Dědina
Petra Dvořáková
Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí.... celý text
Přidat komentář
Fajn oddychovka, jejíž humor mi dost zhořkl, když jsem si vybavil hodně konkrétní lidi v mém bydlišti či na pracovišti a jejich droboulinké podrazy či "zaťatost". Holt čím je člověk starší, tím víc pamatuje. Česká povaha se od středověku do současnosti příliš nezměnila. Autorka to ví a díky tomu, že píše s lehkostí a umí jít k podstatě, je tato kniha čtivá a bavila mě.
Jako mě hluboce zklamal Chirurg, tak mě naopak nadchnula Dědina. Vůbec se mi do další knihy Petry Dvořákové nechtělo. Po knize s nevěrohodnou, frustrovanou postavou neschopného a vulgárního lékaře ve zploštělém lékařském prostředí jsem téměř nechtíc sáhla po Dědině. Petra Dvořáková umí nepochybně psát, to jsem psala už i v komentáři k Chirurgovi. S čím mívají čtenáři problémy jsou její postavy. I v Dědině se zaměřuje na nešvary lidské povahy, nemyslím si ale, že tím chce říct, že život na dědině je jedná velká lidská špína. Pouze ukazuje životy té nedobré poloviny lidstva, které o to více vyniknou na malých dědinách. Tentokrát však člověk nemá pocit laciného, přisprostlého bulváru, ale naopak se děsí, jak zrůdná může být realita, když se zkoncentrují lidské vlastnosti jako hamižnost, lenost, závist, zlodějina.
Dvořáková svůj román příjemně okořenila mluvou kraje Vysočina, což mi připomnělo nářečí tam u nás na Jižní Moravě. Navíc tím bezpečně rozlišila původ a vzdělání jednotlivých postav. Vyhovovalo mi i volné spojení čtyř různých rodinných příběhů stejně jako pohledy všech zainteresovaných osob. Důležitá přitom není psychologie jednotlivých postav, ale ony lidské nešvary. Příběh restituovaných pozemků připomíná staré známé české stesky po komunistických časech, kdy se všichni měli "dobře"... A více než smutný, ale v mých očích i stejně pravdivý, je závěrečný příběh bábičky s dědkem. Zajímalo by mě, jestli takové knihy čtou závistivci, věční nespokojenci atp. Ten avizovaný humor je tam hodně skrytý, pokud tam vůbec je.
Už před delší dobou mě zaujala anotace knihy, a když jsem ji teď otevřela a přečetla si slovníček v úvodu, kterému jsem s velkým překvapením rozuměla z 99,9%, bylo mi jasné, že tohle bude "velký dobrý". Neměla jsem předem ani tušení, že Petra Dvořáková má kořeny na Vysočině, ale po pročtení hesel slovníčku mi cosi říkalo, že bude pocházet někde z blízkosti mé rodné hroudy, kde jinde by měli tak podobné nářečí, které znám především díky svojí babičce :D A nemýlila jsem se... Knížku jsem dala za jeden den, ale chápu, že ne každý zvládne se tím prokousávat tak rychle :D
Cítím opravdu velké nadšení, protože nejen řeč, ale i charaktery lidí a zejména myšlenkové pochody některých postav, na mě působily tak věrně a nevylhaně, až jsem se chvílemi děsila, že jsem se se spoustu situací setkala i v reálném životě. Prostě žádná přehnaná klišé o vesnickém životě, ale skutečnost... Někdy až mrazivě surová, ale taková vesnice prostě je, byla... (bude?). Petra Dvořáková má vesnici prostě zažitou a prožitou, proto o ní mohla napsat tak skvělou a věrohodnou knížku :) Úžasný!
Tuto knihu jsem začínala číst (poslouchat) na několikrát a nikdy nebyl ten správný čas. Možná jen pro mě začala nesprávnou povídkou. Každopádně pak se mi do ní podařilo proniknout a ocenila jsem stavbu jednotlivých charakterů, která prosvítá skrz jejich vyprávění, neviditelné i viditelné nitky vesnických vztahů a jako přidanou hodnotu vyprávění v nářečí, které mě jako zázrakem přeneslo domů...
Taková obyčejná dědina. Dočtené dneska a za mě Petra zase hodně dobře. Česká povaha v kostce (knížce).
Tak nějak nechápu, co to mělo být?! Ukázat, že lidé na vesnici jsou stejní jako před sto lety, minimálně povahou...ano sedlák zůstane sedákem, ale dneska už na vesnici nebydlí jen takový lidé, kteří se starají hlavně o klepy a závist.. nebo v to aspoň doufám. Humorné mi to nepřišli ani drobet...spíš mi to připomínalo padesátá léta minulého století, jen bez těch politických agitací. Za mě dost děsné a nedoporučuji, číst to je naprostá ztráta času.
Připomíná mi to dědinu, kde bydleli moji prarodiče :D Shodou okolností taky na Vysočině :)
Nechápu komu se tohle mohlo líbit. Závist, zlo, sprostota! Jsem ráda, že jsem z města a z normální rodiny. Po přečtení (knížky vždy dočítám) mi bylo smutno a žádnou knížku od této autorky již nevezmu do ruky.
Jazyk je určitě velké plus, moc mě to bavilo, přestože k nářečí vztah nemám. Taky mě moc bavili generační spory, jak to z každého pohledu vypadá jinak. Ty vztahy, peníze, žárlivost, propletence. Bylo to zajímavé, ale nesedlo mi to úplně. Znovu bych to číst nechtěla a asi ani jinou knihu od této spisovatelky.
Jsem holka z vesnice, v dospělosti jsem si zkusila i život ve městě a už nikdy. Četlo se to lehce, reálný základ by se tam našel, v každý vsi najdete stejný postavičky, ale mě to takhle vcelku přišlo vlastně hrozně dogmatický, smutný a to vesnice není. Ano, je plná drbů, propletenců rodin, starousedlíků i naplavenin, stavění a slepici sem tam taky potkáte, ale člověk má tak nějak silnější pocit těch kořenů, pospolitosti a radosti z náhodných setkání a pozdravů a úsměvů i mezi cizími lidmi. Tak to mi v té knížce nějak chybělo...
Knížka mě moc bavila. Pod jednotlivými postavami jsem si dokázala vždy vybavit někoho konkrétního. Je to hodně dobře popsaný život obyčejných vesnických lidí...
Lehce humorný. Hm. Kde prosím?
Připadala jsem si jako u nás na vsi před 15 lety. A před 30. A před 2. Prostě život na vsi a generační rozdíly kdekoliv v republice. Pořád to stejný. Opravdu stojí někomu za to psát o tom knihu?
Dlouho jsem v knihovně na knížku čekala. A vyplatilo se. Je zde zachycený život na jedné vesnici, a to bez přikrášlování. Rozebírají se zde složité vztahy mezi sousedy, ale i v jednotlivých rodinách.
Nelaskavost, nejpříhodnější slovo, které mě napadá na téhle cestě do hlubin duše našeho vesnického člověka. Ořvané děti, závist, upachtěnost, nespravedlnost, sobectví, alkohol, hrubost, podvody. Tenkou nitkou propojené příběhy, opravdové, přesně odpozorované a odposlouchané, jenže se mi v tom zakaleném rybníku naturalismu utopila pátá hvězda - dobra a naděje.
Audiokniha, skvěle mi četli: Pavla Tomicová, Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Johanna Tesařová, Robert Hájek, Ivana Uhlířová.
85 % (1781 hodnotících s průměrem 78 %).
Za mě super :) První příběh je takovým oddechovým vykreslením nespokojené báby, ale postupně to graduje a další kapitoly na pozadí každodenních problémů poodkrývají hlubší životní příběhy. Kniha se tak svojí syrovostí plíživě vrývá pod kůži. Ve vyobrazení charakteru obyvatel dědiny mi scházel protipól všudypřítomného přinasrání a životní frustrace, který by dodal aspoň trošku naděje a optimismu.
(SPOILER) Nejlepší byl řezník Vavirek, škoda, že se k němu už autorka nevrátila. Moc mě bavilo to nářečí, připomnělo mi to moji babičku a prázdniny na vesnici…Jen moje babička nebyla tak protivná jako báby z Dědiny ;-)
[AUDIOKNIHA] Fuu.. Dlouho jsem nic tak neprijemneho v ruce nemela. Ne. Opravdu se nesmeji nad tim, jak jsou na sebe postavy zle. A jak protivnymi charaktery jsou. Ne. Nesouhlasim, ze autorka zachytila skutecnost. Nedostala se pod tento jejich drsny povrch. Zapomnela na srdecnost. Serie povidek, ktere maji zachytit deni na vsi (jinymi slovy se tam nic nedeje).
Autorka hezky zachycuje dění na klasické české vesnici. Myslím, že postavy, které Dvořáková líčí, se objevují téměř na každé vesnici. Pohodový příběh, který ale asi nebude pro každého.