Empúzion
Olga Tokarczuk
Najnovší román nositeľky Nobelovej ceny za literatúru sa odohráva v roku 1913 v liečebni pľúcnych chorôb. Najnovší román Olgy Tokarczukovej – jej prvý po získaní Nobelovej ceny za literatúru. September 1913, Görbersdorf v Dolnom Sliezsku. Uprostred hôr stojí už pol storočia prvé sanatórium pre pľúcne choroby. Mieczysław Wojnicz, študent z Ľvova, dúfa, že nový druh liečby a krištáľovo čistý vzduch v kúpeľnom mestečku zastavia, ak nie rovno vyliečia jeho chorobu. Mieczysław sa ubytuje v penzióne pre mužov. Schádzajú sa tam chorí z celej Európy a podobne ako na Čarovnom vrchu Thomasa Manna, aj oni spolu neúnavne diskutujú a filozofujú – s obľubou pri poháriku likéru so zvučným názvom „Schwärmerei“. Pánov zamestnávajú naliehavé otázky: Bude v Európe vojna? Ktorá forma vlády je najlepšia? Ale aj zdanlivo menej naliehavé otázky, napríklad či existujú démoni alebo či možno určiť, kto napísal text – žena alebo muž? A „otázkou žien“ sa táto chlapská družina zaoberá mimoriadne rada. Aj malý görbersdorfský svet im ponúka množstvo tém. Deň po Mieczyslavovom príchode spáchala samovraždu manželka ich domáceho. A vôbec, v okolitých horách vraj často dochádza k záhadným úmrtiam. Mieczyslaw však netuší, kto môže byť ďalšou obeťou temných síl.... celý text
Literatura světová Horory Historické romány
Vydáno: 2023 , PremediaOriginální název:
Empuzjon, 2022
více info...
Přidat komentář
Tak to mi bohužel vůbec nesedlo. Jako člověk, co si moc nezjišťuje o autorovi natož o samotné knížce něco dopředu jsem byl nachytán na poutavý popis obsahu knížky na samotném obalu. U M. V. Llosy a jeho naprosto skvělém detektivním příběhu Kdo zabil Palomina Molera? se mi tento postup vyplatil. Od Tokarczukové jsem zatím nic nečetl, tudíž jsem tedy byl velice překvapen, jak moc se román liší od mé představy získané z popisu knihu na obalu. Holt nesuď knihu dle obalu nebo jak se to říká ...
Na začátku jsem si říkal, že to je pecka a vytváří se pořádně tajemná atmosféra. Poté se ovšem na zlom čeká přes 200 stránek naplněných úvahami hlavní postavy, rozhovory vedlejších postav a poznávání ozdravného místa Görbesdorf. Věřím, že spousta lidí bude všemi filozofickými texty a myšlenkami nadšená, ale mně to vyloženě ubilo. Navíc kombinace mé neznalosti a složitosti filoz. textů mi připravila těžký čtenářský zážitek. Hlavní postava je navíc kvůli své zvláštnosti nemastná neslaná, pouze je pozorovatelem debat spolubydlících z penziónu, takže jsem si na ni nemohl pořádně vytvořit názor. Závěr supr. 40%
Tak to bylo zvláštni čtení, netušíte, kam to všechno směřuje. Rozhovory mezi obyvateli Oppitzova penzionu vás někdy doslova uzemní. Názory na ženy, na svět kolem nich, do toho smutná postava Tilla. No není to lehké čtení, a ne pro každého. Některé výrazy jsem musela hledat.
Naprosto skvostný román s vtahující atmosférou plnou vlhkého horského chladu, stínů, šelestu, tajemství a čekání na smrt. Skvěle napsaný: ta přirovnání! Ty popisy krajiny, ale i gest a myšlenkových pochodů protagonistů! Kniha ukazuje odcházející svět, ne nutně spějící k zániku všech a všeho, ne nutně spějící k horšímu, nýbrž procházející slibnou proměnou.
Filozofické řečnění pacientů v görbersdorfském hotelu pro pány (o náboženství, kultuře, technickém pokroku, ale hlavně ženách) mě kolem strany 250 už sice začalo dost nudit a rozčilovat, ale naštěstí postupně ustupuje zajímavějším dějům a otázkám. Překvapivá je v tom směru postava doktora Semperweisse, který se na začátku jeví podobně nesympaticky jako většina dospělých mužských postav, nakonec se ale ukazuje jako velmi chápavý a moudrý člověk.
Ten text má skutečně skoro „léčivý“ efekt, i když myslím, že pro různé lidi různým způsobem. Až mě mrzelo, že kniha není delší.
Mieczka Wojnicza, mladého študenta, stretávam v okamihu ako vystupuje z vlaku a cestuje do malého horského mestečka, niekde na pomedzí českých a poľských lesov. Tam sa ubytuje v pánskom penzióne, kde postupne spoznávam jeho spolubývajúcich, ktorí sa cítia viac než erudovane na to, aby komentovali čokoľvek. Dianie, myslenie, filozofie, a hlavne údel, postavenie a premýšľanie žien. Páni sú predsa z prvého človeka Adama, a taká Eva a všetky ostatné, boli stvorené na ich obraz. Ale na taký ich druhotný odraz. A celkovo im toho veľa chýba, aby sa mohli dostať na úroveň mužov. Celý dej špikujú výjavy z liečenia týchto pánov, ale i veľmi naturálnych popisov prírody a okolitého lesa, ktorý akoby mal svoj vlastný život. A ktovie, ako to je? Dielo dostalo predsa podtitul Prírodný liečivý horor...
Ak holdujete Tokarczuk, tak smelo do knihy. Ak to bude vaša prvá Olga, tak možno odporúčam začať trebárs knihou Cez kosti mŕtvych... Témy sú v oboch podobné (príroda, feminizmus, klapky na očiach mužov a ich pocit, že sú pánmi sveta), ale možno dejovosť je ľahšie stráviteľná v tej druhej knihe.
Olga Tokarczuk ovládá slova naprosto mistrovsky. Samotný příběh mě sice příliš neohromil, ale čtení samo o sobě bylo úchvatným zážitkem.
(SPOILER) Velmi dobré počtení o skupině mužů léčících se v předválečných letech v sanatoriu pro plicní choroby v slezském pohraničí.Autorka zdařile vykresluje počínání hrstky mužů, kteří vedou hovory na různá témata a myslí si , že znalostmi historie, psychologie, filozofie jsou hybateli světa,ale ouha, ještě je zde skrytá tajemná ženská síla,která splácí dluhy jednou v roce.Autorka je mistryní slova a jako všechna její díla,i toto je svým obsahem značně znepokojivé.
Celá kniha počínaje názvem je mnohoznačná jako ta Empusa - démon a/nebo kudlanka, zkrátka samci (a zejména nadutí), třeste se. Misogynní a pseudo filozofické rozpravy zabírající čtyři pětiny knihy na mě byly místy moc a nejdřív jsem věděla, koho bych rozsápala já a až za polovinou, kdo by zůstal ušetřen. Asi se s autorkou dost shoduji.
Asi jsem příliš "prostá" na takovou knihu. Přečetla jsem celou a chvílemi i s chutí, ale spíš jsem s tím bojovala. Dobrá zkušenost.
Autorka je mistryně slova. Tak nádherná hra, kterou s nimi předvedla, ty popisy podzimní krajiny, lidských charakterů a všudy přítomné nemoci ve slezském sanotoriu roku 1913. A překlad je taky velká lahůdka. Mizogynské názory, to byl pro mě ten horor, i když jsem původně očekávala něco úplně jiného. Kniha není pro každého. Myslím, že i po přečtení v nás musí "dozrát" a usadit se. A na její plnou sílu si musíme počkat. Za mě 3,5/5.
Samotný název knihy odkazuje na mytologickou postavu Empusy. U Empusionu je zmíněno, že se jedná o přírodně - léčivý horor. Toto označení je více než vystihující. Tajemno v příběhu je zde v jiném pojetí, než je u klasického hororu zvykem. Nahánění strachu je v knize nenápadné, skoro by se dalo říct až skryté a je jen na čtenáři, jak se s hloubkou děje vypořádá. Není tedy zaručena nahánějící hrůza, ale i ti největší nebojsové jemné mrazení v zádech ucítí.
V knize se řeší témata, co byla v tehdejší době nejvíce rozebírána. Probírají se zde tedy témata ženství či světové problémy. To vše z pohledu mužů, jenž jsou každý povahově i myšlením rozdílní. V příběhu jsou tyto postavy velice detailně vykresleny.
Překvapilo mě, jak moc je příběh čtivý. Hojné popisy přírody, lidí, procedur a všeobecné líčení života v lázních k tomuto příběhu prostě patří. Taktéž se v příběhu objevují citáty a citace z různých děl.
Kniha je doplněna o dobové fotografie Görbersdorfu a nechybí ani seznam vystupujících osob.
V celkovém hodnocení u mě převažuje pozitivní dojem z knihy. Empusion je zvláštní, svým způsobem kontroverzní, což čtenář pozná až knihu dočte. Rozhodně je to jedna z nejzajímavějších knih, co jsem doposud měla možnost číst a za přečtení rozhodně stojí.
Děkuji Nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku
Celý děj se velmi vlažně dotýká hororovému příběhu. Začátek vypadal velmi napínavě. Ten styl psaní s velmi opravdu velmi podrobným popisem okolí,postav se četl dobře. Autorka je skvělá vypravěčka, jen to prostě nebyl horor a to mě moc zklamalo...
Skvělé navození atmosféry, do které je zasazeno vyprávění. Velmi zajímavé, neobvyklé a poutavé. Do uvedených míst bych se rád podíval (nejlépe na podzim), abych nasál tu atmosféru znovu. Obsah tu popsali výborně jiní a neměl bych k tomu co dodat.
jsem okouzlen retellingem Mannova Kouzelného vrchu, nebo chcete-li očarován novým pojetím Čarovné hory, v němž Weib Tokarczuk demaskuje "tajemným" vypravěčským hlasem (ve femininní wir-formě, ale jinak v románu žádná ženská nepromluví!) maskulinitu západoevropské společnosti (nejen) počátku 20. století s jejími dvěma pilíři = pokrytectvím a konformismem
dokonalé, doporučuju!!!
Ze začátku jsem se nemohl začíst a ty nabubřelé blbečky, co tam plkají úplně o ničem a tváří se jako na slovo vzatí odborníci, jsem vůbec nechápal - byli mi protivní. Pak se to nějak usadilo, (nebo jsem si na to zvykl) a naopak zhruba od třetiny knihy jsem se těmi jejich řečmi vyloženě bavil (obzvláště když jsem zjistil, že jim autorka "vkládala do úst" reálné dobové názory) - p.Olga má výborný smysl pro nalézání vytříbených slov a krasomluvu. A některé ty postřehy k různým tématům, které autorka umně vetkala do příběhu, byly fakt velmi zajímavé a podnětné. Jen ty některé gastro-zážitky, to teda byl pěkný hnus. Konec knihy a závěrečné scény mě celkem pobavily a když se na to podívám zpětně, tak to byla fakt zajímavá kniha a pro mě nečekané překvapení.
Horor zákutí mužskej mysle, horor záhybov ženskej telesnosti v sliezskych horských kúpeľoch tesne pred katastrofou. Typický tokarczukovský román rozostrovania hraníc so sväticami, hubami, lesom, filozofiou a psychológiou. Fantazijná heterotopická historická fikcia plná vôní a chutí, šťavnato vyrozprávaná tajomnými drobnými bytosťami. Majstrovský jazyk a štýl (i preklad). (KN. 8/24)
Nakonec jsem si to moc užila a bavilo mě to. Strávit ty přemoudřelé, naduté a učené debaty léčených pánů korunované znaleckým hodnocením žen, bylo pro mě z počátku náročné, ale zvykla jsem si, pak už jsem se těmi jejich teoriemi spíš bavila (zpočátku mě teda ty dobové názory na ženy poměrně popuzovaly, ale myslím si, že někteří "samečkové" budou o ženách podobně smýšlet i dnes). O horor jako takový rozhodně nešlo, snad nejvíce hororové byly v knize vybrané gastrozážiky např. tradiční kachní polévka czarnina, tzv.bílé nudle či gulášek že srdíček.... Líbilo se mi, jak umně do textu PANÍ spisovatelka vložila nádherný popis krajiny, přírody, ten podzim, ty barvy listí, mlhy a tak....... líbily se mi i pasáže, které popisovaly Mietkovy vzpomínky na dětství apod.
Empusion je kniha zasazená do neklidné slezské krajiny a prostor plicního sanatoria roku 1913, kde se ve společnosti jiných pánů léčí z tuberkulózy i hlavní "hrdina" Mieczyslaw Wojnitz. Lázeňské dny, naplněné opakujícími se procedurami, odpočinkem a zdravotními procházkami se dlouze táhnou a společné chvíle si pánové krátí nekonečnými filosofickými debatami zahalenými do prohlubujícího se oblouznění domácím likérem Schwärmerei. Ať už je téma debat jakékoli, zpravidla vždy končí u žen, jejich méněcennosti, mentální, údajně fyziologické nedostatečnosti a podřadnosti. Pohled na ženu je zde mnohdy až zbaven lidských atributů, degradován, připomíná spíše pohled na věc než na myslící a cítící lidské bytosti. Zakomponovány jsou i historické vsuvky o postavení žen ve společnosti v minulosti daleké i blízké, včetně jejich, z lokální historie čerpající, vyhnání do lesů s cejchem čarodějnic. Tento všudypřítomný a z každého slova čišící útlak ženského elementu se zde pak projevuje ve formě jakési nadpřirozené, divoké přírodní moci, bájných démonických empús, které trhají v temných lesích mladé muže na cucky. Jednou ročně v listopadu v Görbersdorfu záhadně zmizí nějaký muž. Je to jen náhoda nebo zde opravdu přichází ke slovu jakási nadpřirozená pomsta ženských démonů? Zabíjí sama krajina?
Samotná smrt zde konečně zastává také jaksi paradoxní postavení. Ač přítomná na každém kroku, nevnímají ji postavy románu jako skutečnou, je popírána a ignorována. Ostatně, v Görbersdorfu není ani hřbitov. Zajímavá je pak i linka samotného hlavního hrdiny, který, na rozdíl od jiných, v sanatoriu dojde skutečného uzdravení a která otevírá aktuální genderové otázky.
O Empusionu se mnohde hovoří jako o feministickém románu, ve kterém nepromluví jediná žena. Ženy zde ale promlouvají různými způsoby, ikdyž možná ne přímo.
Troufám si říct, že Olga Tokarczuk není autorka pro každého a je potřeba na ni být vnitřně nastavený. Mnohovrstevnost a mnohovýznamovost jejích lze na tomto prostoru těžko komplexně pokrýt.
Na mě z nich dýchá záměr, kterého dosahuje neobvyklým, fascinujícím a velmi chytrým tvůrčím způsobem. Přidanou hodnotou pak je atmosféra celého příběhu, temná a svíravá, zároveň ale uklidňující, jakkoli paradoxně to může znít. Označení přírodně-léčivého hororu je tak vlastně adekvátní.
Je to v podstatě typická Tokarczuková, minimálně pokud jde o její tvorbu poslední doby: jde o román s tajemstvím, pohrávající si podvratně se žánrem detektivky (Nenechte se zmást a výhradním čtenářům tohoto žánru Empusion nepořizujte! Je to mj. mnohem víc román idejí - a díkybohu za to.), tematizuje hranice a pohraničí nejen v konkrétní rovině (Německo, Polsko, Čechy: autorčin region a elementy z různých stran; hory vs. nížiny; města vs. izolované letovisko v kopcích), ale i v rovině přenesené (hranice pohlaví, osobnosti, reality a fantazie aj.). Nechybí parapsychologicko-pseudomytologický (či spíš jaksi jungiánský?) motiv ani "šokující" proměna v závěru, patrně míněná i coby popíchnutí konzervativnější části polské společnosti, která autorku po zaslouženém zisku Nobelovy ceny uvítala agresí a ignorancí namísto ovací... Celkově je to inspirativní román a vyplatí se jej číst, já měl asi jen smůlu, že jsem si předtím v Respektu přečetl recenzi, která toho vyzradila až příliš, a tak jsem byl ochuzen o překvapení a ujařmen vcelku silným (protože přesvědčivě formulovaným) interpretačním předporozuměním. A navíc jsem se asi přece jen nechal napálit tou "detektivkovou subverzí" a chvíli mi tím pádem trvalo, než jsem nalezl adekvátní tempo a modus četby, kdy se člověk naladí na popisy, diskuse, ideje, náznaky a symboly, jimiž tato zdařilá próza překypuje. Jen škoda, že překlad, obecně vzato povedený, vytříbený a solidně zredigovaný, na několika místech zbytečně zahaproval, což lze postřehnout i bez znalosti předlohy.
Knihu jsem měl již rozečtenou, když jsem v týdnu navštívil knihkupectví Luxor na pražském Chodově a všiml jsem si u ní v polici cedulky "Pro babičku". Představa, že ji dávám jako vánoční dárek své babičce pod stromeček mě po jejím dočtení rozesmála. Zaměstnanci této prodejny jsou vtipálci.
Krátce. Překvapuje mě zde kritika některých. Je chyba číst knihu s představou, že horor rovná se vždy Stephen King. Oceňuji autorčino vykreslení místa a postav. Předsudky vůči ženám takové byly a autoři takto s klidem v duši psali. O to více skvělé, že už dnes se takto nepíše. Nechtěl bych to číst. Téma skrytí jinakosti a snaha "zapadnout" zasahuje každého z nás v nejrůznějších podobách. Každý z nás má v sobě něco, za co by ho slovy postavy z knihy Augusta dříve "topili v moři".
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Kdyby to nebyla Olga Tokarczuk, tak to nedočtu. Téma mi nesedlo, nudilo mě to, pokořila jsem celý příběh jen z úcty k autorce.