Já jsem hlad
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/216852/mid_ja-jsem-hlad-216852.jpg
4
556
556
Autorka přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zachycení zápasu s mentální anorexií, hledání životních cest a návrat k ženské duši. Dotýká se složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání i hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech.
Přidat komentář
Jít takto "s kůží na trh" a odhalit své niterní pocity a problémy je velmi odvážný počin. Obzvlášť pro člověka nemocného. Měla jsem určitou představu, co je vlastně onemocnění mentální anorexie a díky knize jsem zjistila, že mé vědomosti byly velmi zkreslené, ne-li přímo milné. Proto stála za přečtení. Bohužel ale forma byla pro mě velmi zvláštní, nesedělo mi skákání v čase a bylo těžké najít pochopení pro některé chování autorky, protože každé téma (konkrétně hlavně vztahy, vazby) pro mé pochopení nebylo dostatečně rozvinuté. I když se necítím být s vypravěčkou této knihy "na stejné vlně" určitě neměním svůj názor, že paní Petra Dvořáková je špičková česká spisovatelka, jejíž psaný projev je fantastický.
Po knize jsem sáhla, protože mě životní příběhy různých lidí zajímavají, může vám to rozšířit obzory, jak se asi dotyční cítí. Každopádně leč je kniha tenká a přečetla jsem ji za tři dny, nějakým způsobem mi nevyhovovala. Na mě asi autorka zabíhala i dost mimo téma té anorexie (na které jsem se ,,těšila,,). Každopádně chápu, že člověk nemá anorexii hned a že ho k tomu něco vede (proto to rozepisovani). Dávám poklonu, že nám dala autorka možnost nahlédnout do svého soukromého života.
Velmi oceňuji to, že nás autorka pustila do svého soukromí. Tím spíš, že její život nebyl žádná procházka růžovým sadem. 4/5*
Velmi zajímavá kniha pojednávající o traumata, víře, ženství a hladu. Autorka skvělé zpracovává téma mentální anorexie. Vykresluje, co nemoci může předcházet a čím si prochází žena s touto nemocí. Ač nelehké téma, bylo pojato čtivě, originálně a s nadhledem.
Kniha jako taková se mi nečetla dobře, každopádně oceňuji odhalení autorčina soukromí a díky tomu vlastně více chápu její další tvorbu, např. Vrány.
Kniha je takovou sondou do psychiky, mentality a duše ženy, která svádí boj s mentální anorexií. Oceňuji autorčinu otevřenost, upřímnost a podrobné odhalování příčin vzniku traumatu, který se později projevil mj. v této nemoci. Když se vše v jejím životě začne vysloveně sypat a řítit, hlad se stane jedinou možnou věcí, kterou má autorka pod kontrolou, ovšem kontrola je jen iluzí, hlad ji dovede až k hranici smrti. Neuvěřitelné, co vše život/osud autorce naložil. Knihu rozhodně doporučuji (boří zažité představy, že mentální anorexie se týká jen touhy po štíhlém těle).
Příběh o zápasu s mentální anorexií, o hledání životních cest a o návratu k ženské duši. Dotýká se složitých rodinných vazeb a traumat a milostného tápání.
Moje čtvrtá kniha od Petry Dvořákové (Vrány, Zahrada, Pláňata). Autobiografický příběh o životě v klášteře, o problémech v manželství, o těžce nemocném dítěti.. a o hladu.
Až díky této knize jsem pochopila, jak moc jsou "Vrány" založeny na skutečných událostech z dětství autorky (malování, sestra, menstruace, tresty, vztah k matce).
Přečteno během jediného večera, kniha vhodá k zamyšlení.
V téhle tenké knížečce je všechno extrémní, mimořádné. Extrémní emoce, extrémní zoufalství, extrémní nevyrovnanost, extrémní touha po naplnění. A extrémní sebeodhalení.
Se znalostí autorčina života vím, že je to silně autobiografické psaní, troufám, si říct, že asi nebylo nutné při psaní přidávat...
Střídavě jsem s autorkou soucítila, zvlášť tam, kde čtenář má obdobné zkušenosti (zakázaná láska, kterou nejde přes všechnu snahu potlačit), střídavě nechápala a byla překvapená silou emocí nebo reakcemi. Nebo litovala autorku pro to, co já jsem nepoznala – citové strádání v dětství, chybějící pouto s matkou (tady jsem pochopila původ knihy Vrány), které se může i v dospělosti projevovat fatálně.
Sebesvléknutí až do naha a zveřejnění těch nejtajnějších emocí a intimností mě trochu děsilo, snad terapie, snad snaha se se vším špatným v životě vyrovnat, třeba i tímto způsobem.
V žádném případě nehodnotím, už vůbec ne hvězdičkami; tak velké sebeodhalení a přiznání všech životních lapsů, strádání, propadů a nadějí zaslouží spíš zamyšlení, třeba i nad tím, jak jsme každý jiný a každý jinak řeší své problémy, jinak reaguje na maléry a životní propady.
Autorce moc držím palce, její knihy pro mě mají sílu i uvěřitelnost, i to asi vyplývá z jejího vnitřního nasazení a sdílené opravdovosti.
Velký respekt k upřímnosti autorky s plným vědomím velkého odhodlání a odvahy, kterou pro napsání této knihy musela najít. Knihám s ženskými tématy se vyhýbám, ale za přečtení této jsem ráda.
Tvorbu Petry Dvořákové miluju, četla jsem od ní již tři knihy, které byly skvělé. Toto autobiografické vyprávění mi lámalo srdce na kusy. Kolik těžkých situací a temných chvil může postihnout jednoho člověka ? Musím před paní Dvořákovou smeknout. Po dočtení Já jsem hlad se již nikdy nebudu na její tvorbu koukat stejně jako doposud. Od teď už jenom s obrovským respektem a hlubokým citem.
Knihu jsem přečetla prakticky jedním dechem. I když jsou jiné, které mi přijdou od autorky vydařenější, nelze odepřít zajímavé pojetí. Fakt, že se jedná o autobiografii, jsem zjistila až na konci knihy a o to víc smekám před paní Dvořákovou.
Přečetla jsem za jeden den. Nemohla jsem přestat, nemohla jsem se odtrhnout. A říkám - uff. Autobiografický příběh o neutěšených vztazích s rodiči, o pobytu v klášteře, nevhodně zvoleném partnerovi, těžké nemoci syna, která u autorky odstartovala mentální anorexii. Příběh se mě hluboce dotkl, ale to všechny knihy této autorky, které jsem zatím přečetla. Děsí mě, v jakých podmínkách vyrůstají děti, jak se můžou rodiče podepsat na psychickém zdraví svého dítěte a v podstatě mu zničit život. Autorka popisuje svůj boj, který se jí podařilo vyhrát. Ale kolik lidí takové štěstí nemá?
Kniha Já jsem hlad je autobiografický román Petry Dvořákové, ktorá v ňom opisuje svoj boj s anorexiou.
Osobne som čítala aj lepšie knihy o anorexii, ktoré boli viac zamerané na liečbu tejto zákernej choroby a dokázali motivovať. V tomto prípade sa autorka zameriava skôr na prežívanie choroby, ale neposkytuje dostatok informácií o liečbe anorexie. Takisto sa autorka v niektorých pasážach opakuje, čo na mňa pôsobilo dosť rušivo.
Kniha sa dotýka aj ťažkých a kontroverzných tém, s ktorými som sa nestotožnila a sú ďaleko od môjho presvedčenia. Nepáčilo sa mi, že autorka zo svojich problémov neustále niekoho obviňovala - svoju mamu, svojho manžela, milenca.... celkovo som mala pocit, že sú to iba zámienky, aby sa mohla obhajovať...
Výborná Petra Dvořáková, moc se mi to líbilo. Vlastně až tady mi docvaklo, že anorexie nemusí být vždy jen zvrácená honba za štíhlostí, krásou a dokonalostí, ale že může jít taky o uspokojení z toho, že v tom chaosu a neporozumění okolo mě mám konečně nad něčím plnou kontrolu. Děsivé.
Pokud lze něco zdůraznit na této knize, tak je to její upřímnost, s níž popisuje bolest. A ačkoliv pojednává o náročném tématu, tak je napsaná velmi poutavě. S nečekanou lehkostí představuje bolestivé prožitky, nejen ženské, ale i mužské, za češ jí patří můj obdiv.
Mně se moc líbila, četla se lehce a rychle a to mám ráda. Kniha není primárně o anorexii, jak jsem si původně myslela, ale je to sonda do hlubin jedné ztrápené duše a vypráví o spoustě dalších problémů, kterými si autorka prošla. Rozhodně to neměla v životě jednoduché.
Mám Petru Dvořákovou moc ráda, ráda čtu její knížky, takže jsem zvědavá na další.
Další kniha pěkná kniha od paní Dvořákové. Začátkem mi připomínala knihu Vrány a tak si říkám, jestli tato kniha byla jakousi předlohou pro ně? A jestli autorka čerpá že svého života? No každopádně je to zajímavý vhled do života a opět se tam hodně objevuje teme víry. O anorexii jsem četla pár knížek a ten marný boj se objevuje ve všech. Trochu mě mrzelo, že tam nebyl popsán její vztah ke svým dětem, zajímalo, jak se utvarel potom všem jejich vztah. Mě se kniha líbila.
Petra Dvořáková je moje oblíbená autorka, ale tahle kniha mi absolutně nesedla. Jak stylem psaní, tak celým příběhem. Měla jsem pocit, že kniha není zas tolik věnovaná anorexii samotné ale spíš se věnuje pošramoceným vztahům mezi matkou a dcerou. A k čemu všemu vlastně tohle může vést. S touhle knihou jsme si prostě moc nerozuměli.
Knihy od této autorky čtu velice ráda. Ale tady jsem měla pocit, že kniha není tak o anorexii, ale spíš o tom jak rodiče dokážou podělat život. Chování matky jsem nechápala a díky tomu ani postoje dcery.
Tato kniha není její obálka. Ústředním tématem není tělo a hlad, jak by se mohlo zdát...ale potřeba tepla, lásky, zázemí. Silný životní přiběh Petry Dvořákové, jedné z mých top 3 autorek. 140 stránek zpovědi, ve které mnohé nezazní a přesto je skryto mimo slova. V knihách Petry Dvořákové jsem vždy nacházela něco zvláštního, co mě trochu rozčilovalo, ale zároveň dělalo četbu emotivní. Jsou tím opakované vzorce chování lidí - sobecké, bez empatie, porozumění, vlídnosti, což mě nutilo přemýšlet, odkud bere autorka inspiraci.
Z odpovědi, kterou tato kniha dává, mi bylo opět smutno. Jako při čtení Sítí, Vran, Dědiny. Smekám před autorčinou upřímností. A taky její autenticitou, odvahou sdílet bolest a přiznat omylnost, slabost... A zároveň silou, která je potřeba ke sdílení takového osobního příběhu se světem. Mnohé z těch pocitů jsou v každém z nás a báli bychom se je ukázat i nejbližším, natož je veřejně odhalit. Tleskám. Knize i autorce.