě teda opravdu moc fajnový literární počin a stávám se fanynkou Petry Dvořákové, které jsem dosud nevěnovala pozornost. Pochvalu si jistě zaslouží i líbivý obal knihy, který zaujme a přiláká pohled čtenáře.
Maruna, Heluna a mnoho dalších postav z moravské vísky a nářečím vyprávěné jejich příběhy. Musím uznat, že se to dalo zvládnout, dokonce to bylo čtivé a žádná vesnická romance - realita dnešní doby a vztahů (nejen v tomto prostředí). Ale také to byla taková smršť, snad že těch postav bylo tolik a já se trochu ztrácela v tom, kdo s kým a proti komu. Čekala jsem, že se příběhy (kapitoly) nějak více propojí. Chválím autorku za ty různé věkové skupiny, dobře popsané vnitřní úvahy a klady i zápory jejich myšlení i chování k ostatním. Je to smutné, je to uvěřitelné, bohužel. (Na rubu přebalu je mapa dědiny - aspoň malá pomůcka při orientaci - stejně jsem v tom měla guláš :)
Tak my si tady žijem... Nejen na dědině. Kniha ze života "obyčejných" lidí. Oceňuji nářečí, jeho opravdovost.
Skvělý text, skvělý jazyk a skvěle vykreslené vztahy na vesnici, kde si všichni vidí do talíře.
Představa, že se bude jednat o oddechovku s nostalgickým nádechem, vzala během čtení za své. Potvrdilo se mi, že Petru Dvořákovou není radno podceňovat. Skvělá práce s jazykem, dialogy psané v nářečí dodávají textu hodnověrnost, stejně tak, jako naprosto uvěřitelné psychologické profily jednotlivých postav. Tohle má autorka skutečně zmáklé. Vytkla bych jenom to, že ve velkém množství postav jsem se ztrácela, často jsem si nebyla jistá, kdo zrovna text vypráví. Ale jinak kniha rozhodně stojí za přečtení, téma současné vesnice je opravdu zajímavé, přece jenom městský život se i v současnosti dost od toho na vesnici liší, už jenom díky tomu, že ve městě si lidé tolik nevidí pod „pokličku“ a mohou se schovat do závoje anonymity. To na vesnici nejde a mnohem výrazněji se řeší staré křivdy, závist, láska i nenávist… Podobné texty píše i Jiří Hájíček, ale podle mého názoru je téma současné české vesnice stále málo zpracované. (4/5)
Skvěle napsaná kniha, která mě přenesla do jakékoliv české vesnice. Ani bych neřekla, že je to humorné, spíš reálné :) Usmívat jsem se mohla jen díky tomu, že jsem se v teplákách narodila, ale už je jen nosím... Nejvíc se mi líbil příběh Maruny a Josefa, ocenila jsem, jak autorka vykreslila postavy a dokázala vybalancovat jejich lidskost a zároveň maloměšťáctví.
Od knihy jsem moc nečekala, o to víc mě mile překvapila.Vrátila jsem se o několik let zpět, do doby, kdy jsem žila na vesnici.Hodně reálně zobrazené myšlení a názory vesnických obyvatel (především starší generace).Opravdu mohu doporučit.
Na osudech lidí v knize Dědina není nic hřejivého, vlastně je to jedna tragédie za druhou, ale takový už život je. Přesto jsem při čtení měla hřejivý pocit štěstí - z jazyka, kterým je to napsané, z charakterů, které jsou do příběhu vybrané i běžných situací a vzorců chování, které patří na každou dědinu. Jako bych byla zase malá a ocitla se u babičky v kuchyni...
vynikající... velmi syrové, věrné a uvěřitelné... a pro fajnšmekry jazyk Vysočiny, což ve mně vzbudilo vzpomínky na dětství...
Kdo nepochází z vesnice možná tak vysoké hodnocení nepochopí. Některé postavy z knihy dostaly v mé fantazii velmi konkrétní podobu a čtení bylo pro mě nostalgickou záležitostí.
Bravurně vylíčený život na vesnici. Jazyk ještě dodává na autentičnosti.
Pravdivost oné mozaiky příběhů pro mne měla takovou hořkou pachuť. Zejména jednání postarších žen (jak v knize, tak ve skutečnosti) mě pokaždé lehce zamrzí, nechápu ho. Na druhou stranu vím, že ve skrytu duše mají vždy jen ty nejlepší úmysly. "Hlavně, aby dobře bylo."