Empúzion
Olga Tokarczuk
Najnovší román nositeľky Nobelovej ceny za literatúru sa odohráva v roku 1913 v liečebni pľúcnych chorôb. Najnovší román Olgy Tokarczukovej – jej prvý po získaní Nobelovej ceny za literatúru. September 1913, Görbersdorf v Dolnom Sliezsku. Uprostred hôr stojí už pol storočia prvé sanatórium pre pľúcne choroby. Mieczysław Wojnicz, študent z Ľvova, dúfa, že nový druh liečby a krištáľovo čistý vzduch v kúpeľnom mestečku zastavia, ak nie rovno vyliečia jeho chorobu. Mieczysław sa ubytuje v penzióne pre mužov. Schádzajú sa tam chorí z celej Európy a podobne ako na Čarovnom vrchu Thomasa Manna, aj oni spolu neúnavne diskutujú a filozofujú – s obľubou pri poháriku likéru so zvučným názvom „Schwärmerei“. Pánov zamestnávajú naliehavé otázky: Bude v Európe vojna? Ktorá forma vlády je najlepšia? Ale aj zdanlivo menej naliehavé otázky, napríklad či existujú démoni alebo či možno určiť, kto napísal text – žena alebo muž? A „otázkou žien“ sa táto chlapská družina zaoberá mimoriadne rada. Aj malý görbersdorfský svet im ponúka množstvo tém. Deň po Mieczyslavovom príchode spáchala samovraždu manželka ich domáceho. A vôbec, v okolitých horách vraj často dochádza k záhadným úmrtiam. Mieczyslaw však netuší, kto môže byť ďalšou obeťou temných síl.... celý text
Literatura světová Horory Historické romány
Vydáno: 2023 , PremediaOriginální název:
Empuzjon, 2022
více info...
Přidat komentář
Mno, dočetla jsem už před nějakým časem, tedy před několika dalšími knihami, a pořád nevím, co k tomuhle napsat. Smířila bych se s nekonečnými pánskými diskusemi nad všehochutí témat, pokud by to měl být námět románu, ale o tom to být nemělo.
Autorka místo toho podstrkovala jakýsi mytický podtext, který se tedy v průběhu děje (mimo nekonečné diskuse) a podivného závěrečného finále tedy nepodařilo vůbec rozkrýt. Ovšem konečná proměna byla totální ranou pod pás...
Takže nevím, co tím vlastně chtěla sdělit, mne to ani nebavilo, ani mi to nic nedalo. V odkazech sama uvádí dlouhatánský seznam světových jmen reprezentujících otevřený misogynní přístup, ale mně v samotném ději skoro nepřišlo, že by zrovna tohle téma bylo to hlavní (že by snad konečné řešení bylo tou výraznou tečkou či vykřičníkem za tímto tématem, opravdu nevím).
Tak jsem to vůbec nepochopila... Co se vlastně na konci stalo?
Autorka má překypující slovní zásobu, se kterou si vyhraje. Stejně tedy i skvělý překlad....
Proč je román, který má velmi zajímavý námět v našem čtenářském světě tak nedoceněný? Abych byla upřímná, patřím mezi ty čtenáře, kteří od románu očekávali něco jiného. Sice si zachovává pomyslnou temnou dějovou linku, ale ta nějak spíše ustupuje do pozadí a do popředí se dostávají přílišné popisnosti, misogynní názory, politické diskuze, a ty flashbacky. Co příběhu nemohu upřít a kvůli čemu jsem ho vlastně dočetla byla nakonec zvědavost (a vhodně zvolené formátování textu). Kdyby se příběh stále nemotal kolem pánského filozofování a odrážel se v bezvadně sepsané anotaci, možná by ho čtenáři přijímali lépe. Autorka však dobře pracuje s prostředím a má nepřebernou slovní zásobu. Kdyby však tolik neuhýbala z hlavní dějové linky, anebo ať uhýbá, ale ať to nejsou tlachy kolem. Do knihy jsem se v podstatě začetla až v posledních pěti kapitolách a závěru, které byly fajne. Moc mne to mrzí, ale Empusion nebude patřit mezi ty knihy, co bych četla znovu. A to jsem se na něj i přes vlažné čtenářské názory těšila.
Neviem, či som správne pochopil záver, ale nebudem tu spoilovať. V každom prípade, kniha vo mne zanechala veľa dojmov, určite sa oplatí prečítať. Majstrovsky vykreslené prostredie, postavy, príbehy, doba, likér s psychedelickými účinkami. K tomu poriadna dávka mystiky, že človek by často, hlavne v noci, nevystrčil spod periny ani nos (alebo áno?). Tiež je to moje prvé stretnutie s touto autorkou. Skúsim ešte niečo iné a uvidím.
Moje první kniha této autorky . Musím říct, že se mi potvrdilo, že ne vždy oceněná kniha nebo autor je " mým šálkem čaje". Možná jiná autorčina kniha se mi líbit bude, uvidíme. Časem.
Dlouho to vypadá jako x-tá variace na srdceryvná vyprávění o ubožácích léčících se z TBC - ale nenápadné indicie roztroušené v textu naznačují cosi jiného, divného - a nakonec se z Empusionu (Empusia?) vyklube neobyčejný příběh o jinakosti a konci světa, jak ho výhradně mužské postavy znají a rozumí mu. Detektivní i hororová linka je podobná jako ve Svůj vůz i pluh..., průběžné kecy/ filozofování o ženských velmi vtipné, předzávěrečná proměna Wojnicze a jeho okolí přízračná. A i když se mi zdála předposlední čtvrtina nudná, opakující se, byla vlastně nezbytná jako příprava na apokalyptický závěr. Tokarczuk čtu dlouhodobě a baví mě. Tady tomu nebylo jinak.
Kniha Empusion byla mým prvním setkáním s autorkou Olgou Tokarczukovou, držitelkou Nobelovy ceny za literaturu.
Nebudu lhát, očekávání jsem měla velká, nebyla ale naplněna :( Kniha o sobě tvrdí, že se jedná o přírodní léčivý horor. Přírody tam bylo dost, ale horor jsem hledala marně. Nevadí.
Hlavní hrdina Mieczysław přijíždí do lázní Görbersdorf, které se specializují na léčbu tuberkulózy. Ubytovává se v penzionu pro pány, kde se postupně seznamuje s ostatními pacienty. Pomalu se také dozvídá více o místu prodchnutém tajemnem, ve kterém se právě nachází.
Děje v knize nebylo moc, autorka se zaměřila spíše na filozofické rozpravy jednotlivých protagonistů, popisy místa a různorodých detailů, kterými vždy jakoby zpomalila děj.
Námět jako takový je fajn - lázně s tajemstvím, záhadně zde umírají lidé, náš hrdina přijíždí a zjišťuje, co se děje. Akorát to zpracování Takhle, kdyby o sobě kniha netvrdila, že se jedná o horor, asi bych zklamaná ani nebyla. Ono je to ve finále ale spíš okno do názorů společnosti a mužů v první půlce 20. století, silném patriarchátu a až doslova odpudivých myšlenkách týkajících se žen a jejich poslání - a tento obrázek je velmi děsivě porovnatelný se současnou polskou společností. Pokud tedy autorka chtěla poukázat na toto a zasadit příběh do lákavého prostředí - ok, fajn, ale netvrďme o knize, že se jedná o horor, jelikož hororové vyznění tam téměř vůbec nebylo. Ačkoli možná ta názorová shoda společnosti z tehdejší a současné doby je tím hororovým prvkem...
Hodnotím 3/5, jsem z knihy rozpolcená a vlastně nevím, co si o ní myslet. Netvrdím, že je špatná, nicméně jsem dostala úplně něco jiného, než co jsem čekala a na co jsem byla připravena.
Myeczisław Wojnicz přijíždí v roce 1913 do obce Görbersdorf, kde se nachází vyhlášené sanatorium pro pacienty s tuberkulózou. Tou trpí i Wojnicz. Po svém příjezdu se ubytovává ve výlučně pánském penzionu a je svědkem tragické události. Tou je úmrtí manželky majitele penzionu, kterému obyvatelé věnují až pozoruhodně malou pozornost. Wojnicz se postupně seznamuje s dalšími muži v penzionu, kteří společně diskutují nad různými tématy.
Empusion začíná jako jednoduchý příběh o životě několika pacientů, v jednom horském sanatoriu. S každou novou stránkou se ovšem začínají nabalovat další a další vrstvy. Kniha se pozvolna rozšiřuje a houstne. Zprvu jednoduchá témata nabývají postupně na komplexitě a přibývá velké množství symboliky. Témata se v závěru propojují a dávají vzniknout komplexní a netradiční četbě.
Témat je v knize velké množství. Nejzásadnějším je způsob, jakým lidé vnímají svět kolem sebe. Nakolik je lidské vnímání subjektivní? Existují jiné reality, které člověk není schopný vnímat? A proč lidé vnímají svět hlavně černo-bíle?
Obyvatelé penzionu mezi sebou sdílejí extrémně misogynní názory. Všechny tyto názory pocházejí z knih uznávaných, klasických autorů, jejichž výčet je uveden na konci knihy. Olga Tokarczuktak poukazuje na absurdnost názorů, které se v méně extrémních formách vyskytují i dnes a daří se jí napsat feministickou knihu, s výlučně mužskými postavami.
Autorčin styl je naprosto precizní a nemám mu co vytknout. V knize se nachází několik popisných pasáží, které patří mezi spisovatelkou špičku. Skvěle evokují atmosféru hor a lesů, během začínajícího podzimu. Lidé si často stěžují, že kniha není horor, jak je uvedeno na obalu, s čímž souhlasím. Celým vyprávěním se sice táhne pocit tajemna, ke strachu má ale daleko. Autorka ovšem nepíše žánrovovou literaturu
I přes nesporně vysoké kvality jsem ale přeci jenom od knihy Olgy Tokarczuk čekal trochu více. Po emoční stránce na mě neměla žádný dopad. Také mi místy připadala poměrně rozvláčná a některá témata malinko nedotažená. V součtu se ale rozhodně jedná o velice dobrou knihu s výbornou stylistikou, myšlenkami, jazykem a za přečtení určitě stojí.
Hodnocení 3,5/5
Přemýšlela jsem o hodnocení, ale vlastně by to byla jen variace příspěvku pajaroh . S tím se ztotožňuji.
Príbeh z jesene 1913, odohrávajúci sa v liečebni tuberkulózy v mestečku Gorbersdorf. Trochu to pripomína Čarovný vrch od Manna. Množstvo mizogýnskych narážok, mačistického mudrovania a ku koncu dôjde aj na nadprirodzené prvky.
Je mi žinantní označovat jakokouli prózu držitelů Nobelovek za průměrnou. A kór když čtu novou věc nějaký literární šajby a nelíbí se mi, snažím se hledat problém nejprv ve svý omezenosti. EMPUSION má navíc fantastickou první stostranu. Tokarczuková je zedník atmosféry, skvěle popisuje (a ujíždí si na botách!) a staví základy literárně hodnotnýho hororu, ve kterej jsem doufal. Jenomže, jen co jsi román odloží svůj Potěmkinův rubáš, zbude v něm podivuhodný prázdno. Láry fáry o misogynii bez ladu a skladu. A já byl regulérně zklamanej, že to, co se v EMPUSIONU nakonec mlátí je bohužel prázdná sláma.
Ač nerada, musím hodnotit nový román Olgy Tokarczuk průměrně. Taková kombinace Mannova Kouzelného vrchu s mystikou, některé části a popsaná místa jsou zajímavé, ale mnoho myšlenek mi přišlo nedokončených a jako celek na mě příběh působil rozpačitě a nudněji, než jsem u této spisovatelky zvyklá.
Čekání je u konce. Ze začátku jsem byl rád v drajvu, který nová kniha nabízela. Četlo se to na Tokarczuk nečekaně svižně a konkrétně. Pak se stala opět Tokarczuk. Knihu jsem dočetl, protože nějaké pasáže byly líbezné, ale tato kniha jen potvrzuje, že její styl nikdy nebude úplně mým. A pokud ano, musí jít o menší věci jako Pluh před kosti mrtvých. Trochu mi to připomíná Rudiše, jenže jeho si vždy přečtu rád. Možná protože délka a formát odpovídá Pluhu. O to víc se bojím Winterbergra. A o to víc se jinak těším na audioknihu, která tuto kniha zážitkově posune někam jinam. Věřím, že k lepšímu.
Tato knížka se tak mazlí s jazykem, tak překvapuje v každém odstavci, tak mě utvrzovala v tom, že Poláci jsou na tomto poli hvězdy. Ale!
Krásné myšlenky, stylistická kvalita a historické souvislosti jsou bohužel v mých očích jediné plusy.
Strašně mě to mrzí. Ale 300 stránek si představuju zaplněných i jinými věcmi.
Kde byl ten přírodně léčivý horor?
Znepokojivé myšlenky jsem párkrát měla, ale chci jich víc.
Nic tu negraduje, po ničem nepátráš, konflikt nečekej.
Jen opravdu to filozofování, příšerné dobové smýšlení o ženách, mix charakterů a kultur a pohledů na svět.
Ach jo!
Na nový román polské spisovatelky Olgy Tokarczukové (*1962), nositelky Nobelovy ceny za literaturu (2018), jsem se velmi těšil a jak už to tak někdy bývá... ach ta očekávání... Empusion (2022), autorčin devátý román, první ponobelovský a první po Knihách Jakubových (2014), mě uspokojil tak napůl. Odehrává se na podzim 1913 v lázních Görbersdorf v tehdejším Prusku (dnes polské Sokołowsko), nedaleko Valbřichu a kousek od Broumovska. V lázních se léčí pacienti s tuberkulózou a novým pacientem je student techniky ze Lvova Mieczysław Wojnicz. Ubytuje se v penzionu pro pány u pana Opitze a postupně poznává tamější další pacienty. Že vám to něco připomíná? Ano, Kouzelný vrch (resp. Čarovnou horu) Thomase Manna. I tady se vedou různé disputace, i tady je jakýsi iniciační motiv, kdy je zasvěcován hlavní hrdina, navíc stejné časové období, jen místo švýcarského Davosu je to Slezsko. Tím ale podobnost končí.
Autorka zvolila pomalé tempo vyprávění a minimum děje. Slibný podtitul Přírodně-léčivý horor trochu klame, stejně tak nehledejte silnou detektivní zápletku, i když je rozehrána. Brzy po Wojniczově příjezdu zemře oběšením manželka majitele penzionu a umírající student malířství Thilo, s nímž se Wojnicz sblíží, blouzní cosi o dalších tajemných zločinech a že prý ženu Opitz týral. Vše spěje k velmi bizarnímu odhalení nejen tajemných zločinů, ale i záhad kolem Wojnicze.
Autorce se ale úplně nepodařilo vybudovat atmosféru, jakou by si takový příběh zasloužil, a už vůbec ne hororovou. Nevadilo mi pomalé tempo a řada rozhovorů postav o filozofii, životě a ženách (jejich mizogynské názory odrážejí tehdejší postavení žen a pohled na ně obecně), ale chybělo mi více napětí a dramatičnosti. A s tím koncem jsem se taky nějak nesmířil. Ale postavy včetně hlavní jsou zajímavé, stejně jako mnohá témata v románu probíraná (a někdy bohužel jen načrtnutá). Tak trochu se mi zdá, že věhlasná autorka tentokrát své dílo poněkud uspěchala.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Informace o tom, jací jsou muži šovinisti. Velmi originální. Na soupis misandrických výroků si budeme muset ještě počkat.