Ignis fatuus
Petra Klabouchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531148/bmid_ignis-fatuus-65ba77891b14f.jpg
4
722
722
V zakázaném území kolem šumavské řeky Křemelná se koncem sedmdesátých let začíná probouzet k životu dávná legenda. Pohraniční stráž zde stále častěji hlásí výskyt neznámých světelných jevů. Roste podezření na možné nepřátelské plány ze strany Západu. A krajem se opět šíří odvěké pověsti o bludičkách a beztělcích. Do míst, jež byla po desetiletí nepřístupná, je vyslána vědecká výprava, která má záhadná zjevení prozkoumat. Vědci věří, že najdou rozumné vysvětlení, ale možná právě oni uprostřed šumavských slatí o rozum přijdou. Je za vším jen únava a přírodní jevy, nebo si tu s nimi opravdu něco dávného hraje na kočku a myš? Každý z nich si v duši nese minulost svou i svých předků a zdejší kraj nezapomíná. Tentokrát se bude mstít sama Šumava.... celý text
Přidat komentář
Děsivé, opravdu hodně, ale opravdu hodně se mi líbila až druhá polovina, kde se přichází více různým věcem na kloub.
Vsadila jsem na oblíbenost autorky navzdory neoblíbenosti žánru, do kterého se tentokrát pustila. A bohužel vyhrál žánr. Mám raději reálnější příběhy. Jako četla jsem s napětím až do konce, co z toho vyleze, jestli to bude mít nějaké "logické" vysvětlení. No bohužel nemělo. Každopádně to nic nemění na mém názoru, že paní Klabouchová prostě umí. Nenapsat to ona svým vážně dobrým stylem, tak to ani nedočtu.
Jako milovník jihočeských autorů (Hájíček,Bolavá) jsem si na letní dovolenou přibalila poprvé Petru Klabouchovou.Ze začátku jsem si říkala překombinované, neuvěřitelné až trochu hysterické.Vydržela jsem,každou vsuvku začala vyhledávat a našla zdroje,začala se zajímat o ty paranormální jevy,konec s vysvětlením mi to pěkně uzavřel a musím říct,že to bylo sice něco jiného než jsem původně čekala, ale jsem ráda, že jsem jí dočetla.
Tohle bylo velmi mrazivé až mrazivě nepříjemné čtení. Což myslím v dobrém slova smyslu ovšem, neboť k tomuto žánru přesně takové pocity z čtení patří. Zprvu mi chvilku trvalo se začíst, ale jak jsem se chytla, už jsem knížku nepustila z ruky. Napínavé čtení, kdy některé z okamžiků můžou být velmi slušnou noční můrou. Petra Klabouchová znovu ukázala, jak atmosféricky psát umí. Její jazyk krásně plyne, přitom je poetický, až skoro hladí po duši. 4,4
PS: Materiály k šumavským "záhadám" mě bavily. A krásná obálka, musím ještě napsat.
Tak toto nebyl až tak můj šálek kávy,přišlo mi to takové překombinované,zvláštní.......je to pravda,tak asi ano dle spisů....já jsem se při čtení tedy moc nebála,jak píší ostatní. Když jsem knížku dočetla,tak jsem nad příběhem dlouho ještě přemýšlela to ano.Nemůžu říct,že se mi to nelíbilo,ale po druhý už si jí nepřečtu. Asi nejsem moc na horory. Škoda,že to byla od autorky moje první knížka do,které jsem se pustila,čeká mě ještě U severní zdi,která v mé knihovně je poměrně dlouho a na tu se opravdu těším.
Styl Petry Klabouchové mě hodně baví. Líbily se mi popisy lokalit, počasí, postav. Líbily se mi i všechny detaily, které někomu připadaly zbytečné. Co mě ale hodně nebavilo, byl děj. Musím dodat, že nejsem na horory, obvykle mi připadají nesmyslné a to se pak odrazí na hodnocení. Tady byl děj předvídatelný a navíc se pořád cyklil. Něco se stalo, hned to ostatní popřeli, že to odehrálo jen někomu v představách. A tak pořád dokola. Čtenářům hororů by se asi kniha mohla líbit víc, pro mě to byla trochu nuda.
Knihu jsem přečetl velmi rychle a mohu říci, že mě hodně bavila. Začátek se trochu hůře kousal, než jsem plně pochopil autorčit vypravěčský styl/záměr. Pak se ale příběh rozjel na všech rovinách a už bylo jasno.
Nejspiíš bych ji nesrovnával s Trhlinou pana Kariky, ikdyž se to asi nabízí. Autorka má jiný styl. I atmosféra se liší.
Záhady jsou trochu mým koníčkem, takže mám povědomí z jakých zdrojů autorka čerpala. Velmi dobrá práce.
Za mě výborné čtení a mohu doporučit.
Autorka píše krásně, její jazyk mi lahodí, nicméně příběh mě nebavil vůbec.
Takové přeplácené, od všeho něco, a ty spisy jsem přeskakovala úplně.
Knihu mám půjčenou z knihovny, kam ji vracím pro čtenáře, kteří asi ocení lépe než já.
Nikdy bych si ji nekoupila a víckrát číst nebudu.
Poslední dobou mám pocit, že si vybírám knihy, u kterých si po dočteni nejsem jistá, jestli jsem všechny informace dobře pochopila a nejraději bych si knihu přečetla ještě jednou pro ujasnění všech spojitostí.
Kniha se mi líbila, bylo to napínavé, a rozhodně jsem se bála. Bavilo mě prolínání kapitol se spisy, to bylo takové rozptýlení. Příběh mi hodně připomínal Karikovu Trhlinu. Určitě doporučuji.
Vezmu to trochu zeširoka: nejsem fanynkou hororů, tudíž nejsem ani běžnou čtenářkou hororů, a tudíž nejsem ani znalkyní hororů... Moc nechápu, proč chce někdo psát a pak číst o tom, jak se někdo zblázní hrůzou, jak někde tečou potoky krve, když někdo někomu rve nebo řeže části těla, jak se probouzejí krvelační zombíci, vstávají z hrobů a pronásledují živé, jak někdo tančí s kostlivci, někomu vydloubává oči a podobně...
Knížka Petry Klabouchové je pro mě ale v tomto ohledu jiná... Má pro mě především dokumentační hodnotu, protože vychází ze skutečných záznamů a vyprávění a připomíná málo známý fakt, že komunističtí pohlaváři vysílali do šumavských pohraničních oblastí, které byly mezi místními známé tím, že se tam vyskytují záhadná světla, jež vábí či napadají lidi (čili bludičky, latinsky ignis fatuus), skupiny ať už vojáků, nebo vědců, aby tato místa prozkoumaly...
Velmi zajímavé pro mě byly i fiktivní zápisky všemožných paranormálních jevů vyskytujících se na Šumavě, které byly zaznamenány v Psychoenergetické laboratoři při Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, jež skutečně existovala...
V neposlední řadě musím ocenit a zdůraznit to, že Petra Klabouchová prostě umí výborně psát, umí skvěle vystavět a splést příběh a vytvořit velmi sugestivní a tísnivou atmosféru, takže i když žánr hororu není vůbec můj šálek čaje, knížka mě nakonec uhranula a nemůžu jinak než ji pochválit i doporučit, i když dobře vám u tohohle čtení místy vážně nebude...
Hodnocení: 4,5 * z 5 *
Od autorky jsem jako první četla U Severní zdi a zalíbil se mi její styl psaní. Když jsem viděla, že má hororovou novinku z prostředí Šumavy, byla jsem nadšená, protože horor je jeden z mých oblíbených žánrů. Vidím dost často přirovnání k Trhlině od Kariky a chápu proč, těm, co byli nadšení z Trhliny by se Ignis fatuus mohl líbit - tedy obsahově, co se týče psaní, Karika má strohý a přímý styl popisu, zatímco Petra Klabouchová píše téměř poeticky, s metaforami a barvitými přirovnáními a to mě vážně hodně baví. Ignis fatuus byl fajn, líbilo se mi prostředí, kde se příběh odehrával, stejně tak hrátky s časem a prostorem. Vědecké spisy, které prokládaly děj, mě nějak nerušily, naopak. Bohužel nemůžu dát všech pět hvězd, protože ačkoli se mi kniha líbila, občas mi to jako celek přišlo trošku překombinované a nemůžu říct, že by mě všechny postavy nějak výrazně oslovily. Nicméně ráda uvítám nějaký další hororový počin od autorky :)
V době, kdy jsem knihu četla zde bylo spoustu negativních komentářů, ale i přesto se mi příběh líbil. Pro mě se naprosto nedá srovnávat se Třemi sekerami, u kterých jsem se nudila.
Dvěma předchozí knihy od autorky se mi líbily o něco více, ubírám hvězdičku. 4/5*
Jsou knihy, po jejichž dočtení za týden nevíte o čem byly, ale tahle k nim rozhodně patřit nebude. Umně vystavěný příběh na skloubení skutečných událostí, novodobých pověstí a těch daleko starších vás chytne a už nepustí. Vždy, když již hrozila nudnost dlouhým popisem hororových událostí, což je ostatně problém většiny hororů, naštěstí autorka včas "přešajtlovala" a děj se posunul dál nebo byl přerušen zápisy výzkumníků. Ty mimochodem považuji za skvělý nápad a i díky tomu dávám plný počet hvězdiček. Prostě skvělá kniha, kterou všem doporučuji.
Mám vlastně jedinou výtku. Jak se "jen" pořád a pořád stupňovala hrůza a děs, zhruba v 70 % už mě to maličko přestávají bavit... ale pak to zase chytlo na zajímavosti. Ano, že začátku jsem se bála, později už ne. Každopádně dalši velmi dobrá práce autorky.
Opět se mi potvrdilo, že horory nejsou můj šálek kávy, proto tak nízké hodnocení. Ale jinak je to určitě napsané dobře. Knihu jsem přečetla, i když jsem si říkala, že ji vlastně číst nechci. Určitě jsem i já narazila na nějaké nesrovnalosti /viz komentáře některých členářů/, ale moc jsem je neřešila. Bylo to tajemné, děsivé, až moc...
Tuhle knížku je pro mě velmi náročné popsat slovy, to byl tak ojedinělý čtenářský zážitek, že ho musí každý okusit sám. Je to tam komplexní a složité na vysvětlení, že to prostě nejde.
Můj první počin od autorky a rozhodně ne poslední. Doporučuji
Poměrně útlá knížka, kterou jsem četla téměř měsíc. Prostě jsem se do ní nutila. Regionální linka mě nudila, a jak z komentářů vidím, tak není ani nijak přesná. Hororová linka mi nedávala moc smysl. 2,5*
Dočteno. Právě..teď!! Sedím, vstřebávám, rozjímám, sklepávám husinu. To je skvělá kniha na rozjímání nad životem, nad přírodou, nad věcmi mezi nebem a zemí. Mám chuť ji hned po dočtení přečíst ještě jednou a utvrdit a přebrat se ve všech pocitech, které všechny ani nedokážu pojmenovat. Kniha ve vás naráz vyvolá celou škálu emocí - strach, úzkos, nevěřícnost, smutek, obavu, naději, pochybnost, bláznovství,...
Vzpomínám si, jak jsem jednou v životě zabloudila v mlze. Už nikdy víc, během chvíle jsem byla vyděšená k smrti. Okamžitě jsem přestávala logicky uvažovat, nastupuje panika a mozek vypíná svou funkci normálního, realistického myšlení. “Šumavská mlha je jako čas. Nikdo a nic jí neuteče.
Expedice Ignis fatuus se skládá z několika vědců, kteří jsou v 70 letech 20 století vyslaní, aby prozkoumali světelná znamení v pohraničí Šumavy. Herman, Gama, Květa, Dušan, Klement, pes Jack. Dokáží tomu přijít na kloub? Zdá se to jako lehký úkol…
V příběhu se střídá vyprávění tady a teď a boj s přírodou a všemi těmi jevy, které střídají ukázky z vyšetřovacího spisu Křemelná. A pak možná ještě působí něco jiného, něco co je asi strašidelnější než pochmurná příroda.
“Urban legends jsme u nás na Šumavě nikdy neměli a mít nebudeme. Lidi to neumí vyslovit, nejde jim to přes pysky ani ze srdce. Tady to vždycky byly a budou babské povídačky.
Autorovy další knížky
| 2023 |  U severní zdi |
| 2021 | Prameny Vltavy |
| 2024 | Ignis fatuus |
| 2020 |  Anglická zahrada |
| 2019 | Podvod zlatého faraona |
Petra Klabouchová je pro mě takovou autorkou na jistotu. Její Prameny Vltavy i U severní zdi si mě naprosto podmanily a já doufala, že Ignis Fatuus nebude jiný. A opravdu nebyl. Příběh byl opravdu precizně vypracovaný a hltala jsem jednu stránku za druhou, jen abych věděla, jak příběh pokračuje dál. Přiznám se, že při některých pasážích jsem se necítila úplně komfortně a měla jsem z nich až husinu. Takový zvrat, který ke konci přišel, jsem opravdu nečekala, dost mi tím autorka hodila vidle pod nohy, protože se celá kniha otočila o 360 stupňů. Možná jsem na konci knihy čekala alespoň nějaký náznak toho, co světelné jevy jsou, ale asi je nakonec dobře, že to nevím... Jedno je jasné, na Šumavu už mě nikdo přes noc nedostane, a do šumavského lesa i přes den jen s velkým rozmyslem.