Farářova dcera
George Orwell (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/548286/bmid_fararova-dcera.jpg
4
183
183
Dorothy je poslušná dcera despotického faráře. Je tak zbožná, že se i za ten nejmenší prohřešek spáchaný v myšlenkách bodne špendlíkem. Jednoho dne se ale probudí po ztrátě paměti na ulici. Netuší, kým je, neví, co má dělat, a musí se protloukat nuzným životem, až nakonec skončí i ve vězení. Najde cestu zpět? Vzpomene si na to, kým byla? A neztratí nakonec i svou víru?... celý text
Literatura světová Pro ženy Náboženství
Vydáno: 2024 , Fortuna Libri (ČR)Originální název:
A Clergyman's Daughter, 1935
více info...
Přidat komentář
Kniha je to skvělá, téma rozhodně zajímavé, ale konec mě trochu zklamal. Vlastně se nic nestalo, život jde dál...
Kniha dobře začala, bavila mě ale čekala jsem trošku jiný konec. Minimálně vysvětlení, co a proč se to stalo. Nevim, takhle mi to přijde celkem nedotažený.
(SPOILER)
Začátek trošku těžší. Seznámení s nelehkým životem v meziválečné Anglii v jedné malé farnosti, kterou vede farář jenž myšlením zamrzl o desítky let nazpět. Zároveň seznámení s jeho dcerou, která se pod tíhou dosavadní výchovy sebemrskačsky trestá v podstatě za vše. Střih. Dívka se probouzí kdesi mimo domov a bez paměti. Příběh pokračuje jejím protloukáním se žebravým životem. Další část knihy, ve které dívka skončí v Londýně a na několika desítkách stránek jsou útržky hovorů náhodných lidí bych asi úplně oželel. V poslední části se hlavní hrdinka dostane na místo učitelky. Tady se tlakem místní společnosti meni její chovají a asi i povaha. Nakonec se dostane zpět do rodného města.
Chybí mi vysvětlení toho, co se s dívkou stalo v době, kdy ztratila paměť a ocitla se mimo domov.
Poučné a trochu i zábavné, o něco víc smutné zobrazení Anglie v pohledu chudých vrstev v první třetině 20. století. Až na poslední část, ve které autor příliš otevřeně a možná i suchopárně shrnoval, co v životě čeká a nečeká ubohou farářovu dceru, se četlo dobře a bavil jsem se. 70-75%, 5. 9. 2023.
Vykreslení života v Anglii mezi druhou světovou válkou a zajímavý příběh dívky, která ztratila pamět až se ocitla mezi spodinou a postupně navrací do společnosti i nazpět k otci, docela smutné čtení
Farářova dcera žije v chudobě svůj upjatý ale snad záslužný život podle přísných církevních pravidel. Po ztrátě paměti se ocitá jako bezdomovkyně mezi nejchudší společností a řeší jen hlad, zimu a kde získat drobný peníz. Později se stane řízením osudu učitelkou na soukromé škole, kde jde majitelce výhradně o zisk a Dorothy trápí zimou a hladem. Tři verze chudoby duchovní i materiální - farářova dcera, tulačka a vykořisťovaná a morálně lámaná učitelka. Dorothy zjišťuje, že ztratila víru v Boha jakmile veškerou její mentální kapacitu opanoval hlad a zima. Nakonec nachází smysl života v každodenní činnosti. Kniha o víře, ztrátě a potřebě víry.
Při čtení Orwellových knih je člověku ouvej nejen psychicky, ale tak nějak celkově, i fyzicky. Všem jeho postavám (těm hlavnějším) se dějí hnusné a ještě hnusnější věci, po kapce naděje přijde o to krutější vystřízlivění a konec pak vyznívá jaksi nekompromisně, bez toho příslovečného světla na konci tunelu. Zapomeňte byť jen na slzu fantazie nebo romantismu, tady je vše až nepříjemně realistické, jako kdyby se vám Orwell při psaní díval zpříma do očí a promlouval k vám, až na dno vaší duše. Vážně, až takhle sugestivní dokázal být. A samozřejmě až krutě nadčasový.
Hluboký znalec lidské duše a života (myslím tím autora ) nás zavedl do Anglie mezi světovými válkami a nechal hlavní hrdinku při hledání smyslu víru a života pobývat v různých sociálně "nevýznamných" vrstvách a dokonale vykreslil způsoby života v atkoém prostření. Náročné -ale moc hezké čtení!
Páni, tak tohle je teda George Orwell!!! :-) 1984 jsem zatím nezvládla, Farmu zvířat v pohodě. No a teď teda Farářova dcera. Zpočátku to vypadalo tak nevinně :-)) Mohu jen doporučit. Zvláště se mi líbilo zamyšlení, co se děje v hlavě člověku, který "ztratil víru".
(SPOILER)
Myslím, že to bylo trochu slabší než Farma zvířat, nebo 1984. Hlavně mi celkový dojem zkazil konec, který mi přišel takový, nijaký. Čekala jsem trochu větší zvrat, ne jen návrat na začátek. Trochu tomu prostě, podle mě, chybí pár stránek, pointa. Něco ve stylu, např. a tak po návratu domů založila útulek pro bezdomovce, nebo klidně i ta svatba, ale tohle bylo a vrátila se zpět ke své nudě a celá ta odysea byla jen takové zpestření života, které bude vyprávět za dvacet let při čajích sousedkám.
Ale za přečtení to rozhodně stojí.
Tak toto mohla byť fakt výborná kniha. Žial nie je. Celý problém spočíva v tom, že vcelku zaujímavé témy, o ktorých sa tu pojednáva sú spracované len ako pozadie beletristického príbehu. Navyše príbehu s umelo vykonštruovanou zápletkou (prepojenie neprepojiteľných prostredí) stojacou na nepravdepodobnej strate pamäti. Z tejto knihy priam kričí, že Orwell mal rozpracovaných niekoľko textov o nesúvisiacich spoločenský problémoch, pričom ako spojivo si zvolil životnú cestu hlavnej hrdinky Dorothy. No toto „lepidlo“ podľa mňa nedrží stránky dostatočne pokope.
Som si však istý, že ak by sa Orwell rozhodol spracovať túto knihu ako esej alebo reportáž, dopadlo by to oveľa lepšie. Mne osobne sa najviac páčili práve tieto publicistické pasáže, v ktorých Orwell vychádza z vlastných životných skúsenosti a v ktorých sa venuje opisom práce zberačov chmelu, problému bezdomovectva, náboženským otázkam, či systému súkromného školstva („škola je od slova školné“ a nie naopak). Chápem presne, čo nám Orwell ku každej z týchto tém hovorí, ale kvôli forme, ktorú na to zvolil, ho „nepočujem“ dobre. Ako keby bol jeho odkaz prehlušený šumom z priemerného príbehu. Farárova dcéra je tak knihou, ktorá neurazí ani nenadchne.
Pri čítaní som si však uvedomil jednu vec. A to, ako veľmi sme v dôsledku neustáleho omieľania a presadzovania politickej korektnosti vystavený vplyvom autocenzúry. Človeka pomaly začnú prepadať výčitky a pocit viny už len pri čítaní o niečom, čo sa vymyká v súčasnosti vštepovaným vzorcom správania. Orwell opisuje cigánov napríklad takto: „V ich neotesaných orientálnych tvárach sa skrýva výraz divokého, i keď apatického zvieraťa, výraz tupej hlúposti zmiešaný s neskrotnou prehnanosťou.“ No necítite sa pri čítaní tohto opisu trochu ako školák, ktorého počas prestávky prichytia pri fajčení na záchodoch? Najviac ma však pobavila zmienka o tom, že ak by ste v notoricky známej trinástej kapitole 1. listu sv. Pavla Korinťanom (tzv. hymnus na lásku) napísali do každého veršu namiesto slova „láska“ slovo „peniaze“, bude mať toto posolstvo desaťnásobnú výpovednú hodnotu. True, true. Tak v Orwellových časoch (rok vydania knihy je 1935) a ešte viac dnes. Však si to skúste.
6/10
Farářova dcera je brilantní syntézou psychologického románu a společenské eseje. Některé dějové prvky jsou snad až příliš vyfabulované, nicméně tento fakt dostatečně vyvažuje už jenom Orwellův styl psaní, jenž měl již v tétodobě vytříbený (doporučuji druhé vydání v českém překladu Kateřiny Klabanové).
Snad nejvýrazněji se zde Orwell zaobírá otázkou víry - ať už víry jako spirituální záležitosti, nebo jako společenské pózy. Víra hlavní hrdinky Dorothy je v podstatě morálním zmrzačením nutícím ji popírat samu sebe, žít v nesmyslné askezi, být neustále shrbená a hledět s opovržením na ty, kdo stojí vzpřímeně. Navíc je nucena dodržovat bezduché rituály a modlitby, které svou nesmyslností a upjatostí ztrácí vlastní význam. Takový život se na ní hluboce podepisuje, odsoudila se jím k asexuálnímu životu staré panny. George Orwell tedy přivedl na světlo ty nejhorší vlastnosti křesťanské víry a jejích institucí, spolu s její morálkou resentimentu, které jsou zapřičiněny omzeností lidí a jejich špatnou interpretací smyslu víry. Když je však z tohoto života vytržena a ocitá se v dříve nepředstavitelných životních situacích (zde Orwell uplatňuje své zkušenosti s česáním chmele, žebrotou a zaměstnáním na soukromé maloměstské škole), zjišťuje, že se bez ztracené víry nemůže radovat ze života, pokud se v jeho slastech neskrývá žádný vyšší smysl.
Protože jsou mi názory George Orwella, které zapravovává do svých románů a exhibituje ve svých esejích, velmi blízké (ačkoliv se za socialistu nepovažiji), Faráŕova dcera na mne hluboce zapůsobila. Jedná se o neprávem opomíjený román, který sám na svém čistě osobním žepříčku řadím hned vedle 1984.
Nejdřív to vypadá na takové Malostranské povídky s vykreslováním postaviček a atmosferou anglickeho mezivalecneho malomesta. Ale pak to zacne a je z toho trochu Orwelova prvotina o těch nejchudsich v Parizi. Ale tim Orwell neskonci, jeste se dostane ke kritice školství a zhoubneho vlivu rodicu na ně a skončí uvahou o smyslu zivota. Takze rozsahem v nevelkem dile toho stihnul opravdu hodne.
Orwell je vynikající pozorovatel. Díky tomu mne pobavila sebetrestající se Dorothy, postřehy z života anglického maloměsta, ale i trochu ponurnější popis života chudiny a posléze postřehy o učitelství. V žádosti rodičů: „Mabel říká, že prej s ní chcete dělat něco desetinýho. Nechci, aby se učila něco desetinýho, ale počty.“ (str. 177) jako bych slyšel některé dnešní české rodiče žehrající na novinky typu Hejného matematiky. A věta „My nechceme, aby chápaly.“ (str. 181) je jako ze skrytého školského programu některých našich politických stran.
A provokující jsou i Dorothyny úvahy o životě a víře, na str. 226, které jsou přetrženy tím, že „v hrnci s lepidlem zasyčelo“, a proto bylo třeba se věnovat lepidlu a kamínkům. Není náhodou právě to – žít svůj každodenní život – právě oním hledaným smyslem života?
Orwell umí psát, provokovat, nutit k přemýšlení….
Za mě mnohem lépe napsané, než 1984, i když téma je vlastně slabší. Přesto hodnotím o 1 stupeň výše. Naprosto brilantní psychický popis hlavní postavy a trocha toho filozofování o smyslu života :) tak to mám ráda.
100/100. „Farářova dcera" by se vlastně dala nazvat Orwellem v kostce, protože zahrnuje všechny tři hlavní oblasti jeho tvorby: román (s experimentálními prvky dramatu), reportáž i esej. Dosud to nejlepší, co jsem od něj četla. A mám tušení, že i kdybych nakonec přečetla jeho sebrané spisy, „Farářovu dceru" budu pokládat za nejlepší pořád.
Mezi moje oblíbence ji nezařadil jen styl (ten je u Orwella perfektní vždycky – realismus, smysl pro humor, autopsie, jadrnost, živá přímá řeč, svižnost; zkrátka má co říct). Hluboce mě oslovilo téma a měla jsem dojem, jako by kniha byla napsaná pro mě. V jedné rovině je to skizza anglikanismu z počátku 20. století, reportáž z prostředí česačů chmele, bezdomovců i žebráků a autobiografické vzpomínky na kariéru učitele, dokumentující chod soukromého školství v Anglii. Už tím se autor trefil do mých osobních preferencí. V druhé rovině je to výborně napsaný román, vystavěný na měnících se a různorodých prostředích, takže čtenář opravdu nemá pokdy, aby se nudil. A ve třetí rovině jde o Orwellovo řešení otázky, co pro člověka znamená víra, popřípadě její ztráta, plné inteligentních aforismů. Božský námět.
Navíc nemůžu nepochválit detailně, a přece stručně vykreslené charaktery postav. Přispívají k dojmu, že čtenář stojí přímo uprostřed knihy a zakouší na vlastní kůži totéž co hrdinové, od cizích pohledů přes pachy až po počasí. Hlavní hrdinka je asexuální – smekám před mistrem Orwellem, že dokáže psát romány bez milostných zápletek, a jako asexuál potvrzuji, že jev popsal přesně.
Půjčila jsem si knížku jako společnost na deštivý víkend a předpokládala jsem, že 300 stran bude tak akorát, ale už po dni a půl mi stránky kriticky docházely. Po dočtení jsem seděla jako hromádka neštěstí a hned v pondělí jsem spěchala do knihovny pro „Bože chraň aspidistru." Skvělá práce, mistře.
Poučné čtení. Je to sonda do psychiky člověka beznadějně uvízlého v náboženství, ale zároveň autor svým až zpravodajským stylem reflektuje některé aspekty své doby, které sám dobře znal (prostředí česáčů chmele, soukromého školství, bezdomovců apod.).
Kniha se mi cetla velmi dobre, tesila jsem se na ni a byla jsem zvedava, jak to dopadne. Presto nepatri k tem kniham, ktere bych docetla a zustala zirat. Spis je to: tak a co budu cist ted?
Štítky knihy
anglická literatura víra faráři chudoba, bída ztráta paměti, amnézie bezdomovectví farnosti soukromé školyAutorovy další knížky
| 2000 |  Farma zvířat |
| 2021 | 1984 |
| 2015 | Na dně v Paříži a Londýně |
| 2007 | Válečný deník |
| 2015 | Hold Katalánsku |
Do zhruba první třetiny celkem utahané a zdlouhavé. Pak to bylo supr, užila jsem si to. Jen jsem nějak nepochopila, proč ten nedotažený konec.