Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82305/bmid_eugen-onegin-wRo-82305.png
4
2197
2197
Klasické dílo světové literatury. Veršovaný román klasika ruské literatury podává obraz života a mravů vyšší a střední ruské společnosti ve městě a na venkově v 1. polovině 19. století.
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1956 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
"Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Tolik psaní zří tu v tichu svíce,
snahou je dojem podati.
Teď zbavit nemohu se návyku,
číst všechno v poezii zvyku.
Všechny texty mi ve verše plynou,
z prózy v poezii kynou.
Těkají oči po slovech,
a ač se jedná o prosté zprávy,
já v nich vidím plno slávy,
vypouštím v iluzi vzdech.
Již prozřím ze sna brzy snad,
ono nelze v básni báseň psát."
Co víc k tomu říct? Prostě absolutní klasika. Nejsem nějakým velkým fanouškem poezie a vždycky dám radši přednost próze, ale do Evžena Oněgina jsem se zamilovala a taky jsem si z této knihy odnesla pěkný řádek citátů.
Tak krásně se to čte,
žel k mé smůle,
ač se velmi snaže,
poezie není pro mně.
Je jako skleněné korálky,
navlékané na nitku,
co nějaký fajzl bez morálky,
dole mi rozstřihl.... (tohle už fakt nedám, značka hledám rým).
dole mi rozstřihl bez vytáčky! YES
Jednoznačně srdcovka! Nejedná se sice o nijak lehkou četbu, vzhledem k častým lyrickým popisům Evženových pocitů a nudného života, ale i tyto pasáže stály za to. Často bylo složité se vyznat v tom, o kom vypravěč zrovna píše, zda o Oněginovi, či Lenském, avšak verše mají své kouzlo i po takové době. Od A.S.Puškina jsem četla již Pikovou dámu a ani tentokrát nezklamal. Verše byly poskládány logicky, na čemž se ukazují dlouhá léta práce. Všude přítomný popis ruské společnosti byl též velmi zajímavý a hezký. Kromě všeobecně známého Taťjanina dopisu se mi líbil konečný monolog Taťjany k Evženovi. Přišel mi možná i hezčí než samotný, tak moc opěvovaný, dopis. Po stránce jazykové velmi obdivuji překladatele, že se mu podařilo tak umně přeložit básně z ruštiny. Vydání od Levných knih mne zaujalo a velmi dobře se mi četlo. Knize dávám nejvyšší hodnocení a velmi doporučuji. Evžen Oněgin mě opět navnadil na další knihy ruské literatury.
"...viděl jste v lásce, v její touze, jen bláhovost mých dívčích let..."
"Už je tu Evžen, sotva postřeh
vrátného v zlatě, v šarlatu,
vzal mramorové schody po třech,
odfoukl smítko ze šatů,
vchází..." (s. 24)
Postava Evžena Oněgina má zničující sílu a vede do záhuby nejen své okolí, ale i sám sebe.
Alexandr Sergejevič Puškin (i překladatelka Olga Mašková) propracovanou formou mistrně charakterizoval(-i) ruskou společnost.
"Chorobou, na niž jednou zhynem,
nezjistí-li se příčina,
po našem CHANDROU, jinak
SPLÍNEM,
nakazil se můj hrdina
pomalu sice, ale jistě...
ne že by si snad božekriste
chtěl vehnat kulku do čela,
chuť žít však ztratil docela...
Childe-haroldovsky chmurný, bledý,
jak přízrak, když se objeví,
whist, klípky, něžné úsměvy
či vyzývavé nápovědi,
nic nechce znát, nic nevnímá
nepřítomnýma očima." (s. 29)
Líbí se mi, jak autor zapracoval do příběhu vlastní subjekt:
"Hloubal jsem dlouze nad koncepcí
a pohroužil se do plánů,
poéma mezitím je vepsí,
mám prví hlavu románu.
Pročetl jsem to předůkladně
přesto mě ani nenapadne
opravit spoustu sporných míst,
cenzura vezme si svůj list
a kritika už beztak neví,
co rozcupovat do dřeně...
Jdi, moje novorozeně,
ke břehům milované Něvy,
vysluž mi se slávou i rub:
křik, žvásty, sliny křivých hub!" (s. 38)
Asi jsem se do Oněgina naivně zamilovala, tak jako se zamilovala Taťána... dílo, které mě naprosto dostalo do kolen! Nezbývá nic, než smeknout klobouk hodně hluboko před Puškinovým umem!
Eugen Oněgin je rozhodně impozantní dílo plné dynamického prostředí Evženova života, jeho mladických peripetií a zejména jeho myšlenek a citů, které prožíval. Přestože se jedná o poesii, také děj je velmi jasný a zajímavý. Představuje problémy, se kterými se běžně v mládí setkáváme. Romantická zápletka mě, kupodivu, zaujala a překvapivě jsem se výjimečně dobře vcítil do hrdiny v jeho krizi osobnosti.
Potěšilo mě rozuzlení knihy, tj. Tatiánu ani nenapadne, že by se měla kvůli Oněginovi rozvést, protože pro ni manželská věrnost představuje (dle jejího chování) důležitou životní hodnotu, což se v (nejen literárním) umění často nevyskytuje.
Zpracování v poesii je úžasné. O to více člověk uvažuje, jak dílo musí znít v původním ruském jazyce.
Zcela popravdě jsem si ze začátku nebyl jist, zda budu schopen tuto knihu přečíst. O to překvapenější jsem ve výsledku byl, když jsem se do knihy postupně začetl. Evžen Oněgin je skutečně zajímavou postavou a je čistě na čtenáři, zda postavu zcela odsoudí, či se v některých jeho myšlenkách, názorech nebo vlastnostech sám najde. Jsem toho názoru, že každý z nás si alespoň někdy položil otázku, zda nás náš každodenní život a aktivity vůbec baví, zda naše bytí má nějaký hlubší důvod apod. Tato kniha pro mě byla velkým zamyšlením nad životem a ne – nepřeháním. Autor popisuje v průběhu děje i stáří jako takové, které na člověka neodvratitelně dolehne. Popisuje ho jako něco, co okrádá člověka o krásy, které zažívá ve svém mládí. Porovnává ho se střídáním ročních období, myšleno počátek na jaře a naprosté uvadnutí v zimě.
Bude to znít „černě“, ale pobavilo mě, jak si autor skoro až předurčil svůj osud v postavě Lenského. Největším rozdílem tak bylo to, že Puškin manželství (sice nešťastného) alespoň dosáhl, ale Lenský zemřel ještě před ním.
Nečekal jsem to, ale děj byl poutavý a odbočování od děje nijak nerušilo – naopak spíše doplňovalo a dokreslovalo samotnou atmosféru prostředí knihy. Autor mnohokrát snažil apelovat i na čtenáře (např. zmínka o stáří), které tedy alespoň na mě doopravdy zapůsobilo. Knihu proto musím zcela doporučit, avšak pro někoho, kdo není schopný komfortně číst verše, tak se do děje jistě nevžije.
Dostal jsem se k tomu jen díky maturitě. Příběh sám o sobě by nebyl vůbec špatný ale poezie mi prostě nikdy nesedne a nebaví mě...
Poslední dobou jsem přečetl knížky, které budu potřebovat k maturitě, a tak jsem rád, že je "mám za sebou". Oněgin je však opravdu naprostá klasika ruské literatury. Tím, že se jedná o román, který je ovšem ve verších, děj utíká neskutečně rychle. Stejně jako minule u Revizora jsou zde některé vtipné pasáže (či pouze verše).
Můžeme sledovat zajímavou proměnu Evžena, v prvních 4-5 hlavách se chová velmi zvláštně, je sebestředný, velmi sebevědomý a pohrdá ostatními. Zatímco na konci se z něj stává úplně jiný člověk. Poslední pár slok bylo opravdu fantasticky propracovaných (tím netvrdím, že ostatní nebyly). Byly vidět ty emoce, smutek, očekávání...a přesto nic...
Opravdu mě dílo překvapilo. I autorovo pojetí některých veršů (často posledních v jednotlivých hlavách), kdy kominukeje s námi = čtenáři. Dále jsou taktéž vtipné různé poznámky v závorkách, které autor využil k vytvoření rýmu. A samozřejmě musím vyzdvihnout dopis Taťjany Evženovi - ten musí znát snad opravdu každý! :)
Já píši vám - co můžu více?
Je to poezie, která mě nikdy nelákala, možná proto, že jsem ji nikdy nedovedla pořádně pochopit a ocenit. Oněgina jsem začala číst víceméně jen proto, že ho máme na maturitním seznamu. A i když je to poezie, i když je to povinná četba, nepřipadal mi nudný. Verše měly hlavu a patu, byly skvěle poskládané, tempo bylo svižné, Evžen byl hrozný fracek a Taťjana, ta byla tak upřímná a nevinná. Puškin prostě věděl, co dělá, opravdu mistr své doby.
četla jsem jako povinnou četbu k maturitě, příběh by sám o sobě nebyl asi tak špatnej ale ja prostě nerada čtu poezii protože se na to nedokážu soustředit. ...
Vůbec nechápu, proč mi to trvalo tak dlouho, než jsem se k této knize dostala. Trýznivý, dojímavý, smutný a přesto krásný příběh nešťastné, nenaplněné lásky dvou lidí, jejichž vzájemné city se prostě minuly v čase. Knihu jsem přečetla víceméně na jedno posezení, protože jsem se od toho vůbec nedokázala odtrhnout. Puškinův krásný, poetický jazyk v kombinaci s překladem Josefa Hory - to mi neskutečně sedělo a já si tento příběh neuvěřitelně užila. Určitě se k Oněginovi ještě někdy vrátím, protože mne tento příběh hodně zasáhl.
Ze začátku jsem si říkala, jestli čtu správnou verzi a překlad a byla jsem taková zmatená o čem to vlastně čtu. Ale potom jsem se už chytla a byla schopna ocenit krásné verše. I ten příběh dostává jinou barvu, když ho opravdu přečtete, než když se o něm pouze učíte. Oceňuji rozmanitost ruských reálií.
Zajímavá kniha z dob romantismu. Vyskytuje se zde neopětovaná láska. Proto kniha končí celkem smutně. Ale kniha je napsána velmi zajímavě. Pokud máte chuť na typický román z dob romantismu rozhodně doporučuju.
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura dvojjazyčná vydání nešťastná láska ruská poezie romány ve veršíchAutorovy další knížky
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 |  Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
| 1977 | Dopis Taťány Oněginovi |
Nezapomenutelný veršovaný román o nenaplněné lásce musí zasáhnout snad každého romantika.
Sice mě osobně trochu iritovalo jak nejdřív odmítá on ji, pak ona jeho a jak se navzájem míjí, i když je to jedna z hlavních myšlenek díla. Marnost velkého očekávání.