Jenom matka
Roy Jacobsen
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457346/bmid_jenom-matka-l9e-457346.png
4
24
24
Ingrid Barrøy série
< 4. díl
Román Jenom matka navazuje na předcházející tři díly Jacobsenovy hojně překládané ságy o obyvatelích ostrova Barroy – Ostrov (č. 2014), Bílý oceán (č. 2016 ) a Oči nemlčí (č. 2018) – a završuje jím celou ságu. Autor po vydání třetího dílu sice prohlásil, že další díly neplánuje, ale myšlenky na osudy hlavní hrdinky Ingrid (autorovy vzdálené příbuzné) ho neopouštěly. Čtvrtou knihou o Ingrid nás tedy Jacobsen opět zavádí na osamělý ostrov Barroy u severozápadního pobřeží Norska, tentokrát čtyři roky po skončení války. Některé postavy se vracejí, některé hříšníky z války stihne zasloužený trest, jiní se derou vpřed. Ingrid opět adoptuje sirotka, stejně starého jako její vlastní dcera Kaja. I tentokrát se na ostrov Ingridina království, kde s výjimkou války prakticky řídila tamní život, dere vnější svět, teď už ne válečnými událostmi, ale jejich důsledky. Relativně často přijíždějí návštěvy a přicházejí i dopisy z „jihu“. Ingrid s nedůvěrou čte zprávy své schovanky Susanne, kterou na ostrově vychovala a která jí s nadšením píše o všech moderních změnách v hlavním městě. Ingrid promýšlí, zda výhody, jež si Susanne pochvaluje, vlastně stojí za nadšení. Svým náročným a nesmlouvavým zrakem pozoruje i další pronikavé civilizační změny. Norsko se vzpamatovává z války a politicky se vydává cestou sociálního státu. Buduje průmysl a s ním vznikají i nové vrstvy obyvatelstva. Čtvrtou knihou o Ingrid nás tedy Jacobsen opět zavádí na osamělý ostrov Barrøy u severozápadního pobřeží Norska, tentokrát čtyři roky po skončení války. Některé postavy se vracejí, některé hříšníky z války stihne zasloužený trest, jiní se derou vpřed. Ingrid opět adoptuje sirotka, stejně starého jako její vlastní dcera Kaja. I tentokrát se na ostrov Ingridina království, kde s výjimkou války prakticky řídila tamní život, dere vnější svět, teď už ne válečnými událostmi, ale jejich důsledky. Relativně často přijíždějí návštěvy a přicházejí i dopisy z „jihu“. Ingrid s nedůvěrou čte zprávy své schovanky Susanne, kterou na ostrově vychovala a která jí s nadšením píše o všech moderních změnách v hlavním městě. Ingrid promýšlí, zda výhody, jež si Susanne pochvaluje, vlastně stojí za nadšení. Svým náročným a nesmlouvavým zrakem pozoruje i další pronikavé civilizační změny. Norsko se vzpamatovává z války a politicky se vydává cestou sociálního státu. Buduje průmysl a s ním vznikají i nové vrstvy obyvatelstva.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Bare en mor, 2020
více info...
Přidat komentář
Celá tetralogie ve mně zanechává stopu "divnosti" a to nejenom s ohledem na postavy, ale také na styl vyprávění či psaní. Chybí přímá řeč a mnohdy jsem si říkala, že Ingrid je hodně omezená a naivní (ale asi je to pravděpodobné s ohledem na izolovanost života na ostrově).
Mezi 3. a 4. dílem jsem měla docela dlouhou prodlevu a bylo pro mě těžké identifikovat jednotlivé rodinné vztahy (už jsem si ani nepamatovala, co se stalo v předchozích dílech) a zároveň se mi předchozí díly nechtěly číst znova.
Jsem však ráda, že mohu do své sbírky zařadit tuto řadu od Jacobsena, protože se vymyká tomu, co čtu běžně.
poslední díl tetralogie zacyklil archetypální náboj vyprávění návratem děje na "Ingridin" ostrov, který se pár let po válce "pokrevně i adopcemi" znovu zabydluje: jednotlivosti se sice proměňují, ale principy i lidské charaktery zůstávají konstantní - zlepšují se technologie, zavádějí inovace, roste průmysl, vše se po válce obnovuje, ale příbuzenská pouta a sociální vztahy v komunitě v dobrém i zlém přetrvávají
myslím, že Jacobsen chce nejen v tomto románu, ale v celé tetralogii vypíchnout hlavně sílu mateřské lásky, ať už má jakékoli, byť někdy dost ujeté podoby
Pár let po válce se ostrov Barroy zase zalidňuje. Je tu spousta dětí, Ingrid má dalšího - adoptivního syna. Vyjasňují se vzájemné vztahy, je vidět prosperita a pokrok, ale práce neubývá... Ingrid už rezignovala na vztahy s muži a našla svůj osud v péči o blízké a děti. Je z ní opravdu "jenom" matka. Ostrovní komunitu však čekají i tragické chvíle, které ovlivní všechny...
Ingridin příběh končí a i tento díl určitě stojí za čtení. Pro mne skvělá série, kterou doporučuji.
Ráda jsem se zase po čase vrátila na norský ostrov Barrøy, opět se nechala pohltit jeho jedinečnou atmosférou a sledovala další osudy jeho obyvatel.
Zpočátku jsem se moc nevyznala v postavách a vztazích - nějaký čas už uplynul od přečtení předcházejících dílů. Ale po několika kapitolách mě znovu pohltil ostrov a další dny a osudy jeho obyvatel. A především Ingrid, která píše dopisy a ne vždy je odesílá a nejlepší pocit má, když se jí povede "něco vyřídit" a je rozhodně víc než jenom matka. Mám ráda takovéto na pohled nenápadné knížky, mám ráda Roye Jacobsena (a chtěla bych umět norsky, hezky mi ta řeč zní).
Děj tohoto dílu se vrátil na ostrov Barrøy, což mě potěšilo pro jeho ojedinělou odlišnost, atmosféru, která tvoří 80% příběhu. Postava Ingrid se mi trochu vzdálila, stejně tak si z předchozích knih nepamatuji až takovou strohost vyprávění. Ale to nic nemění na tom, že je Roy Jacobsen výborný spisovatel a těším se na pátý díl.
Je to pořád ten seversky minimalistický příběh jako v Ostrově. Rozbouřené moře, ledový vítr a na malém ostrově nezničitelná Ingrid. Celá tahle sága o ostrově Barrøy je skvělá věc.
Jsem nesmírně ráda, že se Roy Jacobsen rozhodl napsat i tento neplánovaný čtvrtý díl. Je sice zase jiný, ale líbil se mi skoro stejně jako Ostrov. Až tedy na jeden moment, který všechno rozbourá, ale i to k životu patří. Krásně se mi do té doby četlo. Ach jo. Ale co už. Nicméně odhlédnu-li od hrůz, bylo velice poutavé sledovat i proměny poválečného Norska, postup moderní doby i do odlehlých koutů země a přesto se uklidňovat určitou bezvěkostí a věčností ostrova.
Knut Hamsun ve svém mistrovském díle Matka země vzdává hold Norům obdělávajícím svá malá políčka, jež jsou pro ně zdrojem obživy. Roy Jacobsen takový hold vzdává rybářům a obecně Norům, jejichž život je bezprostředně spjat s mořem. S mořem, které dává, ale též s mořem, které bere.
Jenom Matka je čtvrtým dílem ságy o norském ostrově. Je to tak trošku jako Matrix, i když ne tak šílený - jednička byla pecka jak z Lodoicei seychelské, což absolutně nevím co je, ale můj exkurz na gůgl mi právě vysvětlil, že to je palma s největší peckou. Dvojka pak byla menší pecka a třetí ještě menší. Teď ale s odstupem času nedokážu porovnat jestli tenhle díl je menší pecka než třetí díl, nebo jestli je stejná nebo dokonce větší. Psát kvalitní literární recenze není vůbec jednoduchý, teď bych se musel podívat na to, co jsem napsal o třetím díle a pak to porovnat a na to nemáte čas ani vy, ani já. Tak to necháme.
Jedem dál - Ingrid furt bydlí na ostrově, furt tam chodí dělat věci, který tam určitě dělali i v jedničce, dojí, chytaj ryby a sází a sklízí věci a tak dále pana krále. Akorát je teď starší. Ostatní ostrované, resp. někteří z nich, se stěhují do měst a píšou Ingrid o vymoženostech jako je třeba pračka, smart plotna, autodráha a pánev a čtenář tak sleduje střet generací a jak to s Ingrid celý cloumá. Její děti jezdí do města do školy a vrací se na víkendy na ostrov a tam třeba nemaj smart plotnu.
No abych to neprotahoval - šarm jedničky tvořen absolutní izolací a strohostí ostrova se v dalších dílech vytrácel tak dlouho díky rostoucímu kontaktu s civilizací mimo ostrov, až se vytratil skoro úplně. I tak 6/10, pětku si taky přečtu, ale budu u toho určitě mít zase hlemzy. Naskle.
Po dlouhé době zase kniha Roy Jacobsena a opět mě uhranula a přikovala k četbě, dokud jsem nedošla na konec, a to přesto, že se jedná o poslední díl série. Protože odkazů na předcházející, především válečná léta, jsou tam ale spousty, určitě bych si chtěla tuhle sérii přečíst celou. Nejdřív si ji ale musím sehnat, naše nejbližší okresní knihovna ji nemá.
„Během posledních let začala Ingrid toužit po dopisech, je to dost zvláštní, ale když nedostane dopis, všední den získá jakýsi bolavý podtón, to musí být věkem, napadne ji, nebo je to její další slabost. Což znamená, že pomaloučku polehoučku pochopila podstatu dopisů, svobodu moct si na papíře promluvit s kým chcete, čili nemuset se dotyčnému dívat do tváře a nechat se ovlivňovat mimikou, úsměvy nebo mračením, v psaní dopisů je přímost, která neexistuje za všedního dne, pak ale přicházejí krátké a mírně prolhané dopisy z Lofot o dobrém počasí a velkých úlovcích, povinná útěch pro ty, kdo na ně čekají doma a chtějí o nich všechno vědět, ale popravdě řečeno všechno ani vědět nechtějí.“