Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533309/bmid_dedina-65e1aa30ef76a.jpg
4
2595
2595
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
"Naši mě učili dvě věci - dobře si všechno spočítat a to, že spravedlnost musí bejt."
"S lidma je to jako s polama: Kde nejsou meze, tam je možný všecko."
Pocházím z Vysočiny, takže mi je jazyk použitý v knize vcelku blízký, ale jest asi mojí chybou, že jsem si za dobu, co pravidelně čtu, zvykla na vytříbenou češtinu, již autoři používali převážně v předminulém století. Při čtení jsem tedy musela občas chvíli trpět, ale za ty chvilkové mžitky před očima to rozhodně stálo.
Vesnice (ano, u nás dědina) je místo pro příběhy jako stvořené a není divu, že autorka této výhody plně využila. Výsledkem je čtivá kniha o třech kapitolách rozdělených do více podkapitol, v níž čtenáře po chvíli čtení už nic nemůže překvapit. Přesto se těší na další a další strany, aby zjistil, jaké fiasko se zase odehraje a kdo bude tentokráte hlavním viníkem.
Krásná exkurze do jedné malé, blíže nejmenované dědiny, kde autorka krásně vykreslila charakteristiku postav, ve které mnozí mohli poznat ať už sami sebe, tak svoje sousedy. Zpočátku jsem měla trošku problém se zorientovat v postavách kdo je kdo a kdo ke komu patří. Co byla však bomba bylo nářečí, ve kterém autorka knížku pojala. Zvostal, pout, furt pryč, musijou... Tak strašně moc mi to připomnělo moji babičku a její krásné nářečí, které jsme každé léto se sestřenkou tak rády používaly!
Dědina je napsána tak poutavým vyprávěním uvěřitelných příběhů a surových myšlenek, že mi ani nevadilo, jak se příběhy jen letmo navzájem dotkly a vlastně z celku nevyšlo nic kloudného. Oddechovka ke kávě.
Autorka perfektně vystihla různé charaktery venkovských lidí. Vyrostla jsem sice na vesnici v Čechách, ale s příbuznými na Moravě, rozdíl je jen v nářečí, které mě perfektně přemístilo a vtáhlo do děje. Petra Dvořáková má velký vypravěčský dar, bylo mi líto, když jsem knihu dočetla. Doma už čeká další kniha od této skvělé české autorky, těším se na nový čtenářský zážitek.
Audiokniha: čtou Pavla Tomicová, Jaromír Dulava, Jiří Vyorálek, Dita Kaplanová a další. Kolektivně bravurně, po moravsku bodře, špicově, geniálně.
,,Závist je nejstrašnější lidská vlastnost. Kořen všeho zlýho. A když si člověk myslí, že konečně zmizla, může si bejt jistej, že se jen přestěhovala vo kousek dál."
Bez skrupulí je nám naservírována Petrou Dvořákovou přesná sociologicko psychologická studie současné vesnice. Snad.
Syrové, drsné, místy vulgární, místy až odporné, přesto v podstatě lidské chování jejích obyvatel u mě způsobovaly značné rozpaky. Pro mě mnohdy k nepochopení možná i proto, že život na vesnici mám možnost sledovat jen z povzdálí.
Tak šíleně uvěřitelné, až z toho mrazí.
Smutné.
Pakliže je Dědina prototypem české a moravské vesnice, pak Bůh s námi a zlé pryč.
Můj respekt ke každodenní dřině, spjaté s láskou k půdě, rodinné tradici. Zvyk je železná košile, která mnohdy hodně svírá.
Čtyři příběhy, u kterých bych já ocenila větší propojení.
Bravurně zpracovaná audiokniha, díky nářečí úplná špica.
P.S.: Moravo, Moravo, Moravěnko milá! Co z tebe pochází chasa ušlechtilá.
Já si však, při vší úctě, ponechám raději svůj pragocentrismus.
Dědinu jsem poslouchala jako audioknihu a moc mně bavila.Vsem doporučuju za mně 5 hvězdiček.
Člověk žijící na vesnici přesně ví. Jsou to příběhy, které jsou uvěřitelné, přesně takové se mohly stát. Kniha se mi opravdu líbila, výborně se četla. Jen bych ocenila větší propojení jednotlivých příběhů.
Nářečí mi vůbec nedělalo problém, úplně sem tu dědinu viděla před sebó :-) , to je asi v každé vesnici sténý. :-))
V knize je použito nářečí z Vysočiny, zajímavé osvěžení. Jde o vyprávění několika obyvatel jedné vesnice. Rodinné vztahy, křivdy, lásky i nevěry, zklamání i drobné radosti. Není to žádný velký příběh, jen obyčejný život obyčejných lidí.
Knizka vypravi o beznych zivotech lidi na vesnici. Nic extra se tam nedeje, ale ja byla z knizky uplne nadsena :) Dychlo na me detstvi u babicky a neskutecna nostalgie. Neuveritelne, co takove zdanlive “obycejne” psani muze v cloveku vyvolat. Bavila jsem se moc!
Knihu jsem sice dočetla,ale několikrát jsem měla chuť ji zaklapnout a nedočíst, nic mi nedala, nic z ní nezbylo,prostě mi vůbec nesedla, zatím se mi to stalo poprvé, nářečí mi nevadilo,ale nebavila mě.
Žila jsem na vesnici a je to až děsivé, jak se autorky vyprávění schoduje s opravdovými charaktery lidí na vesnici. Typicky jednoduchost, omezené myšlení, homofobie, neustálé pomluvy a drbání, lidé , kteří by si pro korunu nechali vrtat koleno, hloupí, zlí, chamtiví... Je to vlastně docela bizár. Jsem ráda, že nemusím v takovéto komunitě žít.
Je neuvěřitelné, jak dokonale Petra Dvořáková doslova vhlédla do života malé vesnice, jak věrohodně se dokázala do něj vcítit. Sama z jedné takové malé dědiny pocházím a do další jsem se po letech ve velkém městě vrátila. I můj děda byl kulak, i moje rodina zažila krušné doby po kolektivizaci. O to víc si troufám pochopit myšlenkové pochody leckteré postavy knihy, aniž bych s ní souhlasila nebo ne...Z té naší rodné dědiny jsem nakonec unikla, ta moje současná je o dost jiná a přece tolik podobná ...
Nemyslím si, že by Petra Dvořáková chtěla kteroukoli z postav soudit nebo kritizovat, naopak, její Dědina je plná pochopení a lidskosti. Ti lidé v ní mají své kořeny a historii, rodinné (mnohdy neblahé) zkušenosti a dodnes nelehký život. A přesto zůstávají, i když se občas pomlouvají, hádají a závidí si. Jsou tam doma a mají ke svému domovu a ke své půdě (i můj děda a otec jí říkali "zem") vztah, kterému nové generace moc nerozumí. I proto cítí zklamání, které je o to větší, když jejich vlastní krev selže a proviní se proti jejich neporušitelným hodnotám...
Moc jsem se pobavila hned zkraje nad duševními mukami Ladina, místního řezníka, který se roztomile trápí vlastní opileckou nevěrou, protože co bude, když na to jeho Marcela příde a co když už to ví, bylo mi smutno z neštěstí Maškových a poznávala jsem i to, jak si na takové dědině lidi nakonec přes všechno navzájem pomůžou ...Líbil se mi jazyk, kterým je knížka napsaná i interpretace Pavly Tomicové, Jiřího Vyorálka, Jaromíra Dulavy, Roberta Hájka, Dity Kaplanové a dalších, která k výbornému zážitku z audioknihy jen přispěla.
Plný počet a doporučuji.
Petra Dvořáková opět dokázala stvořit něco jedinečného. Příběh vyprávěný z pohledů mnoha obyvatel dědiny vás pošle přímo do samotného děje. Autorka se nebála použít místní nářečí a dopadlo to skvěle. Opravdu právě tento český jazyk z Vysočiny dodává knize tu jiskru, bez které by to bylo pouze průměrné. Atmosféra byla hmatatelná a pomluvy se šířily vzduchem, přesně jak to na vesnici bývá. Lidé se zde snaží vycházet, ale každý je s někým v nepohodě. Vztahy se naprosto proplétají a všichni se navzájem znají. Děj je příliš prostý, až je z něj cítit, jak ten život prostě jen plyne. Možná bych však ocenila aspoň jednu optimistickou postavu, která by nebyla stále jen nevrlá. Občas jsem se také ztrácela mezi jednotlivými přechody pohledů nebo i jmény.
„Dodneška Josef vzpomíná, jak mu řikali: ,Čim to ta tvá stará barví, že máte tak žlutý buchty?’ A Josef se jim jen smál. Kdepak, ti neznali nic jinyho než ty jejich paneláky a vajička z razitkem ze samovobsluhy. Dyť ten žlódek v nich je kolikrát uplně bílej. Vodpovidal jim: ,To víte, domácí vajička.’ Ale voni mu nevěřili.“
Vrány mě nadchly. Tato kniha se četla i přes nářečí dobře, ale chybělo mi tam nějaké Wau! Proto o půlbodu méně.
Takový hořký humor, i přes použity dialekt se knížka dobře čte, četl jsem už "Chirurga" a určitě se těším na další knížky autorky. Z toho je cítit život, prostě tak, jak plyne, možná žádná pozitiva, ale to je asi o úhlu pohledu.
Tak tohle bylo jedno velké peklíčko s parádní obálkou...