Duše a hvězda
Jaroslav Durych
https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95968/bmid_duse-a-hvezda-vmZ-95968.jpg
4
12
12
Román je rozdělen do čtyř dílů složených z pojmenovaných kapitol. Začíná jako příběh Bětušky, sedmnáctileté dělnice z textilní továrny, kterou jako zázrakem nebo zvláštním přičiněním osudu takřka na první pohled omámí pětadvacetiletý Jindřich, syn jejího zaměstnavatele, nevyléčitelně nemocný tuberkulózou. Během týdne se Bětuška s podivuhodnou samozřejmostí stane členem jejich domácnosti, sblíží se s rodiči a s Jindřichem chce sdílet celou jeho existenci, tedy i nemoc a smrt. Tráví čas dlouhými, bezmála filozofickými rozhovory s členy rodiny, a také hrou na klavír, již cítí jako pokušení smrti. Když Jindřichovi zemře matka, je jeho další soužití s Bětuškou víc vzájemným trápením a pro Jindřichovo chřadnutí zůstává platonické. Až na Jindřichově úmrtním loži uzavírá pár nenaplněný sňatek. V třetím dílu knihy začíná druhá část Bětuščina osudu. Při jedné cestě od Jindřichova hrobu je jakoby jím samým vábena do lesa a potkává tam tři mladíky. Jeden z nich - Jiří - je Jindřichův bratranec: je k nerozeznání podoben Jindřichovi z doby před jeho nemocí a také portrétu z Jindřichova pokoje: je to i adresát Jindřichova nikdy neodeslaného toužebného dopisu, který Bětuška kdysi přepisovala. Setkání nejdřív vyhlíží jako příprava k nějakému násilí na dívce, brzy mu však dominuje vzájemné okouzlování Bětušky a Jiřího, milostné škádlení spojené s pokušením smrti. V průběhu doby po zvláštních činech a zkouškách postupně Jiří zaujme Jindřichovo místo po Bětuščině boku a dva ostatní mladíci oslnění Bětuškou mizí ze scény. Přehledně vyprávěný román, napsaný v er-formě, obsahuje množství tradičních i originálních symbolů, jejichž interakce se dějí také v absolutních kategoriích zjevení, zaslíbení apod. Osciluje stále mezi skutečností a transcendentálnem a mezi jim příslušnými významovými celky; kterýkoli prvek jedné skutečnosti může se kdykoli stát prvkem skutečnosti druhé a naopak. Autor uvolňuje realistickou kauzalitu a do značné míry autonomizuje dialog a vyprávění, v ovzduší střídajících se jistot a nejistot se výrazně uplatňují postupy romantické. Duše a hvězda začíná jako iniciační román, postupně však přerůstá též v obecněji pojatý mystický erotický román s náznakem pojetí smrti jako cíle, v němž je ženský prvek, reprezentovaný především Bětuškou, konfrontován s prvkem mužským, který zastupují Jindřich a Jiří. Ženský element, jehož častým emblémem je duše a který má atributy andělské, vidí Durych v originální a dráždivé syntéze cudnosti a smyslnosti, mužský prvek je často symbolizován (chladnou a letící) hvězdou a má některé atributy ďábělské. Oba mají svou vlastní, možná rovnocennou krásu a jsou si vzájemně neodolatelně přitažlivé; vstupují spolu do hry, tedy dobrovolné činnosti na základě souhlasně přijatých pravidel a s předvídatelným průběhem, která je však ovlivňována zároveň zvenčí, pravděpodobně magií. Durychův poetický systém je založen na dynamismu protikladů, které se vzájemně doplňují a charakterizují, a na zvýznamňování celého textu zpomalováním děje, vznosným stylem (zahrnujícím také kontrasty, zejména lexikální, a bohatou eufonii) a pečlivou, často paralelní provázaností motivů. Také antropologicky jde o složitý, vnitřně pulzující a uzavřený systém s existenciálními sondami a analýzami, romaneskními postupy a sjednocujícím Bohem.... celý text
Přidat komentář
Krásná durychovská reminiscence (blíže viz můj komentář k Jaroslavu Durychovi jako autorovi, je přímo pod heslem Jaroslav Durych) mezi Andělkou z Bloudění (17. století) a zdejší hrdinkou Bětuškou (z autorovy současnosti - 20. století). Andělka v Bloudění symbolizuje strážného anděla, který dovede Jiřího ke spáse. Bětuška dělá něco podobného. Sice v mírové době (o to to má lehčí než Andělka), zato místo jednoho muže u Andělky zde usměrní životní zaměření čtyřem mladým mužům. (O to to má Bětuška těžší.)
Tato kniha je jednou z těch, které ukazují jakou měl Jaroslav Durych nesmírnou úctu k ženám, na nichž si asi nejvíce cenil jejich obětavosti.
Níže jsem dal palec nahoru Ivetě Černé, přestože není z knihy nijak nadšena. Perfektní je, že to dočetla. Její reakce na Durychovy knihy je typická - nebyla zaujata. Chce to jen jediné - uvědomit si, že při čtení těchto knih máme celý koncert pocitů, které jsou analogické pocitům, které prožívají popisované postavy. (Všimněte si, kolik ve své reakci Iveta Černá popisuje pocitů.) Čili u Jaroslava Durycha nejde o zaujetí tím, jak jsou tyto pocity líčeny, ale o vlastní prožívání těchto pocitů. (Pochopitelně, že když se člověk nudí nebo je zmaten, má tendenci s knihou praštit - ale i to je jiný pocit, než zaujetí - to už k Jaroslavu Durychovi patří, je to způsob jeho ironického laškování se čtenářem. A ironii u tohoto autora najdeme velmi často.)
Ani nevím, jak je možné, že jsem dokázala knihu dočíst až dokonce, měla jsem sto chutí některé stránky vynechat. Přišlo mi, že nekonečné rozhovory mezi jednotlivými osobami nemají konce, a hlavně, že nemají ani hlavu, ani patu, občas i děj mi přišel takový jakýsi prapodivný, nesrozumitelný, ač jeho popis na záložce knihy vypadal velice zajímavě a pro mě lákavě. Kniha je na můj vkus psána až moc poetickým jazykem , ale na druhou stranu musím uznat a obdivovat spisovatele, který si skoro s každou větou opravdu dost pohrál.
Drsný příběh. Kniha je psaná tak uvěřitelně, že se mi v jedné pasáži až dělalo špantě. Za mě skvělý příběh.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Bloudění |
| 1989 | Rekviem |
| 1969 | Boží duha |
| 1996 |  Služebníci neužiteční |
| 1991 | Z růže kvítek vykvet nám |
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
O Durychovi jsem věděl jen to, že se jedná o součást české katolické literární scény, kterou jsem tak nějak vždy obcházel obloukem a přečtenou mám jen jednu knihu od Demla. Když jsem tedy na Budějckém náměstí v hrabárně objevil Duši a hvězdu, vzal jsem ji do svého knihovničkového azylu.
Celá kniha má podivnou horečnatou atmosféru. Kdo mě zná, ví, že horečnaté a jinak smyslově pozměněné stavy vnímaní nemám v knihách vůbec rád. U Durycha jsem si však na tuhle mázdru mezi mnou a textem poměrně rychle zvykl a toleroval jsem mu ji.
V příběhu sledujeme až kafkovského vyděděnce Bětu, která se dostane do vztahu se souchotinářským synem továrníka, který je zároveň Bětiným zaměstnavatelem. Drobné nitky vztahů mezi postavami, jejich vývoj a proměny mě až překvapivě bavilo sledovat. Durychův příběh je velmi komorní a dává nám možnost nahlédnout do střetu dvou světů, které spojuje především láska a oddanost, oddanost práci, rodině, předurčení, kdo si co vybere. Text celý na mě působil stejně jako "nedotknutelná duha a plaše jako štěstí". Příběh Bětky je jakousi alegorií na modlitbu aneb jak nepřiznaná jeptiška dobro hledala.