Ignis fatuus
Petra Klabouchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531148/bmid_ignis-fatuus-65ba77891b14f.jpg
4
722
722
V zakázaném území kolem šumavské řeky Křemelná se koncem sedmdesátých let začíná probouzet k životu dávná legenda. Pohraniční stráž zde stále častěji hlásí výskyt neznámých světelných jevů. Roste podezření na možné nepřátelské plány ze strany Západu. A krajem se opět šíří odvěké pověsti o bludičkách a beztělcích. Do míst, jež byla po desetiletí nepřístupná, je vyslána vědecká výprava, která má záhadná zjevení prozkoumat. Vědci věří, že najdou rozumné vysvětlení, ale možná právě oni uprostřed šumavských slatí o rozum přijdou. Je za vším jen únava a přírodní jevy, nebo si tu s nimi opravdu něco dávného hraje na kočku a myš? Každý z nich si v duši nese minulost svou i svých předků a zdejší kraj nezapomíná. Tentokrát se bude mstít sama Šumava.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Ještě štěstí, že jsem se pročetla k závěru, protože ten vše vysvětlil a zlepšil můj dojem. Musím říct, že nemám ráda v knihách různé snové výjevy a fantasmagorie, které mi nedávají smysl, proto jsem dost trpěla. Střední část byla úmorná a opakující a nebýt zajímavého slohu a skutečnosti, že jsem si knihu koupila a ne jen půjčila, byla bych ji asi odložila. Ten závěr, kdy se začalo vše vysvětlovat, mě však znovu nakopnul a dočetla jsem asi 80 posledních stran na jeden zátah. Kniha se pro mě nakonec stala celkem zajímavým počinem a asi časem zkusím od autorky i něco dalšího. Vzhledem k tomu, že jsem líčené jevy absolutně nebrala vážně a popisovaným tragédiím jsem nevěřila, jako horor to na mě nepůsobilo, spíš jako pohádka. Zápisy z jakéhosi "vyšetřovacího spisu", které jsou průběžně obsažené, pro mě byly asi nejzajímavější. Hodnotila bych tak 3,5 *
Kniha Ignis Fatuus (neposedný oheň) je další knihou skvělé autorky, která si umí pohrát s tajemnem, donutí člověka soustředit mysl, která mnohdy nechápe, ale propadne příběhu natolik, že chce číst dál a dál, aby konečně zjistil, co se tam děje. Miluji knihy Trhlina a Smrt od p. Kariky a paní Klabouchová si umí pohrát s lidskou myslí, představivostí a vyvolat stejné pocity jako zmíněný autor. Smekám, vážně ano. Kniha mě bavila, tolik otázek, co mě napadlo a bylo fajn, že jsme ji četly společně s holkama a mohly diskutovat. Na konci vše zapadlo do sebe a nestačila jsem se divit. A ano, je to tak "před svými démony neutečeš, jdou s tebou jako stín a v batohu si nesou tvůj nejhorší strach."
"Šumava je unikátní krajina zakonzervovaná v čase a neplatí zde nic z našich fyzikálních zákonů. Zastavil se tam čas. Mrtví odtud odejít nechtějí a živí nemůžou."
Naprosto děsivá pasáž, nad kterou jsem dlouho přemýšlela.
Po Severní zdi mi to nedalo a vrhl se i na tuto novinku od autorky. Jako vadu na kráse považuju ty spisy k jevům. Z počátku to umocnilo samotnou děsivost příběhu, později už to začalo být otravné a spíš to děj zbytečně kouskovalo. Ale to je za mě asi jediná výtka. Děj je temný a děsivý. Asi se mi nechce jet letos na Šumavu :-))
(SPOILER) Napínavé a popisy Šumavy nádherné, nicméně mi chyběla ingredience, kterou mám u hororů rád - šance, třeba jen zdánlivá, pro protagonisty, že se z toho mohou dostat. Baví mě, když má zlo v hororech nějaká pravidla. Tady to na mě působilo tak, že autorka splácala dohromady všechny strašidelné historky od šumavských ohnišť... Bludičky, krvelačná zvířata, pokusy StB, nemrtví... Příběh pro mě nedržel pohromadě a k žádné z postav jsem si neuměl vytvořit vztah. Ale atmosféru to mělo parádní, to ano.
Ze začátku napínavé, lokalita krásná... ale v půli jsem přestal a nedočetl, přišlo o ničem ...
Pokud uvažujete zda si prečíst knihu -nedejte na níže napsané negativní komentáře.... Nelze přirovnávat s jinými autory. Kniha s napínavým, srozumitelným dějem , hororová zápletka je jen třešničkou na dortu. Za mě velmi povedená kniha, nelze odložit, až na samotném konci. Doporučuji!
Tohle mě moc nechytlo. Trhlina, k níž je občas přirovnávána, je výrazně lepší. Za mě je tam všeho nějak moc a dohromady to nedrží. Některé pasáže byly fajn, ale nakonec se to hrozně překombinovalo a místo napětí a atmosféry přišla spíš nuda. Jediná smysluplná linka se týkala Jacka, který měl asi jako jediný rozum a dalo se mu fandit.
"To, co má člověk přímo před očima, bývá nejvíce neviditelné."
Šumava moje srdcová záležitost, každé léto od dětství jasně daná prázdninová destinace. Je krásná a příroda tu může vyprávět historii, ale nikdy mě nenapadlo, že až tak krutou. Nejsem někdo, kdo by cíleně sáhl po knize u které se bude asi bát, ale po přečtení U severní zdi, mě lákala tajemná obálka, jako světla v mlze.
Mělo to atmosféru, podzimní chlad i pach tlejícího listí. Čas se zastavil, ale příběh běžel dál, až na za mě zbytečně překombinovaný konec jsem spokojená.
"Vyděšenejm se nejlíp vládne, ať si hraješ na boha, kněze nebo na vojáčky."
Chtěla jsem napsat už asi před měsícem, ale zalekla jsem se, protože tu byly jen pozitivní komentáře. Když jsem si teď přečetla, že pár lidí to vidí podobně jako já, konečně jsem našla odvahu. Za prvé - kniha by podle mě měla být uvěřitelná, i když jde o horor nebo fantasy. To mi tady nezafungovalo. Za druhé - postavy by měly mít jakž takž propracovanou psychologii. A to mi tu taky nesedí. Postavy jednají nekonsistentně a zmateně. Za třetí kniha není originální - taková míchanice všeho možného, co už člověk viděl a četl jinde. Jazykově se mi to zdá až přetížené obraznými vyjádřeními, které mi často nedávají smysl. Co si mám třeba představit pod mlhou páchnoucí jako kosti? Jak páchnou kosti? Zmatená skupinka vědců bez jasně zadaného úkolu pobíhá po Šumavě a bojí se úplně všeho, to si asi z knihy odnesu.
Nelíbilo. Čeho je moc, toho je příliš, a stary_hnidopich má pravdu. Nemá moc smysl psát jiné/další výhrady k ději nacpanému keltomilskými a záhadologickými bláboly. V příběhu, který mi zmateností a přeplácaností připomněl mojí dávnou srážku s Lovecraftem, hodnotím jako jedinou pozitivní, rozumnou a sympatickou bytost to vlčí psisko a pevně doufám, že lesama kolem Křemelný courá zdrávo a spokojeno až dodnes. Věnuji mu proto pár hvězdiček.
Tři Sekery (a samozřejmě Trhlina, která je tematicky dost podobná a úrovní mnohem lepší) nasadily laťku příliš vysoko. Možná je škoda, že obě knihy vyšly současně.
Nemám slov, naprosto skvělý počin autorky! První kniha, u které jsem se kdy tak bála, že jsem ji nechtěla číst před spanim, jedno velké psycho se zajímavým zakončením. Šumava mě teď delší dobu nebude lákat ;D. Tleskám :), skvělá kniha.
Hodně sugestivní, hodně drsné, hodně děsivé. Má to atmosféru, vtáhne to stejně, jako světélka na blatech. Pozor, při čtení se vám mohou dít různé věci! ;-)
(SPOILER)
Knihu jsem vzal do ruky, protože mám rád Šumavu a dějiny 20. století. Už expozice naznačila míru utrpení, které při čtení budu zažívat. Parta ajznboňáků jede autobusem z Volar přes vojenský újezd Dobrá Voda stavět železnici "tam nahoru" do hor. Všechno špatně. Ajznboňáci nestaví železnice, to je jako plést si řidiče a asfaltéry. Traťoví dělníci nejezdí autobusem, protože nová trať navazuje vždy na nějakou starší, která vede, světe div se, až na tu stavbu. Z Volar do Hartmanic je to několik hodin po okreskách naprosto nelogickou trasou, kudy žádný přímý autobus nikdy nejezdil. Jediná železnice široko daleko je trať z Klatov, která končila vytrhanými kolejemi v Železné Rudě. Za Hartmanicemi byla závora a ostnaté dráty, na Rovinu mohli jen vojáci, autobus ani náhodou. Rovina je náhorní planina, 1000 metrů nad mořem, nikam dál nahoru stavět železnici už se nedá, všechny cesty vedou z kopce, stejně jako náš příběh.
Kniha má prostinký děj, snad ten nejběžnější mezi horory. Skupina lidí se ocitne na opuštěném tajemném místě, kde se jim dějí hrozné věci a postupně umírají (podtyp 1A, odplata za hříchy minulosti). Říčka Křemelná má od pramene k ústí sotva 30 km, dvě hodiny cesty libovolným směrem vám stačí k dosažení civilizace. Naši hrdinové ovšem dostávají instruktáž a připravují se na celodenní pochody, jako by je měli vysadit v srdci Aljašky. Po předvedeném výkonu v terénu se ani nedivím. Jejich (nebo snad autorčin) orientační smysl se vzpírá popisu. Alibi tvořené útokem na psychiku tajemnými ději v okolí i substancemi, které jim kolují v krvi nestačí na zmatené poskakování po zcela náhodně volených místech v okolí Křemelné. U některých z nich to zřejmě souviselo už z výkony z dětství. Šestiletá holčička, vyrůstající ve Stodůlkách se takhle v podvečer vydala hledat svoji maminku. Hledala ji tam, co vždycky. V zahradě u školy, na Rovině, u Scherlova dvora. No všechna čest, to je asi 15 km hustým lesem a několik set metrů převýšení. Zřejmě slušnej turistickej oddíl. Mimochodem zahrada. Autorka je z neznámého důvodu přesvědčena, že okolí Křemelné kde v květnu běžně leží sníh a v červnu i září mrzne je něco jako zahrada Čech. Neustále narážíme na různé ovocné sady plné jabloní a ořešáků. Zoufalství ztracených hrdinů vrcholí rozhodnutím vydat se do Bavorska, načež vyrazí směrem na západ! V knize dojdou na místo, které je od jejich polohy směrem na východ, ve skutečnosti by se po několika usilovných hodinách pochodu do Bavor utopili ve vodní nádrži Nýrsko, hluboko ve vnitrozemí. Přehrada Nýrsko je totiž starobylá nádrž, kde Keltové topili děti, které propadaly ze zeměpisu.
Keltové jsou v knize všude. Tento starobylý národ, o kterém nevíme prakticky nic, může na Šumavě za úplně všechno. Protokoly z vědecké laboratoře, kterými je kniha protkána a stylem a jazykem působí jako nepovedené nástiny článků z časopisu Enigma, detailně rozebírají keltské zvyky a obyčeje. Ale nebojte, když dojdou vybájené keltské vycucánky, nastoupí starý dobrý Ivan Roubal, protože co by to bylo za strašidelné historky ze Šumavy bez hladových prasátek.
V závěru knihy, kdy už jsou všichni hezky mrtví a autorka takňák bilancuje, přijde závěrečný twist. Dívka, v roce 1939 nejvýše osmiletá, má v roce 1952, kdy byly Stodůlky srovnány se zemí, rovněž osmiletou dceru. Keltská plodivá síla? Ignis Sanctus?
Jak je vidět, shlédnutí Krále Šumavy a Asterixe s Obelixem na dobrou knihu nestačí. Ruce pryč od Šumavy!
Na knizku jsem se tesila. A moc me zaujala. Jen asi trochu jinak nez ostatni ctenare. Hororove prvky - ano, velmi povedene. Napinave a prekvapive. No - byly vysvetleny - tedy skoro. Kazdy kraj ma sve povesti, ty sumavske nejsou vyjimkou. A dusevni nemoci a poruchy napdnou mnoho lidi. Co me vsak vydesilo nejvic, vehnalo mi slzy do oci a rozklepalo me jak ratlika - to byl ten politicky prvek. To nakladani s lidmi jako s bezcennym odpadem. A ta lidska odevzdanost, neschopnost se branit. Ty odporne manipulace. Pres deti, praci, stare rodice, majetek. Jak jsme to prezili. Lide musi byt velmi odolny zivocisny druh.
Dala jsem 5 hvezdicek, ale prece jen bych pulku strhla. Chvilemi to bylo ponekud prehlcene silnymi slovy. Ucinku by se dosahlo i kratsimi popisy.
Moje prvni kniha od teto autorky a ja smekam. Za napad, za seznameni s pro me zatim nepoznanou krajinou, za zazitek z knihy, za styl jakym pise, za jazyk. Dekuji a tesim se na vase dalsi knizky.
Knize rozhodně neupírám čtivost. Městské legendy a záhady přitahují lidi jako světlo můry. Trošku mi to připomnělo nedávný seriál na ČT To se vysvětlí, soudruzi! Akorát tady v mnohem lepším kabátu a bez té humorné vložky. Mnohdy jsem se bála. Večer za tmy bych to nečetla. :D
Zamrzelo,chyba na mé straně.Ale tentokrát poprvé jsem nepochopil.Všechny knihy autorky mám přečtené krom faraona a byla to skvělá četba.Třeba zkusím někdy znova?A změním názor...
Na knihu jsem se vrhl jako hladový vlk poté, co jsem četl vynikající knihu U severní zdi. Zklamání bylo obrovské navzdory většinovému názoru ostatních čtenářů. Christie2020 píše, že pro ni byl začátek zmatený. Pro mě byla zmatená celá kniha. V určité části, podobně jako Melodka a další čtenáři, jsem vyčenichal podobnost s Trhlinou, která se mně taky nelíbila. U Trhliny alespoň čtenář věděl, proč tam ta parta leze, u Ignis fatuus se to dozvídáme až na samém konci, i když nějaké náznaky se snad během příběhu objevují. Celkově je to guláš, kdy pejsek a kočička jsou hadra.
Taky jsem narazil na nesrovnalost autorky a na 100% to není součást děje. Při cestě zpět se vyšplhají na téměř lysý vrchol, odkud vidí široko daleko. Za moment jsou tam mladé břízky a za pár následujících vět už jsou tam vzrostlé stromy, takže mohli vidět prd a ne do dáli. Znovu upozorňuji, že to není součást iluzí, přeludů a halucinací. Prostě na tuto knihu chci zapomenout a doufám, že Petra Klabouchová příště zaperlí zase něčím tak skvělým jako U severní zdi.
Autorovy další knížky
| 2023 |  U severní zdi |
| 2021 | Prameny Vltavy |
| 2024 | Ignis fatuus |
| 2020 |  Anglická zahrada |
| 2019 | Podvod zlatého faraona |
Pro mě to bylo první setkání s autorkou a dopadlo dobře. Většinou jsem byl vtažen, a dokonce jsem se místy bál a šel mi po těle mráz... Mám rád knížky, které se váží ke konkrétním místům, a přimějí čtenáře se o ta místa (a s nimi spojené události) blíže zajímat. Proto oceňuji "faktografické" pasáže a nevylučuji návštěvu Šumavy. Ale rozhodně jen za světla!