Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82305/bmid_eugen-onegin-wRo-82305.png
4
788
788
Klasické dílo světové literatury. Veršovaný román klasika ruské literatury podává obraz života a mravů vyšší a střední ruské společnosti ve městě a na venkově v 1. polovině 19. století.
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1956 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Krásný, smutný a romantický příběh o lásce, cti, nepochopení a vzájemném míjení. Verše se čtou skvěle a lze v nich najít spoustu zcela nadčasových momentů a úvah. Román ukazuje každodenní život a zejména mentalitu určitých společenských vrstev v Rusku v 19. století. I když už je to déle, co jsem knihu četla, vzpomínám si zcela živě, jak jsem silně prožívala souboj Oněgina s Lenským a stále doufala, že to nemyslí vážně. Nemohla jsem se odtrhnout a když jsem knihu v melancholickém rozpoložení dočetla, rozčilovala jsem se,že kdyby si to bývali vysvětlili, všechno mohlo být jinak. Ale tahle jistá fatálnost a tragičnost se v ruských klasických dílech objevuje docela často a zkrátka to k nim patří. Hluboce jsem litovala smrti Lenského, skutečného romantického hrdiny, který byl tak čistý a nevinný zabít Oněginem, sobeckým a znuděným povalečem, který celou situaci svou lehkomyslností způsobil a ublížil tak hned několika lidem. Závěr byl fenomenální a některé verše z překrásných dopisů si pamatuji dodnes. Puškin napsal úžasný román, který se právem řadí mezi největší díla světové literatury.
Vlastně se nedá dodat nic víc k popisku této knihy - Puškinovo mistrovské dílo...
Knihu jsem dostala v roce 1971 (bylo mi teprve 13 let), až nyní jsem se dostala k tomu abych si jí přečetla a myslím, že to bylo načasované správně. Poezii miluji a tak jen krátce, vše už bylo napsáno. Mistrovské dílo, verše nádherné, pravdivé a nadčasové. Určitě se k ní nyní budu častěji vracet.
Moje nejoblíbenější kniha. Upřímně nevím, jestli je to překlad Olgy Maškové nebo původní dílo, do které jsem se zamiloval. Rusky neumím a pokud se v tomto ohledu nezdokonalím, budu odkázán na český překlad a ten, který se mi dostal do ruky, je prostě famózní.
Není to ani tak o příběhu, jako spíš o občasných veršovaných úvahách Puškina nad životem, rodinnými vazbami, o občasném rýpnutí si do ruského způsobu života, povahy ruských lidí, o lenosti, o mravech, o morálce, o (ne)vzdělanosti... tahle kniha má pro mě úplně všechno. A ty verše... ty jsou prostě dokonalé. Po knize sahám v dobách, kdy ne vše jde podle představ a ať ji otevřu kdekoli, funguje skvěle.
Mé nejoblíbenější čtrnáctiverší:
Je šťasten, kdo byl v mládí mladý,
a v pravou chvíli dospělý,
kdo pochopil, co hlavu zchladí,
že zato nervy zocelí.
Kdo věděl kde sny mají meze
a kam se s nóbl lůzou sveze,
v dvaceti měl dost obleků,
v třiceti vhodnou manželku,
dokázal v pětačtyřiceti
dluhy vyrovnat na nulu
a příděl slávy, titulů
i peněz vysluhoval s léty
ten, komu fáma troubí tuš
X. Y. je skvělý muž.
Asi není třeba moc co dodávat, vše tady již bylo napsáno. Snad jen takový můj osobní postřeh: Rusko v 19. století musela být zajímavá země. Petrohrad, to byla v podstatě taková ledová Paříž. Tolik skvělých osobností... Pak přišli komunisté a Rusko se proměnilo navždycky, stejně jako jeho literatura.
Pozn.: Carský režim si rozhodně neidealizuji, žilo se bídně za obou režimů, ale ruská kultura za dob carů na tom byla alespoň o něco lépe s postojem vůči umělcům, kteří dostávali o něco více svobody a byl tak umožněn nástup zlaté generace ruských spisovatelů.
Na začátku knihy mi dělalo veršované slovo problém. Po pár stránkách se člověk rozečte a jde to samo. Krásný román. Určitě se ke knize někdy zase vrátím.
Veršovaný Puškinův román. Postavu Evžena Oněgina může v každém našem životě každý v někom spatřit. Evžen Oněgin je román, ke kterému se musí každý jednou vrátit.
Kniha byla skvělá, ale bez vysvětlivek by mi mnohé pojmy unikly, protože autor často odkazoval na básníky a spisovatele dané doby. Verše se četli příjemně, knížku jsem zvládla za 2 dny. Je to krásný, milostný příběh.
Doporučuji audio-poslech na youtube. Barvité hlasy jednotlivých postav s doprovodnou hudbou nechají příběh ožít před očima :)
Nádherný příběh, citlivé verše a úžasný překlad pana Josefa Hory. Těším se, až se v budoucnu k Oněginovi vrátím.
Ani nevím proč, ale na střední škole jsem se Evženu Oněginovi vyhýbala jak čert kříži. Ač jinak jsem velká milovnice ruských autorů přelomu 19. a 20. století. Dostal se mi do rukou až nyní a mrzí mě, že jsem to nedala na té střední škole. Je to ideální četba pro ten věk. Drama a láska. Možná tenkrát bych v Oněginovi našla zalíbení, možná bych mu tolerovala, že je to floutek, když pak vlastně dojde cestou k poznání. Teď už mám mnohem kritičtější oči a tak mě to nutí se ptát. SPOILER Miloval by Oněgin Taťánu, kdyby nebyla zadaná a nedostupná? Nebyla to právě ta její nedostupnost, která ho vábila? Bylo by toto dílo tak slavné a opěvované, kdyby skončilo happy endem? Všechny tyto otázky však nemění nic na tom, že až budou
dcery na střední škole, Oněgina jim doporučím. Protože vážně stojí za to ho znát.
PS: Se vší úctou musím konstatovat, že řeč, ve které Oněgin Taťáně vysvětlil, že on není nic pro ní, je vážně dokonalá. Líbí se mi dokonce i víc, než onen slavný milostný dopis Taťáně.
Číst tuto knihu po narkóze není úplně nejlepší nápad. U mé osoby vyžadovala velkou pozornost, která byla stejně občas nedostačující. Ztrácela jsem se mezi popisem Eugena a vzpomínkami autora.
Poézia, ktorá má dej a to veľmi pútavý a tragický. Má všetky kvality poézie: pestrosť prírodných opisov, citov aj myšlienok, ale je aj veľmi úderný v kritike starého Ruska.
Knihu jsem neotevírala s velkým očekáváním, a proto mě mile překvapilo, že byla napínavá a zaujala mě. Vlastně v ní bylo i pár mouder ohledně života. Ale ze začátku jsem byla trochu ztracená v postavách a o kom je zrovna řeč, také některé popisující verše nebyly moc zábavné. Myslím, že tato kniha mi něco předala..
"Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout..."
"Já tuším vše: vás urazí
mé tajemství, jež se vám vzdává.
A vaše hořkost pohrdavá
se v hrdém zraku odrazí.
Co chci? Proč spěchám odhaliti
vám duši svou tím dopisem?..."
A co se od první poloviny 19. století změnilo v lidském charakteru? Skvělý odraz ruské společnosti. Nadčasový scénář. Puškin byl a (pro mne) bude zcela jistě osobností, která by neměla být zapomenuta, tak jako tento román.
Evžen Oněgin je pro mě srdeční záležitostí. I když ho budu číst po desáté, jsem si jista, že objevím něco nového (krásného, pravdivého, naturalistického, nebo jen něco zrcadlícího mou osobnost)..
Knihu jsem před lety četla jako povinnou literaturu a nyní jsem se k ní vrátila v rámci výzvy a rozhodně nelituji, protože kniha se čte lehce a moc dobře, vůbec nevadí, že je veršovaná.
Štítky knihy
romantismus ruská literatura ruská poezie romány ve verších
Autorovy další knížky
| 1999 |  Evžen Oněgin / Евгений Онегин |
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 | Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
"Já píši Vám - co mohu více?
Co mohu ještě dodati?"
Evžen Oněgin mě nezklamal, krásně verše, a to nejen Taťánin dopis Oněginovi, ale velmi mě zaujal i její proslov na konci knihy.
Nejvíce bych vyzdvihla postavu Taťány, která není charakterizována jako typická krasavice, ale především jako šarmantní, sečtělá a zásadová dívka, což mi přišlo příjemně osvěžující.
Jediným drobným negativem se pro mě staly autorovy vsuvky, či promluvy ke čtenářům. Ty mě trochu rušily od samotného příběhu.