Deníky I. (1931–1940)

dnes

Hodně zajímavé čtení a kupodivu i čtivé, platí to hlavně pro Deník z chmelové brigády, Deník z cesty k Wigam Pier, Deník z Maroka. Kupodivu mě bavily i zápisky z domova o zahrádkaření a chovu slepic a ovcí. Asi nejmíň zajímavý a nejméně čtivý byl Deník událostí vedoucích k válce. 75%, 22. 12. 2024.

10.01.2019

Orwella mám rád, i když se s jeho pohledem na svět ne ve všem ztotožňuji. Jeho deníky pro mě pak byly nutností.

Ale upřímně - moje očekávání byla jiná. Velmi pozitivně hodnotím deník z chmelové brigády (ten poměrně úzce navazuje na Na dně v Paříži a Londýně), deník z cesty k Wigan Pier (ten se mi líbil velmi) a deník událostí vedoucích k válce (z toho občas až mrazilo).

Překvapilo mě, jak moc chudá byla Anglie ve třicátých letech dvacátého století, u popisu obzvlášť v deníku cesty k Wigan Pier jsem občas nevěřícně kroutil hlavou. Tyto pasáže skvěle ukazují každodenní život té doby v průmyslových oblastech Anglie. Například Orwellovo překvapení, že horník má v pětačtyřiceti letech všechny zuby, je z dnešního pohledu úsměvné a je jen vidět, jak moc velký kus cesty (naše) společnost urazila za poměrně krátkou dobu. Člověka pak, při čtení informací o klimatických změnách a zároveň o tom, jak Orwell ve Wiganu z jednoho místa viděl 33 komínů chrlících do ovzduší uhelné zplodiny, napadá, že je těžké chtít po rozvíjejících se zemích, aby se vzdaly svého průmyslu kvůli blahu Země, když je to jen jejich cesta za lepší životní úrovní, kterou má za sebou i západní svět. Nejen v tomto ohledu má kniha co přinést i k aktuálním otázkám.

Na druhou stranu - a to úplně bez obalu - vůbec mě nezajímá, jestli Orwellovy slepice snesly 8 nebo 10 vajec a za kolik byly prodány, nezajímá mě ani to, jaké bylo každý den počasí, ani jaké ptáky Orwell viděl a jaká zelenina mu na zahradě vyrostla a jakou sklidil. Bohužel je ale dobrá polovina knihy právě o tomhle. Na deset, možná dvacet stran by to byl zajímavý vhled do Orwellova běžného života, ale potom už mě to extrémně nudilo a knihu jsem neodložil jen proto, že to z principu nedělám nikdy a proto, že jsem věřil, že by se přece jen mohlo něco zajímavého objevit. Zvlášť poté, co začala válka, jsem myslel, že bude v deníku reflektována, ale nestalo se tak.

Možná vinou mých přehnaných očekávání jsem byl v důsledku z prvního svazku deníků zklamán. Nic to ale nemění na tom, že Orwellovy postřehy z Wiganu nebo z chmelové brigády za to stojí. Kdybych knihu četl znovu, přečtu si jen tyto pasáže.