Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/454686/bmid_hana-JfO-454686.jpg
5
14166
14166
Ak existuje niečo, čo preveruje ozajstnosť ľudského života, potom je to utrpenie. A ak existuje niečo, čo život znehodnocuje, potom je to utrpenie, ktoré človek spôsobuje iným. Lenže čo keď je napriek tomu nevinný? Čo keď je to všetko len zhoda okolností a človek je iba bezmocným nástrojom osudu? Je zima roku 1954 a deväťročná Mira sa napriek zákazu rodičov vyberie k rieke voziť sa na ľadových kryhách. Spadne do vody, čím sa jej neposlušnosť prezradí, a je za to potrestaná tým, že na rodinnej oslave nedostane zákusok. Nevinná príhoda z detstva však pre Miru znamená zásadný životný zvrat. Nasleduje tragédia, ktorá ju na dlhé roky pripúta k mĺkvej a depresívnej tete Hane a odhalí pohnutú rodinnú históriu, čo popláva ďalej s prúdom jej života ako ľadová kryha. Príbeh, vychádzajúci zo skutočných udalostí, podáva Alena Mornštajnová v strhujúcom tempe a so zmyslom pre dramatickosť, až má čitateľ pocit, že sleduje napínavý film. Zostáva iba otázka, či sa kryha osudu nakoniec predsa len roztopí…... celý text
Přidat komentář
Kniha mě zaujala svým obalem. Žloutkový věneček vypadal skvostně.
Nic víc v tom však nebylo. Žádné tušení, o čem kniha může být.
Anotace šla naprosto mimo mě. Chtěl jsem být překvapen..
Pár knih z prostředí druhé světové války jsem četl, ovšem zatím žádná mi nezpůsobovala to, co jsem zažíval zde. Knihu jsem musel několikrát zavírat,
jelikož jsem pod návalem emocí nebyl schopen přečíst písmenka.
Sebralo mě to, přiznávám. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsem si některé
postavy spojoval s těmi svými.. o ty, o které jsem přišel, bez rozloučení..
Tohle ve mě bude hodně dlouho..
Chtěl bych se o příběhu více rozepsat.. také o tom, že války a xenofobie jsou zlem..
A že se lidé stále nedokáží poučit z minulosti..
Nic z toho však nedokáži. Možná už ani nikdy neochutnám žloutkový věneček..
Ta chuť mi totiž zhořkla..
Byla jsem přesvědčená, že komentář psát nebudu, ale nakonec ano: výborně napsaný civilní příběh, o běžných lidech na malém městě, které doslova potrefila v jedné generaci válka v tom nejhroznějším vydání. A i když válka nebyla vlastně v knize do poloviny přítomna, v celém příběhu je tím nosným prvkem (nicméně by se nemělo upozadit aspoň letmé vyobrazení situace v prvních dekádách po válce).
První část navnadila k podumání, co se děje, co se dělo a proč je Hana taková, jaká je, a proč má k některým lidem ve svém okolí odpor. V druhé části knihy jsem se musela hodně soustředit na to, kdo je vlastně kdo v generační a příbuzenské posloupnosti. V třetí části jsem vědomě přeskakovala některé pasáže, i když uznávám, že autorka nešla do zbytečných extrémů a nezahltila čtenáře všemi hrůzami transportů, ghett a koncentračních táborů.
Vše mi na postavách, jejich jednání a vývoji sedělo, krom té hlavní věci: nemůžu uvěřit, že by Hana měla takové nekonečné výčitky svědomí - tj. že by cítila (objektivně zcela bezdůvodně) vinu za osud své rodiny...
Přesto hodnotím 90% - knihy z válečné doby totiž nevyhledávám a nerada o hrůzách čtu, tohle jsem ale přečetla (a dokonce ani slzu neuronila).
Pozn.: obálka mě nejen nezaujala, ale spíš odrazovala - dlouho jsem "neviděla", co na ní vlastně je (teď to vím a stále pozitivně nehodnotím)
Kniha mě velmi bavila, četla se rychle, líbí se mi příběh jako takový, jak to hezky do sebe zapadá a propojenost děje a postav :) asi jedna z nejlepších, co jsem četla, hodnocení odpovídá
Silný příběh, u kterého jsem nejednou stírala slzy a mrazilo mě v zádech. Kolik si toho zažila, aby se z ní stál jen stín dívky, kterou bývala. Nemuselo se to možná stát, kdyby svého milého již dříve prohlédla...Jedno rozhodnutí vedlo k druhému a nedalo se to zvrátit. Kniha mě prostě dostala a jistě se k ní jednou vrátím.
Z hlediska stylu psani je kniha dokonala. Ikdyz se dej strida a je slozen z ruznych obdobi,tak je vse skvele vysvetleno a nepusobi to vubec rusive.
Kdyz se zamerim na dej, tak..uf...nikdy jsem necetla knihu, ze ktere by mi bylo tak smutno, ze ktere bych se bezmoci nemohla nadechnout..a to jsem byla pouhy ctenar. Kniha ma opravdu az zvlastni moc nad ctenarem, velmi na nej zapusobi a zanecha v nem stisnene myslenky po dlouhou dobu. Ikdyz mi je z knihy smutnu, rada si ji znovu prectu.
Jeste ted mi tece slza po tvari...
"Duše, která dělá člověka člověkem, ve mně nebyla. Odjela s mou rodinou na východ, ztratila se v ulicích terezínského ghetta, uvízla v dobytčím vagonu mířícím na východ, rozpustila se v táborovém bahně a shořela v osvětimských pecích."
Ach Hano, osud ti toho uložil na bedra nemálo... Jak rychle se může z mladé zamilované slečny stát tělo bez duše chodící meziříčskými ulicemi v černém svetru s tvrdým chlebem v kapse? Překvapivě rychle... a stačí k tomu pár nesprávných rozhodnutí, které zvrátí chod života. Při čtení jsem se na tebe Hano vztekala a říkala jsem si, že nemůžeš být tak naivní, křičela jsem na tebe: vykašli se na Jaroslava, pošli ten dopis, neříkej to Leovo jméno...nekupuj ty věnečky... no tak dobře, nebylo to k ničemu, ale zkusila jsem to.
Silné to bylo, smutné to bylo, ale krásné to bylo...děkuji!
"O minulosti musíme vědět co nejvíc, abysme neopakovali stále stejné chyby. Jednotlivé události spolu vždycky nějak souvisí, zapadají do sebe a vyúsťují v další dění. Jen pochopení souvislostí je cestou, jak se může lidstvo pohnout dopředu."
Tato kniha je jedním slovem strhující. Pořád jsem na ni myslela, stále se dohadovala, jak to bude dál... Úžasně se četla, byla napínavá, smutná, uvěřitelná. Za konec, který to zpozitivněl, jsem byla ráda, byl krásný a překvapil mě. Občas mi šly až slzy do očí. Sled tolika tragických událostí mi přišel na jednu rodinu, jednu osobu sice přespříliš, nicméně uvěřitelné to je a mohlo se někomu přihodit klidně všechno z toho. Oblíbila jsem si několik postav, přímo jsem si některé zamilovala. Kromě Hany mě nejvíce mrzel osud Rosy, ten byl dojemný.
Bylo mi ctí být součástí Studentské poroty České knihy, která paní Mornštajnovou vybrala jako autorku nejlepší loňské knihy. A bylo skvělé sledovat na veletrhu Svět knihy vyhlášení paní Mornštajnové vítězkou hned dvou kategorií. Nemohlo to být zkrátka jinak, letos rozhodně ne.
(audiokniha)
Tato kniha mne uchvátila hned od začátku, jen těžko jsem poslech přerušovala. Poslouchala jsem v podstatě neustále: ve vlaku jsem nedokázala sledovat krajinu, cestou do práce i z práce a ani potom doma zase vnímat nic jiného. Tohle se mi už nestalo hodně dlouho. Asi nejvíc se mi líbila hned první část, kterou vypráví Mira. Ale i další děj je stejně strhující. Silný příběh, ze kterého až přechází mráz po zádech a který by určitě nikdo z nás nechtěl zažít. Nemůžu hodnotit jinak, než plným počtem...
Lidská, citlivá, působivá, čtivá od začátku do konce, prolínající se lidské osudy, bolest a laskavost zároveň, pro mě silný zážitek
Opakovala bych pouze výstižné komentáře přede mnou, takže za sebe jen: silná, bravurně napsaná kniha!
Krásně napsaná kniha! Nic nezůstává nevysvětleno, vše navazuje. Ironicky mě ale nejméně zaujala poslední část, vyprávěná samotnou Hanou. Určitě mám v plánu si přečíst ještě další knihy od autorky.
Nominace na jednu z nejdůležitějších literárních cen u nás – Magnesia Litera – provází vášnivé debaty. Přirozeně. Nelze nikdy uspokojit každého, nelze se trefit do vkusu všech. Jednu takovouto debatu pak rozvířil Jiří Trávníček povzdechem, proč není nominována právě Hana. A protože si jeho čtenářského úsudku vážím a důvěřuji mu, knihu jsem si pořídil. Netušil jsem, do čeho jdu. Nečetl jsem anotaci. Prostě jsem knihu „otevřel“ ve své čtečce a začal číst. A nečekaně tak naplnil přání autora knihy Krvavé země, abychom „oněm číslům vrátili lidský rozměr“.
Mornštajnová mi samozřejmě zas tak neznámá není. Četl jsem Slepou mapu a bavila mě. Hana je psána v podobném modelu. Jen je daleko čtivější. I přesto, že je příběh vsazen do tragických kulis – tyfová epidemie, začátek druhé světové války, holocaust – není ubíjející, není plačtivý, není depresivní, není vlastně úplně smutný. Je silný. Je dojemný. Je uvěřitelný. Je i úsměvný. A i přesto, že hlavní hrdinka cítí „hanu“ – stud, provinění, za to, že jako jediná vše přežila, je to příběh o nepokořené naději a o odpuštění.
Zásadní ale je, že kniha je napsána opravdu dobře. S jistou lehkostí a snad až s noblesou. Ano. Souhlasím s Jiřím Trávníčkem, že by kniha klidně nominována být mohla. Na druhou stranu – zatím jsem nepřečetl ani jednu knihu z těch nominovaných a tak mi nepřináleží jakkoliv hodnotit verdikt poroty…
Druhá světová válka v knize zuří celou svojí děsivostí. V kniha je mnoho emocí, které tíží a bolí. Je rozdělena do několika částí za každého hrdinu, který se v knize nachází. V řádcích se prolíná současnost s minulostí a postupně se odkrývá silný příběh jedné židovské rodiny a lidí, kteří s nimi měli něco společného. Je to úžasná kniha plná něhy. Myslím si, že po Říkali mi Leni je to má druhá nejoblíbenější kniha z doby druhé světové války.
Nádherná kniha. Udělala na mě velmi silný dojem. Místy opravdu ukápla slza. Pořád musím přemýšlet, jak by to dopadlo, kdyby Hana poslala dopis dříve. Snad by měla lepší život. Doporučuji přečíst.
Knížku jsem přečetla za jedno odpoledne a na konci jsem brečela tak, že jsem myslela, že ji ani nedočtu.
Štítky knihy
Židé rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust české rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Váhala jsem, zda přidávat další komentář k již bezmála tisícům předchozích. Zda to není zbytečným přiléváním vody do moře, ale nakonec převážila má potřeba zaznamenat si i své pocity a dojem z přečtené knihy, potřeba, kterážto je pro me jakousi duševní náplastí na mou chatrnou a podivně selektivní paměť.
Knihu jsem otevírala se značným očekáváním. Ač anotace vesměs nečtu a zdejší procentuální hodnocení pro mne nebývá vždy směrodatné, rozruch, který se okolo Hany a její autorky Aleny Mornštajnové zvířil, se dá jen velmi těžce přehlédnout. I přes hendikep vysokých očekávání musím uznat, že to je opravdu velmi čtivá a dobrá kniha. Zároveň mne těší vzrůstající kvalita soudobých českých autorek (kromě Mornštajnové namátkou například Bolavá, Hanišová, Šrámková...).
A jelikož chvály je v předchozích komentářích k Haně už více než dost, omezím se na (pro mne) nejlepší aspekty:
- oceňuji rozdělení příběhu do tří časových rovin, i těžkému tématu to přidává na svěžesti a čtivosti;
- líbí se mi plynulé propojení doby ( a osudů jednotlivých postav) před válkou, během ní a zdánlivě (na první pohled) nesouvisející dobu padesátých až šedesátých let;
- chválím autorku, že ač píše o velmi bolestných událostech, nezabředává do citového vydírání a prvoplánového sentimentu;
- Mornštajnová ovládá spisovatelské řemeslo na jedničku, píše lehce a čtivě, a přesto na mě nepůsobí povrchním dojmem (jako například Hájíček).
Nicméně pokud (k sobě) budu upřímná, musím si přiznat, že některé knihy s obdobným tématem, které jsem nedávno četla - hlavně Zvuk slunečních hodin od Andronikové https://www.databazeknih.cz/knihy/zvuk-slunecnich-hodin-4137 nebo Mischling https://www.databazeknih.cz/knihy/mischling-305246 - mne zasáhly o něco více a zanechaly ve mě opravdu nesmazatelnou stopu.
A přestože knih na téma holocaust, Židé, odsuny, válka.... je možná hodně, myslím si, že je to jen dobře. Nikdy by tahle doba a zvěrstva, která se v ní děla, neměla být zapomenuta.
Pokud ovšem neplatí Hanina následující úvaha:
"Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."
A přidám ještě jeden citát, který mnou zacloumal:
"Někdy si duši představuji jako homoli, bílou homoli, z jaké se odsekává cukr. S každou strašnou věcí, která se v životě přihodí, se kousek homole odloupne. A tak se zmenšuje a zmenšuje, až z ní jednoho dne nezbude vůbec nic. Moje duše už byla tou dobou hodně otlučená, ale stále ještě držela pohromadě."