Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/375955/bmid_hana-PsV-375955.jpg
5
14035
14035
Třetí román úspěšné české autorky. Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…... celý text
Přidat komentář
Chápu, proč se to lidem líbilo. Je to precizní dílo. Taky se mi líbilo, ale děj nebyl nijak hluboký.
neskutečně silný příběh, kniha se dobře četla a bylo těžký přestat číst, doporučujii!!
Knížku mi půjčila kamarádka a já jsem ji přečetla posedle za dva dny. Přistupovala jsem k ní s vyššími nároky kvůli všeobecnému vysokému hodnocení knihy a vůbec mě nezklamala. I když jsem si říkala, že už mám dost příběhu z 2. světové války, tenhle byl zas trochu jiný a zanechal ve mně další rozměr zničených životů, které válka zpustošila. Příběh plyne svižně, takže čtenář hltá každou stránku, mezi jednotlivými postavami je dobrá orientace, a na rozdíl od jiných autorek nemám pocit jakési naivity k dřívější době
Niečo neskutočné. Silný a smutný zážitok. Alena Mornštajnová mi touto knihou vyrazila dych. Neskutočne drsné a realisticky opísané hrôzy koncentračných táborov si ma úplne získali o to viac, že to vychádza zo skutočných udalostí. Odporúčam len silným povahám a určite to nečítajte (alebo nepočúvajte ako ja) v období depresie alebo keď máte zlú náladu, lebo vám to nepridá. Je to fakt obrovsky hodnotné. Bol som veľmi smutný na konci.
Wow. Poutavé dějové linky, několik silných ženských hrdinek, předválečné, válečné a poválečné období a Valašské Meziříčí.
Silný příběh umocnilo audio zpracování. Zajímavé je také členění knihy. Velká autorka!
Tento žánr nebo téma knihy nečtu, nevyhledávám to, ale když jsem měla možnost si ji přečíst, tak jsem si řekla proč ne.
Byl to silný příběh od kterého jsem se nemohla odtrhnout. Určitě doporučuji. A vrhnu se i na další autorčiny knihy.
Několikrát jsem ji četla se slzami v očích. Je neuvěřitelné, jak mohou vypadat životní osudy lidí a kolik je některým lidem naloženo. Skvěle napsáno, chytlavé od první stránky.
Kniha, která ve mně vyvolala tolik pocitů a kterou jsem zhltla jedním dechem. Příběh, který je napínavý od začátku do konce....K této knize se vždy ráda vrátím, jelikož musím říct, že je jednou z mých nejoblíbenějších. Kudy chodím, tam knihu doporučuji, protože za mě, sice smutný, ale opravdu úžasný příběh!
Nádherná kniha a velmi poutavý příběh. Tohle je přesně ta kniha, o které čtenář po přečtení ještě dlouho přemýšlí.
Paní Mornštajnová je skvělá vypravěčka a její knihy se čtou na jeden zátah. Pokud je nutné knížku z nějakých důvodů odložit, příběh stále rezonuje v hlavě. Je neuvěřitelné co všechno postavy uvedené v knížce musely prožít a člověku nezbude nic než děkovat, že žijeme zatím v době, kdy nemusíme prožívat hrůzy, které zažily předchozí generace. Román je velice emotivní a i když v něm je hodně smutku, bolesti, utrpení, hrůzy a samoty, nechybí láska, víra a naděje, které pomáhají přežít.
V závěru mě oslovila myšlenka Hany: " Pořád mě navštěvují vzpomínky. Stále je hodně těch tíživých, ale přibývají i ty, kvůli kterým chci ještě žít."
Dočetla jsem a vydechla od napětí. Výborný román o pocitu viny přeživšího, a nejen o tom pocitu. Vlastně celý osud jedné rodiny, přes dvě generace. Hana a Mira jsou spjaty krevním spojením, jedna rodina. Devítiletou holku pramálo zajímá, proč je teta Hana tak divná, nemluvná, zasmušilá a proč vypadá tak staře. A teta Hana má co dělat, aby se udržela ve světě živých, když si sama připadá už dávno mrtvá.
Je tu téma války, holocaustu i koncentračních táborů. Příběh Hany se odvíjí už před válkou a nekončí ani po válce. Je to nesmírně emotivní příběh, přitom psaný střízlivě a emocí se jen lehce dotýká, snad ve snaze neroztříštit je na tisíc kousků. Nakonec, jak lze psát o příšerném utrpení těch, kteří se ocitli za ostnatými dráty? Jen se lehce dotknout. Co na celém příběhu oceňuji - autorka nemoralizuje. Nesoudí, kdo za to může, to si nakonec celý obrázek dá do kupy každý sám a zároveň si každý čtenář může položit otázku - co bych dělal já, v té době a v tom postavení? Je třeba vzít v potaz celý kontext doby i s tím, že informace prostě nebyly, jen útržky a fámy. A kdo už byl v přímé konfrontaci s čirou pravdou - nebo s čirou hrůzou - těžko vydal svědectví.
Hana je výborný román, právě proto, že autorka nemoralizuje, ale popisuje. Popisuje, ale je zdrženlivá. Nakonec, zdokumentováno toho bylo dost, že. A takových osudů, jako měla Hana, mohlo být povíce. Stačí pocit viny, ten je hrozný zabiják, ubíjí každou stopu po chuti do života. Ale Hana viník nebyla.
Autorka má dar vyvolat neuvěřitelné emoce.
Po přečtení jsem knihu dlouho zpracovávala a rozhodně ve mě zanechala na dlouho dojem.
Kniha je velice dobře napsaná dobře citová a čtivá že ji každý pochopí. Vypráví smutný příběh rodiny z Valašského Meziříčí z let 1933 až 1964 příběh vás pohltí a nepustí někdy bude muset i na chvilku knihu odložit příběh není veselé čtení ale přesto se rychle bude ke čtení vracet a chtít vědět jak Míra a Hana svůj příběh budou dál vyprávět.
Z čeho máte největší strach? Kromě nemohoucnosti, co třeba absolutní samota? Ta postapokalyptická, kterou popisuje Cormac McCarthy v knize “Cesta, nebo samota uprostřed fungující společnosti. Ráno lidé vstávají po zazvonění budíku do práce a škol, plní svoje povinnosti, vrací se k blízkým, odpočívají a čerpají sílu v jejich blízkosti. Vy uprostřed této vřavy stojíte sami, nemáte a neznáte nikoho.
Přesně do této situace se dostane dívka Mira v románu spisovatelky Aleny Mornštajnové. V pořadí třetí román autorky začíná vyprávěním o 9leté Miře, která zůstane bez jakékoliv blízké osoby sama na celém světě a klade si sofistikovanou otázku: “Proč přežila právě ona? Bylo to jen díky tomu, že neuposlechla zákazu rodičů? Neznám člověka, který by toužil po takovém osamění. Miře se to “poštěstí bez zjevného důvodu. Je to nevinná malá holka, která nestačila vykonat nic zlého, aby měla být po zásluze potrestána. Přesto jednoho únorového dne roku 1954 zůstane ve Valašském Meziříčí zcela sama, po jejím boku stojí jen stesk a strach z budoucnosti. Toliko začátek třígeneračního románu, kde – jak je zvykem u Aleny Mornštajnové – první housle hrají ženy a dívky.
Štítky knihy
Židé rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust české romány
Mám rozporuplné pocity. Stejně jako drtivá většina čtenářů jsem román přečetla jedním dechem. Téma holokaustu a je samo o sobě natolik silné, že má potenciál překrýt vlastně i docela zásadní mezery literární, jak se mi zdálo, že se stalo v tomto případě. Začnu od pozitiv..
Velmi oceňuji zajímavou retrospekci a řazení kapitol, postupné rozkrývání vztahových spletenců i samotný nápad spojit a propijit v jednom románu tímto způsobem dvě hlavní postavy Hanu a Miru. Ostatní dějové zápletky též pěkné!
K nedostatkům...
Po celou dobu jsem měla pocit, že čtu spíš průměrnou gymnaziální esej z hlediska bohatosti jazykových prostředků. Dokonce bych řekla, že místy to byl až do očí bijící kýč a nerada bych, aby to vypadalo jako hejt, jen prostě takový jsem měla subjektivní dojem. Zdálo se mi, že autorka se mermomocí snaží o psychoanalýzu postav - jejich nejniternějších pocitů v hraničních životních situacích, místo toho ale na mne dýchala až laciná povrchnost, která se nakonec ke skutečnému jádru lidské bolesti ani nepřiblížila. Zvlášť Hana měla životní ránu za ranou a dost možná, že jsem ovlivněná skutečnými příběhy, ale většinou ti lidé mají sklon nést si jednu bolest z toho bezpočtu hrůz jako tu nejvíce drásající, a pokud autorka kdesi řekla, že u Hany to byl pocit viny, pak i přes explicitní mnohačetné pokusy sdělit to čtenáři přímo, jsem tomu prostě "nevěřila". Hana zůstala pro mne tak nějak neosobní, beztvarou hrdinkou, ač mi jí pochopitelně bylo líto. Mrzelo mě, že tak skvělý námět nakonec sklouzl, možná trochu komerčním způsobem, ke snaze vzbudit emoce, zrychlit tep atd., ale pro mne vrcholná literární díla jsou ta, kde to podstatné není vlastně ani vyřčeno, jen vyplyne z kontextu, na čtenáře dýchne, on sám pochopí a tím se vnitřně s hlavní postavou (koneckonců s jakoukoliv postavou) ztotožní a tento dojem si s sebou nese dlouhá léta, celý život...jako událost setkání. Toto mi v knize chybělo a je to škoda, protože tento námět by si větší hloubku velmi zasloužil. Abych byla ale upřímná, knihu bych nakonec doporučila, jen s tím, že bych právě zásadně snížila vysokou laťku očekávání, kterou jsem od ní vzhledem k vysokému hodnocení sama měla.