Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447916/bmid_dlouha-trat-s9l-447916.jpg
4
1041
1041
Sbírka povídek s tématem sebevraždy. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.... celý text
Přidat komentář
Síla to byla. Jedna z těch knih, u kterých mi v hodnocení brání dilema - jak hodnotit něco, co se mi líbilo po umělecké stránce, ale fyzicky bolelo číst?
(Můžu si za to sama; mám ráda, když je mi při čtení hezky, a stejně jdu a sáhnu po něčem, co se musí dávkovat...)
Takže se přikloním ke komentářům ostatních, snad s výjimkou Díry - smysl mi dává, je to jako u té Běžkyně. Paní chodí dokola kolem díry, která jí slibuje klid, co nikde jinde nemá; myslím, že se jí není co divit.
Dlouhá trať je sbírka sedmi krátkých povídek, které spojuje společné téma sebevraždy. Předem vás musím upozornit, že kniha je opravdu silná. Kniha na mě měla podobný dopad, jako když jsem zkraje roku četla Vrány. Hrdinové jednotlivých povídek se neznají, každý příběh je svůj a hrdinové se nijak neprolínají. Jediným společným prvkem v jejich životech je ukončení života, ať už se jedná o ukončení svého života nebo někoho, koho mají postavy ve svém životě. Hanišová má perfektní slovní zásobu a na jejím vyjadřování je to znát. Proto jí nedělalo žádný problém každou povídku oddělit i stylisticky. Nejvíce se m dotkly povídky Vrátíš se?, Pozůstalost nebo Zbytečný člověk, která byla ale nejdelší z celé sbírky.
Viktorie Hanišová zkrátka další knihou nezklamala a já nadšeně budu čekat co dalšího napíše.
Smrt, obtížné životní situace, osobní selhání a krize jsou témata, o kterých ráda přemýšlím a čtu. Čím více je pravděpodobné, že se kniha dotkne mého já a zanechá za sebou nějaké myšlenky, tím lépe. Sbírka povídek pojednávajících o sebevraždě od Viktorie Hanišové bylo něco, co jsem prostě musela mít. Osobně bych klidně uvítala ještě o něco víc temnoty a silnějších příběhů, ale i tak na mě Dlouhá trať udělala příjemný dojem. Já prostě nejsem na happyendy. Miluju to napětí, kdy s bušícím srdcem čtu poslední řádky a cítím, že už se ten hořký konec blíží. Kdy si přeju, aby hlavní postava dostala ještě jednu poslední šanci, ale zároveň naprosto rozumím tomu, co prostě musí přijít. Kdy se do mě vpíjí kruté osudy lidí, cítím jejich utrpení a poznávám jejich myšlenky. To všechno se Hanišové podařilo hezky vystihnout. Milovníky detailů určitě potěší i vizuální zpracování. Ilustrace srdce na předsádce je něco, co dodá knize ještě více na jedinečnosti. Tohle Host umí prostě na jedničku.
Můj tip pro odvážné: jestli si to chcete přečíst, udělejte to hned. Tohle podzimní počasí je k tomu jak stvořené a krásně podtrhne atmosféru tohoto krapec depresivního kousku.
Musela jsem si mezi povídkami dávat pauzu, protože to bylo hodně skličující čtení. Nejvíc mě asi zasáhly Vrátíš se? a Pozůstalost.
Lepší 4*
Běh životem , který je leckdy k uzoufání... nejednou se na této trati ztratíme a je jen na té naší duši, zda dokáže najít cestu ven z nekonečného bludiště bolesti nebo ustrne na místě a rozplyne se vyčerpáním z hledání smyslu bytí v té svojí neutěšené prázdnotě. Mám samozřejmě raději objevování těch hezčích zákoutí žití a nesmrtelné vstávání z popela... NICMÉNĚ... proč zavírat oči i před tou temnotou v nás... ač nemám ráda povídkové počiny, tak tohle mi zaseklo drápek hluboko do srdeční oblasti... neskutečně opravdové a paradoxně k tématu i neskutečně živé.
Povídková kniha na téma sebevraždy... Až na povídku Díra, se mi líbily.. Nejvíc drsný mi přišly povídky Vrátíš se , Manažérka a Pozůstalost.
Povídka Díra mi přišla nesmyslná...
Hodně jsem toho o téhle knize slyšela a tak jsem očekávala ještě větší psycho. Možná jsem už odolnější a tak mi to nepřišlo, každopádně povídka “Vrátíš se?” byla i na mě hooodně silná. Uronila jsem nad ní i slzu a na konci se mi udělalo až fyzicky zle. Vztahuju na sebe totiž to, co prožívají postavy - i co se týče fyzické bolesti.
“Díra” byla zase nesmírně napínavá a zasáhla mě, i když přesně nedokážu popsat čím/jak.
“Zbytečný člověk”, tak ten si mě získal. Já si hlavní postavu zkrátka zamilovala a vlastně ve mě konec téhle povídky vyvolával nečekaný (a neočekávaný) pocit klidu.
“Pozůstalost” za mě velmi bolestnej a na jednu stranu krásnej (pokud se to tak dá říct) příběh.
I další povídky mě bavily, ale tyhle ve mně doopravdy něco zanechaly. Celá knížka je napsána čtivě a nešlo mi se od ní odtrhnout, i když slabým povahám doporučuju - dávkovat.
Představovala jsem si, co bych jako autorka u psaní pociťovala já, takže klobouk dolu autorce, že se poprala s tak nelehkými tématy.
Za mě čtení, co má smysl. A navíc - krásná vizualizace! Nespočetněkrát jsem si už knížku prohlížela a pořád mi přijde stejně skvělá!
Na základě zdejších recenzí jsem si knihu koupil. Autorku jsem neznal a zřejmě na dlouho bude tato kniha moje poslední od V. Hanišové. Zklamání. Moc popisné, zdlouhavé, plné přirovnání na úkor příběhu. Za mě tak 25%. S jinými knihami s hodnocením nad 80% nelze srovnat.
Hanišová píše opravdu moc dobře. Troufám si říct, že je to jedna z našich nejlepších současných autorek. Tato sbírka povídek mi ale moc nesedla. Všechny se točí kolem těžkého tématu sebevraždy a jsou opravdu silné, ale něco mi zde chybělo... příběh jednotlivých povídek mě nedokázal úplně vtáhnout, a proto jsem ani jejich děj nedokázala plně procítit. Nejvíc mě asi zasáhla povídka Vrátíš se?, ta byla opravdu mrazivá.
Jako když jste voodoo panenka a zabodávají do vás jehličky... s každou povídkou hlouběji. Hodně silné, hodně bolavé, hodně dobré!
Asi ke mně nedoputovalo, co mělo. Přestože témata povídek jsou silná, nesedlo mi zpracování. Jak už tady několik čtenářů psalo, měla jsem pocit, že něco chybí. Zdá se mi, jako by autorce formát povídky vůbec nesedl. Nemůžu sice říct, že by kniha byla vyloženým propadákem a zklamáním, ale rozhodně nedostála mému očekávání.
Po Houbařce přišlo mírné zklamání. Na sebevražedné povídky sice člověk není naladěn asi nikdy, každopádně jsem čekala asi něco lepšího. Něco tomu chybělo. U dvou povídek mně vadil ten otevřený konec, nešlo mi si ani nějak domýšlet, co a jak se stalo.
To jeden čeká hutné povídky ve stylu Kingovy "Poslední příčky žebříku" a ono... nic. Prázdné, ploché a tak nějak o ničem. Na to, o jaké téma se jedná.
Jedním dechem.... Povídka "Brácha" mě vzala asi nejvíce, něco podobného zažívám
Mám ráda styl Hanišové, byla jsem nadšená, že má novou knihu a hned jsem si pro ni šla. Styl jako vždy čtivý, příběhy věcné. Brala bych knihu delší, ale i za těch necelých 200 stran jsem ráda
Povídka jako literární útvar Hanišové sedí. Její věcný, rychlejší styl vyniká, míří přímo k jádru lidského problému, příběhy jsou smutné až drásavé a pro mě tedy do jednoho nezapomenutelné.
Pojítko mezi jednotlivými povídkami není jen téma sebevraždy, ale hlavně autorčin styl psaní. A ten se mi moc líbil. Nicméně, jak už to u sbírek povídek bývá, některé povídky byly výrazně lepší, než zbytek. Za mě osobně nejlepší povídky jsou "Pozůstalost", "Manažerka" a "Vrátíš se? Jednu hvězdičku si dovolím strhnout, za poslední povídku "Brácha", která (pouze má domněnka!) je autorčina poněkud osobnější, ale pro čtenáře nejnudnější. Možná i proto, že toto téma, je již x-krát recyklováno a postrádá originalitu, předchozích povídek.
Část díla
Běžkyně na dlouhou trať
2020
Brácho
2020
Díra
2020
Manažerka
2020
Pozůstalost
2020
Autorovy další knížky
| 2018 | Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 | Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Viktorie Hanišová je etablovaná česká prozaička, která si mou pozornost získala zejména fenomenální Houbařkou. Mnou druhá čtená kniha – Rekonstrukce – už se mi líbila o poznání méně. V povídkovém souboru autorka uplatňuje to, v čem je skutečně dobrá, a proč jsem si její Houbařku velmi oblíbila. Umí výborně vykreslit (narušenou) psychiku svých hrdinů, vybudovat atmosféru a co hlavně, ne vždy vykládá všechny karty na stůl. Ponechává čtenáři tak trochu volnou ruku, a i když nabízí ve svých textech spoustu vodítek, ne vždy je doslovná, což je něco, co maximálně oceňuji. Upřímně jsem nečekala, že by s těmito svými přednostmi uměla až tak dobře pracovat na malém prostoru povídky, opak je ale naštěstí pravdou. Texty jistě vyvolají emoci, a byť jsou některé náměty velmi prvoplánové (zejména Vrátíš se?), jiné zaujmou a zanechají v paměti tak trochu nepříjemný pocit (za mě rozhodně Díra). Celkově považuji Dlouhou trať za soubor zdařilý a hodný doporučení, a to říkám jako někdo, kdo formátu povídky zas až tak nefandí.