Heretikové
Gilbert Keith Chesterton
https://www.databazeknih.cz/img/books/87_/87332/bmid_heretikove-YJg-87332.jpeg
5
13
13
Heretikové jsou první z oné řady nejvýznamnějších Chestertonových knih, v nichž podniká křížové tažení na obranu zdravého rozumu, a mezi něž také náleží kniha Orthodoxie. Obě tyto knihy se znamenitě doplňují; co se v Orthodoxii ukazuje v základních povšechných obrysech, je v Hereticích konkrétně dokládáno a vysvětlováno podrobnými rozbory vynikajících anglických autorů z počátků století – Kiplinga, Shawa, Wellse – nebo moderních literárních uměleckých směrů. Knihy Heretikové a Orthodoxie prostě patří k sobě. Heretikové mají ovšem také svůj zvláštní půvab. Poněvadž podávají první, nejsvěžejší dojem z Chestertonových myšlenkových objevů, mají to zvláštní kouzlo bezprostřednosti, lehkosti, překvapivosti, které zakouší každý myslitel při nenadálých myšlenkových objevech. Mimo to vynikají také neobyčejnou názorností a jasností výkladu; a jako u všech Chestertonových knih, i zde najdeme v oslnivém paradoxu vyjádřenu znovu v plné síle nejednu základní pravdu, která byla předsudkem nebo konvencí znetvořena nebo zasuta. zdroj: přebal knihy... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Filozofie
Vydáno: 1948 , Julius AlbertOriginální název:
Heretics, 1905
více info...
Přidat komentář
K tejto myšlienkovo bohatej knihe esejí „Majstra paradoxov“ (vydanie z r. 1948) som prišiel ako slepé kura k zrnu, keď som ju dostal darom od jedného vzácneho človeka pôsobiaceho na DK.
Možno jediným drobným mínusom pre dnešného čitateľa týchto esejí môže byť skutočnosť, že hoci v nich G. K. Ch. polemizuje s dobre známymi osobnosťami jeho doby (či už sa jedná o politikov, vedcov alebo literátov), dnes sú ich mená väčšinou dávno zabudnuté. Ale to zase až tak nevadí, pretože obsiahnuté témy a myšlienky sú aktuálne stále.
„Slovo »herese« nejen že už neznamená nemít pravdu, nýbrž znamená prakticky pronikavost mysli a odvahu. Slovo »orthodoxie« nejen že už neznamená mít pravdu, nýbrž znamená prakticky být na omylu. To vše může znamenat jednu, a jen jednu věc. Znamená to, že lidé se méně starají o to, zdali mají filosoficky pravdu. Neboť je zřejmo, že než se někdo přizná k heresi, měl by se přiznat, že se pomátl.“
„Nikdy nebylo méně diskusí o povaze člověka jako dnes, kdy po prvé o ní může diskutovat každý člověk. Staré omezení znamenalo, že jen pravověrní smějí diskutovat o náboženství. Moderní svoboda znamená, že není nikomu dovoleno o něm diskutovat.“
„Moderní morálka naproti tomu může jen poukázat s naprostým přesvědčením na hrůzy, jež přináší porušení zákona; její jediná jistota je jistota zla. Může ukazovat jen na nedokonalost. Nemá dokonalosti, na niž by mohla ukázat.“
„Podle náboženství padlo lidské pokolení jednou a při pádu získalo poznání dobrého a zlého. Teď jsme padli po druhé a zůstalo nám jen poznání zlého.“
S touto knihou mám jeden jediný problém. Jedná se o stejný problém jako jsem pociťoval u Ortodoxie.
Chesterton se skvěle vypořádává s jeho současníky a s nerozumnými názory jeho doby. A nejedná se jen o pouhou kritiku, ale zároveň přichází se svým vlastním názorem, který je logický, rozumný a zdá se správný. A pokud se snad stane, že řešení nenachází, alespoň poukáže na problém. To vše je bezesporu famózní.
Jediná má výtka směřuje k tomu, že se až moc opírá o křesťanství a celkově na mě působí mnohdy až nelogicky právě v důsledku jistých náboženských axiomů.
Jinak se ovšem jedná o autora vesměs rozumného a jak už u takovýchto knih bývá zvykem, problémy zde popsané se směle aplikují i na dobu dnešní, přičemž se téměř nic nezměnilo.
Ostatní to napsali za mě. Když po čase čtu Chestertona nebo C.S. Lewise, tak přemýšlím, proč vůbec věnuji čas jiným autorům.
V téhle knize se pan Chesterton vypořádal se vším, co mu v tomto světě připadalo falešné, hloupé, nelogické. Vzal to z gruntu, začal u oponentů, které počítal mezi své přátele, pak probral ty ostatní a vůbec všechno, co v tomto světě „falíruje“. Hledá pravdu a nebere si servítky. A jaksi mimochodem trousí zábavné paradoxy.
„Pravda samozřejmě musí nutně být podivnější než fikce, protože fikci jsme si vytvořili sami tak, aby nám vyhovovala.“
Je to chytré, náročné na koncentraci, je to bojovné, se spoustou humoru, příměrů a přirovnání a logických dedukcí třeskných jako bič. Člověk má pocit, že ta záplava slov se sama od sebe řadí do odstavců; zapadnou na své místo a vytvoří jednolitý povrch jako mramorové dlaždice v katedrále.
Zdravý rozum, víra v Boha a obdiv ke všem obyčejným, každodenním věcem, jež jsou součástí běhu světa, odvěkého uspořádání, to jsou hlavní charakteristiky bouřného proudu autorovy výmluvnosti. Nikdy nezapomene poukázat na nevšední krásu všedních věcí a velmi ostře vystupuje proti doktrínám a úvahám, které pod praporem rozumářství a vědeckých metod vnášejí do života stres a potlačují všechno radostné a přirozené.
„Vadou všech těch doktorských řečí je to, že spojují představu zdraví s představou péče a opatrnosti. Co má zdraví společného s opatrností? Zdraví je bezstarostné. Ve zvláštních, výjimečných případech je třeba poskytnout péči. Je-li naše zdraví výrazně oslabeno, může nastat nutnost být opatrný, abychom se uzdravili. Ale i pak se snažíme uzdravit jen proto, abychom mohli být bezstarostní… všechny základní životní funkce člověka by měly být vykonávány radostně a pro radost; rozhodně ne opatrně či z opatrnosti. Člověk by měl jíst proto, že má zdravou chuť k jídlu; ne proto, aby udržoval své tělo v chodu. Měl by se věnovat tělesným cvičením, protože rád šermuje nebo má v oblibě koně či vysoké hory – a má všechny ty věci rád pro ně samotné. A muž by se měl oženit, protože se zamiloval; určitě ne proto, že je třeba zalidňovat svět.“
Kdykoliv čtu Chestertona, vzpomenu si, jak o něm Jiří Suchý zpívá, že
„…rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn…“
To fakt sedí.
Moja prvá kniha od Chestertona, rozhodne si prečítam aj ďalšie, ku ktorým sa dostanem.
"Když Tomáš Akvinský prohlašoval duchovní svobodu člověka, dával základ všem špatným románům ve vypůjčních knihovnách."
"Důvod, proč životy boháčů jsou v hloubi tak krotké a bez událostí je prostě v tom, že si mohou výbírat události. Jsou nudní, protože jsou všemocní."
"Být narozen na tomto světě znamená narodit se v nepříznivém prostředí a tudíž narodit se v romantickém příběhu."
„Právě nabubřelá vážnost tarasí cestu v každé oblasti moderní činnosti... V moderním světě je téměř vždy slavnostnost přímým nepřítelem upřímnosti... Dokud není v člověku kus humoristy, je jen kusým člověkem. Lehkovážnost je částí lidské přirozenosti."
To je, stejně jako následující úryvek (v knížce výše uvedenému předcházející), výpisek z kapitoly Pan McCabe a božská lehkovážnost, v níž, jak píše J. P. Ondok ve své úžasné knize Bereme smích vážně?, Chesterton polemizuje s kritikem svých knih McCabem, který mu vytýká nedostatek vážnosti při zpracování náboženských témat. Proti požadované vážnosti, kterou tato témata vyžadují, staví Chestertonovu „lehkovážnost". Chesterton píše:
„Mnoho duchovních mi občas vytýkalo, že dělám vtipy o náboženství a téměř vždycky se dovolávali autority toho velmi rozumného přikázání, které praví: ,Nevezmeš jméno Pána Boha svého nadarmo.' Namítl jsem jim ovšem, že v žádném možném smyslu neberu jméno Boží nadarmo. Vzít nějakou věc a udělat na ni vtip, neznamená vzít ji nadarmo. Znamená to naopak vzít ji a užít ji k neobyčejné dobrému účelu. Užít nějaké věci nadarmo znamená užít ji bez užitku. Vtip však může být neobyčejně užitečný. Může zahrnout celý pozemský smysl nějaké situace, abychom nemluvili o nebeském smyslu. A ti, kdo nacházejí v bibli přikázání, mohou najít v bibli libovolné množství vtipů. V téže knize, v níž je Boží jméno ohrazováno proti zlehčování, Bůh sám zasypává Joba přívalem strašného zlehčování. Táž kniha, jež praví, že Boží jméno se nesmí brát nadarmo, mluví lehce a bezstarostně o Bohu, který se směje, a o Bohu, který si dobírá lidi. Je zřejmé, že zde nemůžeme hledat opravdové příklady toho, co se rozumí braním jména nadarmo. A není nesnadno postřehnout, kde je musíme opravdu hledat. Jak jsem jim to taktně naznačil, lidé, kteří opravdu berou jméno Boží nadarmo, jsou sami duchovní. Co je podstatně a skutečně lehkovážné, to není nedbalý žert. Co je podstatně a skutečně lehkovážné, toť nedbalá slavnostnost."
Autorovy další knížky
| 1966 |  Povídky otce Browna (8 povídek) |
| 1975 | Létající hospoda / Napoleon z Notting Hillu |
| 1989 | Modrý kříž |
| 1987 | Klub podivných živností / Anarchista Čtvrtek |
| 1924 |  Anarchista Čtvrtek |
Dôvod, prečo sa Heretici ťažšie čítajú, tu opísali už mnohí: niektorých autorov, na ktorých Chesterton reaguje dnes už skrátka nepoznáme. Z tohto hľadiska tak môže mať čitateľ pocit, že mu niečo uniká. Na druhej strane sa tu nachádzajú viaceré esejistické perly, kam by som zaradil najmä vášnivú obhajobu susedstva a rodiny. Rodina a susedstvo nie je prístav, práve naopak. Ide o džungľu, v ktorej sa človek môže stretnúť s tým najnebezpečnejším zvieraťom na svete, s človekom. Nie s Číňanom nie s Benátčanom, ale s človekom. S často nepríjemným, rozťahovačným, súperiacim a extrémne životaschopným človekom, s ktorým sa však človek musí naučiť vychádzať, pretože ich spája práve len blízkosť. Toto je podľa Chestertona tá skutočná pluralita, pretože tu sa nestretávajú abstraktné skupiny, ale hlúčik rozdielnych jednotlivcov, ktorí bojujú o každú časť územia. Aj z tohto hľadiska je pre Chestertona tým najväčším dobrodružstvom situácia, v ktorej preskočíme susedov plot a musíme sa s ním naučiť žiť. Z tohto hľadiska je teda pochopiteľné, ak sa niekto pred životom a človekom snaží ujsť. Je to totiž náročné. Keď sa však niekto chváli, že odišiel od rodiny do "veľkého sveta" hľadať "život", v skutočnosti ušiel od malého sveta, kde sa môže stratiť a pohodlne osamieť, a kde sa nemusí konfrontovať so životom a človekom. Nie je to cnosť, je to však pochopiteľná necnosť. Skrátka, Chesterton tu preukazuje schopnosť nazerať na zdanlivo známe veci inovatívne a búra zabehané modernistické klišé.
To, čo je však na Chestertonovi najinovatívnejšie, je jeho filozofia všednej nevšednosti a z toho vyplývajúci vášnivý optimizmus a životaschopnosť. Nie je to pozícia abstraktného božstva a pozorovateľa, ako je to vo filozofii prítomné už od čias Platóna. Je to pozícia dieťaťa, ktoré sa nechá ohurovať každou drobnosťou, dokonca aj takými vecami ako je pouličná lampa a lokomotíva. Je to pozícia človeka, ktorý má vášnivú lásku k človeku a skrz to aj k celému životu. Z tohto hľadiska pôsobí Chesterton medzi všetkými tými súčasnými akademickými racionalistickými dekonštruktivistami, ktorí ohlasujú smrť človeka v prospech života, ktorí racionalisticky útočia na racionalizmus a snažia sa dekonštruovať zabehané (konzervatívne) klišé, pričom pracujú s klišé vlastnej ideológie, ako absolútne záhadná bytosť, ktorá trhá na kusy všetky tie smiešne pokusy tým, že ich odhaľuje a poukazuje na ich paradoxnosť alebo v niektorých prípadoch dôsledne uskutočňuje.
A je to zvláštne, len prednedávnom som čítal Nietzscheho a mal som pocit, že celý svet umiera v desivých kŕčoch. Zrazu sa cítim ako na vrchole hory a nasávam život plnými dúškami. Nič proti Nietzschemu, ale asi som skôr Chestertonovec. Či skôr chcem byť.